Časopis Naše řeč
en cz

Translace vazeb s infinitivem

Jaromír Spal

[Articles]

(pdf)

-

Ve svých syntaktických pracích užívá Vladimír Šmilauer termínu translace; užil ho i v přednášce pro učitele středních škol proslovené v r. 1958.[1] V ní věnoval zvláštní pozornost synonymním [15]vazbám a jejich vzájemnému převodu při nezměněném základním významu. Tato translace, transferování je v podstatě totéž, co — ovšem na jiných základech — jiné typy gramatik nazývají transformací. Je zřejmé, že další teorie zkoumání takovýchto vztahů může přinést řadu zajímavých poznatků, i když autor měl na mysli (naznačuje to sám název přednášky) především praktické využití tohoto jazykového faktu ve stylistice (proto také hned navrhl řadu příslušných cviků). Praktické využití se ovšem nabízí i při učení cizím jazykům. Užití nesprávné vazby v cizím jazyce (nejčastěji je tu sklon řídit se vazbou mateřského jazyka) může snadno vést k nedorozuměním velmi nemilým.

Hned na začátku je třeba vymezit a vyjasnit pojem vazba. Je to formální vyjádření vztahu mezi členem řídícím a závislým: závislý člen v daném věcném vztahu může mít vždy právě jen jednu formu.[2] Vazba je tedy stálá a jednoznačná, avšak tato jednoznačnost je omezena významově, časově i stylisticky.

1. Každá z vazeb téhož slovesa vyjadřuje jiný odstín věcného vztahu. Např. mluvit s někým vyjadřuje jiný významový odstín než mluvit k někomu; v obou případech jde o vztah mluvčího k posluchači, v prvním případě jde však o dialog, v druhém o jednostranný monolog. Docela jiný je ovšem vztah činnosti (mluvení) k tématu rozhovoru, proto se vyjadřuje i jinou vazbou: mluvit o něčem. Tak se vyvíjí i možnost vazby dvojí: mluvit s někým o něčem.

2. Také vývojové změny vazeb působí, že závislý člen není „vždy v téže formě“: ve staré češtině existovaly např. vazby mluvit o něco (= o něčem) a mluvit od někoho (= za někoho); sem patří i historicky známé změny vazeb právě tak jako v naší době stoupající obliba vazeb akuzativních na úkor genitivních a dativních (potřebovat něco, učit se něco).[3]

3. Stylistická závažnost věci se jeví např. ve funkčních odstínech: uvedené mluvit k někomu je knižní, kdežto hovorové mluvit do někoho (= domlouvat) je značně expresívní. Translace synonymních vazeb bývá velmi často motivována právě stylisticky.

Nejnápadnějších případem je tu vazba slovesa s předmětem: ten může být vyjádřen a) skladebním substantivem, b) infinitivem, c) vedlejší větou. V některých případech je jen jedna možnost, např. slove[16]so důvěřovat může mít substantivní předmět dativní nebo aspoň dativ vztažného zájmena uvádějícího vedlejší větu; sloveso musit může mít jen vazbu infinitivní — pokud ovšem tu je možno mluvit o předmětu —, zde translace možná není. — Jindy jsou možnosti aspoň dvě (a—b, a—c, b—c) a někdy i všechny tři.

V tomto článku si blíže všimněme případů synonymity vazby infinitivu a vedlejší věty; přitom možnost vazby substantivní (a) je jen případná. Skutečně je možno zjistit několik skupin sloves, která mimo uvedené vazby typu b, c mají ještě vazbu substantiva v různém pádě nebo ji nemají vůbec; další rozdíly jsou zvláště ve formě vedlejších vět, pokud jde o slovesný způsob a spojku. Také frekvence příslušných možností vazeb je různá, a to zase i s odstínem stylistickým.

