Glosa k novočeskému vždyť

Josef Vachek

[Articles]

(pdf)

-

O novočeském výraze vždyť zmiňují se naše mluvnice zpravidla ve výkladech o spojovacích výrazech v souvětí příčinném (důvodovém), a to vedle výrazů neboť, totiž. Tak činí také B. Havránek a A. Jedlička v obou svých známých mluvnicích (Česká mluvnice³, Praha 1970, s. 390; Stručná mluvnice česká¹⁰, Praha 1966, s. 172). Na jiném místě obě tyto mluvnice klasifikují výraz vždyť jako příslovce (Č. ml. s. 388, Struč. ml. č., s. 167). Stejně tento výraz klasifikuje i Vl. Šmilauer (Novočeská skladba², Praha 1966, § 77182); naproti tomu F. Kopečný (Základy české skladby², Praha 1962, s. 271) hodnotí výraz vždyť jako „jasně důvodovou spojku“. (Je pozoruhodné, že Fr. Trávníček se ve své Mluvnici spisovné češtiny², Praha 1951, o výraze vždyť zmiňuje jen [95]zcela mimochodem jako o „citoslovci“, s. 684.) — Konečně Slovník spisovného jazyka českého (Praha 1960—71) rozlišuje mezi vždyť ve významu spojky souřadící (např. Rád to udělám, vždyť je to má povinnost) a vždyť ve významu příslovečném. V tomto druhém významu vyjadřuje buď námitku proti cizímu tvrzení, názoru (Že tu nebyl? Vždyť jsem ho viděl!), nebo zdůrazňuje vůbec nějakou výpověď (např. Vždyť jsem věděl, že to tak dopadne!).

Z hlediska syntaktického má, zdá se nám, výklad v SSJČ k pravdě nejblíže, když liší spojkovou platnost tohoto výrazu od jeho platnosti příslovečné. Nicméně máme za to, že touto syntaktickou klasifikací není ještě plně vyřešen sémantický problém, na který, pokud je nám známo, nebylo ještě poukázáno.

Pozoruhodné je, že se náš výraz ve funkci spojkové jasně liší jak od výrazu totiž, tak od výrazu neboť. Výraz vždyť je naprosto běžný v řeči hovorové, kdežto výraz totiž má ráz poněkud knižnější, výraz neboť je pak už vlastní jen jazyku knižnímu. Ale i jinak se výraz vždyť od druhých dvou spojovacích výrazů zřetelně liší: za každou větu, jež je uvedena spojkou vždyť, můžeme bez jakéhokoli násilí vždy v písmě připojit vykřičník — jde tu jasně o věty zvolací —, zatím co o druhých dvou spojovacích výrazech to zdaleka neplatí tak obecně. — Dále je třeba si povšimnout toho, že vždyť může bez nesnází uvozovat samostatnou větu zvolací, mimo souvětný rámec (tu běží o případy, které SSJČ řadí pod platnost příslovečnou s významem námitky proti cizímu názoru, popř. pod význam zdůrazňovací). Výrazu neboť v obdobných situacích nelze užít vůbec, výrazu totiž vzácněji. — Další rozdíl je konečně slovosledný: na rozdíl od výrazu totiž musí výraz vždyť stát vždy na počátku větného celku (výraz totiž stává naopak častěji uprostřed věty).

