Časopis Naše řeč
en cz

Dva universitní sborníky věnované VI. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Praze

Josef Hrbáček

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V roce 1968 vyšel desátý, jubilejní svazek sborníku Slavica Pragensia, který je součástí universitní edice Acta Universitatis Carolinae, a dvanáctý svazek Bulletinu Ústavu ruského jazyka a literatury při filosofické fakultě. Obě publikace jsou věnovány VI. mezinárodnímu sjezdu slavistů, který se konal v roce 1968 v Praze. Bulletin ÚRJL je současně věnován významnému vědci a učiteli filosofické fakulty prof. Karlu Horálkovi k šedesátinám. V obou sbornících je řada příspěvků, které mohou zajímat i čtenáře Naší řeči.

Sborník Slavica Pragensia X[1] obsahuje kromě 29 odborných statí podrobný rejstřík všech desíti dosud vyšlých svazků této řady a umožňuje tím aspoň částečný pohled na bohatou a různorodou odbornou činnost universitních slavistů a bohemistů, a to jak z oboru lingvistiky, tak z oboru literární vědy. Desátý svazek, o němž nyní referujeme, je vě[108]nován jazykovědě. Vyznačuje se tematickou pestrostí i rozmanitostí metod. Předmětem jednotlivých příspěvků je studium různých slovanských jazyků od vymřelé polabštiny až po současnou češtinu a nejrůznější otázky jazykové stavby, počínaje stránkou zvukovou a konče významovou stránkou (sémantikou) textů. V řadě statí se uplatňují nové lingvistické metody (generativní postup, transformační metoda). Kromě bohemistiky jsou nejhojněji zastoupeny příspěvky rusistické, řešící většinou problematiku syntaktickou (predikace, souvětí, zájmenný podmět aj.), dále najdeme stati o adjektivech v polštině, o bulharském členu, o vzniku spisovné makedonštiny a dva příspěvky se týkají polabštiny. O ostatních příspěvcích, které mají vztah k češtině nebo jsou zaměřeny obecně, pojednáme podrobněji.

Poměrně málo se dnes v sbornících UK píše o otázkách vývoje češtiny v minulosti, rejstřík ukazuje, že v desíti svazcích sborníku je pouze deset statí s touto tematikou. V posledním svazku jsou dvě. Stať J. Poráka K vývoji české konjugace (19-32) je typologická studie vývoje českého slovesa, která je protějškem známé Skaličkovy práce o vývoji deklinace.[2] Autor z typologického hlediska sleduje vývoj přítomných tvarů slovesa od doby předhistorické po současnost a zjišťuje v něm rysy shodné s typologickým vývojem deklinace. V předhistorické době se v soustavě české konjugace uplatňovaly vedle rysů flexívních výrazně rysy aglutinační, v období od 9.-14. stol. (do přehlásky ’u > i) se vlivem hláskových změn zvyšoval flexívní ráz konjugace (hláskovými změnami se konjugace rozrůzňovala a zvyšovala se synonymie a homonymie koncovek) a po 14. stol. nastal částečný ústup od flexívnosti, konjugace se zjednodušuje. Přesto i dnešní morfologická soustava českého slovesa je značně složitá. — E. Dvořák v článku Výklady o přechodníku ve starších mluvnicích českého jazyka (33-44) sleduje vývoj přechodníku v 16. až 18. stol., jak se jeví v mluvnických kodifikacích té doby. Rozdíl mezi mluveným jazykem, v němž se přechodník adverbializoval, a literárním jazykem vyššího stylu, v němž se dodržovala poměrně důsledně shoda, vedl k rozkolísanosti úzu. Kolísání pronikalo postupem času do jazyka literatury a tento vývoj normy se odrazil i ve změnách kodifikace, která postupně připouštěla i neshodné formy přechodníku.

