Časopis Naše řeč
en cz

Výskyt variantních tvarů podstatných jmen v češtině (Na základě experimentálního průzkumu)

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

-

Pro soustavný výzkum normy spisovného jazyka mají (vedle excerpce psaných jazykových projevů různých slohových oblastí) značný význam i jiné formy výzkumu, zaměřené zejména na jednotlivé uživatele a opírající se o metodu dotazníků. Tento způsob zkoumání je vhodný především u těch jevů, jejichž úzus je značně rozkolísán. Takový charakter měla dotazníková akce Ústavu pro jazyk český ČSAV uskutečněná na počátku 50. let, která byla zaměřena na výzkum individuálního úzu vyspělých uživatelů jazyka, zejména spisovatelů.[1]

Obdobné cíle — totiž výzkum úzu jednotlivců, popř. určitých sociálních skupin — mohou sledovat i různé experimenty, které určitým způsobem navazují na metodu dotazníků. Pokusil jsem se o experiment založený na dotazníkovém principu a zaměřený na výzkum normy tvarosloví českých podstatných jmen. V této stati chci metodu tohoto experimentu a zejména jeho výsledky zveřejnit.

Na základě výkladů o tvaroslovné variantnosti[2] byl sestaven soubor jednoduchých českých vět, ve kterých bylo třeba doplnit příslušný tvar podstatného jména uvedeného za větou v závorce v tvaru 1. p. j. č. Pokusný kolektiv tvořilo 30 osob, jejichž věk se pohyboval od 18 do 45 let, byli to vesměs zaměstnanci průmyslových závodů ve větším okresním městě (Pardubice).[3]

[11]Test měl tři fáze, oddělené od sebe dobou tří týdnů. V první fázi šlo o doplnění slova v příslušném tvaru v psaných spisovných větách, v druhé fázi pak o doplnění v týchž větách spisovných, ale tentokrát mluvených. Pokusné osoby doplňovaly slova tak, že je prostě při slyšení věty zapisovaly na papír ve správném tvaru, aniž viděly text před sebou. Ve třetí fázi šlo o doplňování týchž slov ve větách z první a druhé fáze; výpovědi však byly tentokrát uvedeny v obecné češtině. Tyto obecně české podoby byly namluveny na magnetofon mluvčím, který pochází z téže jazykové oblasti jako pokusné osoby. Podle potřeby objevilo se slovo v textu vícekrát tak, aby byly odlišeny různé významy téhož slova a stylistické podmínky jeho užití.[4] Věty byly seskupeny tak, aby nebyly pohromadě jevy navzájem spjaté týmiž kodifikačními pravidly. Pozornost nebyla však upřena na všechny pádové tvary a na všechna podstatná jména. Zaměřili jsme se pouze na ta podstatná jména a jejich tvary, které představují určité výjimky ze základních skloňovacích typů a jež jsou zajímavé z hlediska variantnosti tvarů. Jen výjimečně bylo zařazeno vzorové jméno (např. kost).

Protože nám jde především o zveřejnění výsledků experimentu jako materiálu, budeme přehledné tabulky komentovat jen velmi stručně. Římskou číslicí sloupce je označena fáze experimentu, v sloupcích je uveden tvar, který převládl. Uvádíme i číselný poměr možných tvarů. V druhé a třetí fázi je časté, že pokusné osoby nedaly žádnou nebo daly neplatnou odpověď. Bylo to způsobeno tím, že na rozdíl od první fáze byly pokusné osoby při svém rozhodování omezeny časovým intervalem vět na magnetofonovém pásku (3 vt. po odznění předcházející věty). Ovšem i tato nejistota je sama o sobě zajímavým zjištěním.

