Časopis Naše řeč
en cz

Řeč o jazyce v umělecké tvorbě M. Horníčka

Jan Chloupek

[Articles]

(pdf)

-

Jazyk nám mimo jiné zprostředkuje poznání o sobě samém. Řeč o jazyce se zkráceně nazývá metajazyk. — Ve vývoji národního jazyka je vznik řeči o jazyce (nebo nejprve aspoň názorů na jazyk) jedním z předpokladů spisovnosti jazyka. Bez zájmu o jazyk, o jeho kvality, bez uvědomění si úlohy (úloh) jazyka nemohly být totiž napsány první mluvnice a slovníky a bez nich si kulturní (spisovný) jazyk nelze [166]představit. — V širším smyslu slova metajazykové je jakékoli vyjádření, které má vedle prosté funkce sdělné i funkci estetickou (aspoň v jisté míře): „… v dílech slovesného umění je jazyk sice také prostředkem k vyjádření určitých kvalit, nebývá tu však výhradně prostředkem, i sám zde může vystupovat jako hodnota, to je už v povaze estetické funkce.“[1]

V podobném smyslu metajazykový je např. i známý, obvyklý způsob vyjadřování v odborné mluvě politické, má-li se výhradním užíváním dobových, zčásti i ustrnulých termínů a frazeologických obratů manifestovat též běžnou jazykovou praxí jednotné názorové východisko, „solidarita“ s obecným společenským vědomím a jeho hlavním proudem. V užším smyslu však za metajazykovou považujeme jen takovou promluvu, která se týká jazyka jako celku nebo jeho jednotlivých složek a aspektů.

V naší době, kdy se alespoň základní míra poznání o jazyce rozšířila v širokých vrstvách, vplývá řeč o jazyce zcela nenápadně do řeči o společenské nebo přírodní skutečnosti (i když mnohdy ne zcela uvědoměle). Není proto divu, že i v uměleckých textech moderních tvůrců zaujímá postavení nikoli podružné (srov. např. jazykové hříčky V & W). Jako příklad si zde probereme úlohu, jakou má metajazykové vyjadřování v užším slova smyslu v uměleckých textech zasloužilého umělce Miroslava Horníčka.

Již v základním přístupu k jazyku, k jazykové tvorbě a reprodukci jeví se H. jako tvůrčí osobnost velmi kultivovaná, která hodlá poznané zákonitosti jazyka respektovat. Tak např. v Hovorech (181) cituje jakoby „programově“ radu Jana Wericha: „Tuhle větu říkejte jinak. Třeba takhle. To slovo hoďte sem a tuhle pauzu tam. Dnes jste se nadýchl na špatném místě a pokazil si vtip. Tady se trochu odmlčte a potom rychle s těmi třemi slovy…“

O otázkách kladených diváky říká sám poeticky: Otázky byly jako malé bytůstky. Naléhaly, chtěly mít svou odpověď. Měly — řekl bych — své hlásky, každá svůj vlastní způsob naléhání, své vlastní nezpůsoby, svoje osudy (H 110).

[167]Vcelku se Horníčkovo využití metajazyka a metajazykového vyjadřování (to je třeba rozlišovat, pokud je pro nás jazyk „soustavou sdělných prostředků“, nikoli „souborem výpovědí“ — podle F. Daneše) týká čtyř významových okruhů:

1. Především se týká jazyka jako celku, systémových, sociologických nebo jiných kvalit jazyka.

Tak např. se zřením k svému uměleckému kredu vyzdvihuje H. kvality přirozeného jazyka, soudě o nich podle podmínek jeho vzniku: Myslím si, že jazyk nelze uměle vytvořit, tak jako nelze uměle vytvořit živou hmotu. Je to jen jakási náhražka (H 68). Zajisté musí jediná funkce umělého jazyka (instrumentální) nahradit několik funkcí jazyka přirozeného…

Pravopisnou stránku jazyka si bere zdánlivě na mušku tam, kde doporučuje psát nebožka Božka. Rozhodně odmítá psát slovo nebožka s velkým B(!); to by podle něho znamenalo, že Božka svým úmrtím „přestala Božkou být“. Horníčkův ostrovtip zde rozkládá složky obecného jména, ihned je zase spojuje — avšak už s jiným významem celku; vlastní jméno dodává úvaze názornosti, neboť představuje zdánlivě osamostatněnou složku jména obecného. Jinde osvětluje H. po svém zvláštní rysy psané řeči v moderní civilizaci: Říkalo se, nebo staří latiníci říkali: Littera scripta manet, čili napsané zůstává, ale díky moderní technice zůstává někdy i vyřčené a řečené (prosinec 1969). (Starší výklady o neuchovatelnosti mluvené řeči objevují se pohříchu i v novějších pojednáních o rozdílech mezi mluvenou a psanou řečí.) Nemalou pozornost věnuje i umělému jazyku dada, tzv. dadštině (prosinec 1969). Skryté srovnávání zvukových kvalit se obráží i v předstírané nevědomosti: … who is who, jak říkají Maďaři (leden 1970). S oblibou konfrontuje dva jazyky: … a na shledanou, do videnia v Bratislavě (prosinec 1969); umělecké aktualizace tak dosahuje sepětím jazykové formy s lokalitou; v případě … a pak jsem ji částečně obnažil, tedy zdenudoval (leden 1970) záleží aktualizace v rozličných stylových hodnotách domácího a přejatého členu synonymní dvojice (z nichž vyplývá širší, resp. užší význam slova).