Nejvíce pozornosti je ve sborníku věnováno mluvnickým otázkám češtiny současné. P. Sgall a J. Weisheitelová (K deklinaci [109]českých substantiv ženského rodu, 9-18) se pokoušejí z hlediska generativního popisu jazyka vystihnout složitou morfologii ženských substantiv v češtině sledem pěti pravidel, pomocí nichž by se dala tato soustava adekvátněji a přitom úsporněji teoreticky popsat. Pro účely pedagogické je podle autorů takový popis příliš detailní. - K. Mára v článku Změny v užívání předložek na a v v současné češtině ve srovnání s polštinou (131-136) zjišťuje, že u názvů osad předložka na ve významu místním a směrovém v češtině částečně ustupuje ve prospěch předložek v a do (na Kladně, na Kladno — v Kladně, do Kladna), kdežto u obecných jmen je předložka na na postupu a částečně vytlačuje — zvl. v projevech mluvených — dříve obvyklé spojení s předložkami v a do (na závodě, na koleji, na závod, na kolej). U předložek v a na se využívá jemného významového rozdílu: v, ve má význam konkrétnější, znamená „uvnitř“, na vyjadřuje místní význam všeobecněji (v zámku - na zámku, ve vsi - na vsi). Obdobný vývoj jako v češtině probíhá i v polštině. - B. Havelková se snaží z hlediska generativního popisu jazyka rozlišit, kdy je možno považovat spojení modálních výrazů s infinitivem (mohu jít, chci jít, musím jít, lze jít apod.) za jev gramatický a kdy za jev lexikální (Lexikální a gramatické vyjadřování slovesného modu, 45-57). - Studie Al. Jedličky K charakteristice syntaxe současné spisovné češtiny (143-159) se zaměřuje na zkoumání pohybu v syntaktické stavbě současného spisovného jazyka. Tento pohyb se obvykle charakterizuje jako velmi pozvolný a téměř neznatelný, avšak i v syntaxi vývojové procesy neustále probíhají a lze je sledovat. V syntaxi současné spisovné češtiny lze pozorovat dvě základní tendence: z jedné strany se rozvíjejí a šíří konstrukce a prostředky typické pro syntax mluveného jazyka, vedoucí k uvolňování kompaktní větné stavby, z druhé strany se naopak prostředky charakteristické pro kompaktní stavbu větnou dále propracovávají. K prostředkům uvolněné stavby větné patří zvláště prosté přiřazování výpovědí bez vyjádření vztahu mezi nimi, dále parenteze, osamostatňování větných členů a konstrukce s tzv. samostatnými větnými členy. V současné spisovné češtině se objevují též konstrukce, které jsou sice formálně odlišné od konstrukcí mluveného jazyka, ale souvisejí s nimi z hlediska synchronního. Jde o konstrukce formálně hypotaktické, jejichž funkcí je zastírat uvolněnou stavbu větnou; jsou to jednak konstrukce synonymní se samostatným větným členem, ale přitom formálně souvětné (hypotaktické), např.: Pokud jde o Tvář, ta své problémy má // Tvář, ta své problémy má; Byly to knihy, které [110]měl // Knihy, ty měl… apod., jednak prostředky pro vyjadřování vztahu kontrastně konfrontačního[3] a též nepravé věty vztažné. K druhému proudu, jenž je určován propracováním prostředků kompaktnosti větné stavby, patří zejména konstrukce polovětné, související s celkovou tendencí k nominalizaci větné stavby (zvl. v odborném vyjadřování). K projevům této tendence patří dále konstrukce s přísudkem sponově jmenným, s opisným pasívem, s genitivem adnominálním aj. - Důkladný syntaktický rozbor je věnován vsuvce ve stati B. Rulíkové K pojetí parenteze (171-186). Parenteze tvoří jinou (druhou) rovinu sdělení, kterou lze chápat 1) jako jinou rovinu tematickou, 2) jako jinou rovinu intonační, 3) jako jinou rovinu syntaktickou. Charakteristickým rysem parenteze je především jiná rovina syntaktická, s níž souvisí automaticky jiná rovina intonační. Nepatří-li vložená věta (autorka uznává jen parentezi větnou) jiné rovině syntaktické, nejde podle autorky o parentezi, i když je věta zvukově vyčleněna. V takovém případě by bylo možno mluvit pouze o „parentizaci“, o příklonu k parentezi. Autorka klade parentezi do souvislosti se spojením vět mluvnicky neztvárněným, které není ani parataktické, ani hypotaktické (souřadné ani podřadné) a které nelze považovat podle autorky ani za juxtapozici. Jde o zvláštní spojení vět významově spolu souvisejících, kde jedna věta je základní, druhá připojená. Specifickým znakem parenteze je, že jedna věta je do jiné věty vložena. Autorka dospívá tedy k zjištění, že „parentetické jsou věty vložené a přitom mluvnicky (syntakticky) do svého větného celku nezačleněné“. - J. Popela (K predikaci v současné ruštině a češtině, 193-205) navazuje v polemice s R. Mrázkem a Vl. Hrabětem na své pojetí predikace, vyložené ve sborníku Otázky slovanské syntaxe II. - V článku Jeden z přístupů k popisu objektu českého slovesa (187-192) pokračuje D. Konečná ve výzkumu významových typů předmětu (srov. její příspěvek v SlavPrag VIII, 1966, 311-316) tentokrát zkoumáním možných kombinací několika předmětových doplnění u téhož slovesa. - Dvě stati sborníku se zabývají transformační metodou při studiu souvětí. Zatímco M. Kubík se vyslovuje o možnostech transformační metody pro prohloubení poznání struktury ruského souvětí velmi kladně, K. Svoboda v článku K poznávací hodnotě transformační metody v syntaxi souvětné stavby (161-170) hodnotí význam transformační metody střízlivěji. Transformační me[111]toda může přispět k ověření nebo doplnění dosavadních poznatků, ale nemůže se pomocí ní dospět k významnějším poznatkům novým. Svoboda však upozorňuje na transformace, s nimiž se dosud nepracovalo, třebaže mají významnou hodnotu poznávací, totiž na transformaci vztahově modálnostní a na transformaci větosledovou. Např. transformace souvětí oznamovacího na tázací umožňuje, jak autor ukázal už dříve, hlouběji řešit otázku souvětí souřadného a podřadného, a to na základě znaků jazykových. - Druhým příspěvkem typologickám je ve sborníku vedle článku Porákova stať Problémy syntaktické typologie (137-142). Autor Vl. Skalička v ní ukazuje, že syntaktická typologie není samostatná, protože diference syntaktických struktur jsou úzce svázány s diferencemi morfologickými, popř. s diferencemi ve způsobu tvoření slov a s diferencemi v hláskových kombinacích. Protože diference lexikální jsou drobnějšího rázu, může existovat podle Vl. Skaličky vedle více méně samostatné typologie hláskové pouze jediná typologie, která zahrnuje morfologii, syntax, kombinatoriku hlásek a tvoření slov.

