K jazyku a stylu Otokara Březiny, I

Josef Filipec

[Articles]

(pdf)

-

[1]

Pro skrytá jara harmonická,
složená v zapředení všech věcí
jak motýlí křídla blankytů večerem opalisujících,[2]
šupinami hvězd rozjiskřená,
sladko je žíti!

Pro blížící se příchod jasného člověka tajuplného,
jenž jediný v miliónech bratří, co budou a byli,
nad prostorem vítěz,
promění zemi od pólu k pólu dle svaté tvé vůle
a myšlenkou, která od poslušných sluncí
se učila lehkosti, tanci a písni,
usedne ve tvé tajemné radě mezi knížata kosmu —
sladko je žíti.

1. Básník, jehož výročí a humanisticky vykupitelský odkaz lidstvu připomínáme (narodil se 13. září 1868, zemřel 25. března 1929), zaslouží si jak pro myšlenky svých veršů, tak pro jejich jazykový výraz a básnickou formu naší pozornosti, tím spíše že se jeho jazyku a stylu dosud soustavného popisu a rozboru nedostalo. Zhostit se plně tohoto úkolu přesahuje cíle tohoto příspěvku; jde v něm spíše o několik základních zjištění a poukazů.

Popis a rozbor jazyka a stylu Březinových veršů nelze oddělit od rozboru jazyka a stylu prozaických esejů a korespondence, tedy celého díla, jak to ukázali ve svých literárněvědných monografiích Anna Pospíšilová, Pavel Fraenkl a zvláště Oldřich Králík.[3] Tento ideální metodický požadavek nelze zatím pro jeho náročnost uskutečnit. Na druhé straně je však třeba přihlížet i k žánrové specifičnosti Březinových veršů proti próze.[4] Rozbor jazyka a stylu veršů si žádá zřetel ke všem hlavním stránkám jejich struktury,[5] především k rytmu a intonaci, které mají, jak uvidíme, vliv na volbu slov, slovních spojení, na pořádek slov aj. V tomto příspěvku se soustředíme na pojmenovací prostředky, na jejich význam a na větu.[6] Při popisu a rozboru jazyka uměleckého díla jde o inventář jazykových prostředků textu, při stylovém rozboru o způsoby jejich výběru a využití, o jejich spojování a o stylové postupy. Domníváme se, že jazykový a stylový popis a rozbor textu je nutným předpokladem jeho literárněvědné analýzy, že ji ovšem nemůže nahradit.[7] Březinův jazyk a styl nejsou neměnné a jednotné. Jako se mění rytmus jeho veršů od pravidelnosti alexandrínu přes volný verš podvojné intonace a s daktylskou tendencí k závěrečné harmonizaci obou typů, stejně se mění i jazykové a stylové hodnoty jeho zralých veršů, i nepřihlížíme-li už k hálkovsky, čechovsky, parnasisticky a jinak laděným Prvotinám. Březina sám usiloval o absolutní dokonalost a propracovanost výrazu.[8]

2. Slovník a významová stránka slov a slovních spojení. Důsledný a detailní výzkum autorova textu dnes přímo volá po autorském slovníku;[9] jen tak se totiž vyloučí náhodnost, nesoustavnost a neúměrnost zjištění. Ovšem k tomu je třeba, jak ještě ukážeme, prohloubenějšího zkoumání, ne jenom abecedního indexu bez dokladů anebo i s nimi, totiž textových nebo autorských dílčích systémů, okruhů, polí, což právě není možné bez zřetele k významu, k sémantickým a onomaziologickým vztahům lexikálních jednotek.

A) V minulých letech došly zvláště v cizině velké obliby práce frekvenční. Tyto práce mají jistou průkaznost, jak to dosvědčuje i naše ukázka, jejich teoretické východisko se však stále zdokonaluje.[10] Na základě excerpce 5438 slovních tvarů z Tajemných dálek (s. 9—25), z Rukou (s. 173—190 mimo Bolest člověka a Zpívaly hořící hvězdy) a z nadpisů všech básní ve vydání hlavních básnických sbírek jsem zjistil stav uvedený níže.

