Časopis Naše řeč
en cz

O hovorové ruštině v sovětském sociolingvistickém sborníku

Stanislav Starý

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Sborník Otázky sociolingvistiky[1] shrnuje první výsledky dvouletého výzkumu prováděného leningradským oddělením Jazykovědného ústavu Akademie věd SSSR v rámci obecného tématu „Jazyk a společnost“. Sborník, v němž jsou zastoupeny i práce mimoleningradských lingvistů, nevyčerpává celou problematiku vztahů jazyka a společnosti,[2] přináší však studie, v nichž se na materiálu různých jazyků v různých obdobích jejich historického vývoje nebo současného stavu řeší dílčí otázky ze všech hlavních okruhů tohoto rozvíjejícího se mezivědního oboru. Stati sborníku jsou rozděleny do čtyř oddílů; první pojednává o obecných otázkách, druhý se zabývá vzájemným působením jazyků, třetí je věnován vzniku jazykových svazů a čtvrtý teritoriálním a sociálním variantám jazyka. Zvláštní skupinu tvoří ve sborníku stati o problematice hovorové ruštiny; ty považujeme pro bohemistiku za nejdůležitější, neboť umožňují porovnávat vnitřní diferenciaci současné češtiny a ruštiny a konfrontovat výsledky jejího zkoumání.[3] Výsledky teoretického a praktického výzkumu hovorové ruštiny jsou pro nás aktuální [41]také proto, že se na nich podílí i naše rusistika, vycházejíc při tom z teorie spisovného jazyka, jejíž základy byly položeny v pracích akad. B. Havránka, a využívajíc výsledků naší bohemistiky.[4] Ostatně i v mnohých sovětských pracích o hovorové ruštině nacházíme velmi často odkazy na naši literaturu a porovnání s naší jazykovou situací (je tomu tak zvláště v pracích O. A. Laptěvové). Také v statích zmíněného sborníku lze najít některé společné rysy v přístupu ke zkoumané oblasti jazykového vyjadřování.

