Časopis Naše řeč
en cz

O výrazech typu sotvakdo (sotva kdo)

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

-

Nedávno jsme mohli číst v našem tisku větu Doprovázel jej medailér pan William Schiffer, v němž by podle jména sotvakdo tušil našeho krajana, rodáka ze Zvočína u Trnavy (Večerní Praha 24. 3. 1972). Zaujala nás zde složenina, či lépe spřežka sotvakdo, kterou Slovník spisovného jazyka českého (dále SSJČ) vůbec neuvádí. Další doklady tohoto typu ze současného jazyka: Transport tu stál jako v ohromení, sotvakdo rozuměl francouzským slovům (Zd. Pluhař, Opustíš-li mne, 1962), Ale herečka, ta z Vlasty sotvakdy bude, copak by ji s tímhle vzali třeba do televize (J. Červenková, Čtyřlístek, 1969), … je třeba přiznat, že se zde (ve Východoslovenských železárnách) lidé potýkají s překážkami jako na sotvakteré stavbě (Rudé právo, č. 271, 1963). Už ovšem Příruční slovník jazyka českého (PS) v hesle sotva uvádí doklady spojení typu sotva kdo. Oddělené psaní nacházíme i v nových dokladech, jako např. Sotva kdo ze současníků byl by si dovedl představit, že v této věkovité a pevné stavbě může nastat jakákoli změna (M. V. Kratochvíl, Českou minulostí, 1961), … zbytky těchto bučin s vtroušeným dubem sotva kde ještě dnes nalezneme (J. Dostál, Krkonoše, 1954), Sotva které jiné dílo naší starší literatury dosáhlo tak veliké obliby … jako Dalimilova kronika (Dějiny české literatury I, 1959). V dokladech lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český nacházíme pak vedle podoby nespřežkové, která je častější, i spřežkovou, např. ve větě Krámek Dadićův na loďce přestal budit pozornost. Sotvakdo sem už zabloudí (A. Šrámek, Hořká léta, 1940), ve starším materiálu dokonce i jiné spřežky s výrazem sotva, srov. A byťby ji (kronice) nic nescházelo, sotvabychom ho (člověka) mohli lépe seznati (V. R. Kramerius, Všeobecná kronika, 1820). V nejnovější vrstvě lexikálního archívu ÚJČ však zřetelně převažují doklady spřežkové.

Nejednotnost současného úzu v psaní příslovce sotva ve spojení [28]se zájmeny (kdo, co, který) a se zájmennými příslovci (kdy, kde, kam ap.) jednak dohromady, jednak zvlášť, promítá se i do popisu mluvnické stavby jazyka; např. zatímco Vl. Šmilauer uvádí pouze sotva kam,[1] tedy podobu nespřežkovou, Fr. Trávníček připouští nejen spojení sotva kdo, ale i spřežku sotvakdo.[2] PS spřežku typu sotvakdo neuvádí, pouze pod heslem sotva má doklady nespřežkového psaní sotva kdo (Od oné noci sotva kdo práh jizby té překročil; Jirásek), sotva čím (Myslíval, že by mu stará služka sotva čím mohla posloužiti; Jirásek), sotva kdy (Dlouho se tu sotva kdy omeškal; Jirásek). Ve SSJČ také není, jak jsme uvedli, jako zvláštní heslo spřežka sotvakdo, sotvakde ap., ale nejsou v něm ani doklady na nespřežkové psaní. Pravidla českého pravopisu spřežky typu sotvakdo neuvádějí. Chceme se proto zabývat tímto jevem, který patří do problematiky pohybu v normě současného spisovného jazyka.[3]