Poznámka. Pro excerpci slov z nadpisů básní jako součásti autorského textu svědčí několik důvodů: (1) nadpis se shoduje se začátkem básně (Žeh bílý světla, s. 15, Z věčných dálek, 39, Vůně zahrad mé duše, 44, Dlouho stáli, 119); (2) začátek básně má funkci nadpisu (Ó sílo extasí a snů, 9, Čas lije se, 31, Svůj žal, 32, Ples věčných svítání, 59); (3) nadpis je součástí textu básně (Slyším v duši: 69); (4) nadpis vyslovuje hlavní téma v básni samé takto neformulované (Legenda tajemné viny, 68).

 

Pořadí slov	Frekvence	Pořadí slov	Frekvence
v	281	být (pomocné)	31
s 6. p. 221, se 4. p. 60		(existenční nadto 4)
z toho ve 23 a 2		kde	29
a	269	on, ona, ono, oni	25
sp. členská 150, větná		noc	24
84, na zač. věty 35		pro	24
jak srov.	107	s	24
členské 99, větné 8		se 7. p. 13, s 2. p. 11
z toho jako členské 20		z toho se 3 a 6
můj	72	náš	23
jenž	70	ruka	23
na	69	světlo	23
s 6. p. 36, s 4. p. 33		oheň	21
svůj	48	květ	20
tvůj	48	myšlenka	20
duše	43	pod	19
já	42	se 7. p. 17, se 4. p. 2
k(e)	40	zrak(y)	19
do	38	den	18
nad	38	když (sp. čas 17, srov. 1)	18
se 7. p. 30, se 4. p. 8		krev	18
země ‚planeta‘	36	tajemství	18
vše(chen/cek)	33	věk(y)	18

 

 

 

Pořadí slov	Frekvence	Pořadí slov	Frekvence
vůně	18	bílý	11
hvězda	17	čas	11
i sp.	17	nebe(sa)	11
píseň	17	ret	11
žhavý	17	síla	11
moře	16	tělo	11
smrt	16	větr, vítr	11
hudba	15	záře	11
mrtvý	15	zpívat	11
sen	15	žít	11
srdce	15	bratr	10
věčný	15	let	10
vlna	15	po	10
ó citosl.	14	s 6. p. 7, se 4. p. 3
tajemný	14	pohled	10
slunce	13	svět	10
zahrada	13	třást se	10
žití	13	voda	10
milión	12	život	10
mystický	12	blesk	9
rozkoš	12	bolestný	9
sladký ‚milý, příjemný‘	12	cesta	9
tvář	12	černý	9
za	12		atd.
se 7. p. 5, se 4. p. 5, s 2. p. 2

 

Tyto údaje by nepochybně doznaly v některých případech změny, kdybychom měli frekvence z celých Březinových sbírek nebo z celého díla, ale i tak nejsou výsledky nezajímavé. Obvyklá je převaha slov pomocných: v, a, na, k, do, nad, být aj. nad plnovýznamovými. Rozbor zájmen ukazuje, že já (42) převládá nad my (7), oni (12), ty (5), a to v TD (Tajemné dálky) proti R (Ruce) — v excerpované části R já (3), my (5) (celkem 8), náš (18), oni jen v R. Český Frekvenční slovník (FS)[11] udává pro skupinu Básně blízké hodnoty: já (367/9), my (354/10). To tedy svědčí o silné převaze subjektivismu a básnického solipsismu v první sbírce. Dále knižní jenž vládne nad který (70 : 8), velkou frekvenci má přirovnávací jak(o) rovnoměrně v TD i R. Srovnání s FS ukazuje, že frekvence pomocných slov u Březiny většinou odpovídá frekvenčním údajům slovníku. Víceméně se od ní odchylují jen slova být (u Březiny 31), který (8), i a když (17, 18), my (7), ty (5), vy (1). Tato odchylka může být podmíněna menší délkou našeho excerpovaného textu, ale souvisí i s tím, že Březinův styl je zaměřen na slova plnovýznamová a na nominálnost.

