Časopis Naše řeč
en cz

Sedm, sedmnáct, sedmdesát…

Jaromír Bělič

[Articles]

(pdf)

-

Tyto číslovky — a stejně i číslovky osm, osmnáct, osmdesát… se v nespisovné mluvě na území českého jazyka nikde nevyslovují se slabičným m, tj. [sedm̥], [(v)osm̥] atd. Ve většině nářečí (i v obecné [73]češtině) se zpravidla říká sedum, sedumnác(t) / sedumnást, sedumdesát…, (v)osum, (v)osumnác(t) / (v)osumnást, (v)osumdesát…; v nářečích středomoravských (hanáckých), zvlášť východnějších, a v jižnějších nářečích východomoravských (moravskoslovenských), k severu zhruba za Gottwaldov, objevují se však vedle toho, nebo i výlučně vládnou podoby sedn̥, sednást, sendesát…, (v)osn̥, (v)osnást, (v)osn̥desát…; porůznu, např. místy v již. Čechách, se říká sedum, sedumdesát…, ale sednáct… apod. V tzv. kopaničářských nářečích východomoravských (při moravsko-slovenské hranici v úseku Bílých Karpat) žijí podoby sedem/sedom/seďom/seʓom, osem…, ve většině slezských (lašských) nářečí sedym, osym… aj. Výslovnost se slabičným m je omezena pouze na spisovný jazyk, ale i ve spisovné češtině se vedle toho připouští také výslovnost [sedum, sedumnáct, sedumdesát…], [osum, osumnáct, osumdesát…]; píše se však vždy jen sedm, sedmnáct, sedmdesát…, osm, osmnáct, osmdesát…[1]

S obdobnou rozmanitostí, jaká se projevuje v češtině, shledáváme se i na ostatním slovanském území; srov. např. jen spisovné horlužsrb. sydom, wósom…, dollužsrb. sedym, wosym…, pol. siedem, osiem…, sloven. sedem, osem…, slovin. sedem, osem…, srbch. sedam, osam…, maked. седум, осум…, bulh. седем, осем…, rus. семь, восемь…, bělorus. сем, восем…, ukraj. сім, вісім atd. Všechny různosti — s výjimkou snad jen východoslovanského семь / сем / сім — jsou ovšem výsledkem paralelního shodného vývoje.

Celkem s jistotou se obecně předpokládá, že se po zániku koncových jerů (jakožto skutečných samohlásek) původně dvojslabičné praslovanské výrazy *sedmь, *osmь… vyslovovaly jednoslabičně, s neslabičným m, tj. *[sedm’], *[osm’]… Ještě v staré češtině 14.—15. století je jednoslabičná výslovnost bezpečně dosvědčena v pravidelných osmislabičných verších, např. ve svatovítském zlomku Alexandreidy ze začátku 15. stol. (vv. 655—6):

[74]Dva | a | sedm|de|sát | jich | by|lo,
to|li|kéž | řě|čí | při|by|lo.

Z téže doby je ovšem doložena už i výslovnost dvojslabičná; srov. z jindřichohradeckého zlomku Alexandreidy z první poloviny 14. stol. (vv. 47—8):

táh|nie|chu | vóz | o|sm ko|ní
a | ti | by|li | vši|ci | bro|ni.

V dnešních slovanských jazycích jednoslabičná výslovnost jako přímé pokračování dřívějších podob  není zachována snad už nikde.[2] Východoslovanské podoby семь / сем / сім…, doložené již v nejstarších staroruských památkách od 11. stol., asi nevznikly teprve po zániku jeru z jednoslabičného *sedm’ tím způsobem, že zaniklo d před m’ a tak se udržela jednoslabičná výslovnost, nýbrž už před zánikem jeru se dvojslabičné *sedmь změnilo zánikem d v dvojslabičné *semь a teprve z toho vzniklo později jednoslabičné sem’ / sem / sim; jednoslabičná podoba *sedm’ tedy ve východní slovanštině patrně nikdy neexistovala (na rozdíl od *osm’), a k dnešnímu východoslovanskému семь / сем / сім se dospělo jinou cestou.[3]

Jednoslabičná výslovnost výrazů sedm, osm…, v nichž koncové sonorní m (< m’) je odděleno jinou souhláskou od samohlásky tvořící v daných slabikách vrchol sonornosti, byla zajisté dost obtížná, neboť m zde vytvářelo pobočný, vedlejší vrchol sonornosti, tzv. pobočnou slabiku, která ovšem při jednoslabičné výslovnosti celého výrazu skutečnou slabikou není. Právě pro svou obtížnost se, jak známo, „pobočné slabiky“ různých typů ve vývoji víceméně odstraňují, a to buď tak, že se pobočný vrchol osamostatňuje a jednoslabičná výslovnost se mění v dvojslabičnou, nebo se jednoslabičná výslovnost zachovává a pobočný vrchol se nějakým způsobem likviduje, tj. „pobočná slabika“ zcela zaniká.[4]

[75]V dvojslabičných spisovných českých podobách [sedm̥, sedm̥náct, sedm̥desát…], [osm̥, osm̥náct, osm̥desát…] se „pobočná slabika“ změnila ve skutečnou slabiku tím, že se původní neslabičné m stalo slabičným. V podstatě stejným způsobem vznikly nářeční podoby sedn̥, (v)osn̥, (v)osn̥desát, v nich však je navíc usnadněna výslovnost ještě i asimilací artikulačního místa sonorní souhlásky k souhlásce předcházející, tj. obouretné m se vlivem dásňového d, s změnilo v dásňové n.