Pokusme se nejprve charakterizovat spojení typu sotva kdo. Zájmena kdo, co a zájmenná příslovce kdy, kde, kam apod. mají v tomto spojení platnost neurčitých zájmen a zájmenných příslovcí (někdo, něco, někdy atd.), takže sotva kdo vlastně znamená sotva někdo, sotva kde zase sotva někde atp. Pro oddělené psaní výrazů sotva kdo, sotva kde ap. svědčí skutečnost, že se totiž v některých případech mezi příslovce sotva a zájmeno nebo zájmenné příslovce vsunuje jiné slovo, jako např. ve větě Sotva si kdo z jejích řad dovedl tehdy uvědomit, jak vyřaděním měst byla zeslabena celá stavovská fronta (M. V. Kratochvíl, Českou minulostí, 1961), resp. i více než jedno slovo, srov. např. Musí předem, podle hájovny a vil. Ale sotva ho může kdo potkat, i když je teprve před desátou… (Ed. Valenta, Jdi za zeleným světlem, 1965). Někdy nacházíme zájmeno i v jiném pádu než v nominativu; jde zpravidla o oddělené psaní, srov. … a potom už jen projde kolem mne, zanechávajíc mě zde schopného sotva čeho více než dívat se za ní… (V. Řezáč, Rozhraní, 1961).

Je však třeba vidět typ sotva kdo i v jeho vztazích k jiným neurčitým zájmenům a příslovcím, na jedné straně k zájmenům s významem malého až minimálního množství, na druhé straně k zájmenům vyjadřujícím určitý stupeň nejistoty až úplnou nejistotu, neboť oba tyto významové rysy, které nelze u konkrétních zájmen vždy jednoznačně [29]oddělit, jsou obsaženy u výrazů typu sotva kdo jako celku. Jde o spřežky vzniklé z neurčitých zájmen a zájmenných příslovcí, v nichž první částí jsou výrazy málo-, zřídka-, bůhví-, nevím- apod., tedy např. málokdo, málokde, zřídkakdo, bůhvíkdo, nevímkdo apod. Významově jsou si velmi blízká spojení s výrazem sotva a spřežky s výrazem málo-; oba typy vyjadřují význam malého až minimálního množství, zdá se však, že spojení s výrazem sotva mají navíc rys určité nejistoty autora jazykového projevu, mají tedy jistý modální charakter. Zajímavé je srovnání kodifikace PS a novějšího SSJČ, pokud jde o spřežkové psaní výšeuvedených výrazů: zatímco PS dával přednost nespřežkovému psaní těchto výrazů (výrazy bůhvíkdo, bůhvíkde, nevímkdo, nevímkde apod. nebyly dokonce uvedeny jako samostatná hesla, ale jejich nespřežkové doklady nalezneme pod hesly bůh a věděti; jako spřežky jsou sice uvedeny výrazy s částmi málo-, zřídka-, avšak doloženy jsou i podoby nespřežkové), SSJČ uvádí spřežkové psaní u výrazů s málo-, zřídka-, bůhví-, nevím- apod., kdežto u zřídka- připouští vedle toho i podobu nespřežkovou. Kodifikace novější tedy odráží dnešní tendenci v normě spisovného jazyka, tendenci po vytváření složených neurčitých zájmen a zájmenných příslovcí. Ta je projevem současné obecné tendence k úspornému, univerbizovanému vyjadřování v určitých oblastech dorozumívání. Uvedené spřežkové výrazy — významově velmi blízké typu sotva kdo — působí na tento typ, a to vede k spřežkovému psaní sotvakdo, které nelze odmítat. Vedle podoby spřežkové ovšem žije dále i podoba nespřežková. Kolísání mezi pojetím jednoslovným a dvouslovným se projevuje i ve výslovnosti; zájmeno nebo zájmenné příslovce nenese, nebo nese slovní přízvuk. — Jiná je situace u významově blízkého typu stěží kdo, resp. stíží kdo, kde bychom spřežkové psaní nedoporučovali, protože první část je formálně diferencována (PS uváděl navíc ještě podoby s těží, s tíží, ztěží).