Ze slov plnovýznamových mají největší frekvenci slova duše (43), země ‚planeta‘ (36), noc (24), světlo, ruka (obě 23), oheň (21), květ, myšlenka (obě 20; tato slova označujeme v seznamu kurzívou) a další. U slova duše je převaha naprosto nesporná; nalézáme je téměř na každé stránce Březinových veršů, dokonce i několikrát (např. s. 29, 60, 65, 70, 74, 85 atd.), častěji bývá toto slovo v nadpise (Přátelství duší, Vůně zahrad mé duše, Slyším v duši:, Mytus duše) nebo hned v prvním verši nebo je i tématem básně (Královna nadějí). Není pochyb o tom, že uvedená plnovýznamová slova plně identifikují básnický text Březinův na rozdíl od textu jiných básníků. Jsou to tedy slova textově specifická, tematická proti slovům běžného jazyka.[12] Tak např. slovo ruka u Březiny ukazuje, že je třeba přihlížet nejen ke kvantitativním poměrům, ale i k hledisku kvalitativnímu. Je rozdíl mezi běžným pojetím ruky, jak je sledujeme v TD (Sestro, … prodli a studenou ruku svou mi … ponech, s. 41; v umdlených rukou mých dní, 43; bílá, chvějící se ruka, 44 ap.), a symbolistickým pojetím rukou, které proniká ve Svítání na západě (Bratři, … jichž ruce dotýkají se mých, 74: Vladaři snů) a vrcholí v básni Ruce stejnojmenné sbírky (182).

Nahodilé nejsou ani souvislosti, které můžeme mezi těmito slovy vysledovat. Označují totiž typické představy Březinovy, jejich intenzitu a často i významový protiklad: světlo s frekvencí 23 — záře 11 — blesk 9;oheň 21 — žhavý 17 — žár 9; tajemství 18 — tajemný 14 — mystický 12; zrak(y) 19 — pohled 10; den 18 — noc 24; žití 13 — život 10 — žít 11 a smrt 16 — mrtvý 15; bílý 11 — černý 9 aj.

B) Naskýtá se možnost srovnat lexikální materiál frekvenčně zjištěný u Březiny a u Máchy. K. Hausenblas zjistil v Máji 4280 slovních tvarů u 1195 různých lexikálních jednotek s průměrnou frekvencí na lexikální jednotku (slovo) 3,58.[13] U Březiny jde o 5438 zjištěných výskytů u 1785 lexikálních jednotek s průměrnou frekvencí na slovo 3,05. Toto srovnání ukazuje, že Březinův slovník je rozsahově bohatší než Máchův, že je u něho méně opakování. Podle FS (s. 31) se pohybuje index opakování v poezii v rozmezí 2,5—3,7 (Fr. Hrubín—J. Hora), průměrná hodnota je 3,0.

Slova společná v textech obou básníků jsou např. barva, bělost, bílý, bít, blankyt, bledý, blesk, blízký, blížit se, bloudit, boj, bol, bolestný, brána, bratr, břeh atd. Některá ze slov specifických u Máchy amarant, brunátný, cvál, dálný, u Březiny agónie, bizarní, cyklon, cypřiš, diluviální aj. Zvlášť typický je rozdíl cizích slov. V Máji není pod písmeny e, f, g žádné, u Březiny v excerpovaném úseku je 25 přejatých: elegický, elektrizující, element, Eliáš, epopej, esence, éter, éterný, exil, extáze, fantom, faraon, fascinovat, faseta, ferment, flétna, fluidum, forma, freska, Gedeon, Gehenna, gesto, gigantický, gigantský, grandiózní. Jak patrno, jsou to převážně slova okruhů pro Březinu typických, vědecká, biblická, orientální a exotická.