V případech sedum, (v)osum…, sedem / sedom…, sedym … i v dalších podobách v jiných slovanských jazycích se tzv. pobočná slabika změnila ve skutečnou slabiku vsunutím vkladné samohlásky, která tvoří jádro této nové slabiky, a m si proto zachovalo neslabičnost. Vkladná samohláska se přitom na převážné části slovanského území shoduje se střídnicemi za někdejší silné jery v příslušném jazyce nebo nářečí (počítajíc v to i eventuální změny, kterým tyto střídnice podlehly), jen řidčeji je od nich odlišná. Tak je tomu právě ve většinově českých podobách sedum, (v)osum, (v)osumdesát…, doložených rovněž poměrně brzy;[5] odlišnost vkladného vokálu od jerových střídnic tu zajisté znamená, že nepronikl nápodobou případů s vokalizovanými jery (takto by místo sedum… v češtině mohlo vzniknout jen sedem…), nýbrž asi se až sekundárně vytvořil z nesamostatného prvku (e ), který při m přechodně vznikal v průběhu přeměny jednoslabičné výslovnosti obou číslovek ve dvojslabičnou. Tento průvodní prvek, vlivem labiálního m rovněž labializovaný, v dalším vývoji buď zase zanikl, jestliže se samo m stalo slabičným, nebo se změnil v plnou samohlásku (u) a tvoří jádro nové slabiky. Podoby sedm̥, osm̥… a sedum, (v)osum… jsou tedy dokonce snad jen dvojí výslednicí jednoho a téhož procesu:  > *sedəm > sedm̥ / sedum…

Naproti tomu nářeční podoby sednást, (v)osnást a sendesát představují druhý typ odstranění „pobočné slabiky“ ve výslovnosti výchozích jednoduchých číslovek sedm, osm, totiž likvidací pobočného vrcholu sonornosti při zachování (nebo snad zčásti i obnovení) dřívější jednoslabičné výslovnosti. Podobám sednást, (v)osnást patrně předcházely podoby *sednnáct(e), *osnnáct(e) z původního praslovanského *sedmь na desęte, *osmь na desęte, v nichž i první n bylo asi neslabičné; ale není vyloučeno, že mohlo být už také slabičné. Rozhodně však existoval mezi obojím n slabičný šev, tj. vyslovovalo se *[sedn|ná-], *[osn|ná-]; v dalším vývoji ovšem zdvojené nn přes hranici slabiky splynulo v n [76]jednoduché a „pobočná slabika“ (popř. i skutečná slabika), jejímž jádrem bylo dřívější první n, se zlikvidovala tím, že se slabičný šev přesunul za předcházející souhlásku: *sedn|nást, *(v)osn|nást > sed|nást, (v)os|nást. — V případě sendesát musíme zase předpokládat dřívější podobu *sedndesát, s jednoslabičnou výslovností první části složeniny. Pobočný vrchol sonornosti, tvořený neslabičným n, byl pak při zachování jednoslabičné výslovnosti odstraněn tím, že zanikla souhláska oddělující jej od samohlásky tvořící jádro slabiky; téhož typu jsou ve spis. češtině např. případy selka ze staročeského [sedl|ka] (× sedlák), gen. sg. tkalce, dat. tkalci… z dřívějšího [tkadl|ce, tkadl|ci…] (× nom. sg. tkadlec) aj.

Už z předcházejícího výkladu je patrno, že tzv. pobočná slabika neexistuje, jestliže sonorní souhláska v rámci téhož slova bezprostředně sousedí se samohláskou, tj. s jádrem slabiky. Nikdy proto nevznikly „pobočné slabiky“ v tvarech nepřímých pádů číslovek sedm, osm nebo v odvozeninách, v kterých po -m následuje samohláska; nenastaly zde tudíž samovolně ani žádné změny, které by byly vyvolány tendencemi směřujícími k odstranění „pobočné slabiky“. K oblastně rozrůzněným podobám základních tvarů sedum/sedn̥/sedem/sedom/sedym…, (v)osum/(v)osn̥/osem/osym… jsou proto téměř po celém území českého jazyka v zásadě jednotné podoby nepřímých pádů sedmi, (v)osmi, dále např. podoby nom. sg. f. řadových číslovek sedmá/sedma (sídmá/sidmá…), (v)osmá/osma (úsmá/usma…) aj., stejně jako ve spisovné češtině k podobám základních tvarů [sedm̥/sedum], [osm̥/osum]. Obdobně je tomu i v jiných slovanských jazycích.[6]

