Studie o funkčním pojetí textu a stylu

Jiří Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Kvantitativní vzrůst slovenských prací o stylistice je nesporně jevem obdivuhodným. Ze široké základny časopiseckých studií, věnovaných nejrůznějším otázkám stylů funkčních i autorských, vyrůstá i bohatá produkce knižní. V l. 1961 a 1963 vydává J. Mistrík Praktickou slovenskou štylistiku, která se postupně rozšiřuje a krystalizuje ve dvou nových, značně pozměněných podobách (Slovenská štylistika z r. 1965 a Štylistika slovenského jazyka, 1970), v r. 1965 vychází Štylistika M. Ivanové-Šalingové, v r. 1968 dostává čtenář do rukou Mistríkovu Kompozíciu jazykového prejavu,[1] r. 1969 František Miko vydává Estetiku výrazu (s podtitulem Teória výrazu a štýl) a r. 1970 týž autor knížku Text a štýl.[2] Poslední z těchto knih jsou také věnovány následující řádky.

Mikova práce je výrazným svědectvím, že množství nové slovenské stylistické produkce se příznivě obráží i v jejím prudkém růstu kvalitativním. Na rozdíl od systematických stylistik J. Mistríka a M. Ivanové-Šalingové [45]se Miko zamýšlí jen nad funkčním stylem uměleckým. Jeho pohled je značně svébytný, tvrzení leckde vyhrocená; mnohé autorovy závěry mohou vzbudit diskusi i nesouhlas, některé myšlenky budou postupně vyžadovat další ověřování a zpřesňování, ve svém celku však představují impuls natolik silný, že jej není možno opominout.

Jádrem knihy je pohled na styl (rozpracovaný už v předchozích autorových studiích[3]) jako soubor slohových vlastností, nazývaných výrazové kategorie. Podobně jako fonologie štěpí atom fonému na dílčí částečky — distinktivní rysy, rozkládá Miko i pojem stylu na řadu složek, výrazových kategorií. Na rozdíl od převládajícího chápání však pojem výraz nepojímá jako prvek z oblasti jazykových forem (prostředků), ale jako spojení formy a funkce. (Připomeňme jen, že termín výraz je v jazykovědě již významově přetížen — výrazem se rozumí, ve smyslu Bühlerově, jedna ze základních jazykových funkcí v trojici sdělovací funkce — výzva — výraz (exprese) nebo ve smyslu Hjelmslevovy glosematiky soustava formálních jednotek v protikladu k významové stavbě jazyka; Mikovu pojetí by spíše odpovídal termín kategorie funkční.) Oporou Mikovy práce je předpoklad, že prvky textu jsou samy o sobě nositeli výrazových kategorií, že mají svou vnitřní (inherentní) stylovou hodnotu, jejímž postupným sčítáním se utváří funkční styl.

Soustava Mikových výrazových kategorií se opírá o empirické rozbory slovenské umělecké prózy (zvl. Chrobákovy povídky Návrat Ondreja Baláža z cyklu Drak sa vracia a Hečkova románu Červené víno). Ohnisky této soustavy, založené na vzájemném vztahu jednotek výstavby jazykové a tematické, jsou dvě dvojice protikladných pojmů — zážitkovost a pojmovost, operativnost a obraznost (ikoničnost). Na pólu zážitkovosti se soustřeďují slova a obraty, které vtahují čtenáře do děje zdůrazněním textové expresívnosti a emocionálnosti; na pozadí tohoto pólu se pak objevuje protikladná kategorie pojmovost, chápaná jako objektivní, logicky uspořádaný postup sdělování. Další dvojice pojmů se s předchozím dělením kříží. V pojmu operativnost se soustřeďují kontaktové funkce jazykového projevu (výzva, vyjádření zdvořilosti, konvenčností), naopak obraznost se spojuje s epičností, s mírou úplnosti a propracovanosti sdělení. Kolem os spojujících tato ohniska autor vytváří síť dílčích výrazových kategorií (afektovanost, emocionálnost, patos; sociativnost [zřetel k adresátovi sdělení], étos, distingvovanost atd.). Základní funkční styly vznikají na průsečících jednotlivých převládajících kategorií. Hovorový styl se chápe jako syntéza operativnosti a zážitkovosti, umělecký styl zážitkovosti a ikoničnosti, vědecký styl spojuje ikoničnost s pojmovostí a styl jednací (administrativní, „rokovací“) pojmovost s operativností.

