Časopis Naše řeč
en cz

Emilia Marty

Oldřich Uličný

[Short articles]

(pdf)

-

Čeština patří k jazykům, ve kterých se z tvaru příjmení většinou dá poznat, zda jde o muže, nebo o ženu. Přechylování mužských příjmení, tj. tvoření ženských příjmení z mužských, má však své meze, a to jak v případě příjmení domácích, tak i cizích. Přestože se o tomto tématu už dost psalo,[1] nacházíme zvláště v jazyce publicis[63]tickém hodně nedostatků. Zejména u ženských příjmení cizích se často nedodržuje zásada, že „kromě několika slavných jmen, jako Dolores Ibarruri, Greta Garbo aj., všechna jména přechylujeme, jak to žádá systém spisovného jazyka“.[2] Probírka několika posledními ročníky různých novin a časopisů ukazuje, že vedle zřejmého nedodržování normy spisovného jazyka u jmen snadno přechýlitelných (jako je tomu ve větě s jedním jménem nepřechýleným a druhým přechýleným z časopisu Vlasta: Vyčerpána, ale triumfující, přistála britská pilotka miss Sheila Scott na Malanově letišti a překonala tak 31 let starý rekord Amy Johnsonové…) lze u některých příjmení pozorovat tendenci k výskytu obojích podob, přechýlených i nepřechýlených; vedle toho existuje i skupina cizích ženských příjmení, která se přechýlení přímo vzpírají.

Dubletní podoby nacházíme u některých cizích příjmení typu přídomku v předložkovém pádě; vedle přechýlené podoby jména známé francouzské spisovatelky Simone de Beauvoirové se setkáme i s podobou nepřechýlenou: Bojovala za ně známá pokroková spisovatelka Simone de Beauvoir (My 64); podobně: … další urozená dáma před kamerou, německá princezna Ira von Fürstenberg (Kino). Je-li přídomek přechýlitelný, zachází s ním čeština stejně jako při skloňování mužských příjmení tohoto typu.[3] Avšak stejně jako skloňování ani přechylování přídomků v předložkovém pádě není jednotné, vedle přídomků přechýlitelných nacházíme i jména, která se vzhledem k své složité stavbě ani pře-chýlit nedají, např. Carolina Mathilda von Sachsen-Coburg-Gotha aj.

Tendence k nepřechylování se projevuje také u příjmení zakončených na -a, snad proto, že tato koncovka v češtině výrazně zařazuje jméno k ženskému rodu. Slovanská, zvláště ruská jména v této podobě se však považují za nenoremní právem se vyžaduje podoba na -ová (místo doktorka Golovina je náležité Golovinová ap.); podobně je tomu u jmen, která slovan. původ připomínají: Jednou z nejlepších představitelek tzv. nové vlny je mladá francouzská herečka Anna Karina (náležitě Karinová; Mladý svět). Příjmení z jiných evropských jazyků zakončená na -a se sice zvl. v publicistických projevech vyskytují i v nepřechýlené podobě (Grazia Buccella je nejfotografovanější dívkou Itálie, Obrana lidu), ale i zde je lépe dát přednost podobě přechýlené. Někdy nepřechýlenou podobu podporuje i homonymie s podstatným jménem obecným nebo vlastním zeměpisným: Donyale Luna, nejštíhlejší modelka a manekýnka na světě (Mladý svět); Mnohaletá stálice španělského filmového nebe Carmen Sevilla (Kino). Orientální jména zakončená na -a (íránská císařovna Farah Diba; indická herečka Ruma Gihathakurta) přinášejí s sebou navíc povědomí zcela odlišné pojmenovací stavby osobních jmen, které se nejvýrazněji projevuje u příjmení čínských, japonských, vietnamských aj.[4]