Nelze si nevšimnout situace ve slovenštině, kde spřežkové podoby (sotvaaký, sotvačo, sotvakde, sotvakedy, sotvakto, sotvaktorý) jsou dnes kodifikovány jako základní, podoby nespřežkové jsou uváděny jako starší.[4] Slovenština tak může podporovat tendenci v normě současné češtiny, tendenci po spřežkovém psaní typu sotvakdo.

Dosud jsme vycházeli především z charakteristiky druhé části výra[30]zů typu sotva kdo, resp. spřežky sotvakdo, tedy z neurčitých zájmen a zájmenných příslovcí. Všimněme si ještě první části, výrazu sotva (zastaralé sotvy, sotví, zdrob. sotvička, sotvíčko, sotvinka, sotvínko). Výraz sotva má buď platnost příslovce, nebo platnost spojky.[5] Příslovce sotva, resp. sotvaže nebo sotva že, má lexikální význam ‚stěží, s námahou, těžce, nepatrně, nemnoho, asi ne‘ aj. (srov. SSJČ). Např. lexikální význam ‚stěží‘ srov. v dokladech Domovník znal místa tak zapadlá, že tam sotva kdo doputoval… (Ed. Valenta, Jdi za zeleným světlem, 1965), Sotvaže se opovážil, ale ona sama přitiskla, až mu na rtech zabolelo (K. M. Čapek-Chod, Turbína, 1969), Ale Zach nevěnoval žádné zvláštní pozornosti novému známému; sotva že naň pohlédl (F. Šrámek, Stříbrný vítr, 1969). Výraz sotva se klade těsně před výraz (jednoduchý nebo rozvitý), který blíže samostatně určuje a na němž závisí a který je vyjádřen slovesem (Za takových okolností byl paragraf proti vražedným senzacím, zařazený do tiskové osnovy, překvapením, které bychom sotva mohli pochopit; J. Fučík, Politické články I, 1953), přídavným jménem (žena sotva třicetiletá), příslovcem (Kupecký mládenec se usmál sotva znatelně…; M. Majerová, Robinsonka, 1947), podstatným jménem (Sotva ten jazyk že jsme si zachovali, a to ještě ne všichni a ne čistě; K. Havlíček), podstatným jménem s kvantitativním přívlastkem (Nikomu by nenapadlo, že sotva za půl hodiny se octne v horách; K. J. Beneš, Kouzelný dům, 1971); nebo blíže určuje a rozvíjí samostatně i nesamostatně neurčité zájmeno nebo neurčité zájmenné příslovce, jež jsou tvarově totožná s tázacími a vztažnými zájmeny a příslovci (sotva kdo i sotvakdo, sotva kde i sotvakde atd.). Řidší je rozvíjení ostatních neurčitých zájmen příslovcem sotva; v těchto případech však nikdy nepíšeme spřežku, srov. V tom mu věřil; protože člověk jeho druhu, nadutec, by si sotva něco tak pokořujícího vymyslil… (Ed. Valenta, Jdi za zeleným světlem, 1965).