Nejzávažnější je stať O. B. Sirotininové Hovorová řeč (Razgovornaja reč) (s. 373—391), a to vzhledem k cíli, který si autorka klade: lingvisticky vymezit pojem hovorová ruština jako funkční modifikaci spisovného jazyka. Jak je to již v literatuře (naší i sovětské) o hovorové ruštině obvyklé, autorka úvodem konstatuje, že se přes četné pokusy[5] dosud nepodařilo určit jednoznačně místo hovorové ruštiny v systému jazykových stylů a forem, naopak, existující koncepce se nezřídka přímo diametrálně liší. Jak shrnuje Vl. Barnet (srov. práci cit. v pozn. 4), podle jedněch koncepcí je hovorová ruština považována za funkční styl spisovného jazyka (O. A. Laptěvová, tohoto stanoviska se s jistými korekcemi a doplněními přidržuje i Vl. Barnet) a její vlastnosti se tudíž odvozují ze speciálních principů výstavby hovorových projevů; jiné koncepce zase spatřují v hovorové ruštině zvláštní formu spisovného jazyka, samostatný útvar stojící v protikladu ke kodifikovanému spisovnému jazyku jako celku, nikoli v protikladu k jeho jednotlivým stylům (J. A. Zemská); specifičnost projevů, v nichž se hovorová ruština realizuje, je v tom případě primárně určována zvláštnostmi hovorové ruštiny jakožto souboru, systému jednotek. Pojetí O. B. Sirotininové se řadí k těm koncepcím, které zdůrazňují stylovou povahu hovorové ruštiny. Sirotininová nepokládá hovorovou ruštinu za nějaký zvláštní jazyk, jak to činí J. A. Zemská, i když jde o určitý soubor prostředků (lexikálních, slovotvorných, slovosledných, intonačních atd. i jejich zvláštní strukturní organizaci). Charakter těchto prostředků spojuje O. B. Sirotininová s tím, že projevy v hovorové ruštině vstupují svými jednotlivými stránkami do čtyř protikladů: 1. funkčních stylů, 2. řeči mluvené a psané, 3. řeči dialogické [42]a monologické, 4. řeči běžně mluvené (bytovoj tip reči), neutrální a knižní. Z každého z těchto protikladů si hovorová ruština „odnáší“ určité vlastnosti, které je nutno navzájem odlišovat, třebaže se vzájemně různě kombinují a doplňují; tak například vlastnosti hovorových projevů, vyplývající z protikladu hovorového stylu a stylů ostatních, spočívají mimo jiné v charakteristickém kvantitativním „spektru“, tj. v specifické distribuci slovních druhů, pádových tvarů atd., odlišné od projevů v jiných stylových oblastech. Lze tedy říci, že vlastnosti hovorové ruštiny jako funkční varianty (raznovidnosť) spisovného jazyka a nástroje bezprostředního, nenuceného a neoficiálního styku, kterou Sirotininová definuje — nejen na základě funkce, ale komplexně, s přihlédnutím i k ostatním faktorům[6] — jako jazyk projevů mluvených, dialogických, ne knižního typu, projevů, v nichž se realizují normy hovorového stylu, jsou ve svém souhrnu projevem kombinace stylu, (realizační) formy řeči, druhu řeči (dialog-monolog) a typu řeči (v těchto vyčleněných faktorech jsou skrytě obsaženy i slohotvorné faktory další, pro stylovou oblast hovorovou obvykle uváděné,[7] např. tzv. faktor kontaktový a adresní v dialogičnosti apod.). Takto vymezená hovorová ruština obsahuje jen prostředky spisovného jazyka a realizuje normy jeho hovorového stylu; tím se liší od hovorové ruštiny v širším významu, s níž má některé společné rysy (dané mluveností, dialogičností a typem projevů) a jejímž je vlastně zvláštním případem, která však na rozdíl od hovorové ruštiny v užším smyslu může obsahovat i jazykové prostředky dialektové, příp. jiné prostředky nespisovné (prostorečije).[8]

K porozumění koncepci Sirotininové a jejímu celkovému posouzení je třeba rovněž upozornit na tu část výkladu, v níž osvětluje pojem hovorová ruština z hlediska jazyka a řeči a poměr mezi ruštinou hovorovou a ruštinou [43]běžně mluvenou (obichodno-bytovaja reč).[9] K otázce jazyka a řeči se uvádí, že hovorová řeč je realizací hovorového jazyka (podobně jako spisovná řeč jazyka spisovného) a hovorová ruština má tudíž i „jazykové“ vlastnosti v tom smyslu, že jde o určitý soubor prostředků a jejich zvláštní strukturu; avšak při současném stavu bádání pokládá autorka za přednější zkoumat nikoli tuto strukturu, nýbrž hovorové projevy v ní uskutečňované, zákonitosti jejího fungování. Odtud i z celého výkladu vyplývá, že právě tímto směrem orientuje autorka svůj pohled na hovorovou ruštinu a v tomto smyslu usiluje o její vymezení a charakteristiku. Proto také dává zatím přednost termínu „hovorová řeč“ před termínem „hovorový jazyk“. Pokud jde o poměr hovorové ruštiny a ruštiny běžně mluvené, nelze podle autorky ani klást mezi ně rovnítko, ani zahrnovat běžně mluvenou ruštinu do ruštiny hovorové jako její část; běžně mluvená ruština totiž často bývá zcela za hranicemi spisovného jazyka. Sirotininová však současně píše, že hovorová ruština a ruština běžně mluvená se mohou, jak se také často stává, zcela krýt. Pro přílišnou stručnost této části výkladu, a tím i jistou nejasnost (srov. schéma na s. 387), nelze posoudit, zda nebo do jaké míry by bylo možno hovořit o analogii s poměrem mezi hovorovou češtinou a češtinou běžně mluvenou, tak jak byl charakterizován v pracích B. Havránka, J. Běliče, Al. Jedličky, Fr. Daneše, K. Hausenblase a dalších. (Překlad rus. obichodno-bytovaja reč českým termínem běžně mluvená ruština tuto analogii do značné míry nabízí.) Tím, že není podrobněji vysvětlen pojem běžně mluvená ruština, stává se nejasným i její poměr k hovorové ruštině v širším pojetí (srov. výše), resp. rozdíl mezi nimi.