S výjimkou podstatných jmen zakončených na -st, jde vesměs o jména, u nichž kodifikace připouští oba tvary. Zdá se, že v II a III je

 

[12]Podstatná jména ženského rodu

2. pád jednotného čísla (-e/-i)

I

II

III

ocele

(18—12)

ocele

(17—7)

ocele

(17—7)

modře

(18—12)

modře

(19—5)

modře

(16—7)

žerdi

(17—13)

žerdě

(20—4)

žerdi

(20—3)

lodě

(15—15)

lodě

(15—8)

lodě

(19—4)

čeledě

(16—14)

čeledě

(12—12)

čeledě

(13—11)

pouti

(17—13)

poutě

(14—10)

poutě

(14—10)

perleti

(18—12)

perletě

(18—16)

perletě

(18—4)

pečetě

(16—14)

pečetě

(15—6)

pečetě

(16—6)

huti

(16—13)

huti

(17—4)

hutě

(13—10)

opratě

(17—10)

opratě

(15—9)

opratě

(18—3)

čtvrti

(19—11)

čtvrtě

(16—8)

čtvrtě

(15—7)

pěsti

(24—6)

pěsti

(18—6)

pěsti

(19—3)

pasti

(27—3)

pasti

(18—6)

pasti

(18—3)

masti

(26—4)

masti

(18—6)

masti

(19—2)

 

tendence ke koncovce -e výraznější než v I. Je to zajímavé zjištění vzhledem k tomu, že právě v I a v III se pokusné osoby musely rozhodnout rychleji a spontánněji, že měly méně času na uplatnění vědomostí.

 

[13]4. pád jednotného čísla (-i/ø)

I

II

III

zemi

(14—13)

zemi

(16—7)

zemi

(13—8)

šlépěj

(11—6)

šlépěj

(11—8)

šlépěji

(12—9)

mříž

(17—4)

mříž

(20—3)

mříž

(18—3)

báj -i

(11—11)

báji

(14—10)

báji

(12—7)

báji

(20—10)

báji

(14—10)

báji

(12—7)

kuchyň

(24—6)

kuchyň

(18—16)

kuchyň

(19—3)

 

Různost kontextů u podst. jména báj se vcelku neprojevila. Je zřejmé, že tendence k zakončení -ø, a tedy k přizpůsobení koncovky typu nůše koncovkám typů kost a píseň, je u zkoumaných podstatných jmen velmi nevýrazná. Příčinou je snad i určitá stylová příznakovost, a tedy izolovanost uvedených jmen.

 

1. pád množ. čísla (-ě/-i)

I

II

III

žerdě

(27—3)

žerdě

(20—4)

žerdě

(24—0)

lodě

(22—8)

lodě

(19—5)

lodě

(24—2)

 

Zakončení -e převládlo velmi výrazně.

 

2. pád množ. čísla (-i/ø)

I

II

III

definicí

(19—9)

definic

(13—9)

definic

(11—11)

košil

(24—6)

košil

(16—7)

košil

(15—6)

jeskyní

(24—6)

jeskyní

(16—6)

jeskyní

(15—8)

svící

(19—2)

svící

(11—3)

svící

(12—0)

milicí

(20—9)

milicí

(16—5)

milicí

(13—7)

edicí

(21—9)

edicí

(17—7)

edicí

(17—6)

 

Zakončení -í převládlo (s výjimkou substantiva definice) velmi výrazně.

 

[14]3. pád množ. čísla (-ím/-em)

I

II

III

rozkoším

(25—5)

rozkoším

(20—4)

rozkoším

(23—0)

řečem

(19—11)

řečem

(16—6)

řečem

(15—8)

věcem

(20—10)

věcem

(17—5)

věcem

(15—6)

 

4. pád množ. čísla (-ě/-i)

I

II

III

čeledě

(16—14)

čeledě

(14—10)

čeledě

(12—10)

čtvrtě

(18—12)

čtvrtě

(16—8)

čtvrtě

(21—2)

tratě

(24—5)

tratě

(21—2)

tratě

(22—1)

Zakončení -e převládlo výrazně u podst. jména trať, mírně a se stoupající tendencí v II a III u jmen čeleď a čtvrť.