Lexikologická tematika je ve sborníku zastoupena poměrně málo. Ve stati K problému klasifikace slov cizího původu (267-273) vychází A. Kamiš z tradičního třídění na slova přejatá (Lehnwörter) a cizí (Fremdwörter) a propracovává toto třídění z hlediska stupně zapojení přejatých slov do domácí slovní zásoby. Stupeň zapojení neurčují jen formální příznaky zdomácnění, nýbrž i funkce přejatých slov v lexikálním systému. - J. Hrbáček (Zkratky a lexikální systém, 275-283) konstatuje, že zkratky přes svou relativní početnost nepronikají hluboko do systému jazyka, protože v důsledku existence plných pojmenování, jejichž jsou korelátem, jsou vytlačovány na periférii lexikálního systému.

Toponomastika je ve sborníku zastoupena statí Vl. Šmilauera Česká deminutivní místní jména z apelativních základů (285-296), v níž autor zkoumá přípony zdrobnělých (deminutivních) místních jmen, jejich stáří, frekvenci a změny. Ze srovnání deminutivních místních jmen s deminutivními jmény obecnými vyplývá, že je mezi nimi do značné míry shoda. Specifický vývoj některých deminutivních místních jmen je způsoben zvláště jejich analogickým působením na sebe (Městce Královo Městec Králové podle Hradec Králové; Vesec Vestec podle Městec). Deminutivní místní jména z obecných jmen (Levý Hradec, Chlumec, Sedlec) jsou starší než ostatní typy, které se šířily až od 14. století.