V české jazykové oblasti je dnes, pokud vím, odlišná situace pouze v trojúhelníkovitém úseku na jihozápadě nářeční skupiny středomoravské, zhruba od Oslavan u Brna (včetně) k západu za Velké Meziříčí, Třebíč a Mor. Budějovice, s malým přesahem do okrajových českých nářečí v užším smyslu jižně od Bystřice n. Pernšt. (viz připojenou mapku):[7] na tomto území, v rodném kraji prof. Jedličky, se říká nejen

[77]

 

 

 

státní hranice

 

bývalá zemská hranice českomoravská

 

oblasti s obyvatelstvem nářečně různorodým

 

nářeční hranice česko-středomoravská

 

úsek s podobami sedum, vosum — sedumi, uosumi; sedumá, vosumá…

 

sedum, vosum…, nýbrž také v nepřímých pádech je sedumi, vosumi…, v řadových číslovkách pak sedumá, vosumá atd. Nelze ovšem pochybovat, že tyto podoby nevznikly přímým hláskovým vývojem, nýbrž teprve sekundárně, analogií podle podob základních tvarů sedum, vosum.

 

Nakonec poznámka pravopisná:

Je známo, že hlavní zásadou českého pravopisu je princip fonologický, tj. pravopisný systém je založen především na korespondenci foném v mluveném jazyce — grafém v jazyce psaném.[8] Jestliže se tedy [78]ve spisovné češtině uznává za ortoepickou výslovnost [sedm̥], [osm̥]… i [sedum], [osum]…, avšak předpisuje se jenom psaní sedm, osm…, je zde fonologický princip českého pravopisu porušen způsobem zcela výjimečným, omezeným pouze na tyto číslovky. Stojí proto za uváženou, zda by se paralelně s obojí výslovností vedle psaní sedm, osm… nemělo připustit také psaní sedum, osum atd.

[1] Viz Pravidla čes. pravopisu, 5. vyd., Academia, Praha 1969, s. 288 a 369; též Slovník spisovného jazyka českého II, Praha 1964, s. 432, III, Praha 1966, s. 282. — B. Hála, Výslovnost spisovné češtiny I (2. vyd., Praha 1967, s. 59), klade výslovnost typu [sedum], [osum] i ve spisovném jazyce na první místo; podle něho se jenom „ve zvlášť pečlivé výslovnosti může… užít podoby [sedm], [osm]“. Taková formulace se mi jeví jako upřílišená, neboť mnozí uživatelé spisovného jazyka, jak jsem si ověřil, pociťují naopak výslovnost typu [sedm̥] jako neutrální, kdežto výslovnost [sedum…] považují za spisovně hovorovou, popř. přímo za nespisovnou. V hodnocení obojích podob není tedy jednoty a rozdílnost je bezpochyby zčásti podmíněna i regionálně.

[2] V horlužsrb. slovnících i v některých gramatikách se sice vedle sydom, wósom uvádějí též podoby sedm, wosm, které by se patrně měly vyslovovat jednoslabičně (srov. např. F. Jakubaš, Hornjoserbsko-němski słownik, Budyšin 1954, s. 322, 427, P. Wowčerk, Kurzgefaßte obersorbische Grammatik, 3. vyd., Berlin 1955, s. 66); tyto podoby byly však vytvořeny uměle a ve spisovné řeči ani v nářečích se vůbec nevyskytují. (Podle sdělení doc. dr. H. Fasky z Budyšína.)

[3] Srov. N. Trubetzkoy, Russ. семь ‚sieben‘ als gemeinostslavisches Merkmal; Zeitschrift f. slav. Philologie 4, 1927, s. 375n.

[4] O tzv. pobočných slabikách v staré češtině i o jejich vývoji viz zejména F. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, s. 226n. (o typu sedm na s. 230).

[5] Patrně nejstarší známý doklad je z 15. století. Viz J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého I, Hláskosloví, Praha — Vídeň 1894, s. 265.

[6] K východoslovanským základním podobám семь/сем/сім jsou ovšem i tvary nepřímých pádů a většina odvozenin bez souhlásky oddělující -m’/-m od jádra slabiky; srov. např. rus. gen., dat., lok. семи, instr. семю, dále семилетний apod. (na rozdíl od восемь — gen. восьми, instr. восьмью || восемью, восьмилетний…) To právě ukazuje, že podoby семь/сем/сім jsou značně staré a že nevznikly až jako výsledek procesu odstraňování pobočných slabik. Řadová číslovka k семь má sice v rušt. podobu седьмой, tj. s -d’-, dále existuje např. zastaralý výraz седмица ‚týden‘ aj., ale tyto podoby byly přejaty z církevní slovanštiny a nejsou původu východoslovanského. (Srov. článek N. Trubeckého, citovaný v pozn. č. 3.)

[7] Mapku nakreslila E. Milavcová.

[8] Srov. J. Vachek, Psaný jazyk a pravopis, sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, zvl. s. 302.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 2-3, pp. 72-78

Previous František Kopečný: K symetrii a asymetrii v jazyce

Next Miroslav Komárek: Ke vzniku jihočeských a jihozápadomoravských rozkazovacích tvarů typu proš