 

6. pád množ. čísla (-ích/-ech)

I

II

III

mocích

(19—9)

mocích

(15—4)

mocích

(13—6)

kostech

(26—3)

kostech

(17—6)

kostech

(15—5)

kostech

(25—3)

kostech

(17—6)

kostech

(16—5)

zdech

(20—9)

zdech

(13—9)

zdech

(14—8)

zdech

(19—9)

zdech

(13—9)

zdech

(13—6)

pamětech

(11—6)

pamětích

(9—7)

pamětech

(8—4)

pamětech

(23—6)

pamětech

(15—5)

pamětech

(16—4)

propustích

(15—4)

propustech

(14—8)

propustech

(5—3)

pastech

(15—11)

pastích

(10—10)

pastech

(12—6)

myslích

(28—2)

myslích

(11—0)

myslích

(5—0)

nocích

(28—2)

nocích

(23—0)

nocích

(22—2)

pěstích

(19—11)

pěstech

(13—11)

pěstích

(12—10)

pelestech

(17—12)

pelestech

(9—8)

pelestech

(12—7)

věcech

(24—6)

věcech

(15—8)

věcech

(15—6)

 

V této části experimentu se projevil (především v II a III) značný [15]stupeň nejistoty, zvýšil se tím počet neplatných odpovědí. Domníváme se, že je to způsobeno napětím mezi pozorností, která je právě tomuto jevu ve škole věnována (zdůrazňování tvarů podle kost), a vlastním povědomím pokusných osob. Projevila se zřejmá tendence volit tvary podle vzoru kost i tam, kde se připouštějí tvary podle píseň. U podst. jmen kost a zeď se nijak neprojevil rozdíl kontextů, u paměť naopak ano (paměť strojů proti paměti ve významu ‚literární dílo‘). V experimentu se ukazuje tendence důsledněji zachovávat tvary podle kost, než se obvykle předpokládá.

 

Podstatná jména ženského rodu

2. pád jednotného čísla (-u/-a)

I

II

III

oběda

(24—6)

oběda

(20—4)

oběda

(15—5)

prostředku

(30—10)

prostředku

(12—9)

prostředku

(23—0)

z prostředku

(16—14)

z prostředku

(12—9)

z prostředka

(13—11)

obdélníka

(16—12)

obdélníka

(14—5)

obdélníka

(14—8)

kosodélníka

(17—13)

kosodélníka

(17—6)

kosodélníka

(14—9)

kosodélníka

(15—15)

kosodélníka

(16—8)

kosodélníku

(16—7)

lichoběžníka

(16—14)

lichoběžníka

(17—7)

lichoběžníka

(18—5)

lichoběžníku

(16—14)

lichoběžníka

(21—3)

lichoběžníka

(17—5)

bochníku

(26—3)

bochníku

(18—6)

bochníku

(20—3)

holubníku

(24—5)

holubníka!

(13—10)

holubníku

(16—7)

zákona

(24—4)

zákona

(20—4)

zákona

(18—3)

snu

(29—1)

snu

(19—3)

snu

(21—2)

javoru

(16—14)

javora

(15—9)

javoru

(9—7)

javoru

(18—12)

javora

(12—11)

javoru

(13—9)

 

U geometrických termínů v podstatě převládl tvar na -a, u jména kosodélník se projevila tendence lišit tvary u významu geometrického termínu od obecného užití rozdílem koncovek -a : -u. U jména lichoběžník se tato tendence projevila pouze v I. U jména javor se neuplatnila různost kontextu (v jednom případě spojení lísteček z javora), zato se odlišilo II od I a III, což překvapuje.

 

[16]2. pád jednotného čísla (-e/-u)

I

II

III

kmene (19—11)

kmene (14—10)

kmene (11—10)

kmene (20—10)

kmene (17—6)

kmenu (16—7)

kmene (24—5)

kmene (16—5)

kmene (12—7)

pramene (16—13)

pramene (18—4)

pramene (15—3)

řemene (14—14)

řemene (10—6)

řemene (8—6)

plamene (23—6)

plamene (13—10)

plamene (12—7)

jitrocele (23—6)

jitrocele (21—3)

jitrocele (16—6)

kužele (21—9)

kužele (17—7)

kužele (15—7)

tmelu (81—12)

tmelu (14—10)

tmele (12—11)

chmelu (17—13)

chmelu (12—11)

chmelu (12—9)

plevele (19—11)

plevele (13—8)

plevele (14—8)

jetele (22—4)

jetele (15—9)

jetele (14—4—4 [-a])

kotle (28—1)

kotle (22—0)

kotle (23—0)

koukolu (27—3)

koukolu (19—5)

koukolu (17—4)

popela -e -u (15—12—3)

popela (13—6—3)

popela (9—8—4)