[112]Ve sborníku Slavica Pragensia X se projevuje i zájem o výzkum běžně mluvené češtiny, a to zvl. v příspěvku K. Kravčišinové a B. Bednářové Z výzkumu běžně mluvené češtiny (305-319). Pokud jde o uplatnění obecně českých prvků hláskových v běžně mluvených projevech (materiál byl většinou získán z rozhlasových nahrávek besed pro mládež), autorky zpřesňují a částečně opravují výsledky, k nimž dospěl americký bohemista H. Kučera. Stupnice relativní frekvence těchto jevů je tato: -ej, -í, vo-, -íx (tj. v koncovce, kde í není v absolutním konci), -ej- (tj. uvnitř slova), -í-, -ejx, ou-. Výzkum nepotvrdil existenci tzv. formální hierarchie těchto prvků, tj. že nepoužití nespisovného prvku frekventnějšího vylučuje užití nespisovného prvku méně frekventního podle zjištěné stupnice. Pokud jde o jevy morfologické, přední místa ve stupnici frekventnosti zaujímají tvary typu říct, můžu, pracuju, tedy ty, které se již všeobecně přijímají jako hovorové. Výchozí materiál ukázal, že poměrně častý je též výskyt l-ového participia s odsunutým l a kondicionál 1. os. pl. bysme. Zajímavý je nápadný rozdíl mezi užitím koncovky 7. pl. -ama u typu „žena­“ (92 %) a „pán“ (55 %) a mezi frekvencí různých osobních tvarů téhož slovesa 1. os. sg. můžu 96 %, 3. os. pl. můžou 57 %). K materiálu syntaktickému a lexikálnímu, který není dosud reprezentativní, připojují autorky jen poznámky. - Běžně mluvených projevů se týká též příspěvek J. Hronka, který je však zaměřen psycholingvisticky (O motivaci výběru jazykových prostředků v běžně mluveném projevu, 321-328). Autorovi jde zvláště o zjištění psychologických činitelů výběru. Lze rozlišit dvě základní skupiny takových činitelů: první skupina se týká osobnosti mluvčího (jde zvl. o jeho temperament, míru přizpůsobivosti, vztah k spisovnému jazyku a záleží dále na jeho místním původu a na věku), druhá skupina se týká psychologických aspektů situace, v níž k projevu dochází (jde zvláště o rozdíl mezi projevem soukromým a veřejným, o vztah mluvčího a posluchače a o předmět hovoru). - K. Koževniková v článku Některé vztahy obsahové a výrazové výstavby v nepřipraveném mluveném projevu (329-336) mluví o asymetrii mezi vytvářením obsahové výstavby projevu a vytvářením výstavby výrazové. Svědčí o tom různé změny v původně zvoleném schématu výrazové výstavby projevu způsobené jeho přerušením. Autorka probírá (na ruském materiálu) jednotlivé druhy vztahů mezi počátkem sdělení a jeho pokračováním po přerušení. Sborník uzavírá stať K. Horálka, [113]který se zabývá problematikou textové sémantiky (Příspěvek k sémantice epických textů, 337-352). Specifické rysy sémantiky epických textů jsou dány povahou vyjadřované skutečnosti. Tato skutečnost je dějová, a proto jsou dějové i základní sémantické jednotky epických textů (motivy, epizody atd.). Základní epické kategorie se zvlášť zřetelně rýsují ve folklórních textech, proto se na budování epické sémantiky podílí významným způsobem i folkloristika, zvl. srovnávací.

Druhou publikací, jež je předmětem našeho referátu, je Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury XII.[4] Dedikace prof. Karlu Horálkovi vedla k rozšíření tematiky, takže se tu setkáváme i se studiemi majícími vztah k bohemistice. Kromě úvodní stati L. Řeháčka, v níž se hodnotí vědecké dílo jubilantovo, a soupisu prací prof. Karla Horálka za léta 1958-1967, který pořídili T. Bešta a M. Tylová, obsahuje tento svazek Bulletinu 19 statí, vztahujících se většinou k tematice Horálkovi blízké. Víme-li, jak obdivuhodně široká je oblast Horálkových vědeckých zájmů, znamená to, že v tomto svazku Bulletinu lze najít práce jak z oblasti gramatické analýzy různých slovanských jazyků starých i nových a z teorie jazyka, tak práce z oblasti stylistiky, teorie verše, dále příspěvky o problematice překladu i studie folkloristické. Vybíráme opět jen ty práce, které jsou blízké zaměření našeho časopisu.

