Časopis Naše řeč
en cz

Ke vzniku jihočeských a jihozápadomoravských rozkazovacích tvarů typu proš

Miroslav Komárek

[Articles]

(pdf)

-

Zajímavým detailem českého tvaroslovného vývoje je vývoj tvarů rozkazovacího způsobu v nářečích jihočeských, v přilehlé části nářečí česko-moravských a zčásti i v jihozápadních nářečích hanáckých. Slovesa typu prositi, jejichž kmen končí na s, z, sl, st, zd, zn, a v jižní části česko-moravských nářečí také slovesa s kmenem na t mají tam v rozkazovacím způsobu stejné souhlásky jako v trpném příčestí: proš — prošenej, noš — nošenej, poraž — poraženej, pokaž — pokaženej, nemyšli — vymyšlenej, vodpušť — vodpuštěnej, neježdi — vyježděnej, neblažni; v části nářečí též vrac vrácenej, chyc chycenej. Vznik rozkazovacích tvarů s tímto typem souhláskové alternace (střídání) spadá bezpochyby do období velmi dávného, soudě již podle toho, že se s nimi setkáváme už od druhé poloviny 14. stol. u autorů, kteří pocházejí z jižních Čech, např. u Tomáše ze Štítného a u Jana Husa.[1] Avšak ani kdybychom neměli přímé svědectví o stáří těchto tvarů, musili bychom předpokládat jejich značnou starobylost proto, že jejich vysvětlení najdeme jenom v jazykových poměrech dob dávno minulých.

Vyplývá to i z výkladu, který nedávno podal o této věci Slavomír Utěšený, vycházeje z poznatku, že jihočeská nářečí zachovala ze [79]všech nářečí v Čechách poměrně nejvíce pozůstatků staré měkkosti souhlásek.[2] Proniknutí souhláskové alternace, původně omezené jen na některé jiné tvary nebo odvozeniny sloves typu prositi, také do rozkazovacího způsobu vykládá Utěšený výraznější palatálností koncových souhlásek z’, s’ v tvarech rozkazovacího způsobu (staročeské tvary zněly např. pros’, poraz’ apod.).

Teze Utěšeného o souvislosti tvarů typu proš se zaniklou souhláskovou měkkostí je formulována velmi opatrně — Utěšený výslovně říká jen tolik, že měkkost koncových souhlásek snad byla podkladem pro vznik těchto tvarů. S tím lze jistě souhlasit. Náhrada měkké ostré sykavky sykavkou tupou ostatně není neznáma ani v kořenných slabikách — srov. např. nářeční výslovnost šahat, která vznikla ze starší výslovnosti s’ahaťi. Rozhodujícím faktorem při vzniku tvaru typu proš byly však podle našeho mínění přece jen vztahy morfologické, paradigmatické.

Tvary typu proš se nejčastěji srovnávají, pokud jde o souhláskovou alternaci, s příčestím trpným, např. prošen(ej). Vliv příčestí trpného na rozkazovací způsob se však jeví jako velmi pochybný, uvážíme-li, že bychom předpokládali vliv neurčitého slovesného tvaru, který nadto některými tvaroslovnými i skladebnými rysy tíhne k přídavnému jménu, na určitý slovesný tvar, mluvnickým významem osoby těsně spojený s přítomnými tvary slovesa, které jsou početnější a také v užití mnohem častější. Stav v nářečích a často i v spisovném jazyce naopak ukazuje, že při střídání souhlásky mezi určitými slovesnými tvary a trpným příčestím bývá příčestí členem slabším a často se přizpůsobuje určitým slovesným tvarům; srov. např. nářeč. souďenej, zaplaťenej, vráťenej, spis. zmrazený / zmražený apod.

Plně se shodujeme s názorem, který nedávno — právě v polemice s pojetím S. Utěšeného — zdůvodnil Jaromír Bělič,[3] že východiskem tvarů typu proš byl tvar 1. os. sg. prézentu, který u těchto sloves původně zněl (ještě ve 14. stol.) prošu, nošu, poražu, pokažu, myšl’u, otpušču (> otpušťu), ježdžu (> ježďu), blážňu, vrácu, chycu. Podle tohoto pojetí, naznačeného již dříve Janem Gebauerem,[4] je tedy nový tvar rozkazovacího způsobu výsledkem tzv. tvaroslovné analogie.

