K Erbenovu překladu slovanských pohádek

Věra Formánková

[Articles]

(pdf)

-

Po zběžném přečtení Erbenovy sbírky Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1. vyd. 1869) a po jejím povrchním srovnání s jeho Českými pohádkami dojdeme snadno k závěru, že Erbenovy slovanské pohádky jsou po stránce stylové mnohem méně jednotné než pohádky české. Tento závěr je oprávněný a také pochopitelný, neboť Vybrané báje představují překlad výboru z různých sbírek od různých autorů, kteří přistupovali k pohádkovým látkám z různých pozic. Někteří je stylizovali, jiní usilovali o zápisy autentičtější, jedni je napsali spisovným jazykem, druzí nářečím ap.[1] Tuto pestrost pak zvyšuje ještě rozdílná folklórní tradice jednotlivých národů.

V nezakryté podobě je tento stylový rozptyl zachycen v Erbenově Slovanské čítance (Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Čítanka slovanská s vysvětlením slov, 1. vyd. 1865), kde je ještě podtržen a zdůrazněn různým jazykovým materiálem. Slovanská čítanka sledovala dvojí cíl, jak uvádí Erben v předmluvě: jednak měla sloužit mládeži jako přístupná učebnice slovanských jazyků, jednak měla být reprezentačním souborem nejlepších slovanských pohádkových látek.

Vybrané báje a pověsti na Slovanskou čítanku navazují při sledování druhého záměru. Autor přejímá do tohoto výboru 60 pohádek ze Slovanské čítanky a připojuje k nim další. Jeho hlavní zájem je bájeslovný, proto sleduje hlavně stránku obsahovou ve snaze předvést pokud možno úplný soubor pohádkových typů jako dokladů svých a ostatně i dobových mytologických teorií.

To je asi hlavní důvod, proč Erben často nezachovává ve svém překladu všechny stylové rysy textů, které překládá. Úpravy se týkají [172]především zkracování překládaných textů. Erben často vynechává celé pasáže, které pokládá za pozdější nánosy na původním znění.[2] Jsou to především popisné partie, které odvracejí pozornost od pohádkového děje a zdržují jeho spád, různé detaily, kterými se pohádkový text stává příliš konkrétní; Erben často vypouští pasáže s výrazně křesťanskou ideovou náplní, neboť ty odporují jeho pojetí pohádky jako produktu z doby pohanské, jinde zase, především v pohádkách ruských, vynechává typické konvenční vypravěčské prostředky.

Podobný postoj k pohádkovým látkám můžeme sledovat i ve vlastní Erbenově tvorbě. Např. pohádka Hloupý Kuba z roku 1840, zachovaná v rukopise a publikovaná prvně až roku 1947 Antonínem Grundem v oddíle Českých pohádek nazvaném Průprava, je přetížena nejrůznějšími detaily popisujícími prostředí, postavy, způsob života, ba dokonce i grimasy (stáhl obličej v jakýsi ráz tajemnosti tak sice, že spodní pysk úst na způsob půlměsíce zrovna pod nos přitlačil). Ve vyzrálé Erbenově pohádkářské tvorbě něco podobného nenajdeme. Erben tedy z vlastní praxe znal různé literátské způsoby povídkového zpracovávání pohádkových látek, a protože je opustil ve vlastní tvorbě, vymítal je i z předloh, které překládal.

Odstraněním detailu je vyprávěný text povyšován do obecné pohádkové roviny. Do této linie úprav spadá také nahrazování konkrétních prostředků obecnějšími, např. náhrada vlastního jména Marja v ruské pohádce Sněhurka jménem obecným stará. Obdobu opět můžeme sledovat v Erbenových českých pohádkách.

Redukcí některých pasáží odstraňuje Erben také stylistické neobratnosti předlohy, např.: Ov sin je sebe i mater hranil; pasel je jednu kravu i bral je drva i v grad nosil na prodaj, i za ove peneze kruha kupoval da je mater i sebe hranil v charvátské pohádce Zázračný visutý zámek překládá Erben: Ten syn živil matku i sebe; pásl krávu a chodil na dříví i nosil je do města na prodej a za ty peníze kupoval chléb.