                  (13—13—4)

          (11—5—5)

        (14—5—4)

peníze (17—11)

penízu (13—8)

peníze (12—7)

 

Ve skupině jmen kmen, pramen, řemen, plamen převládlo -e jen nevýrazně. U jména kmen se neuplatnil téměř vůbec (celkem tři větné kontexty) rozdíl významu lidského seskupení a části rostlinného těla. — U jmen zakončených na -l a -z se poměrně dost uplatnila koncovka -u (to se týká zejména jmen jitrocel, jetel, u nichž se obvykle nepředpokládá); u jména koukol převládlo -u výrazně, méně již u jmen chmel a tmel. Také u jména peníz je koncovka -u častá. U jména popel převládlo -e, -a v I výrazně nad -u, jen nepatrně se projevily různé kontexty.

Zdá se celkově, že koncovka -u je v 2. pádě j. č. značně expanzívní, a to nejen u jmen, která kolísají mezi tvrdým a měkkým skloňováním, ale i tam, kde se tvrdé skloňování obvykle nepředpokládá.

 

[17]6. pád j. č. (-u/-e/-i; -u/-i; -u/-e)

I

II

III

po hřebenu (16—2)

po hřebenu (7—2)

po hřebenu -ě -i (7—1—7)

na hřebenu (17—9)

na hřebenu -ě -i (11—1—9)

na hřebenu -ě -i (10—3—8)

na řemenu -ě -i (16—3—11)

na řemeni -u -ě (14—11—0)

na řemeni (9—7—2)

v lokti -ě -u (21—1—8)

v lokti -ě -u (15—3—6)

v lokti -ě -u (14—2—7)

 

 

 

o kmeni -u (18—9)

o kmenu (14—10)

o kmeni (10—8)

na pytli -u (26—3)

na pytli (18—4)

na pytli (14—7)

v oceánu (16—14)

v oceánu (14—10)

v oceánu (12—9)

v chrámu (25—4)

v chrámu (20—2)

v chrámu (14—4)

o bochníku (29—1)

o bochníku (13—0)

o bochníku (14—1)

v obdélníku (30—1)

v obdélníku (20—1)

v obdélníku (21—1)

v jazyce (22—8)

v jazyce (13—11)

v jazyce (13—10)

o jazyce (21—9)

o jazyce (15—8)

o jazyce (12—8)

na potoce (24—6)

na potoce (14—4)

na potoce (14—7)

v rybníku (18—12)

v rybníce (12—10)

v rybníku (13—10)

v kožichu (28—2)

v kožichu (22—1)

v kožichu (20—3;

v rodě (21—8)

v rodě (20—3)

v rodě (15—6)

ve sklepě (28—2)

ve sklepě (21—2)

ve sklepě (19—4)

o sklepě (18—12)

o sklepě (14—8)

o sklepě (17—6)

o ostrově (20—10)

o ostrově (19—5)

o ostrově (15—6]

na ostrově (25—4)

na ostrově (19—5)

na ostrově (19—2)

na sekretariátě (17—13)

na sekretariátě (13—8)

na sekretariátě (10—10)

na rektorátě (20—10)

na rektorátě (20—4)

na rektorátě (17—4)

v předpise (19—10)

v předpise (16—4)

v předpise (12—6)

ve výpočtu (25—1)

ve výpočtu (19—1)

ve výpočtu (14—4)

v koutě (25—4)

v koutě (21—3)

v koutě (21—1)

na výboru (26—4)

na výboru (19—5)

na výboru (18—5)

v klášteře (26—4)

v klášteře (18—6)

v klášteře (17—7)

v autobuse (21—9)

v autobuse (18—6)

v autobusu (12—10)

v průjezdu (20—10)

v průjezdě (16—8)

v průjezdu (13—10)

na balkoně (24—6)

na balkoně (21—3)

na balkoně (22—3)

na Urale (20—10)

na Urale (17—7)

na Urale (15—8)

v regálu (18—9)

v regálu (14—9)

v regálu (15—8)