2. Mezi metajazykovým vyjadřováním je pro H. zvláště příznačná hra se slovy.

Tak především rozkládá slova na domnělé původní složky (viz už výše: nebožka Božka). Nemá to být levné lidové „etymologizování“, avšak na druhé straně ani poučený výklad přejatý z knih. Podle svého [168]uměleckého záměru chce vypravěč pouze „jít před lidi“ se vzpomínkami a znalostmi, a také nedostatky a neznalostmi. Srovnejme:

I na nejapné otázky se snažím odpovídat japně. I když bych těžko vysvětloval povahu a podobu japnosti. Čeština má několik takových slov, která se vyskytují jen v záporném tvaru — snad pro častý reformační či protestní postoj našich národů k nějakému hnutí ve světě. Například: nemehlo. Nebo: nekňuba. Nebo: nevrlý. Nebo: nestoudnost. Ale řekněte sami — dovedete si představit mehlo? Kňuba? Znáte někoho, kdo by byl naprosto stoudný? Nebo nádherně vrlý? Já vím, řeknete mi, že zápornost oněch tvarů je pouze zdánlivá. Ale tak je to u nás skoro vždycky se vším (H 51).

Nemalou pozornost věnuje H. sémantické stránce slov. Těží tu nejednou např. z porovnání slov lišících se toliko předponou: pohovor-rozhovor, poprášit-rozprášit, poklad-rozklad, rozprava-poprava. Ve „sdělení“ Štyft spadl do trýbu si našel symbol mluvení o věcech, o nichž mluvčí nemá ani ponětí. Probírá (neexistující) slovo stife a vysvětluje, že zůstat *stife znamená „zůstat jako opařený“. Staví tak ryze spisovný český idiom založený na přirovnání proti slangovému výrazu štajf (z něm. steif), jehož písemnou podobu domněle poangličťuje (*stife), nicméně čtením podle našich zvyklostí jako by ji zase vracel češtině. Vcelku pravdivá je odpověď na otázku, proč se říká páté přes deváté, a ne čtvrté přes osmé nebo šesté přes deváté. H. praví, že nemá smyslu hloubat takovým způsobem o věcech, na něž není odpovědi.[2] Podobně odmítá i úvahy nad otázkami Koho je čeho? Koho je co? Koho je čí?

V Odpovědně vytváří H. paradoxní slovní řady kočka — kotit se — překotit se — překotně, negativní — *gativní — *jogativní, *negurt — jogurt. Běží tu vpravdě o ryzí humor metajazykový. Podobně je tomu s otázkou, zda se vyslovuje observatoř, nebo „obzervatoř“. H. zde trpělivě vysvětluje, že věc souvisí s pozorováním, obzíráním (s čímž opravdu významově souvisí). Se zaujetím vykládá, proč byl Jan za chrta Dán, a proč nebyl Jan za chrta Nor. To je povýtce nový pohled na staré rčení…

Z uměleckých textů M. H. lze vyčíst mnoho dokladů svědomité a minuciózní autorské práce se slovem, dokladů toho, že autor „nalézá jedině možné umístění jedině možného slova“ (L. N. Tolstoj). Autor [169]se netají tím, že takové tvůrčí hledání vyplývá z jeho záměrů, a proto i takové případy lze vyložit v naší souvislosti.

Někdy je formulační úvaha přímo vyznačena: … to je taková zvláštní disciplína, bych řekl (únor 1970); jste, abychom tak řekli, z obliga (DUH 33); … a člověk je vinen - řekl bych šmahem (DUH 132). Jindy vyplývá formulační zamyšlení z volby výrazu, neboť se uvádí více možností: tím fotoaparátem, tím bednaflexem (březen 1970); paní poselkyni nebo poslyni; abych se jim jaksi, abych jim poděkoval, abych se jim jaksi odvděčil (únor 1970).

Výrazný komický efekt umí H. vytěžit z konfrontace vzácnějšího přeneseného významu slova s běžnějším (v mysli posluchačově): Napsal jsem šestnáct veseloher k popukání (podtrženo námi) a nabídl je postupně všem pražským divadlům. Nikde je však nechtěli hrát. Proč? (H 131). (Veselohry k popukání tedy pukly?)

