České názvosloví vojenské

František Oberpfalcer, Red. (= Redakce)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

F. Oberpfalcer

České názvosloví vojenské. Cvičební řád. Manlicherovka. Pojmenování součástek pušky vzor 90. Střelecká instrukce. Cvičební řád pro jízdu I. Služební řád I, II. Příspěvek k vojenské terminologii a fraseologii I. Setnina. Nákladem vrchního velitelství branné moci československé. 1918.

Dosažení státní samostatnosti přineslo nám také úkol, vytvořiti zdatnou národní obranu vojenskou. Je to úkol nad jiné těžký, poněvadž je málo dobré tradice, z níž by se mohlo vycházeti. Velikou většinu našeho vojska tvoří mužstvo, převzaté z armády bývalého Rakouska. Také platí dosud staré cvičební a služební řády a předpisy. Ale naše armáda potřebuje české služební řeči, aby v kasárnech, při cvičení i na bojišti zněl český povel, aby se správným jazykem úřadovalo, aby se vyplenily z úst vojínů ty nevkusné výrazy, až k nepoznání zkomolené, kterými se vždy vyjadřoval, kdo mluvil o životě vojenském.

Starších pokusů vytvořiti české názvosloví vojenské jest poskrovnu. Nejchvalněji je znám Ferdinand Čenský, učitel českého jazyka na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní, který mimo jiné spisy vydal r. 1871 dobrý »Vojenský slovník německo-český«, v němž sestavil přes 8000 vojenských názvů, přidržuje se v terminologii tělocvičné a šermířské názvosloví Tyršova, v puškařství a vozatajství slovníků F. Špatného a pilně užívaje slovníku Jungmannova, jakož i starších prací majora T. Buriana a plukovníka E. Friedberga. — Později vyšly nákladem Štorchovým překlady Karhanovy (Cvičný řád, Služební řád I.), L. Malého (Služebný řád II. a III.) a Kuhnův (Nauka o střelbě). Také písecké nakladatelství Burianovo vydalo několik českých příruček vojenských. Tyto knížky byly určeny pro potřebu českých jednoročních dobrovolníků, ale byly přeloženy důstojníky, kteří neznali bezvadně českého jazyka. Proto je v nich tolik germanismů, násilných novotvarů a jiných jazykových nesprávností, a ve mnohém zůstávají tyto překlady za pracemi Čenského.

Bylo proto třeba, aby se utvořila při ministerstvu národní obrany komise názvoslovná z odborníků v češtině i ze znalců vojenských. Tato komise byla přičleněna k II. odboru, jehož šéfem je vynikající sokolský pracovník dr. J. Vaníček. Výsledky své vydává ve formě drobných příruček, z nichž dosud vyšly: Cvičební řád (člen a četa, setnina, prapor a pluk), Manlicherovka, Puška vzoru 90 s návodem pro střelbu zápalkami, Střelecká in[180]strukce, Kulomet, Cvičební řád pro jízdu, Služebního řádu I. a II. díl. — Podkladem jsou příslušné předpisy bývalé rakouské armády, z nichž jsou vybrány těžší odborné názvy nebo celá úsloví a přeloženy do češtiny. Překlad je pravidelně věrný, ale dosti často také volný.

Povely pro prostocviky jsou sokolské. Ale nevelí se již »pochodem - pochod!«, nýbrž »pochodem - v chod!«, což jistě lépe vyhovuje přízvukovému rázu jazyka českého; stejně poklusem - v klus!«, »cvalem - v cval!« (u jízdy = něm. Galopp - Marsch!); analogicky by měl zníti povel Marsch - Marsch! »větrem v trysk« místo předepsaného »větrem trysk«. Rakouské kniet!, nieder!, auf! zní teď: v klek!, v leh!, vzlyk!. Hojně jest zaveden rozkazovací způsob jednoslabičný, kde se velívalo infinitivem nebo jiným jménem: Pal!, Palbu - stav!, Hledí - sprav! (= Feuer!, Feuer einstellen!, Aufsatz normal!), Bodák - vztyč!, Bodák schraň! (Bajonet - auf!, B. - ab!). Někdy se přihlíží také k rytmu povelu, na př.: Pro výtyk na pravo - krajníci - v chod! (⁼ Richtung rechts - Chargen - marsch!), V šik srazit do středu, druzí - vzad! (= In den - Zug!). — Nejvíce Tyršových příslovcí jest v Cvičebním řádu pro jízdu, na př.: sesed zánožmo snožmo, výsed roznožmo pokos, výsed dohmatem jednoruč[1] atd.