 

U jména hřeben se projevil i lexikální rozdíl; ve významu ‚hřeben hor‘ převládl tvar na -u v I a II výrazněji než ve významu ‚hřeben na česání‘. Zároveň se u prvního významu projevil rozdíl mezi I, II a III [18]a u druhého významu mezi I a II, III, daný způsobem využití tvaru na -e. V mluvených projevech se výrazněji uplatnil tvar na -i.

Zajímavé je, že se u jména pytel poměrně dost vyskytoval nepředpokládaný tvar -u. Proti předpokladům bylo také poměrně časté -e u jména výbor.

Celkově lze říci, že starší koncovka -e vedle -u nejeví výraznější tendenci k ústupu ve srovnání se stavem konstatovaným v České mluvnici. Neprojevují se ani výrazné rozdíly mezi etapami testu, v podstatě rovněž ne mezi různými kontexty zkoumaných podstatných jmen.

 

1. pád mn. č. (-i/-é, -i/-ové)

I

II

III

křesťané (19—10)

křesťané (13—9)

křesťané (15—7)

svatebčané (20—10)

svatebčané (16—7)

svatebčané (15—8)

pohané (17—12)

pohané (12—10)

pohané (14—12)

venkované (19—10)

venkované (15—9)

venkovani (12—9)

Slované (19—10)

Slované (12—9)

Slované (11—10)

Moravané (15—8)

Moravané (11—4)

Moravani (9—7)

měšťané (25—5)

měšťané (10—6)

měšťané (14—5)

akrobaté (17—12)

akrobaté (12—11)

akrobaté (13—9)

demokraté (19—10)

demokraté (15—9)

demokrati (13—7)

demokraté (16—13)

demokraté -i (12—12)

demokrati (13—10)

hokejisti (17—12)

hokejisté (10—9)

hokejisti -é (8—8)

frázisté (20—10)

frázisté (14—10)

frázisté (13—10)

houslisté (19—10)

houslisté (15—9)

houslisté (15—6)

houslisté (16—14)

houslisté (13—9)

houslisti (13—10)

komunisté (21—9)

komunisté (16—9)

komunisté (11—11)

gymnasté (22—8)

gymnasté (15—8)

gymnasté (14—8)

bandité (19—11)

banditi (12—10)

bandité (13—9)

husité (22—8)

husité (16—9)

husité (15—7)

invalidi (18—11)

invalidi (10—9)

invalidi (10—6)

invalidé (16—13)

invalidé (14—10)

invalidé (13—10)

[19]I

II

III

Židi (16—13)

Židi (14—8)

Židi (13—9)

Židé (15—14)

Židé (13—11)

Židi (14—7)

kritici (17—13)

kritici (14—7)

kritici (14—7)

technici (30—0)

technici (20—3)

technici (22—1)

energetici (28—2)

energetici (21—3)

energetici (21—0)

teoretici (17—12)

teoretici (14—9)

teoretici (14—7)

Češi (25—4)

Češi (19—3)

Češi (21—1)

Dánové (24—5)

Dánové (13—9)

Dánové (15—6)

Finové (23—6)

Finové (17—5)

Finové (14—9)

svědci (18—12)

svědci (16—8)

svědci -ové (8—8)

dědici (20—10)

dědici -ové (12—12)

dědici (12—5)

špačci (17—11)

špačci (18—6)

špačci (14—8)

muži (28—1)

muži (24—0)

muži (20—2)

sousedé (16—15)

sousedé (12—11)

sousedé (14—9)

snílkové (20—8)

snílkové (13—10)

snílkové (13—9)

 

Z výsledků je zřejmé, že koncovka -é je u podstatných jmen zakončených na -an velmi pevná, dokonce i tam, kde jde o projevy obecně české. Podobná je situace u jmen na -st, jen u jména demokrat se v II a III jeví výraznější tendence ke koncovce -i. U jmen zakončených na -ik se projevil rozdíl mezi slovy, která pokusné osoby aktivně užívají (technik, energetik, tam převládlo -i výrazněji), a slovy po této stránce méně běžnými (kritik, teoretik; tam je převaha -i méně výrazná). U jmen zakončených na -ita, -ista, -a pociťovaly pokusné osoby koncovku -i jako pejorativní, protože citlivěji reagovaly na rozdíl kontextů. Koncovku -i jako pejorativní odhalil kontext také u národního jména Žid.

