Nepotřebujeme vyčkávače a zabukisty

Miloš Dokulil

[Short articles]

(pdf)

-

S tímto prohlášením, které jsme čtli v Rudém právu, rádi souhlasíme. Právem se tu odmítá opatrnictví, vyčkávavý postoj „až jak to dopadne“ v občanském životě. Byla nám však položena i otázka, zda potřebujeme v češtině taková neobvyklá označení.

Pokud jde o prvé z nich, není ani tak neobvyklé. Příruční slovník jazyka českého je dokládá z Tvorby (1948): „Pro opatrníky a vyčkavače není místa v našem národě“. Rozdíl v délce kmenové samohlásky projevující se v našich dokladech odráží do jisté míry různé jejich stáří a s ním spjatou zákonitost vývoje tohoto slovotvorného typu: starší slova tvořená od sloves příponou -č kmenovou samohlásku zákonitě krátila (a mnohá dosud krátí, srov. prodávat — prodavač, vyznávat — vyznavač, ucházet — uchazeč); slova nověji tvořená však již délku kmenové samohlásky zachovávají (přitakávat — přitakávač, přechovávat — přechovávač, podezřívat — podezřívač, vyšklíbat — vyšklíbač) a podle nich pak obnovují původní délku základového slova i mnohá slova starší, proto se tu setkáváme s četnými případy kolísání (udávač // udavač, našeptávač // našeptavač). Svým způsobem tvoření je tedy slovo vyčkávač zcela ústrojné (zachování dlouhé samohlásky v kmeni je zcela jasně podepřeno i Pravidly českého pravopisu z r. 1957); dobře vystihuje člověka vyznačujícího se vyčkáváním, „vyčkávavostí“. Jako četná jiná jména tohoto způsobu tvoření má i slovo vyčkávač mírné zabarvení citové, a to záporné.

Zato druhé slovo z našeho citátu, zabukista, je skutečně neobvyklé. Na první pohled prozrazuje sice svůj základ — předložkové spojení za bukem překvapuje však cizí slovotvorná přípona -ista, která se se základy domácími běžně nespojuje (z výjimek častější je jen houslista a expr. švandista) — tím méně se jí odvozují jména z předložkových výrazů; ani významy, které přípona -ista v odvozených jménech obvykle mívá — „kdo se něčím zabývá atp.“; „kdo je stoupencem něčeho“ —, našemu případu nijak zvlášť neodpovídají. Tato rozpornost se však dá snadno vysvětlit, uvědomíme-li si, že jméno zabukista není tvořeno přímo k předložkovému výrazu za bukem, nýbrž že je chápeme na pozadí souvztažného výrazu na -ismus, zabukismus (označujícího — obdobně jako četné jiné výrazy s touto příponou — určitý životní postoj, názorové krédo) jako označení pro vyznavače takového postoje. Také jména na -ismus se ovšem tvoří zásadně od jmen podstatných, a to především cizích, ale druhotně se odvozují i od slovních spojení různé povahy; v tom případě mají pak vždy silné zabarvení expresívní (cítí se namnoze jako žertovná), a proto jsou také stylisticky velmi účinná. Připomeňme si např. z poslední doby polopatismus od po lopatě, jánabráchismus od základu já na bráchu, odezdikezdismus od ode zdi ke zdi. Tak je tomu také v našem případě: sám základ za bukem, který je třeba chápat jako určení slovesného výrazu čekat, číhat za bukem, ve významu vyčkávat, až jak se věci vyvinou, je silně obrazný a má satirické ostří; neobvyklé tvoření cizí příponou -ismus tím, že povyšuje trapnou charakterovou malost na životní vyznání a světový názor, pak tuto expresivitu a účinnost slova ještě umocňuje.

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 4, p. 255

Previous Miloš Helcl: Nárazuvzdorný

Next MK, MS: Radíme a kritizujeme