Časopis Naše řeč
en cz

Ustavit a ustanovit

Miloš Helcl

[Short articles]

(pdf)

-

Současná etapa rušného společenského a politického dění u nás poskytuje značně příležitostí k užívání sloves ustavit (klub, výbor apod.) a ustanovit (vedoucím; den voleb). Občasné nezachovávání významových rozdílů mezi oběma těmito slovesy v dnešním tisku nás přimělo k prozkoumání stavu, jak se těchto sloves v současném a nedávno minulém období vývoje naší slovní zásoby užívá a užívalo.

Jde totiž o to, že se společný slovní základ sta- a nepříliš odlišná podoba obou sloves promítají do jejich významové stránky a působí vzájemné prolínání, míšení a zaměňování jich v některých z jejich významů.

Vyjděme od slovesa ustanovit, o němž lze na základě výpisků v základním lexikálním archívu (dále ZLA) Ústavu pro jazyk český téměř s jistotou tvrdit, že je častější než sloveso ustavit. Také rozsah zpracování jeho významové stránky v obou našich nových akademických slovnících, Příručním slovníku jazyka českého (PS) a Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ), na hojnější výskyt slovesa ustanovit ukazuje. Přitom však [304]je sloveso ustavit významově více rozčleněno než frekventovanější, a proto asi ve svých významech ustálenější sloveso ustanovit. To má v obou uvedených slovnících jen dva významy vedle dvou významů zvratné formy ustanovit se; zatímco sloveso ustavit má v PS významy čtyři a v SSJČ významů pět, u zvratného ustavit se jsou uvedeny významy tři. Přitom oba významy slovesa ustanovit, jak je poznáme blíže, zjišťují oba slovníky též u slovesa ustavit, ale omezují je u něho shodně jako zastaralé. To tedy znamená, že v současném jazykovém úzu nepatří tyto významy do lexikální normy, že jsou jen pozůstatkem dřívějšího stavu, kdy se rozlišení obou sloves ještě neustálilo. O tom se můžeme přesvědčit nejen probráním dokladů ze ZLA, ale i nahlédnutím do Jungmannova Slovníku česko-německého (IV. díl z r. 1838), v němž sice jsou tato slovesa rozpracována do většího počtu (9 a 6) významů než v PS a v SSJČ, ale několik z nich je vykládáno oním druhým slovesem, v tom případě tedy synonymním. Lexikální materiál ÚJČ však ukazuje, že později došlo již k zřetelnému rozlišení obou sloves po stránce významové, a tento stav se obráží právě v jejich lexikografickém zpracování pro výše uvedené slovníky současné češtiny.

Podle nich je běžným významem slovesa ustanovit (1) ‚svěřit někomu nějakou funkci, jmenovat, určit někým‘, např. ustanovit ředitelem, dědicem; ustanovit za následníka; (2) ‚přesně určit, vymezit, stanovit něco‘, např. ustanovit datum, ustanovit v poslední vůli; tento význam má pak ještě odstín ‚rozhodnout něco‘, označený za poněkud zastaralý, např. ustanovila přijeti s dětmi.

U slovesa ustavit zjišťují oba slovníky jako nejobvyklejší význam ‚vytvořit, založit, zřídit nějakou organizaci‘, např. ustavit vládu, družstvo, výbor. V současném užívání tohoto slovesa se ještě objevuje řidší jeho význam ‚vhodně umístit‘ (v PS je označen za zastaralý), např. ustavit stroje, součásti; ustavit sedadla. Další tři významy jsou již oběma slovníky shodně hodnoceny jako zastaralé: třetí význam, tj. ‚stavěním zřídit, zbudovat‘, může mít jen toto sloveso (srov. postavit, vystavět, např. ustavit dům), kdežto další dva jsou archaická synonyma k slovesu ustanovit, např. (4) vydání se na cestu ustaveno bylo na 4. září (J. Kollár), ustavení papežské (Palacký) a (5) ustavil král Jindřicha z Lipé za podkomořího (V. V. Tomek).

Takto ustálený stav významové náplně obou sloves začíná být v nejnovější době rozkolísáván, a to hlavně tím, že se naopak slovesa ustanovit začíná užívat také v platnosti slovesa ustavit, ačkoli v minulosti k tomu nenajdeme žádný náběh. V Lidové demokracii jsme dne 9. 4. t. r. mohli číst větu Dosud byly ustanoveny referáty pro Hnutí pokoncilové obnovy při konsistoři v Hradci Králové i v Olomouci. Slovesa ustanovit je v ní neprávem užito místo slovesa ustavit, neboť celý obsah věty a vylíčená situace vedou jednoznačně ke sdělení, že příslušné referáty byly zřízeny, vytvořeny, nikoli někomu svěřeny ani přesně určeny, vymezeny. Ne zcela jasně, oč pisateli šlo, se dovídáme z formulace Zpráva o ustanovení komise pro… Je totiž možné, že opravdu běželo teprve o skutečné ustanovení, že má být ta a ta komise zřízena, a pak je citovaná formulace zcela na místě. Jestliže však mělo být obsahem sdělení, že nějaká již ustanovená, zřízená komise si zvolila [305]svého předsedu, jednatele a jiné funkcionáře, pak zde mělo být užito slovesa ustavit, resp. podstatného jména slovesného ustavení. O tom však lze rozhodnout jen na základě toho, co v textu předchází a následuje, neboť to teprve umožní stanovit významovou jednoznačnost příslušného sdělení.

Tak tomu je, posuzujeme-li vhodnost nebo nevhodnost vyjádření ze stanoviska čtenáře, popř. posluchače. Autorovi projevu však musí být předem jasné, co chce sdělit a vyjádřit, a proto musí umět z různých významů mnohovýznamového slova vybrat ten pravý, náležitý, a nesmí se — při obsahové nebo formální blízkosti slov — dopouštět jejich zaměňování, neboť tím jednak znemožňuje správné a přesné pochopení svého záměru, jednak nežádoucně přispívá k rozkolísávání významového rozlišení a vymezení lexikálního obsahu slov i k stírání jasných rozdílů a jemných odstínů mezi slovy a jejich významy.

Závěrem našich úvah tedy může být jen upozornění na to, že slovesa ustanovit se nikdy neužívalo a ani dnes ho nemůžeme užívat ve významu ‚vytvořit, založit, zřídit nějakou organizaci‘, neboť to je dosud stále běžný význam slovesa ustavit.[1] Sloveso ustanovit vyjadřuje jen dva významy, a to ‚svěřit někomu funkci, jmenovat někoho něčím‘ a ‚přesně určit, vymezit, stanovit něco‘. Užíváním obou sloves ve stejných významech porušujeme ustálenost lexikální normy, rozkolísáváme ji, a nadto se zbavujeme možnosti jasného formulování a přesného sdělování svých myšlenek, nedbáme-li rozlišení, které si jazyk během svého dlouhého vývoje vytvořil.[2]


[1] Ledaže bychom chtěli jemně ironizovat autoritativní systém, který příslušnou organizaci „ustanovil“. BHk

[2] Obdobné stanovisko zaujal též Jazykový koutek Čs. rozhlasu (2. výběr), Praha 1955, s. 234n., 269, a F. Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, s. 108.

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 5, pp. 303-305

Previous Libuše Kroupová: Předložky kontra a versus

Next Běla Poštolková: Želatina, ale gel?