Některá slova jsou u obou autorů, ale s rozdílnou frekvencí. Zvláště charakteristické jsou tyto rozdíly: hora (Máj 32, Březina 1), vězeň (30,1), čas (27,11), hlas (27,6), tam (27,1), láska (25,7), již (22,1), temný (20,1), hluboký (19,2), bledý (18,3), les (17,2), klín (14,1), krásný (12,1), lebka (10,1) ap. Naopak u Březiny převažují kde (M 17, B 29), země (16,36), myšlenka (14,20), duše (3,43), světlo (6,23), ruka (5,23), oheň (2,21), krev (4,18), věk (8,18), vůně (1,18), hudba (3,15), síla (1,11) atd. Zde se vydělila i četná slova typická pro Březinu. K nim patří i další slova, která nenajdeme v Máji: žhavý (B 17), moře (16), tajemství (18), mystický (12), ret (11). A konečně jsou slova, která mají frekvenci poměrně vyváženou: noc (22, B 24), mrtvý (15,15), nebe(sa) (12,11), vítr/větr (10,11), zrak (17,19).

C) Ovšem takové mechanické jen kvantitativní srovnání nemůže stačit. Tu právě je potřeba přihlédnout k zmíněným už rozdílům kvalitativním. Jde tu jednak o zkoumání mocnosti slova, tj. specifických kvalit, především sémantických, kterými básník slovo obohatí v jistém kontextu, jednak o okruhy slov, s nimiž se dané slovo v kontextech především vyskytuje.[14]

Např. rozebereme-li asi 75 hlavních míst, kde se vyskytuje slovo (nebo aspoň představa) smrt, vidíme, že motiv tímto slovem označený prochází značným vývojem. V TD jsme zprvu svědky dekadentně (hlaváčkovsky) intonovaných veršů Apostrofy podzimní: (Dny podzimní), rozlévejte smrt, jež proudem deště kane / vám z třpytných paprsků (s. 26). Vedle takových veršů přírodních nálad (též s. 29, 31, 37) se zde ozývá i touha po smrti, jak příliv sladké vláhy (Motiv z Beethovena, 35; též 42: Na úpatí pohoří Smrti … chci umdlený spát) a pocit její vítězné všudypřítomnosti (40, 43). Touha po smrti je laděna i eroticky: je měkká náruč tvá jak bílé lokty děv (23). Smrt je cílem života (45) a jeho vládkyní (49, 78, 93), zároveň však nabývá i symbolické povahy v souvislosti s uměním: vzdech mrtvých zástupů ti těžký stoupá z lích / a tlí tvou atmosférou (54). Na toto ladění TD navazují některá místa Svítání na západě, např. vycházím … na zděděnou líchu mých mrtvých (61, též 65, 67 aj.), ale tu nastává zároveň odcizení smrti: Stan černý smrti … jsem svinul (60); Dej, aby mé myšlenky byly … jako vichřice, která nutí k návratu chodce před cestami smrti! (61, též 63). Zároveň se tu rodí přesvědčení o spojitosti a o bratrství mrtvých, živých a dosud nezrozených (70, 81, 95, 113, 122), známé i z Rukou (203), a pojetí smrti jako cesty do vyššího světa (Žalm ke cti nejvyššího jména, 71). Motiv smrti se tu spojuje s motivem bolesti (Tajemství bolesti, 72), protiváhou smrti se stává život (81): Avšak hustá krev země nám polarisovala v zracích záření smrti (85); život a smrt bude našemu snění odpovídati (Víno silných, 89). Do života básníkova vstupují bolest, samota, snění, sny[15] a smrt se stává přítelkyní a průvodkyní do vyššího světa (90), kde nabudou duše svobody a nesmrtelnosti (97). Proto se pohled básníkův na smrt přehodnocuje: Pějeme hymnu ze slov, jež značí smrt ve všech jazycích země (Svítání na západě, 88). Zahradami budou nám hroby, a smrt svou budeme se zpěvem kolébati (89). Smrt je také smiřovatelka nepřátel, ovšem aktu lásky jsou schopni jen Silní a Šťastní (106, 108). O nich platí: tisíce smrtí budete potkávat najednou v tisíci cestách bez bázně / a uzříte zástupy nesčíslných životů vcházeti v jediný život (124). Zde se spojuje motiv života a smrti s myšlenkou vykupitelství, které má v díle Březinově základní místo. Myšlence na smrt se neubrání ani sám Březinův Věčný (126). Ve vizionářské básni Se smrtí hovoří spící (150n.) je smrt pojata — spolu se slávou jako průvodní jev vesmírného času a spolu s hrůzou jako hlasatelka výsledné vesmírné harmonie (154, též 166), jako práh života (168), dárkyně míru na zemi (173), přítelkyně trpícího člověka (179). Její místo je mezi bolestí a novým životem: Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození / sladko je žíti! (187). V Rukou vrcholí mystická koncepce básníkova. Smrt má zvláštní tajemnou cenu, protože všichni bratři umírají pro nás (189) a vykupitelská cena smrti je básníkovi zdrojem rozkoše: Pro silnou rozkoš rozdrcen býti jako vlna / pohybem bratrského oceánu majestátního / a jako trs bílého květu trysknouti k výši pěnou / při úderu o skaliska země zaslíbené (sladko je žíti) (190). Narození a smrt je základní kosmický zákon, jemuž podléhají i světy (191), i všechny bytosti (200). Smrt nás modeluje k naší pravé podobě (196).