V následujícím přehledu uvádíme významový typ slovesa, za ním jsou poznámky o formě vedlejší věty (o infinitivu jen výjimečně, rozumí se tu sám sebou). Eventuální vazba substantivní se uvádí za jednotlivými slovesy. Při citaci dokladů uvádíme zkratky autorů ve shodě s Příručním slovníkem jazyka českého.

I. Vnitřní volní hnutí, tj. hnutí neprojevované přímým působením na objekt (na jinou osobu). Cíl tohoto hnutí se vyjadřuje zpravidla infinitivem (chci jíst); má-li se vyjádřit, že děj vychází od jiné osoby, je nutná věta vedlejší: Chci, aby ses vrátil.

1. Pouhá vůle. Ve vedlejší větě je spojka aby s kondicionálem přítomným:

CHTÍT — substantivní vazba s dativem (chtít něčemu) je dnes zastaralá, běžný je akuzativ (chtít něco): Vy chcete žalovat na tak hodného pána (Urb.). × Nechci, abych byl pro smích (us.) × Chtěla opravdu, aby ji políbil? (ČCh.).

PŘÁT SI — substantivní vazba zastaralá s genitivem, dnes akuzativ: Přál si dostat se někam k mistrovi do práce (Prav.) × Přála si, aby sama sebe vyzkoušela před obecenstvem (Ben.).

BAŽIT, DYCHTIT, TOUŽIT (po něčem) — u prvního z nich vedlejší věta mívá sloveso moci.

SNAŽIT SE, USILOVAT (o něco) — Snažil se před matkou své city a myšlenky tajit (Dur.). × Jezdec … se snaží, aby své železné kopí do otvoru soudku toho hodil (Něm).

HLEDĚT (ve významu ‚snažit se‘) — Fantin hleděl působit v intencích papežových (Urb). × Hleď, abys napravil, co tvůj tatík udělal (Herb.).

Na okraji této skupiny stojí NAMÁHAT SE (s něčím; ne zcela synonymní) — Namáhal se vstáti (Baar).

[17]PACHTIT SE — substantivní i infinitivní vazba je u něho nezvyklá; vedlejší věty ukazují původní význam účelový: Po léta se pachtí, by jim lidé v divadle tleskali (Šmil.).

2. Nejistota. Vedlejší věta tu mívá obyčejně spojku zdali a indikativ nebo kondicionál slovesa zpravidla modálního (mít, moci, res. dát):[4]

ROZMÝŠLET SE, ROZPAKOVAT SE (nad něčím?) — Rozmýšlel se přijmout jeho nabídku (Jir.). × Dlouho jsem se rozpakoval, mám-li přijmout selčin návrh (Svět.).

VÁHAT (s něčím) — I jiní… neváhali uznat jeho podíl na míru (Urb.).

ZKOUŠET (něco) — Janek zkoušel, dal-li by se udělat z kočičího ocasu uzel (Mršt.).

POKOUŠET SE (o něco; zde vedlejší věta s aby).

3. Odpor. Ten vyjadřují slovesa zvratná (s výjimkou slovesa odmítat) se substantivní vazbou genitivní nebo dativní; vedlejší věta tu mívá spojku aby s kondicionálem:

BRÁNIT SE, VZPÍRAT SE, ZPĚČOVAT SE (něčemu); OSTÝCHAT SE, STYDĚT SE, ŠTÍTIT SE, VAROVAT SE, VYSTŘÍHAT SE, STŘEŽIT SE, STŘÍCI SE (něčeho) — Střežte se ho udeřit (Stas.) × Střezte se, abyste to dal najevo (ČCh.)

CHRÁNIT SE (něčeho, před něčím); vedlejší věta tu bývá někdy nahrazena větou s ať — Chraň se mít svou hlavu (Mach.). × Chraň se, ať to tatínek neuslyší (Mel.).

ODMÍTAT (něco) — Starší pán odmítal se radovat (LN).

ZDRÁHAT SE (zde zpravidla infinitiv; vedlejší věta vzácná, substantivní vazba chybí).