Jako spojka funguje výraz sotva sám o sobě, nebo jako součást spřežky sotvaže (resp. v starších dokladech sotva že).[6] Srov. doklady [31]Sotvaže vstoupili, vyskočila, vzrušeně se rozhlédla … (K. J. Beneš, Kouzelný dům, 1971), Sotva však že natahoval (Josef harfenista) kohoutek první bambitky, počal se potácet (J. Neruda, Arabesky, 1864). V starším jazyce jsou mezi výrazy sotva a že vsunuty zřídka i celé řady slov, jako např. Sotva slunku za hory že skáplo a noc černá ze dna pekel vzešla: už se v srdcích jejich rozsvítilo (Diblík 3, 1855).[7] Výraz sotvaže je však zvláštní typ spřežky, který se liší od typu sotvakdo: ve výrazu sotvaže je význam jednoho komponentu tak oslaben, že výraz jako celek může být zastoupen výrazem sotva. Důležité je i okolí: předchází-li podřadicí spojka že, užívá se zpravidla spojky sotva, ne spojky sotvaže, srov. Naproti tomu je jisto, že sotva shlédl čtyři chuďasy pohromadě, již se běžel podívat, co kutí (V. Vančura, Obrazy z dějin I, 1949). Záleží i na okolí spojky sotva: následuje-li po ní neurčité zájmeno nebo zájmenné příslovce, nemůže být toto zájmeno nebo příslovce tvarově totožné s tázacím a vztažným zájmenem a příslovcem (nelze sotva kdo), nýbrž musí být tvarově totožné s neurčitým zájmenem, nebo zájmenným příslovcem, srov. sotva někdo v dokladu … jejich tváře i rty se okamžitě uzavíraly, sotva někdo neopatrně pronesl její jméno (V. Řezáč, Rozhraní, 1961). — Výrazy sotvaže a sotvakdo představují zcela rozdílné typy: zatímco slovo že je ve výrazu sotvaže pokleslé v nesamostatnou částici, výrazy kdo, kde, kam ap. ve výrazu sotvakdo (resp. sotva kdo), sotvakde (sotva kde) atd. jsou stále nositeli jistého lexikálního i gramatického významu, plní funkci neurčitých zájmen a zájmenných příslovcí.

Shrnujeme: Výrazy sotva kdo, sotva kde, sotva kam atd. můžeme psát i jako spřežky sotvakdo, sotvakde, sotvakam apod. Jsou to dublety spisovného jazyka, a to nejen dublety pravopisné. Jde o pojmenovací varianty zvláštního typu. Vedle základní dvouslovné varianty typu sotva kdo, jejíž oddělené psaní je dáno tím, že druhý výraz má platnost neurčitého zájmena nebo zájmenného příslovce a že je možno mezi oba členy spojení vsunout jiný výraz, resp. několik výrazů, uplatňuje se v současné spisovné češtině intenzívněji než dříve i varianta jednoslovná, spřežková, typu sotvakdo; její vznik je dán působením výrazů významově blízkých s komponenty málo-, zřídka-, bůhví-, nevím- apod. a snad i vlivem slovenským. V typu sotvakdo dochází [32]tak k oslabení původního plného významu obou komponentů, které mají společný významový rys neurčitosti, a k vytvoření významu společného, celkového.


[1] Vl. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, 192.

[2] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, 1171.

[3] Zkoumaného jevu se dotkl J. Porák v čl. K vyjadřování neurčitosti u zájmen a zájmenných příslovcí, Slavica Pragensia IV, 1962, 405—410.

[4] Srov. Slovník slovenského jazyka IV, 1964, 144; Morfológia slovenského jazyka, 1966, 299. — Upozorňujeme jen na rozdílné hodnocení spřežky sotvaaký v obou pracích.

[5] Podrobně se zabývá příslovcem sotva Fr. Kopečný v Základech české skladby, Praha 1962, s. 14, 90, 289, 298, z hlediska historického Fr. Svěrák v čl. Sotoniti a sotona, LF 70, 1946, 177; o spojce sotva a sotvaže zevrubněji píše K. Svoboda v práci Souvětí spisovné češtiny II (učební text), Praha 1970, 281—2.

[6] Obě podoby sotvaže i sotva že jsou uvedeny v Pravidlech českého pravopisu, 1969, 384. Z hlediska historického se zabýval spojkou sotvaže K. Svoboda v čl. Souvětná stavba v jazyce Hýblových časopisů, Studie o jazyce a literatuře národního obrození, sb. Vysoké školy pedagogické, 1959, 116n., a St. Žaža, Složené spojky v spisovné češtině, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, 119n.

[7] Srov. J. Hrbáček, Posunutí podřadicí spojky dovnitř vedlejší věty, NŘ 47, 1964, 204n.

Naše řeč, volume 56 (1973), issue 1, pp. 27-32

Previous Libuše Kroupová: Sporné případy nevlastních předložek

Next Dušan Šlosar: Nový výběr z jazykových koutků

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1