[46]Naznačené pojetí charakterizuje styl jako svazek dílčích funkčních vlastností textu. Toto tvrzení vychází z předpokladu, že jazykové prostředky různých úrovní i prvky tematického plánu (od motivů výše) utvářejí výrazové kategorie prostřednictvím svých vnitřních stylových hodnot, jejichž kombinací vzniká funkční styl. Autor polemizuje s opačným přístupem k stylovému rozboru, který vychází od obecného zaměření jazykového projevu a zjišťuje funkci dílčích jednotek (slovníkových i mluvnických), a odmítá názor, že stylové charakteristiky se realizují až v textu. Popírá rovněž existenci slohových vrstev, které jsou tradičně chápány jako soubory základních slohových prostředků, které stojí v protikladu k prostředkům stylově neutrálním. Miko se staví i proti nadměrnému zdůrazňování aktualizace (slohového ozvláštnění) na úkor rovnoměrného rozdělení stylového účinku v textu. Domnívám se, že protiklad mezi oběma cestami stylového rozboru je u Mika příliš vyhrocen. Stylový rozbor nelze totiž ochuzovat o zřetel k napětí mezi systémovými (vnitřními) charakteristikami, které si své zabarvení do textu již přinášejí, a charakteristikami druhotnými, kterých nabývá jazykový prostředek až v rámci obecné funkce jazykového projevu. Autor ilustruje svá tvrzení na ukázce z Hečkova románu Červené víno, kde se jednotlivé výrazové kategorie zřetelně podílejí na výsledné hodnotě obraznosti a zážitkovosti. Lze však uvést i příklady opačné, např. prózy Páralovy, u nichž součet dílčích funkcí (výrazových kategorií) spíše ukazuje daleko za hranice stylu a žánru (směrem k vyjadřování odbornému). Překážkou sčítání stylových vlastností, jak je ukazuje Miko, je především potenciální a nejednoznačný charakter jazykových jednotek, který umožňuje jejich interpretaci teprve až při konkrétním užití v textu. Přes uvedenou námitku považuji kapitolu o výrazové struktuře textu za velmi zajímavou a podnětnou. Zejména to, jak autor dovede vystihnout a popsat i nejjemnější slohové vlastnosti díla, zaslouží uznání.

Zatímco kapitola věnovaná výrazovým kategoriím je teoretickým shrnutím autorových prací starších, je výklad generativní koncepce textu v této podobě předkládán poprvé (Mikova studie o generativní struktuře slovenské věty má vyjít ve vydavatelství SAV). Myšlenka vytvořit aparát formalizovaných pravidel, jejichž pomocí by bylo možno rozvíjet počáteční symbol až k úplnému popisu textové struktury, se ukazuje jako velmi užitečná a plodná. Způsob, jakým Miko tento aparát buduje, považuji v této fázi ještě za příliš všeobecný a málo propracovaný. (Námitky vzbuzuje i neujasněnost terminologická. Některé formulace budí dojem, jako kdyby generativní pojetí sledovalo utváření jazykových promluv, ve skutečnosti však — alespoň v kontextu této studie — jde o prostředek lingvistického popisu bez ohledu na genezi věty, např. „Podľa generatívnej koncepcie sa teda veta poznáva, zobrazuje v procese svojho zrodu“ (s. 25), „Percepcia textu nie je totožná s jeho generovaním, ani s jeho opakom“ (s. 137).) Na rozdíl od generování vět, jejichž popis vzniká postupnou aplikací přepisovacích pravidel, [47]která směřují od nejobecnějších symbolů až ke konkrétním podobám slov, mělo by těžiště generativního aparátu textu spočívat ve výčtu mluvnických a tematických vztahů, které překračují rámec věty. Právě zde však čtenář nachází informace jen velmi kusé („Tematický plán preto možno… zaviesť len v podobe istých obmedzovacích pravidiel, ktoré „zameriavajú“ jazykovú sémantiku na predchádzajúci kontext. Tieto pravidlá zatiaľ nepoznáme. Iste budú veľmi zložité. Sama predstava štruktúry textu vyzerá pritom dosť jednoducho. Je to prostá lineárna postupnosť viet“, s. 33). Škoda, že právě zde chybí odkaz na některé práce československé i zahraniční, které vycházejí z Mathesiova pojetí funkční větné perspektivy, v níž — jak se domnívám — spočívá jeden z klíčů k pochopení textové struktury.[4] Postupné rozvíjení témat a motivů se totiž projevuje řadou formálně postižitelných jazykových prostředků, které by mohly tvořit součást generativního popisu nadvětných celků.[5]