4. Obava. Zde je substantivní vazba genitivní, infinitiv jen tam, kde se shodují činitelé obou dějů. Vedlejší věta má spojku že s indikativem nebo aby s kondicionálem záporného tvaru slovesa; starší mluvnice uváděly tyto věty jako „věty obavné“.

BÁT SE, OBÁVAT SE, DĚSIT SE, HROZIT SE, LEKAT SE, STRACHOVAT SE — Opírala se o jeho rámě, jako by se bála, že upadne (Man.). × Bojím se, aby to nebylo horší (Něm.).

II. Vnější uplatnění vůle (vždy vzhledem k jiné osobě).

1. Kladné uplatnění, tj. vybídnutí, rozkaz k činu. Je tedy vůle projevena řečí („slovesa mluvení“). Předmět rozkazu je vyjádřen infinitivem nebo (vzácněji) akuzativem substantiva. Osoba, k níž se [18]rozkaz vztahuje, je vyjádřena předmětem v dativu (a) nebo v akuzativu (b); ve vedlejší větě je podmětem.

a) Osoba, jíž se rozkazuje, je vyjádřena předmětem v dativu; vedlejší věta se spojkou aby a s kondicionálem, někdy místo ní věta s :

KÁZAT, ROZKÁZAT, PŘIKÁZAT — Velký hlas jim kázal mlčení (Zey.). × Matěj z Kněžic mu přikázal, aby pobýval s panicem (Jir.)

PORUČIT, DOPORUČIT — Kněžna poručila, aby se do vozu zapřáhalo (Něm.). × Potom poručil vrchní porazit tři borovice (Něm.). × Poručil Matějovi, ať nemocného pečlivě opatruje (Jir.).

RADIT; ULOŽIT, UKLÁDAT; NAŘÍDIT, NABÍDNOUT, NAVRHNOUT, VELET — Rozum nám velí vytrvat (us.).

STANOVIT, USTANOVIT — mají zpravidla vedlejší větu (vzácně infinitiv) bez vyjádření adresáta rozkazu ve větě řídící.

b) Činitel je vyjádřen předmětem v akuzativu, obsah příkazu vazbou předložkového pádu (k s dativem) mimo sloveso žádat:

NABÁDAT, NUTIT, PONOUKAT, PŘEMLOUVAT, PŘIMĚT, PUDIT, VYZVAT (toto vzácně s infinitivem) — Byl jsem od dětství nabádán, abych byl k lidem zdvořilý (Herrm.) I nepřítele nutil klekat k nohoum svým (Jan.). Zvědavost ponoukala mě často, bych Umbrianiho k vypravování přiměl (Zey.). Přívětivé nakládání … přimělo je následovat příkladu jejich (Rieg.). × Zarmoucenou dívku přiměla, že se dala do řeči (Jir.). Vášeň pudila ho bez dalších slov odejít (Vlč.).

Také po slovesech ŽÁDAT (někoho o něco) a VYŽÁDAT SI (od někoho něco) je infinitiv vzácný.

2. Slabé uplatnění nebo neuplatnění vůle. Předmět vůle je vyjádřen akuzativem, činitel dativem, ale často nebývá vyjádřen. Vedlejší věta má spojku aby s kondicionálem nebo že s indikativem:

DOPUSTIT, PŘIPUSTIT, DOPŘÁT, POPŘÁT, DOVOLIT — Popřejte mi na mé dudy zahrát naposledy (Heyd.).

SNÉST, STRPĚT, VYDRŽET; UMOŽNIT, USNADNIT.

3. Silné záporné uplatnění vůle vyjadřují tzv. slovesa bránění. Vedlejší věta má spojku aby s kondicionálem, ve stejném významu též s aby ne; činitel zabraňovaného děje je v ní podmětem, v hlavní větě je vyjádřen dativem. Není vyjádřen, je-li zákaz všeobecný; vedlejší věta pak má všeobecný podmět:

BRÁNIT, PŘEKÁŽET (v něčem) — Matička jí brání jíti (Erb.). × Bránili mu, aby se nevydával v nebezpečenství (Jir.).