Zvláštní skupinu tvoří cizí příjmení hereček, zpěvaček, manekýnek, modelek [64]apod. Užívání nepřechýlených podob příjmení přechýlitelných má zde stejně jako v případě pojmenování i oslovování typu paní doktor, „ráz jisté stavovské odlišnosti a výlučnosti[5], protože nepřechýlená příjmení některých populárních osobností, jako je např. Sandie Shaw, Mireille Mathieu, Edith Piaf aj., tu vystupují v citátové podobě. Je to důsledek působení různých činitelů, především původu příjmení a často jeho zakončení, dále snahy příznakově vyjádřit, že jde o osobu populární; a konečně výrazně se uplatňuje charakter projevu, v němž se uvedených příjmení užívá (jde nejčastěji o publicistické projevy akceptující — většinou záměrně — jazykové prostředky z okraje spisovnosti nebo i prostředky ryze nespisovné). Tak vysvětlíme i případy jako … místo, kde se rodí nejlepší manekýnky světa: Susan Murray, Jean Shrimpton, Sandra Poe, Celia Hammond (100+1), i když zde bychom dali přednost příjmení přechýlenému, protože citátová podoba těchto jmen nepronikla do soudobého úzu jako jediná možná.

Stylového rozdílu mezi přechýlenými a nepřechýlenými podobami cizích ženských příjmení lze dobře využít v uměleckém jazyce. Nebude na škodu upozornit závěrem na nepříliš nápadné, ale účinné využití těchto rozdílů v jazyce Čapkova dramatu Věc Makropulos. Jméno hlavní postavy se ve hře objevuje v podobě Marty i Martyová. Nepřechýlené podoby užívají napořád jednak postavy z uměleckého prostředí (zpěvačka Krista, sama Emilia Marty), jednak uklízečka, charakterizovaná i jinak jazykem nespisovným. Postavy společensky výše postavené a vzdělanci užívají většinou podoby Martyová: ta pak je Čapkovi pozadím, na němž své postavy užitím nepřechýlené podoby hrdinčina příjmení účinně charakterizuje. Tak precizní úředník, solicitátor Vítek, užívá pouze podoby slečna Martyová, nepřechýlené příjmení se v jeho replice objeví jen tam, kde cituje novinové zprávy: To víš, jen Marty, Marty, samá Marty (2. dějství); stejně užívají nepřechýlené podoby dva ctitelé hrdinky Gregor a Prus. Zajímavě je charakterizován advokát Kolenatý. Dodržuje společenskou konvenci, včetně důsledného užívání přechýlené podoby Martyová, až do okamžiku hrdinčina odhalení. Ve scéně soudu nad Martyovou (3. dějství, proměna), však Kolenatý ztrácí svou vnější uhlazenost a v souladu s tím ho autor nechává užívat příjmení v podobě nepřechýlené: Marty by už mohla přijít… Nelžete! Vy jste Emilia Marty, rozumíte? Čapek tak využil stylové hodnoty přechýlené a nepřechýlené podoby cizího ženského příjmení nejen pro charakteristiku sociálního původu postav, ale i jako prostředku vystihujícího vztahy mezi hrdiny dramatu a jejich psychiku.


[1] K. Sochor, Ženská příjmení, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 1. výběr, 1949, s. 200n.; F. Trávníček, Anna Karenina a Kareninová, Nástroj myšlení a dorozumění, 1940, s. 171n.; F. Váhala, Skloňování vlastních jmen osobních a místních, sb. O češtině pro Čechy, 1963, s. 187n. aj.

[2] F. Váhala, stať cit. v pozn. 1, s. 187n.

[3] O skloňování mužských přídomků s předložkou srov. u F. Váhaly, Skloňování vlastních jmen osobních a místních, sb. O češtině pro Čechy, s. 185.

[4] O čínských ženských jménech srov. F. Váhala, Čínská jména osob, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 3. výběr, 1959, s. 291n.

[5] A. Jedlička. Doktorka, mistryně, přidělenka, radová, poručice…, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 1. výběr, 1949, s. 76.

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 1, pp. 62-64

Previous Emanuel Michálek: Kdo se dostal na koráb

Next František Hladiš: Nohejbal

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1