Z uvedeného popisu vyplývá, že motiv smrti je u Březiny zapjat do jistého specifického systému pojmů a vyjádřen mnoha obrazy a přirovnáními (v Modlitbě večerní ji nazývá Ty vůni zázračná a svatá, 23). Má tedy tento motiv v díle Březinově značnou organizující sílu a závažnost pro jeho pochopení. Vrcholem básníkova pojetí smrti je esej Dílo smrti,[16] v němž ukazuje, jak úsilí překonat smrt mobilizuje všechny tvůrčí síly člověka. Esej zajímavě vrcholí oslavou svobody a nenásilné revoluce.

Podobným způsobem by bylo možno vysledovat i jiné významové, motivické a tematické okruhy u Březiny, např. okruh bytostí (bratr, žena, matka, slepec, vítěz, šílenec), částí těla (tělo, ruka, srdce, tvář, zrak, oko, hlava, krev, nerv), stavů (halucinace, extáze, iluze, inspirace, sen, snění, agónie, láska, hrůza, něha, sláva, smutek, stesk, šílenství), přírodních jevů (nebeská tělesa: slunce, země, hvězdy; živly: vody, oheň, bouře, blesk, vichřice, moře; paprsek, rosa, stín aj.), liturgických a náboženských pojmenování (chrám, klášter, modlitba, oltář, oběť), pojmenování pracovních prostředků (dláto, kladivo, drát, kov, nástroj, veslo, zrcadlo), hudebních termínů, barev, sloves pohybu aj.

Pro slovník Březinových básní je dále charakteristický protiklad slov běžných a slov přejatých (viz i dříve), slov běžných a odborných, zvláště termínů přírodních věd, slov běžných a slov z oblasti mysticko-náboženské. Těchto protikladů využíval Březina i v sémantice rýmu:[17] tanci — protuberanci, vegetací — prací, zápase — kompase, pasát — nasát, vysál — misál, nastru — v alabastru. Březina využíval i rozdílů slovnědruhových, spojoval např. podstatná a přídavná jména se slovesy: ponech — zvonech, umění — pramení, ovál — balzamoval; nedých — bledých, monotonní — zvoní, teskné — leskne, podst. a příd. jména: mračen (2. mn.) — lačen, vření — denní a využíval protikladu pádů a tvarů: krev — děv, říjen — sien, v chlad — vnad aj.