Je tedy zřejmé, že výraz vždyť zaujímá jak po stránce funkční, tak po stránce formální v systému českého jazyka postavení zcela osobité. Snažíme-li se vystihnout, co je jeho sémantickým specifikem, nemůže nám uniknout, že oba jeho významy zaznamenané v SSJČ mají jeden důležitý společný rys (i když tento rys v SSJČ výslovně zaznamenán není). Je to ovšem ono značně emotivní zabarvení našeho výrazu (právě díky jemu můžeme každou větu jím uvozenou v grafické její podobě zakončit vykřičníkem; emociálního zabarvení spojky vždyť si povšiml i K. Svoboda ve svých skriptech Souvětí spisovné češtiny I, s. 98n.). Navíc tu však přistupuje ještě jeden sémantický prvek, který, jak máme za to, zůstal zatím nepovšimnut nebo alespoň nedoceněn. Je to — [96]vyjádřeno terminologií Karla Bühlera — silně apelová složka v sémantické výstavbě výrazu vždyť, složka, kterou by bylo možno parafrázovat slovním spojením „uvědom(te) si, že“. Tato apelová složka zcela chybí v sémantické stavbě výrazu neboť a nanejvýš jen velmi slabě (pakli vůbec) je obsažena v sémantické skladbě výrazu totiž. Je to tím pozoruhodnější, že etymologie tohoto posledního výrazu, *to čuješ, svědčí o tom, že tu právě apelová složka hrála původně velmi důležitou úlohu — dnešní jeho význam je už jen objektivně vysvětlovací. Naopak výraz vždyť, původně časové příslovce rozšířené o důvodovou částici -ť, zřejmě ve své nejstarší sémantické stavbě element apelovosti neměl. Lze snad vyslovit domněnku, že ke vzniku tohoto apelového elementu mohla přispět hlásková podoba jeho zakončení -ť se zájmenným -ť v tvarech nepřímých pádů zájmena druhé osoby; ve výraze neboť se ovšem takový vliv hláskové podoby z nejasných důvodů neuplatnil. (Je možno předpokládat, že významový posun výrazu vždyť směrem k apelovosti mohl spolupůsobit při jeho hláskovém zjednodušování v jazyce hovorovém a obecném, kde má formu dyť, popř. dyk.)

Není bez zajímavosti povšimnout si také toho, jaké jsou významové ekvivalenty českého výrazu vždyť v cizích jazycích, především v němčině a v angličtině. Hulíkův výborný Česko-německý slovník živé mluvy (Praha 1944) uvádí jako německé protějšky českého vždyť výrazy ja a doch, z nichž prvý, mající povahu citoslovce, dobře vystihuje silnou emotivnost českého výrazu, druhý pak je plně práv významu „námitek proti cizímu mínění“, na nějž je upozorněno v SSJČ — v této opozici vůči cizímu mínění je nepochybně přítomen onen element apelu, o kterém tu byla před okamžikem řeč. — Česko-anglický slovník I. Poldaufa (Praha 1959) uvádí jako anglické ekvivalenty českého vždyť slova well a to be sure; alespoň druhý z nich je do jisté míry zabarven apelově. Zdá se nám však, že by tu leckdy byl ještě vhodnější ekvivalent you see, popř. you know, jehož zájmenný podmět you by byl ve zvláště dobré shodě s apelovou složkou sémantické náplně českého vždyť.

V tradicích pražské jazykovědné školy se již dávno upozorňovalo na to, že určité morfologické kategorie jsou výrazně charakterizovány právě přítomností apelové funkce. Jako nejběžnější případy takových kategorií bývaly uváděny v oblasti substantivní pád vokativu a v oblasti slovesné modus imperativu. (O ruském imperativu se najdou zajímavé poznámky např. v sborníku Charisteria Guil. Mathesio quinquagenario … oblata, Praha 1932, s. 81n.) Zřejmě jsou však případy, pro něž [97]je apelová složka příznačná, i v syntaktické rovině gramatického systému — spojka vždyť (podobně jako příslovečné určení přece) — představuje nepochybně jeden z nich.

Závěrem ještě jednu drobnou poznámku. Vyřadíme-li z tzv. souřadicích spojek důvodových výrazně apelové vždyť i vyhraněně knižní neboť, zbývá z jejich inventáře jediný výraz totiž, který — jak už na to bylo zde poukázáno — větu zpravidla neuvozuje, ale zastává v ní spíše úlohu vsuvky, jež do věty ji obsahující není nijak pevně zapojena. Zdá se tedy, že typ souřadného souvětí důvodového nemá v českém gramatickém systému — anebo alespoň v systému běžného hovorového jazyka — zvlášť pevné postavení. Podrobnější rozbor této problematiky by ovšem daleko přesáhl úzké meze tohoto drobného příspěvku. Buď jak buď, nepochybným zůstává, že novočeská spojka vždyť představuje jev, který je kvalitativně zřetelně odlišný od spojek neboť a totiž.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 2-3, pp. 94-97

Previous Josef Štěpán: Uvažovat nad něčím, nebo uvažovat s něčím?

Next Karel Svoboda: Věty se spojkou aniž