Užijeme-li formulace M. Jelínka,[10] můžeme říci, že jestliže výklad o hovorové ruštině u Sirotininové je podáván — jak jsme se pokusili ukázat — v rovině „komunikativní konkretizace“ hovorové ruštiny, tj. z hlediska podmínek jejího fungování, pak pohled na hovorovou ruštinu v stati B. N. Golovina Otázky sociální diferenciace jazyka (s. 349—354) lze označit jako hledisko „inventarizující abstrakce“ (hovorová ruština se bere jako útvar, varianta národního jazyka, „dílčí“ jazyk). Obě tato hlediska se tak vzájemně doplňují a dokreslují představu o hovorové ruštině. Golovin zařazuje hovorovou ruštinu do současného ruského jazyka chápaného jako systém variant. Postavení hovorové ruštiny (v terminologii Golovinově razgovorno-bytovoj stil’, razgovorno-bytovoj variant literaturnogo jazyka) v současné ruštině jako celku má zvláštní specifičnost spočívající v tom, že na jedné straně je hovorová ruština součástí systému funkčních stylů spisovného jazyka, [44]na druhé straně je však variantou hovorového (mluveného) jazyka v širším pojetí a jako taková projevuje tendenci začlenit se do systému, k němuž patří i varianty nespisovné. Zvlášť úzké kontakty má v důsledku této tendence hovorová ruština s nespisovným útvarem zvaným prostorečije, které se projevují ve vzájemném ovlivňování těchto dvou útvarů[11] a v jejich složité variabilitě závislé na sociální členitosti jejich uživatelů. Hovorová ruština tak existuje ve svých variantách sociálních (z hlediska hierarchizace variant národního jazyka jako celku jde o varianty o jeden stupeň nižší); rozdíly mezi nimi se týkají — jak potvrzují dosavadní sociolingvistické výzkumy — především fungování těchto sociálních variant a teprve v druhé řadě jejich strukturní organizace a jednotek.

Poslední stať, o níž se chceme zmínit, je zaměřena na metodiku praktického výzkumu hovorové řeči. A. A. Nikol’skij v článku O magnetofonových záznamech hovorové řeči (s. 291—298) porovnává přednosti a nedostatky písemných a magnetofonových záznamů živé mluvené řeči, posuzuje účelnost těch i oněch podle konkrétního cíle výzkumu, pojednává o metodice a technice pořizování magnetofonových záznamů s vědomím informátorů, resp. bez jejich vědomí (skrytý mikrofon), a podrobněji popisuje metodiku záznamu tematicky řízené řeči. Autor při tom prokazuje dobrý přehled o naší literatuře v této oblasti.


[1] Voprosy social’noj lingvistiki, nakl. Nauka, Leningrad 1969, 418 s.

[2] K přehledu sociolingvistické problematiky srov. stati V. M. Žirmunského a B. N. Golovina ve zmíněném sborníku, s. 5n. a s. 343n.; srov. i J. Kraus, Několik poznámek k předmětu sociolingvistiky, Naše řeč 52, 1969, s. 22n.

[3] O problematice hovorové češtiny a o situaci v češtině srov. diskusi o hovorové a obecné češtině na stránkách Slova a slovesnosti v letech 1961—1963 a nedávnou konferenci o spisovné češtině a jazykové kultuře (1968), jejíž materiály byly uveřejněny v Naší řeči 52, 1969, č. 2—3, a ve sborníku Kultura českého jazyka, 1969. Srov. i čl. Al. Jedličky ve sb. Filologické studie II (Sborník pedagogické fakulty University Karlovy), 1970, s. 125n.