Uvedené poznámky by nebyly úplné, kdybychom neobrátili čtenářovu pozornost na jeden z nejdůležitějších aspektů Mikovy studie — na zasazení textu literárního díla do oblasti jazykové komunikace. Tuto oblast autor chápe jako pole vzájemného působení šesti činitelů: původce sdělení, příjemce, textu, soustavy jazykových prostředků, zkušenostního komplexu, který se obráží v tematické výstavbě sdělení, a komunikační situace, v níž se projev uskutečňuje. Vliv těchto činitelů se projevuje i v podané definici stylu (s. 107):

„Štýl je jedinečná alebo štandardizovaná dynamická konfigurácia istých výrazových vlastností v texte, reprezentovaných jazykovými a tematickými prostriedkami. Táto konfigurácia zodpovedá komunikačnému postoju a jej cieľom je diferencovaná komunikácia.“

Zřetel k složkám komunikačního procesu, především pak v citované definici zdůrazněný postoj autora a příjemce textu, je pro celou studii velmi významný. Naprostá většina výrazových kategorií je konstruována právě se zřetelem na čtenářský zážitek, bez něhož je výklad uměleckého textu nemožný.[6] V osobách původce a příjemce se sbližují literární a jazykový kontext literárního díla s kontexty vnějšími — psychickými, sociálními, kultur[48]ními, ideologickými; vlivy těchto kontextů se promítají v soustavě výrazových kategorií a utvářejí konkrétní základnu stylového rozboru. Zahrnutím psychických a sociálních vlastností a estetických typů autora i čtenáře se teorie textu (textová lingvistika) liší od převažujícího pojetí disciplín jazykovědných, které se soustřeďují na soustavu jazykových prostředků a odhlížejí většinou od konkrétních uživatelů jazyka. (Most mezi takto pojímanou teorií textu a jazykovědou pak tvoří psycholigvistika a sociolingvistika, jejichž vznik svědčí o nutnosti zahrnutí uživatele jazyka do vědy o jazyce.) V zdůraznění „komunikačního“ hlediska literárního procesu vidím také jednu z největších předností recenzované knihy.

V úvodu jsem nazval Mikovo dílo, soustředěné zejména do posledních dvou knih, podnětným příspěvkem k teorii textu a stylu. Odlišuje se především svou původností a uceleností; jeho nespornou předností je rozsáhlý empirický výzkum, který teoretickým závěrům předcházel. Lze si jen přát, aby ohlas tohoto díla vzbudil diskusi co nejplodnější.

---

[1] Srov. rec. NŘ 53, 1970, s. 47n.

[2] Text a štýl (K problematike literárnej komunikácie), Nakl. Smena 1970, 190 s.

[3] Zvl. Expresívnosť výrazu v umeleckej próze, Jazykovedné štúdie VIII, Bratislava 1965, s. 5n., a Estetika výrazu, Bratislava 1969.

[4] N. I. Serkova, O nekotorych voprosach funkcionaľnoj perspektivy predloženija v terminach „sverchfrazovych jedinstv“, VJaz 1967, č. 3, s. 92n., F. Daneš, Typy tematických posloupností v textu (na materiále českého textu odborného), SaS 29, 1968, s. 125n., M. Červenka, Tematické posloupnosti v Březinově próze, ČLit 17, 1969, 141n.

[5] Srov. K. E. Heidolph, Kontextbezichungen zwischen Sätzen in einer generativen Grammatik (Kontextové vztahy mezi větami v rámci generativní mluvnice), Kybernetika 2, 1966, s. 274n., H. Isenberg, Überlegungen zur Texttheorie (Úvahy o teorii textu), ASG-Bericht Nr. 2, Berlín 1968 a B. Palek, Cross-reference. A Study of Hypersyntax. (Odkazování. Studie o hypersyntaxi), Praha 1968.

[6] Značnou pozornost věnuje této otázce zvláště R. Ingarden, O poznávání literárního díla, Praha 1967, hlavně v kapitole Prožitky vstupující do struktury poznávání literárního díla, s. 17n.

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 1, pp. 44-48

Previous Jan Kořenský: Kniha o společenské komunikaci

Next Radoslava Brabcová: Mluvená spisovná slovenština