E. Pauliny v článku K prameňom štúrovskej kodifikácie (25-27) potvrzuje názor, který vyslovil K. Horálek, že pramenem Štúrovy kodifikace spisovné slovenštiny nebylo přímé nářečí, nýbrž kulturní středoslovenština. - Al. Jedlička podrobuje rozboru některé syntaktické jevy typické pro současnou prózu (K jazykové výstavbě textu v moderní próze, 43-52). Autor konstatuje, že v jazykové výstavbě textu umělecké prózy lze v rovině syntaktické, a to v rovině vnitřního uspořádání věty, rozlišovat dvojí protiklad: a) protiklad uvolněné, segmentované stavby větné a větné stavby sevřené, kompaktní; b) protiklad jednoduché, oproštěné stavby větné a větné stavby složité, komplikované. V konkrétní výstavbě uměleckého textu se mohou tyto protiklady různým způsobem kombinovat. Dnešní próza využívá jak prostředků podporujících kompaktnost větné stavby i prostředků komplikujících větnou stavbu, tak zvláště často prostředků uvolněné větné stavby. Z nich bylo zatím málo pozornosti věnováno osamostatněným [114]větným členům: V ruce měl pro ni dopis. Od otce. Z hlediska výstavby uměleckého textu je osamostatňování větných členů prostředkem maximálního rozčlenění textu na samostatné výpovědní jednotky, delimitované formálními grafickými signály. Osamostatněný větný člen je syntakticky závislý na základní větě, je k ní ve vztahu determinace, ale vztah k řídícímu výrazu je oslaben, zastřen. Svým vznikem souvisí osamostatněný větný člen s výstavbou mluvených projevů (zvláště s replikovým navazováním), ale v současném uměleckém stylu se rozvíjí jako samostatný prostředek textové výstavby bez přímé souvislosti s prostředky mluvené řeči. - V. Formánková ve stati K uvádění popisných údajů v české epické próze let třicátých (53-61) sleduje, jakými prostředky se realizuje jeden z plánu tematické výstavby díla, tzv. plán vnějšího světa. Jsou to prostředky trojího druhu: 1) lexikální prostředky popisné, 2) postupové prostředky popisné („málo rozsáhlé a zejména neucelené pasáže založené na slohovém postupu popisném“), 3) útvarové prostředky popisné („samostatné a relativně ucelené části celkového textu uměleckého díla, tradičně nazývané popisy“). Próza třicátých let klasickému popisu příliš nepřála, což se projevuje jednak tím, že ve srovnání s prostředky lexikálními a postupovými se mnohem méně využívá popisu jako útvaru, jednak tím, že popis bývá silně dynamizován. Autorka ukazuje některé prostředky této dynamizace. - Jazykový rozbor M. Genčiové (K problému jazyka a stylu vědeckofantastické prózy, 63-75) se opírá sice o ruský materiál, ale přihlíží v obecných rysech i ke světové science-fiction. Autorka se zamýšlí nad příčinami, proč vědeckofantastická próza má většinou styl a jazyk nevýrazný, schematický. Příčin je více: science-fiction nepíší vždy umělci, ale často vědci nebo publicisté; do science-fiction pronikají nutně rysy odborného stylu, ale hlavně: autoři se nemohou opřít o vlastní prožitky a zkušenosti. - K. Koževniková studuje různé způsoby reprodukce běžných rozhovorů v umělecké próze (K otázce zobrazení běžně mluvených projevů v moderní ruské próze, 29-42). Opírá svůj výklad o analýzu ruského materiálu, ale její závěry mají význam obecný. Každé literární dílo (i realistické) je umělý útvar, má povahu artefaktu a realita v něm zachycená, a to i realita jazyková, je stylizovaná. Spisovatel při reprodukci běžných hovorů jednajících osob může různým způsobem akcentovat nebo potlačovat některé složky přirozeného modelu dialogu. Autorka se zabývá touto otázkou v plánu obsahovém a ukazuje, že veškeré řešení výrazové stránky dialogu je podřízeno stylizaci jeho obsahové výstavby.

[115]Z okruhu statí zabývajících se lingvistickou problematikou překladu upozorňují na sebe dvě teoretické úvahy. Stať O. Lešky si všímá souvislosti překladu s lingvistikou (Překlad a lingvistika, 131-135), stať Vl. Skaličky (Překlad jako pronikání kódů, 137-140) sleduje překlad z hlediska stop, které v něm zanechává jazyk originálu. Z ostatních příspěvků s tematikou překladatelskou — jsou orientovány většinou rusisticky nebo literárně — nás zaujme informativní stať L. Novákové K otázce nespisovných prostředků v překladech prózy ze slovanských jazyků (141-151), v níž autorka podává nejprve přehled, jak se těchto prostředků využívá v jednotlivých slovanských literaturách, a potom sleduje uplatnění nespisovných prvků, zvl. z obecné češtiny, v českých překladech z jednotlivých slovanských jazyků. Autorka, která je sama překladatelkou z bulharštiny, se vyslovuje pro hojnější využívání obecné češtiny a jiných nespisovných prvků v našich překladech ze slovanských literatur. Zdůvodňuje to potřebou odpoutat se do jisté míry od textu originálu a přizpůsobit se situaci v současné české próze původní a též překladům z literatur západních, kde funkční využívání nespisovných prvků je běžné.

Podaný přehled prací z obou universitních sborníků ukazuje, že zpracovávají tematiku nejen velmi pestrou, ale také vědecky aktuální, a bylo by škoda, kdyby ušly pozornosti širšího kruhu zájemců.


[1] Acta Universitatis Carolinae — Philologica 1-3, Slavica Pragensia X, Praha 1968 s. 356 + LI.

[2] Vl. Skalička, Vývoj české deklinace, Praha 1941.

[3] Srov. Fr. Daneš, Konfrontační souvětí se spojkami jestliže, zatímco, aby, když, NŘ 46, 1963, s. 113n.

[4] Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury XII, Praha 1968, s. 213.

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 2, pp. 107-115

Previous Alexandr Stich: Monografie o stylu Vladislava Vančury

Next Miloš Helcl: Slovník slovenského jazyka dokončen

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1