3. Některé z probraných uměleckých prostředků bychom mohli vyložit prostě z širokého využití celého bohatství národního jazyka pro ztvárnění autorovy umělecké intence. Nicméně tu — a v případech dále uvedených ještě zřetelněji — cítí posluchač nebo čtenář, jak H. vytrhuje výraz z všedního kontextu a dává mu zaznít v souvislostech, kde se ozřejmují i jeho zvláštní kvality formální, jazykové, kde i významové jádro ustupuje do pozadí před navršenými konotacemi, kde se stává specifickou kvalitou příslušnost výrazu k jazykovému útvaru, k stylové vrstvě. Každý příklad by zasluhoval rozboru podrobnějšího. Zde jen v souhrnu:

Tak např. sahá H. po výrazových prostředcích výrazně archaických: kýžený, všanc, zvíci, tudíž, leč, i (i řekl), neboť; … i když bychom… neoplývali tolik mlékem a strdím (DUH 27); nechal jsem ji zaklesnouti se (leden 1970); Plyn byl, za mého mlada (tamt.). Řidčeji volí vysloveně odborný způsob vyjadřování: … a cestou experimentální jsme zjistili (slovosled! DUH 88); já pak byl mínění opačného (DUH 88); babičku šokovali (únor 1970); nervovej (!) šok (září 1970, tvoří už přechod k příkladům následujícím). Velmi často sahá uprostřed textu „stylisticky málo aktivního“ (F. Miko) k druhému pólu vyjadřování, totiž k prvkům vysloveně slangovým nebo profesním: volňásek, cvičák, tépich, furt, sejra; švejkolog; na plný pecky, to je kůň cvok! (prosinec 1969), kór se psema (leden 1970), tím pádem; někdy je takové vyjadřování přetaženo až do „lidovosti“: prápor (prosinec 1969), dívadlo (tamt.). Sem patří i neočekávané onkání: počkal by, počkal by! (březen 1970). V těchto případech nemá H. konečný cíl formulovat pro[170]mluvu poetickou, odbornou, hovorovou, lidovou… Naše výrazy jako by po stylistické stránce text „přečnívaly“ a stávaly se pro své jazykové kvality ohnisky aktualizačního dění.

4. Nutně potom využívá autor metajazykového vyjadřování tam, kde si přeje naznačit, že reprodukuje vlastní nebo cizí promluvu za nové situace: Bylo to, jak jsem již řekl, na rušné ulici a já se pokusil vybít se diskrétně (DUH 107); Já jsem říkal: „Je to kůň, je uvázanej, je, ale vzpomeňte na Horymíra!“ (prosinec 1969). Zde je metajazykového vyjadřování využito jen po stránce sdělné, stává se nutnou složkou jako v jakékoli promluvě, která reprodukuje někdejší situaci jako cizí informaci, cizí názor, cizí mínění. Stejně tak může mít pouze sdělnou funkci popis nějakého řečového aktu, srov. např. i motto Hovorů: A člověk člověku se stává člověkem tím víc, čím víc se ptá — zde se v podstatě jazyku znovu přiznává funkce „polidšťovací“.

Využití metajazykového vyjadřování pro umělecký text má daleko k tzv. verbalismu. Poznávání jazyka nelze odtrhnout od poznávání celé skutečnosti kolem nás, a je proto zákonité, že umělec obrací svou pozornost k tomu, čím poznání skutečnosti umělecky ztvárňuje. V uměleckém textu nemusí řeč o jazyce přinášet poučení o vědecky poznaných zákonitostech jazykové struktury, nýbrž může též plnit funkci reflektoru, který — možno říci — překvapivě osvítí myšlenkové postupy člověka, nebo je vyprovokuje. Nadto svědčí smysl pro metajazyk též o vztahu původce uměleckého projevu k jazyku a jeho hodnotám.[3]


[1] Srov. K. Hausenblas ve stati Svět jazyka a jazykověda, 12 esejů o jazyce, Praha 1970, na s. 221. — Za jazykový materiál vděčím diplomní práci H. Soukalové, Srovnání psaného a mluveného projevu Miroslava Horníčka (rkp. 1971, zprac. v dipl. semináři J. Ch.). Podkladem k dipl. práci byla excerpce z Horníčkových knih Dobře utajené housle, 2. vydání, Praha 1967, Hovory, Praha 1970 (v naší stati užíváme zkratek DUH, popř. H, číslo znamená stránku) a záznam z televizních Hovorů H (zde se uvádí jen měsíc a rok vysílání).

[2] V našem případě hraje podle všeho roli dokonalý dvouslabičný rým a snad i rytmus. — V jazykovědném časopise můžeme se pokusit na některé otázky odborně odpovědět. Autor sám takový záměr zřejmě nesledoval.

[3] Metajazykové poznámky se objevují nezřídka i v textu odborném, zejm. popularizačním (samozřejmě i mimo jazykovědu). Prof. V. Halaxa píše: „Slovensky se úroku říká úžera a to je slovo, které lakonicky a plně vystihuje tuto »platební bilanci« moderního člověka…“ Akad. Z. Servít si všímá, řekli bychom, způsobu technické realizace psaného projevu: „Někdy i psané slovo může být stéblem. Nebo lékem. Proto ty stránky psané kurzívou…“ Akad. A. Jirásek uvádí v knize Chirurgie bolesti „čtyřiačtyřicet přívlastků vyjadřujících kvalitu bolesti…“ (podtrženo námi). Příkladů by tu bylo nesčetně.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 2-3, pp. 165-170

Previous František Cuřín: K charakteristice jazyka Antala Staška

Next Věra Formánková: K Erbenovu překladu slovanských pohádek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1