D) Významně se projevuje v Březinově slovníku tendence k nominalizaci,[18] ostatně typická pro poezii vůbec, ale na druhé straně i dynamičnost slovesa. Nejnápadnější je velká frekvence podstatných jmen slovesných, konstatovaná už Ot. Fischerem v citované práci o Březinově rýmu. Fischer vysvětluje hojnost těchto podstatných jmen třemi důvody: vlivem odborného jazyka, tj. vlivem odborných názvů, jichž Březina — jak jsme viděli — s oblibou užíval, vlivem církevní a liturgické terminologie (typ vzkříšení) a vlivem pracovního chápání vesmírného dění i lidského tvoření. Březinův verš, vynikající přesvědčivostí a silou básnického vidění a výrazu, budí touto nominalizací dojem takřka terminologické přesnosti, která je násobena i expresívností a citovou intenzitou výrazu, vyznačujícího se architektonikou a hudebností. Víme už, jak úzkostlivě rozlišoval Březina mezi snem, sny a sněním, a stejnou důležitost přikládal slovům, jako poznání, zrání, vanutí, praskání, chvění, opojení, jásání, nadšení, žíznění, žehnutí, napětí, objetí, zrození, hasnutí, umírání, umdlení, jiskření, vykoupení, zničení, mlčení aj.

K Fischerovým třem důvodům pro velkou frekvenci podst. jmen slovesných je třeba připojit ještě, jak upozornil i Vl. Šmilauer, závažný důvod formální: délku slov a délku slabik. Tyto jevy dobře vyhovují hymničnosti a slavnostnosti Březinových básní. Zároveň je tato okolnost pěkným příkladem toho, jak formální prvky nabývají v básnictví i funkce sémantické, jak obojí nelze odtrhávat. Připojená tabulka frekvence A) délky slovních tvarů podle počtu slabik a B) krátkosti a délky slabik (s. 9), a to u Březiny a dvou jeho básnických antipodů, V. Dyka, vynikajícího úsečností, a J. Vrchlického, senzualisty, jakož i u K. H. Máchy, ukazuje, že u Březiny je rozdíl ve frekvenci slabičné kvantity v TD a v R (v TD je týž poměr jako u Vrchlického, v ukázce z něhož jde také o symbolickou lyriku), u Dyka je značný, u Máchy menší ústup dlouhých slabik. V průměrném počtu slabik na jeden slovní tvar jsou značné rozdíly: nejdelší slovní tvar má Březina, pak následuje Mácha, Dyk a Vrchlický. U Březiny a u Máchy je největší počet trojslabičných slovních tvarů, jistě v souvislosti s jejich rytmem. Vrchol tu znamená Březinův volný verš s daktylskou tendencí.

Typické jsou také substantivizace typu: strun jemně vibrující drát (13) místo kovové struny, v lící ovál m. oválné líce, slz mých tvrdý skvost m. vzácné slzy, vzpomínek poklad m. drahé vzpomínky, po klávesů sněhu (18) m. po bílých klávesách, libel malachit (28) m. zelené libely aj. Sem patří i typické substantivizace adjektiv, označujících Boha, matku, smrt, přítelkyni, zosobněné přírodní jevy a vůdčí typy, k nimž se obrací Březinův hymnismus:

 

Tabulka frekvence A) délky slovních tvarů podle počtu slabik a B) krátkosti a délky slabik

Neznámý (19, 50, 85), Nepoznaný (43, 46, 85), Svatý (45, 126), Bezejmenný (70), Vládnoucí (93), Nejvyšší (1, 9, 60, 67, 97, 105), Věčný (51, 53n., 61, 88n., 101, 103, 110, 126), Otvírající (100), Přísný (196), Uvězněný (115), Svatá (21, 23), Nejatá (29), Teskná (32), Slabá (67), Minulá (78), Nepozvaná (84), Velcí (54), Hrdí (75), Šťastní (105), Silní (106), Čistí (119) aj.

Tendence k nominalizaci má u Březiny protiváhu v dynamice, energetičnosti a sémantické intenzitě slovesa jako nositele výpovědi. Mezi slovesy jsou častá i individuální slovesa předponová: např. své stíny mlha hází (25); a dusot černých dní, jež slyším z dálky cválat (29); Čas lije se prškou mrtvého listí (31); Když náraz věčných sil mou duší zpěněn vřel / hnán tíhou zničení a galvanismem bolu, / jenž mlnem žíravým se střebe v život těl / a zemi obíhá od pólu krouže k pólu, / v žeh jisker prokmitá se v řasách jemných cev, / do uzlů žil se slívá / a pulsem zrychleným na žhavou tepe krev / a škálou bolestí po strunách nervů splývá (32); a živé housle … svíjejí se pod éterných prstů dotyky šílenými (177); Na zemi růže nepřestávají hořet (236); zem pohlcená sesmykla se na své dráze (25).