Důvody pro zkracování mohou být i jiné. Horák např. předpokládá, že připravovaná Erbenova sbírka měla předem omezený rozsah. Pro tento důvod svědčí i zjištění, že Erben zde často vypouští celé dialogické pasáže a opisuje je stručným vyjádřením v pásmu řeči autorské. Ve vlastní tvorbě totiž postupuje přesně naopak, dějové pasáže podává dialogem jednajících postav, jak snad celkem průkazně ukazuje srov[173]nání zápisu a stylizovaného zpracování jeho jediné nářeční pohádky Jirka s kozú.[3]

Domnívám se, že dalším důvodem pro zkracování je princip sjednocování, a to jak kompozičního, tak do značné míry i jazykově stylového, který se v tomto výboru uplatňuje, ať už záměrně nebo bezděčně. Vypouštěním pasáží nepohádkového charakteru nebo příliš výrazně národně specifických se sice na jedné straně stírá osobitý charakter jednotlivých původních textů — mohli bychom tedy pozorovat jistou nivelizaci — avšak na druhé straně tato nivelizace sjednocuje celý výbor a zbavuje ho stylové roztříštěnosti.

Důležitým prostředkem pro toto sjednocování z hlediska jazykového je využívání spisovné češtiny bez ohledu na to, jakým útvarem je realizována předloha.

O sjednocování na spisovném základě svědčí i to, že Erben často vynechanou pasáž nahrazuje přechodníkovou vazbou, tedy prostředkem z roviny spisovné, i když v Erbenově době neměl tak výrazně knižní charakter, jaký má dnes. Např. rozsáhlou pasáž prokládanou replikami se zvolacími a rozkazovacími větami z bosenské pohádky Ptáčník carem zkracuje Erben takto: Dověděv se o nich velký vezír, ptáčníkovi je odňal, a vezírovi pak je zase vzal cař, a pro ptáčníka si poslav, pod ztracením hrdla mu rozkázal, aby mu chytil také starou těch papoušků. Čistě spisovného charakteru dodávají této výpovědi nejen přechodníky, ale všechny ostatní využité prostředky lexikální i syntaktické.

Podobně postupuje např. v ukrajinské pohádce Čert a cigán. Výpověď Čort čekaje i čekaje, a jego jakъ nema takъ nema sъ vodoju Erben převádí Čert nemoha se ho s vodou dočkati aj.

Sjednocovací tendence se projevuje také v tom, že vyprávěcím časem v Erbenově překladu je převážně préteritum, proti poměrně častému užití historického prézentu v předlohách.

Přes všechny tyto úpravy směřující k jednotě nechtěl Erben zřejmě zcela setřít národní kolorit jednotlivých pohádek. Proto v textech, do kterých nejvíce zasahoval, tj. hlavně v pohádkách ruských, kompenzuje určité ztráty tím, že zachovává některé lexikální rusismy buď jen transkribované (poprysky ‚paprsky, stopy‘), nebo v počeštěné podobě hláskové (podvratnice z „podvorotnica“ ‚práh‘). Vyskytují se i rusismy ve spojení slov, např. lepit bábu, sebraly se pod vsí v chorovod aj., [174]i rusismy syntaktické, např. Co pravda, to pravda aj. Erben s nimi někdy pracuje velmi důmyslně, např. v pohádce o Iljovi Muromcovi překládá v titulu i v textu ruské slovo razbojnik jako loupežník, jen na jednom místě v textu ponechává hláskově počeštěnou podobu rozbojník.

Obdobně pracuje i s názvy ruských pohádek. Ve srovnání s překlady názvů uvedenými v obsahu Slovanské čítanky vyskytují se ve Vybraných bájích některé rusismy, např. popisný intelektualizující překlad ze Slovanské čítanky Bouře-Jaga nahrazuje názvem Jaga-Bura přejatým z originálu, místo Zvíře Norka uvádí Norka zvěř (podle Norka zver’), název pohádky O Ivanuške duračke překládá ve Slovanské čítance O hloupém Ivánkovi, ve Vybraných bájích zachovává alespoň po slovotvorné stránce ruskou strukturu názvu O Ivanovi hlupci. K této poslední náhradě došlo možná proto, že následující polská pohádka se jmenuje O hloupém Peciválovi.