[19]Sem patří i ZAPOVĚDĚT, ZAKÁZAT někomu něco (srov. zde II. 1. a) a záporný tvar sloves typu 2 (nedopustit, nedovolit atd.).

III. Rozhodnutí. Ve vedlejší větě indikativ budoucího času po spojce že vyjadřuje velkou pravděpodobnost zamýšleného děje.

a) Individuální rozhodnutí:

CHYSTAT SE, ODHODLAT SE, ROZHODNOUT SE (k něčemu) — Rozhodl se, že odejde na prázdniny za ním (Mach.).

UMÍNIT SI, PŘEDSEVZÍT SI něco (srov. sousloví vzít si do hlavy[5] — Teď si však Poldy doopravdy předsevzala, že ani necekne (Krás.).

b) Kolektivní rozhodnutí:

DOHODNOUT SE (s někým o něčem), infinitiv vzácně.

SLÍBIT (někomu něco), USNÉST SE (o něčem, na něčem), UMLUVIT, SMLUVIT (něco; vazba infinitivní je zde vzácná) — Tu se sejde sedm králů a umluví věčný mír (Jir.).

ZARUČIT SE — infinitivní i substantivní vazba vzácná.

ZAVÁZAT SE (k něčemu).

IV. Smyslové vnímání. Původce vnímaného děje je vyjádřen akuzativem ve větě řídící, děj sám vyjádřen infinitivem nebo větou vedlejší s že; v tomto druhém případě nebývá akuzativní předmět v hlavní větě.

VIDĚT, SPATŘIT, ZAHLÉDNOUT, ZPOZOROVAT, SLYŠET, ZASLECHNOUT, CÍTIT — Tu vidím Viktorku vycházet z lesa (Němc.). Spatřila Vaška vcházet do dveří (Bass). Zahlédli babičku s dětmi okolo struhy přicházet (Němc.). Slyší trávu růst (us.). Cítil kolotající krev narážet na ohryzek (Olb.). × Paní Šefelínová pocítila, že se jí udělalo mdlo (Pol.).

Tento „slovanský akuzativ s infinitivem“ může být transferován ve vazbu vedlejší věty s že; ta vyjadřuje celý vnímaný děj a činitel je jejím podmětem. Jsou však případy, kdy činitel není vůbec vyjádřen:

Babičko, já už viděla tlouci dobytek bičištěm a oklestky a házet po něm kamením (Prav.). Slyším hřmít (us.). Viděl jsem tě křtít (= křtěného) (Havl.).

Je to v souhlase s tím, že akuzativem může být vyjádřen také vnímaný jev, ovšem nikoli zároveň s akuzativem činitele:

Spatřil hroznou scénu (us.). Slyší kmetí naříkání (Heyd.).

[20]Vedlejší věta po těchto slovesech může však mít ještě jinou formu, je pak uvozena spojkou jak (Spatřila, jak Vašek vchází…). To jsou vedlejší věty doplňkové[6]; důrazněji projevují současnost vnímání a probíhajícího děje, proto jsou časté např. po slovese pozorovat. (Pozoroval, jak se k němu probíjí × Pozoroval, že se k němu probíjí). Nikoli však po zpozorovat (zde jenom že). Zvláštní je i případ slovesa tušit ve významu ‚cítit, domnívat se‘ (Tušil ho přicházet × Tušil, že přichází).

V. Zvláštní případy:

HROZIT, VYHROŽOVAT (něčím); vedlejší věta s že + indikativ — Hrozí překročit míru × Hrozí, že překročí míru (us.).

POTŘEBOVAT (něco); vedlejší věta s aby. Infinitiv tu může mít i význam pasívní — Potřebuje vynadat (us.).