E) Nejmarkantnějším rysem Březinových veršů jsou však jeho obrazy, jimiž dosáhl toho, co F. X. Šalda označil jako stylový absolutismus,[19] tj. obrazné náhrady vnějšího světa. Ve většině svých veršů dovedl tuto výrazovou rovinu naplnit adekvátním vnitřním smyslem, svědčícím o poctivosti jeho uměleckého zápasu a pronikavosti jeho básnického poznání. Tím se právě Březina odlišuje od popisné a rétorické poezie Sv. Čecha, jejímž spíše formálním vlivem byl v počátcích zasažen. V. Nezval o tom říká: „Po Máchovi je Otokar Březina nejúchvatnějším strůjcem básnického obrazu. Básnické obrazy Otokara Březiny mají zvláštní hymnický a kosmický patos… Symboly symbolických básníků jsou rozpakem mezi obrazem a přirovnáním. Chvějí se jako vodní vážka.“[20]

Aktualizací významové výstavby básně reagoval Březina právě na oslabení téže stránky u lumírovců.[21] Březina patří k typu básníků, pro něž umění má vždy kontakt s myšlenkou. To předznamenává hned úvodní báseň TD a to jsme viděli také při sledování motivu smrti. V básni Siesta pak poznáváme, že básník je prostředníkem mezi přírodou, světem viditelným a světem neviditelným, harmonizátorem protikladů. Typické pro to je místo: Zahrady plamenů, ukryté v hlubinách věcí, / kvetoucí slávou přechodů z viditelného v neviditelné! (117), kde se konfrontují dva plány (plameny-květy, energie hmoty ve věcech, dva světy). Podobně Třpytem motýlího letu se nesla má slova, bez bázně sedala na plameny, / a když, éterná, odpočívala na květech, ani jimi nezahoupala. (Královna nadějí, 96). Zde se konfrontují motýli-slova, plameny-květy a vyjadřuje se něžnost, jemnost slov.

---

[1] Zkrácený text byl přednesen 8. 11. 1968 v semináři konaném v oddělení matematické lingvistiky Ústavu pro jazyk český v Praze. Účastníkům, zvláště M. Těšitelové a M. Červenkovi, děkuji za některé podněty a připomínky.

[2] V textu Březinových básní, nikoli v materiále z nich, je ponechán původní pravopis kritického vydání Básnických spisů, Spisy 1, Praha 1933.

[3] A. Pospíšilová, Otokar Březina, člověk a básník, Olomouc 1936. P. Fraenkl, Otokar Březina, Praha 1937. O. Králík, Otokar Březina (1892—1907), Praha 1948.

[4] Srov. O. Horáková, Malá statistika z Otokara Březiny, Oběžník Kruhu přátel českého jazyka 2, č. 12, 1949, s. 7a, referát o státní práci.

[5] J. Mukařovský, O jazyce básnickém, Kapitoly z české poetiky 1, Praha 1948, s. 78—128. J. Filipec, Josef Jungmanns Übersetzung von Goethes Epos „Hermann und Dorothea“. Deutsch-tschech. Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur. Abhandl. der Sächs. Akad. der Wiss. Berlin 1965, s. 107—133. Týž, Zur sprachlich-stilistischen Analyse der tschechischen Übersetzungen von den Dramen Bertolt Brechts, 2. sv. téhož sb. 1968, s. 17—45.