Podobné koloritní prostředky se vyskytují v míře mnohem omezenější i v pohádkách jiných národů, např. v polské pohádce Morový chumel je užito slova hlaveň ve významu ‚oheň‘, rovněž v polské pohádce Almužna je spojení za psí peníze, v srbské Ptáčník cařem se carova žena nazývá sultánkou ap.

Ovšem kromě záměrných a někdy možná i nezáměrných prostředků ovlivněných jazykem, z kterého byla pohádka přeložena, se vliv originálu na překlad uplatňuje spíše nepřímo. Erben nepřekládá doslova, naopak, jako by se úzkostlivě vyhýbal výrazům, které mají stejný jazykový základ jako výrazy v předloze, např. kašubský výraz z njecerplewóscą v pohádce Obuchu, hýbej se překládá s dychtivostí ap. Se slovníkovými prostředky zachází vůbec dosti volně, přihlíží k jejich funkci v textu. Často překládá stejné slovo z originálu různě, a to buď synonymy, např. polské podupadły z pohádky Bída jednou jako zchudlý, podruhé jako ubohý, nebo vytváří variantní pojmenování, která mu umožňuje kontext, např. v téže pohádce má za slovo dzierżawec jednou pán té vsi, podruhé starý ženich. V srbské pohádce Osud důsledně střídá ekvivalenty slovesa raditi, a to pracovati a dělati. Paralelní spojení novą radoscą przejęti a strachę przejęti z kašubské pohádky o obuchu překládá v prvém případě byl zase rád, ve druhém náramným strachem. V téže pohádce je jedna postava označována jako wóvczorz a starec. Erben překládá slovo wóvczorz dvěma ekvivalenty — pastýř, ovčák, pojmenování starec dokonce třemi — stařec, starý pastýř a opět [175]ovčák. Takových příkladů je možno najít téměř v každém textu celou řadu.

Obdobnou tendenci můžeme sledovat i při překladu jazykových prostředků formálního rázu, spojovacích výrazů. V textu překladu má velkou frekvenci spojka i na začátku výpovědi, a to jak na samém začátku, tak i uprostřed souvětí na začátku věty ve významu časovém nebo důsledkovém. Je to typický epický prostředek, vyjadřující vztahy mezi sousedními výpověďmi a plnící zároveň funkci navazovací. Tohoto prostředku užívá Erben i ve své vlastní tvorbě, ovšem v mnohem menší míře než ve slovanských pohádkách. Např. v poměrně rozsáhlé pohádce Tři zlaté vlasy děda vševěda se vyskytuje toto i celkem pětkrát, v absolutním začátku dvakrát, na začátku věty v souvětí třikrát. Ve slovanských pohádkách má frekvenci mnohem větší. Není to však doslovný překlad spojky i ze slovanských jazyků. Např. v ukrajinské pohádce Bůh ví, čím člověka trestati se v této funkci vyskytuje a, i, otъ, popřípadě je výpověď bez navazovacího výrazu. Obdobně jako u prostředků plnovýznamových využívá Erben ve svém překladu variantních ekvivalentů. A překládá jako a, i, popřípadě je nepřekládá; i překládá jako i; otъ jako i nebo tuhle (ovšem s poněkud jiným významem) a někdy dodává a nebo i tam, kde originál je bez navazovacího prostředku. Užívá tedy stejného repertoáru prostředků, jaký je v originále (ovšem kromě otъ), má je však v textu jinak rozloženy. Ve většině případů slouží využívání variantních ekvivalentů k větší pestrosti textu a nezřídka i k počeštění charakteru výpovědi, např. v charvátské pohádce Zázračný visutý zámek. Výpověď Dogodi se, da je šibje na pijac nesel i kruha kupil i išel dimo Erben překládá I přihodilo se, že nesl roští na trh, i koupil chléb a šel domů. Frekvence i je stejná v překladu jako v originále, funkce tohoto výrazu je však v obou textech jiná.

Přesto však velká frekvence spojky i ve slovanských pohádkách svědčí patrně o tom, že jí Erben využíval jako prostředku, který může textům dodat jednotného obecně slovanského koloritu.