[80]I pak však zůstává otázka, čím zde byl vliv tvaru 1. os. sg. prézentu na tvar rozkazovacího způsobu umožněn. Úplná odpověď není podle našeho mínění obsažena ani ve faktu, o němž jsme se zmínili výše, že totiž rozkazovací způsob — stejně jako 1. os. sg. prézentu — patří mezi určité tvary slovesa.

Ve své významné studii o povaze analogických změn[5] ukázal Jerzy Kuryłowicz, že tyto změny vždycky těsně souvisí se strukturou jevu a s jeho fungováním. Za jeden z důležitých strukturních momentů, které podporují analogii, považuje Kuryłowicz vztah tzv. fundace, který je mezi jazykovými jevy A a B tehdy, jestliže na základě jednoho z těchto jevů (ať už je to forma, nebo funkce) je možno předvídat jev druhý, ale není to možné naopak.[6] V terminologii formální logiky označujeme takový vztah jako implikaci. Jako jednoduchý příklad můžeme uvést třeba vztah mezi koncovkou nom. sg. -o a gen. sg. -a u českých podstatných jmen: jestliže má podstatné jméno v nom. sg. koncovku -o, má v gen. sg. koncovku -a (město — města), ale neplatí to naopak, poněvadž např. ke gen. sg. lesa je nom. sg. les bez koncovky. Jazykový jev, který dává možnost jednoznačně předvídat jev druhý, je jev fundující (základní, v našem příkladě koncovka nom. sg. -o), kdežto druhý jev je fundovaný (odvozený — koncovka gen. sg. -a). Podle Kuryłowicze působí při analogii tvary fundující na tvary fundované.

Tato zákonitost se projevuje také u jevu, který zde zkoumáme. Vliv tvaru 1. os. sg. prézentu na tvary rozkazovacího způsobu nebyl mechanický, nýbrž byl zprostředkován formálními vztahy mezi slovesnými paradigmaty. Souhláskové alternace tohoto druhu se totiž vyskytovaly v 1. os. sg. prézentu pouze u dvou slovesných typů: jednak u typu prositi/trpěti: prošu, trp’u, a jednak u typu mazati: mažu (zde ovšem tyto alternace procházely celým prézentem). Proniknutí alternující souhlásky z 1. os. sg. prézentu do rozkazovacího způsobu bylo důsledkem asymetrického poměru mezi příslušnými formami obou těchto slovesných typů:

mažu — maž × mazaťi
prošu × pros’ — pros’iťi

Tato asymetrie formy byla vyrovnána u typu prositi převzetím alter[81]nující souhlásky z 1. os. sg. prézentu také do tvarů rozkazovacího způsobu:

mažu — maž × mazati
prošu — proš × prositi

Alternující konsonant rozkazovacího způsobu byl pak v těch nářečích, která tuto změnu provedla, jednoznačně určen — fundován — alternací v 1. os. sg. prézentu.

Je-li naše úvaha správná, je možno na jejím základě stanovit relativní chronologii vzniku rozkazovacích tvarů proš: nutně musily vzniknout ještě před proniknutím atematické koncovky -m do 1. os. sg. prézentu sloves typu prositi/trpěti (prošu, trp’u > prosím, trpím atd.), dokud ještě byla v 1. os. sg. prézentu těchto sloves koncovka -u zcela monopolní, tj. před druhou polovinou 14. stol. I když tato relativní chronologie nijak podstatně nemění datování, které bylo vyvozeno z nejstarších písemných dokladů tvarů typu proš, má svou cenu tím, že uvádí rozkazovací způsob typu proš do vztahu k celkovému vývoji české soustavy slovesných forem. Kromě toho je vznik tvarů typu proš názorným dokladem obecných zákonitostí, které se uplatňují při šíření analogických tvaroslovných změn.


[1] Jan Gebauer, HistMluv III/2 — Časování, 2. vyd., Praha 1909, s. 41.

[2] Slavomír Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960, s. 188n.

[3] Jaromír Bělič, K interferenci jevů hláskoslovných a tvaroslovných, AUC — Philologica 4—5 (Slavica Pragensia XI), Praha 1969, s. 79n.

[4] Na citovaném místě.

[5] Jerzy Kuryłowicz, La nature des procès dits „analogiques“, Acta linguistica V, 1949, s. 15—37 (= Esquisses linguistiques, Wrocław—Kraków 1960, s. 66n.).

[6] Týž, L’apophonie en indoeuropéen, Wrocław 1956, s. 5.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 2-3, pp. 78-81

Previous Jaromír Bělič: Sedm, sedmnáct, sedmdesát…

Next Václav Křístek: K jednomu zvláštnímu případu záměny slovesných kategorií

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1