Souhrnně lze konstatovat, že koncovka -é v konkurenci s -i je velmi pevná. Tvary s koncovkou -i se v této konkurenci stále pociťují jako pejorativní nebo stylově „nižší“. Koncovka -ové se jeví v konkurenci s -i jako slabší, -i je v této dvojici základní, bezpříznakové. Koncovka -i má v obou dvojicích (-é; -i, kde je příznakové, a ve dvojici -i; -ové, kde je nepříznakové) jednu společnou vlastnost: u slov, která jsou uživateli bližší, je -i častější; to pak ve dvojici -é; -i vytváří určité napětí mezi touto vlastností a mezi příznakem pejorativnosti. Koncovka -i je častější v III, ale nevýrazně.

 

[20]6. pád mn. č. (-ích/-ách; -ích/-ech)

I

II

III

v dialozích (12—11)

v dialozích -gách (10—10)

v dialozích (7—6)

o filolozích (15—7)

o filologách (8—6)

o filologách (8—3)

na plechách (26—3)

na plechách (17—5)

na plechách (13—3)

na vrchách (15—9)

na vrchách -ích (10—10)

na vrchách (8—4)

na soustruzích (15—14)

na soustruzích (12—10)

na soustruhách (9—7)

na plíšcích (16—13)

v plíšcích (15—9)

v plíšcích (10—6)

na drátkách (23—7)

na drátkách (11—9)

na drátkách (8—3)

na hříbkách (25—3)

na hříbkách (19—6)

na hříbkách (15—6)

v modrácích (25—5)

v modrácích (16—8)

v modrácích (13—7)

v teplákách (23—6)

v teplákách (16—8)

v teplákách (15—7)

v opánkách (22—8)

v opánkách (13—10)

v opánkách (16—6)

v dřevácích (15—14)

v dřevácích (12—9)

v dřevácích (11—11)

o pytlích (18—3)

o pytlech (6—5)

o pytlích (8—5)

po hotelích (19—11)

po hotelích (13—10)

po hotelích (12—11)

o kostelích (19—11)

o kostelech (13—11)

o kostelích (13—9)

na plesech (16—14)

na plesech (18—6)

na plesech (13—5)

Na základě této části testu je možné konstatovat, že dvojice koncovek -ech, -ích je převážně zaměnitelná, koncovky se navzájem vylučují jen u určitého okruhu jmen (srov. Česká mluvnice 134), a to především u typu tvrdého, ale i u měkkého typu, ovšem mnohem omezeněji (srov. jméno pytel a jiná, viz Česká mluvnice 139). U substantiva pytel se v I projevila zřetelná tendence k celkovému přizpůsobení měkkému skloňování, v II a III je z vysokého počtu neplatných odpovědí patrná značná nejistota uživatelů. Tendence ke koncovce -ích je u hotel a kostel silnější než u ples.

Pokud jde o dvojici -ách, -ích, poměrně značně se tu uplatnila koncovka -ách, jejíž předností je, že při ní nedochází k střídání souhlásky v kmeni.

 

[21]Podstatná jména středního rodu

6. pád j. č. (-i/-e/-u; -e/-u)

I

II

III

na rameni -ě -u (15—8—4)

na rameni (17—3—3)

na rameni (12—2—5)

v jádru (20—10)

v jádře (20—3)

v jádře (13—5)

v jádře (16—11)

v jádře (20—3)

v jádře (13—5)

o zrnu (19—4)

o zrnu (13—8)

o zrnu (15—5)

o vlákně (20—10)

o vlákně (15—8)

o vlákně (16—6)

v mléce (21—9)

v mléce (18—6)

v mléce (18—6)

 

Koncovka -e je u tohoto okruhu podstatných jmen poměrně častá, pokusné osoby v podstatě nevyužily ani u jména jádro možnost rozlišit významy, třebaže to kontext umožňoval (jádro věci — jádro peckovic).