Poněkud jinak, i když ve svých důsledcích obdobně, využívá Erben spojovacího výrazu tehdy v časovém a důsledkovém významu. Vzhledem k originálu tu nejde o přejímání jazykového materiálu předlohy. Jako tehdy překládá Erben ruské a ukrajinské togda, ukrajinské ta uže ž’, nu to, běloruské dakъ, maloruské todi, bulharské togava, kato, srbské a charvátské onda, vezda, slovinské zdaj, koj, polské wtedy kašubské tej le. Ovšem na rozdíl od ostatních prostředků, pro jejichž [176]překlad volí synonymní ekvivalenty, v tomto případě dává převážnou většinou přednost výrazu tehdy. V jeho českých pohádkách se v této funkci mnohem častěji uplatňují výrazy tu, tak. Je možno tedy snad zase usuzovat na to, že výraz tehdy má v textu slovanských pohádek funkci koloritní, a to opět s tendencí sjednocující.

Obdobně jako adverbiální výraz spojovací povahy tehdy funguje ve slovanských pohádkách zájmenný tvar sobě, který tu má rovněž velkou frekvenci na rozdíl od českých pohádek. Tvary si a sobě byly v Erbenově době ve spisovném jazyce rovnocenné, proto rozdíl v jejich využívání v českých a slovanských pohádkách je možno snad vykládat zase snahou zabarvit text Vybraných bájí obecně slovansky. Ani tady však Erben nepostupuje mechanicky. Každé sobě v překladu nemá oporu v originále.

Někdy je Erben dodává tam, kde v originále není, např. v polské pohádce Almužna chowała na zimę překládá jako schovávala sobě na zimu. Nebo přece jen využívá dubletního tvaru ve snaze neopakovat v bezprostřední blízkosti dvakrát týž tvar, např. v ukrajinské pohádce Bůh ví, čím člověka trestati podumalъ sobě: echъ! jaki jabluka krasni! a nu, urvu sobě zъ trochi na dorogu překládá Erben pomyslil sobě: Aj, aj, jaká to krásná jablka! počkej, utrhnu si nějaké na cestu.

Než se pokusíme vyslovit závěr z probíraných jevů, je snad na místě připomenout odlišnou kompozici sbírek Slovanská čítanka a Vybrané báje. Texty první sbírky jsou seřazeny podle národní provenience se zřetelem k odlišnosti jednotlivých slovanských jazyků a nářečí, kdežto druhá sbírka je komponována podle jednotlivých pohádkových typů. Je to proto, že autor ve Vybraných bájích sledoval, jak jsme již uvedli, cíle bájeslovné, a nikoli také lingvistické jako ve Slovanské čítance.

Zkoumání slovanské mytologie ho vede k obecnému, abstraktnímu pojetí slovanství, ve shodě s dobovým romantismem. A to mu do jisté míry umožňuje zacházet s jednotlivými texty i proti tendencím romantismu, totiž nerespektovat jejich národní odlišnosti, zasahovat do nich, stírat jejich národní kolorit. Je třeba ovšem připomenout, že tam, kde autorovy kompoziční úpravy zasáhly do překládaných textů ve smyslu stírání koloritu nejhlouběji, kompenzuje autor alespoň částečně tyto ztráty ponecháváním koloritních prostředků jazykových.

Silněji než kolorit národní se uplatňuje v této sbírce abstraktně chápaný sjednocující kolorit obecně slovanský. Po jazykové stránce je podporován autorovou překladatelskou, v některých případech spíše interpretační metodou. Využívá na jedné straně variantních prostředků [177]češtiny bez ohledu na to, zda se v originále jednotlivé prostředky opakují nebo obměňují, na druhé straně pak, opět bez přímé závislosti na originále, se v překladu opakují v hojné míře jednotlivé prostředky, hlavně z oblasti neplnovýznamových slov. Oba typy zásahů do textu do značné míry sjednocují texty od původu velmi různé a ve slohové rovině podporují autorův ideový záměr.

---

[1] Vzhledem k tomu uvádím jednotlivé ukázky v té pravopisné podobě, v jaké jsou ve Slovanské čítance.

[2] Viz Jiří Horák, Doslov k Vybraným bájím, SNKLHU 1953, s. 327n.

[3] Viz Věra Formánková, K jediné Erbenově nářeční pohádce, Rusko-česká studie, sb. VŠP v Praze, SPN 1960, s. 405n.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 2-3, pp. 171-177

Previous Jan Chloupek: Řeč o jazyce v umělecké tvorbě M. Horníčka

Next Blažena Rulíková: Výběrová bibliografie prací univ. prof. dr. Al. Jedličky