Ráz předmětu s sebou nese, že je tu mnoho slov nových uváděno do jazyka. Tak na př. určitá označení vojínů: rojník (Schwarmkommandant), harcovník (Plänkler), krajník (Charge), spolník (Mittelrotte), zdravotníci (Sanitätsleute), hlásník (Meldereiter), stájník (Stallwart), opratník (Longenführer). Stejně jsou tvořeny nové výrazy kancelářské: průběžník (Durchlaufer), odběrník (Fassungsjournal), a některá pojmenování částí výzbroje, jako zápalník (Schlagbolzen), zásobník (Magazín), závorník (Verschlussstück) a pod. Jiná jest kategorie slov jako vytěrák (Putzstock), probiják (Durchschlag), šroubovák (Schraubenzieher), ba i málo pěkné koňák (Pferdewärter). Konečně zasluhují pozornosti slova: průraz (bočný průraz = Querschlag), průzkum (Aufklärung), výtyk (Richtung), výmrsk (výmrsk zápalníku = Vorschnellen des Schlagbolzens), výbrus (Hohlschliff), vývrt (Bohrung), zásah (Treffpunkt), příhlas a odhlas (Losung, Parole).

Ze jmen rodu ženského zasluhují zmínky tato: závlačka (pe[181]rová = Federsplint u kulometů), západka (Sperrklinke), záchytka (posouvátka = Griff des Schubers), zádržka (závorníku = Grenzstück), zátravka (Zündloch), sumka (Patrontasche), večerka (Retraite); nábojnice (Patronenhülse), maznice (Öler), pístnice (Kolbenstange); zteč (Sturm); hlomozna (Munitionswagen); vodicí dlaha[2] (Führungschiene), stuha (Angel), ostraha (Sicherung); podivné jest slovo naraženiny (die Dullen na hlavni).

Při tvoření jmen r. stř. zvláště jsou oblíbeny přípony -dlo a -iště: rovnadlo (Richtmaschine), miřidlo (Visiervorrichtung), spušťadlo (Abfeuerungsvorrichtung), vratidlo (Patronentrommel), vařidlo (Kochgeschür); seřadiště (Formierungsplatz), sraziště (Sammelplatz), požářiště (Brandstätte), střeliště (Schiessstand), hlaviště (Kolben).

Přídavná jména se zhusta zpodstatňují: početný (Standesführer), cílný (Zieler), strážný (Posten), selhaná (Versager), střední (der Mittelmann).

Říká se bojový útvar (Gefechtsformation), sledová vzdálenost (Treffendistanz), účinkové pásmo (wirksame Zone), palebná čára (Feuerlinie), vzájemný list (Gegenschein), čítací těleso (Standeskörper).

Z příslovcí snad mohou zajímati: strmě zbraň! (Hoch - an!), zavírákovitě (taschenmesserartig).

Uvedli jsme slova, která v příručkách, vydaných vojenskou komisí názvoslovnou, znějí nově. I ta jsou tvořena v duchu jazyka českého a celkem šťastně. Je patrno, že vojenské názvosloví je v dobrých rukou. Ale vytknouti třeba některé chyby v kvantitě, které se občas v letáčcích objeví, jako: vodící drážka, plnící otvor, chladící válec, těsnící kroužek, mířící destička; to jsou vesměs jména přídavná, proto mají míti koncovku -icí. Naopak zase ve spojení »strany bydlicí v kasárnách« jest t. zv. určitý přechodník, proto má míti konc. -ící. Nesprávné jest také řidítko, létadlo místo řidítko, letadlo. I když jsou to chyby tiskové, nemají se vyskytovati v úředních příručkách určených většinou lidem, kteří si jich neopraví, neznajíce jazyka českého do takových jemností.

 

Red.

České názvosloví vojenské I. jest uvedeno poznámkou: Zde uvádí se pouze povely. Čísla před povely uvedená značí body, pod kterými povel v cvičeném řádu z r. 1911 bývalého vojska jest uveden.

---

[1] O takových slovech a tělocvičném názvosloví vůbec psal Ant. Šebánek v časopise Sokol, roč. 39 — 41, 1913 — 1915 a ve výroční zprávě písecké reálky 1915. — Posudek o těchto studiích od Jos. Straky přinesly Filologické listy 43, 1916, str. 292 — 300.

[2] Snad totožné se slovem dláha, které uvádí Kott, Příspěvky III, ve významu deska k obkládání zlámaného údu«, u Jiráska »dýmka«?

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 6, pp. 179-181

Previous Ladislav Drůbek: Továrna

Next V. T., Red. (= Redakce): »Podpořiti«