Na závěr informace o experimentu stručně shrneme nejdůležitější poznatky, které z něho vyplývají.

Je zcela zřejmé, že v zásadě experiment potvrzuje stav formální morfologie českých podstatných jmen v té podobě, jak je soustavně popsán v České mluvnici. Zjištění variantních tvarů jednotlivých jmen může snad posloužit jako podklad pro stanovení centrálních a periferních jevů tvarosloví podstatných jmen. Jde o podsystém charakterizovaný z hlediska zkoumaných jevů vysokým stupněm synchronní dynamičnosti, nerovnovážností. Nelze však přes poměrně složitou variantnost a zmíněnou dynamiku konstatovat výrazné tendence k unifikaci, k zjednodušení deklinační soustavy, k využití variantnosti k významové diferenciaci, k výraznému rozlišení stylovému. Těchto diferenciačních možností využívaly pokusné osoby mnohdy dokonce v menší míře, než se předpokládá. — O určité tendenci k vyrovnávání lze mluvit u měkkého skloňování ženských jmen, kde se tvary typické pro vzory kost nebo nůše oslabují ve prospěch tvarové soustavy „přechodného“ vzoru píseň. Neplatí to však příliš pro 6. pád mn. č., což může být ovlivněno péčí, která je tradičně zachování koncovky podle vzoru kost věnována ve škole. U jmen mužského rodu byly pokusné osoby všeobecně citlivější na signalizaci významových a stylových diferencí tvaroslovnými prostředky, stejně tak jako [22]na diferenciaci psaných a mluvených projevů, nebo naopak spisovných a obecně českých projevů. (Srov. zejména koncovka -i v 1. pádě mn. č.) Celkově se však možnosti vrstvové diferenciace využívaly velmi málo. U obecně českého textu překvapuje, že pokusné osoby reagovaly pod vlivem spisovné normy i tam, kde se předpokládá, že norma obecně česká je od spisovné důsledně odlišena (srov. zejména III u jmen podle vzoru kost).

Zdá se, že bohatství českého formálního tvarosloví nejeví přes vysokou dynamičnost (způsobenou historicky přebudováním kmenového systému na systém rodový) výraznou unifikační nebo diferenciační tendenci v žádném ze směrů, které byly experimentem zkoumány. Toto zjištění odhaluje značný stupeň redundance formálního tvarosloví českých podstatných jmen.

[1] Srov. A. Jedlička, Zjišťování mluvnické normy soudobé spisovné češtiny, NŘ 34, 1950, s. 121.

[2] Srov. B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1970, Skloňování podstatných jmen, s. 128—172.

[3] Děkuji při této příležitosti řediteli střední průmyslové školy pro pracující v Pardubicích ing. Karlu Petrovi za to, že mi umožnil experiment na škole provést.

[4] Je pochopitelné, že tento experiment nemůže být spolehlivým ukazatelem poměrů ve formální morfologii českých podstatných jmen, neboť podmínky zkoumání nejsou totožné s podmínkami, za nichž vznikají psané a mluvené projevy za normálních okolností. Závažné je také to, že se nepodařilo uskutečnit původní záměr, aby pokusné osoby měly nejméně tříletý odstup od vyučování mluvnici (proto byl vybrán první ročník studia pro pracující). Nepodařilo se totiž zabránit probírání příslušného učiva vlastně během pokusu. Třebaže byly pokusné osoby vyzvány, aby odpovídaly zcela podle svého jazykového povědomí, je třeba počítat s tím, že se alespoň zčásti snažily uplatnit svoje nejčerstvější vědomosti.

Naše řeč, volume 55 (1972), issue 1, pp. 10-22

Previous Jiří Kraus: Vztah těsnopisu a jazykovědy

Next Emanuel Michálek: Z minulosti naší jazykové kultury (K jazykovému odkazu Jana Blahoslava)