[6] V podstatě souhlasím s formulací K. Hausenblase, který rozlišuje jazykovou, tematickou a tektonickou výstavbu, srov. Zobrazení prostoru v Máchově Máji, sb. Realita slova Máchova, Praha 1967, s. 70n. O doplnění stylistiky zřetelem sémantickým a onomaziologickým srov. můj příspěvek Stylistika a její místo v jazykovědě, Čs. rusistika 1961, s. 229 až 233.

[7] V. P. Grigorjev, Slovaŕ jazyka russkoj sovetskoj poezii, Moskva 1965, s. 10n., kde je i další literatura.

[8] Březina píše 1896 A. Pammrové: „Dnes, kdy mám už slovo lépe ve své moci než tenkrát (tj. kdy vznikla ‚Vzpomínka‘) a dovedu dáti své vizi vzdušnější tvar, stylizoval bych svou vzpomínku jinak, s větším důrazem na její spirituelní a hudební kouzlo, se zavřenýma očima ke všemu, co připomíná zahrady této země.“ Mnohé básně TD mají proti časopiseckému znění závažné textové změny, svědčící o úsilí odstranit otřelé výrazy a obrazy a vytvořit si osobitou a nekonvenční řeč. Srov. M. Hýsek, Poznámky, Básnické spisy, s. 255.

[9] Srov. k tomu cit. práci Grigorjevovu. Nejznámější autorské slovníky jsou slovník Puškinův, Mickiewiczův, Goethův aj. Indexy vznikají např. ve Francii, především zásluhou Quemadova centra v Besançonu, index k Baudelairovým Květům zla, Corneillovu Cidovi aj.

[10] Srov. k tomu např. práce Guiraudovy, Herdanovy aj. P. Guiraud, Les caractères statistiques du vocabulaire. Essai de méthodologie (Statistické rysy slovníku. Pokus o metodologii), Paříž 1954. Langage et versification d’après l’oeuvre de Paul Valéry (Jazyk a umění verše podle díla P. Valéryho), Paříž 1953. Index du vocabulaire du symbolisme, Paříž 1953. — M. Bense, Teorie textů, Praha 1967, s. 63 aj. — Obecně M. Těšitelová, K statistickému výzkumu slovní zásoby, SaS 22, 1961, s. 171—181. O pojmech frekvence, pořadí (popř. rozvržení, rozptyl) a užití Ch. Muller, Fréquence, dispersion et usage: à propos des dictionnaires de fréquence, Cahiers de lexicologie 7, 1965, s. 33—42.

[11] J. Jelínek - J. V. Bečka - M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961.

[12] Guiraudovo rozlišení slov klíčových, specifických a tematických, běžných se neosvědčuje. Mezi obojím je přechod a totéž slovo může být u jednoho autora i klíčovým, i tematickým, srov. dále o slově ruka.

[13] V práci cit. v pozn. 6, s. 281—300.

[14] Někdy se tu mluví o konsociaci, srov. H. Sperber, Einführung in die Bedeutungslehre, Bonn—Lipsko 1923. — M. Červenka doporučuje úplné soupisy dokladů užití jistého slova, např. slova ruka, srov. Březinovské úvahy v knize Symboly, písně a mýty, Praha 1966, s. 53.

[15] K rozdílu mezi snem, sny a sněním srov. Králík s. 105.

[16] O. Březina, Eseje z pozůstalosti, Brno 1968, s. 9—26.

[17] Ot. Fischer, Březinův rým, Duše a slovo, Praha 1929, s. 228n.

[18] Naše zjištění nepotvrzují obecnou charakteristiku symbolismu jako básnictví gramatického přísudku, výpovědi, srov. J. Mukařovský, Předmluva k vydání Žalmů K. Hlaváčka, Praha 1934, s. 8n. Srov. dále výklad o metafoře a pozn. 22.

[19] F. X. Šalda, Duše a dílo, Praha 1913, s. 227n.

[20] V. Nezval, Moderní básnické směry, Praha 1964, s. 36.

[21] B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada 2, Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, s. 129.

Naše řeč, volume 52 (1969), issue 1, pp. 1-22

Previous LK, MK: Radíme a kritizujeme

Next Josef Filipec: K jazyku a stylu Otokara Březiny, II