ZVYKNOUT (SI) (něčemu, na něco) má vedlejší větu s že + indikativ — Nezvykl jsem tichu (Dyk). × Zvykl si být považován za boháče (Jirotka).

NAVYKNOUT (někoho na něco, něčemu) má vedlejší větu s že nebo aby.

ZAPOMENOUT má vazbu infinitivní; vedlejší věta je možná jen s modálním mít, musit, ovšem synonymita je tu velmi volná — Zapomněl zamknout × Zapomněl, že má zamknout (us.).

Uváděná slovesa, s výjimkou sloves obavných, se ovšem mohou vyskytnout i v trpném rodě, častěji zvratném; u přechodných sloves pak ovšem vedlejší věta přechází v podmětnou. Obvyklost, frekvence a stylistické využití těchto pasívních vazeb by však vyžadovala podrobnějších výkladů.

O výčet takových sloves se pokusil Vl. Šmilauer v prvním vydání své Novočeské skladby.[7] Snažil jsem se zde shrnout slovesa, u nichž je možnost translace infinitivní vazby ve vedlejší větu, za úplnost však neručím. Zjišťuji přitom, jak obtížné bývá někdy najít vhodný literární doklad[8], i když je taková vazba v běžném úzu. Ba i „jazykový cit“ rodilého Čecha je tu v některých případech nespolehlivý[9].

[21]Nejsou tu zahrnuty případy infinitivu doplňkového (Našel tam koně se pást = jak se pase) a také nikoli sousloví slovesně jmenná (dát svolení, mít strach aj.); u nich totiž vzniká další problém, jde-li o vazbu souslovného celku nebo jen jména.

Důležité je i stylistické využití těchto synonymních vazeb. Obecně je možno říci, že při užití vedlejší věty se staví více do popředí dějovost, infinitivní vazba je sevřenější. V jednotlivostech tu však jsou velké rozdíly. Tím se právě translační varianty jeví jako důležité frazeologicky, zejména pokud jde o oblibu a obvyklost jedné vazby proti druhé. Pro praktickou stylistiku, zvláště pro využití rozmanitých takto daných možností při stavbě věty je význam této věci nedocenitelný.


[1] Výtah z textu této přednášky byl uveřejněn pod názvem Od skladby ke slohu v časopise Český jazyk a literatura 8, 1958, s. 47n. — Viz též Vl. Šmilauer, Učebnice větného rozboru, vydáno jako učební texty vysokých škol, 1. vyd. r. 1955, zatím poslední z r. 1968 (tam s. 122n.).

[2] Podobný vztah je u vazeb předložkových (předložka + pád podst. jména); zde ovšem není možno mluvit o vztahu členu řídícího a závislého.

[3] Podrobněji o tom vykládá zvláště K. Hausenblas, Vývoj předmětového genltivu v češtině (Studie a práce lingvistické 3), Praha 1958.

[4] Jinak soudí o této věci K. Svoboda ve studii Infinitiv v současné spisovné češtině, Praha 1962. Na s. 84 uvádí, že slovesa tohoto typu nemohou být rozvíjena větou.

[5] O souslovích viz v závěru článku.

[6] Jinak na věc pohlíží K. Svoboda v čl. Věta vedlejší a poznávací postup, Český jazyk a literatura 20, 1969-70, s. 152n.

[7] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 1. vyd. Praha 1947, § 66.

[8] V tomto článku jsou ovšem uváděny příklady jen ukázkou, aby se šetřilo místem.

[9] Vedle citované už literatury se tohoto problému dotkl Fr. Trávníček (K předmětovému infinitivu, Naše řeč 37, 1954, s. 71n.) a E. Pauliny (Problém slovesnej rekcie, sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958, s. 39n.).

Naše řeč, volume 54 (1971), issue 1, pp. 14-21

Previous Josef V. Bečka: Metafora ve větě

Next Miloslav Sedláček: Sto jeden žák i stojedna žáků?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1