[4] Z materiálových prací připomínáme alespoň čl. P. Adamce K syntaxi hovorové ruštiny, Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury 6, 1962, s. 65n.; z teoretických příspěvků úvahu Vl. Barneta, Jaký je lingvistický status hovorové ruštiny?, Československá rusistika 15, 1970, s. 78n.

[5] Srov. jejich přehled v čl. O. A. Laptěvové v čas. Voprosy jazykoznanija, 1967, č. 1, s. 130n. O některých novějších výkladech srov. zprávu H. Křížkové o publikaci J. A. Zemské Russkaja razgovornaja reč (Prospekt), Moskva 1968, uveřejněnou v jazykovědných aktualitách, 1969, č. 2, s. 33, a citovanou práci Vl. Barneta (pozn. 4). Srov. též recenzi K. Koževnikové (Československá rusistika 14, 1969, s. 131n.) a St. Starého (Slovo a slovesnost 31, 1970, s. 155n.) sborníku Razvitije funkcionaľných stilej sovremennogo russkogo jazyka, Moskva 1968.

[6] O komplexním určení stylové oblasti hovorové srov. u nás K. Hausenblas, Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka, Slovo a slovesnost 23, 1962, s. 198; Al. Jedlička — V. Formánková — M. Rejmánková, Základy české stylistiky, 1970, s. 32n.

[7] Domníváme se, že v naší literatuře je otázka slohotvorných faktorů, jejich součinnosti a vzájemného překrývání zpracována úplněji. Pokud jde o stylovou oblast hovorovou, srov. Al. Jedlička, K stylovému rozvrstvení dnešní spisovné češtiny, Jazykovedné štúdie 7, 1963, s. 136; Fr. Daneš, Kultura mluvených projevů, Naše řeč 52, 1969, s. 99n.; M. Jelínek, Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními, Slovo a slovesnost 27, 1966, s. 104n.; o slohotvorných činitelích obecně srov.: Al. Jedlička — V. Formánková — M. Rejmánková, Základy české stylistiky, 1970, s. 10n.; K. Hausenblas, K základním pojmům jazykové stylistiky, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 10—12; M. Jelínek, Stylové rozpětí současné spisovné češtiny, Naše řeč 52, 1969, s. 116n. Nejnověji o slohotvorných faktorech z hlediska sociolingvistického pojednal J. Kraus v čl. K sociolingvistickým prvkům ve funkční stylistice, Slovo a slovesnost 32, 1971, s. 271n.

[8] Obdobně o užším a širším chápání hovorové češtiny srov. Al. Jedlička — V. Formánková — M. Rejmánková, Základy české stylistiky, 1970, s. 32.

[9] Stejného výrazu „běžně mluvený“ jsme výše užili při překladu ruského termínu bytovoj tip reči, opírajíce se o pozn. Sirotininové, že oba tyto termíny v podstatě vyjadřují dvě stránky téže věci: v jednom z nich (bytovoj tip reči) je zdůrazněn celkový charakter projevů, v druhém (obichodno-bytovaja reč) jejich tematika a podmínky, za nichž vznikají.

[10] Srov. dílo cit. v pozn. 7, s. 115.

[11] O interferenci v opačném směru, tj. o sbližování hovorové ruštiny s ostatními funkčními styly spisovného jazyka, srov. T. G. Vinokurová, Stylový vývoj současné hovorové ruštiny, sborník cit. v pozn. 5; o vzájemném působení dílčích struktur a jejich hierarchii v češtině srov. V. Michálková, K interferenci jazykových útvarů v současnosti, Slovo a slovesnost 29, 1968, s. 369n.; J. Bělič, Vztah spisovného jazyka a nespisovných útvarů v češtině a poměry slovenské, Jazykovedné štúdie 7, 1963, s. 212n.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 1, pp. 40-44

Previous Alois Jedlička, Antonín Tejnor: Knížka o polské jazykové kultuře

Next Redakce: Jubileum Jaroslava Zimy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1