Časopis Naše řeč
en cz

Začleňování cizojazyčných názvů ulic a náměstí do českých textů

Miloslava Knappová

[Articles]

(pdf)

-

V publicistických zprávách, reportážích a fejetonech ze zahraničí, v zeměpisných publikacích i v překladech krásné literatury se často setkáváme s cizojazyčnými názvy ulic, tříd, náměstí, nábřeží apod. Při jejich užívání v českých textech býváme na rozpacích, zda je můžeme ponechat v původní citátové podobě, např. z Cromwell Road, na Place de la Concorde, nebo je máme překládat, počešťovat: Place [13]de la République náměstí Republiky, King’s Road Královská třída?

Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Jednotné pravidlo na to, jak zacházet s podobnými cizími[1] názvy v českých textech, totiž neexistuje, a tak se v praxi setkáváme v podstatě s několika způsoby řešení:




v původním
názvu jsou:

 


1
název
zůstává
v původní
podobě

 

2
místo původního názvu je


a)
nominativ jmenovací

b)
překlad obecného jména + základ původního názvu


c)
překlad
(počeštění) celého názvu

a) obě jména
původem
obecná

King’s Road
Place de la
Concorde

třída
King’s Road
náměstí
Place de la Concorde

třída King’s
náměstí
Concorde

Královská
třída
náměstí
Svornosti

b) vlastní jméno osobní + jméno obecné

Warwick
Street
Alexanderplatz

ulice Warwick
Street
náměstí Alexanderplatz

ulice Warwick
náměstí Alexander

Warwickova
ulice
Alexandrovo náměstí

c) jiné vlastní
jméno + jméno obecné

Leipziger
Strasse
Trafalgar
Square

ulice
Leipziger
Strasse
náměstí
Trafalgar

Square

ulice
Leipziger
náměstí
Trafalgar

Lipská ulice Trafalgarské
náměstí

V prvním z uvedených způsobů (1) se název ponechává v původní citátové podobě, tj. zůstává nesklonný: z Wimpole Street dolů na [14]Cavendish Square (Green);[2] hnali si to po Vico dei Vettii, nahlédli do Strada del Vesuvio (Lowry). — Při druhém způsobu (2a) se klade před cizí název jako celek české druhové obecné jméno: na náměstí Chlodwigplatz (Böll); je to vlastně nominativ jmenovací (podobně jako: v časopise Literaturnaja gazeta, v pohoří Sierra Morena); užíval ho Vilém Mathesius a doporučil Fr. Daneš.[3] — V dalším způsobu (2b) se překládá cizí obecné jméno, které je součástí názvu, do češtiny a vlastní název se ponechává v původní podobě: hlavní třída Ginza, ulice Owari (Macumoto); ulice Royal, ulice Saint Honoré (Sartre). — Při posledním z uvedených způsobů (2c) se celý název překládá nebo počešťuje (českými příponami a koncovkami): složil to na rohu Dvaasedmdesáté a Lexingtonské (Válek); na nároží Michodierské a Novoaugustinské ulice stál obchod s módním zbožím (Zola); s četnými doklady se setkáváme v názvech ulic vyjádřených čísly: Třicátá čtvrtá ulice, Stotřetí ulice, 57. ulice (Holub).

Z těchto uvedených způsobů řešení se nejčastěji užívá prvního (1) a posledního (2c). Podívejme se nyní na činitele, kteří výběr jednotlivých typů ovlivňují. Je to:

1. Druh českého textu, do kterého cizí název začleňujeme

Dosti ustálené je užívání cizích názvů v různých zeměpisných publikacích,[4] průvodcích po cizích zemích, městech apod. Aby publikace dobře sloužila svému účelu a pomáhala čtenáři ve správné orientaci v cizím prostředí, bývá pravidlem, že se v ní název ponechává vždy v původní nesklonné podobě, a to buď přímo v textu, nebo při užití jiného způsobu — překladu apod. — alespoň v nejbližší závorce, poznámce, komentáři. V této literatuře se objevuje — a má to své opodstatnění — i typ, který uvádí před celým názvem české obecné jméno (viz dále).

K rozhodnutí uvádět cizí název v originální podobě docházejí i autoři cestopisné literatury, ovšem většinou až autoři, které počítáme mezi současné. Např. ještě u Vítězslava Hálka (Obrázky z cest) se setkáváme jak s překladem názvu — náměstí [15]sv. Marka, tak s ponecháváním názvu v původní podobě — od Canale Grande. Podobná situace je i u Jana Nerudy (Obrazy z ciziny). Nalezneme u něho spojení na Canale Grande (6. pád) a na Canal Grande (4. pád), ale i širokým kanálem della Guidecca, nám. sv. Marka, nebo rue Mouffetard, ale náměstí Haram, popř. jen v Haramu apod. — Karel Čapek již užívá zcela vyhraněně způsobu jediného (např. v Anglických listech), ponechává název v původní podobě: podívat se do Baker Street, pustil jsem se po Oxford Street, od Great Western Road. Stejný způsob nalézáme i u Miroslava Holuba: na Times Square, na Columbus Avenue, u Jana Wericha: přespali v Jane Street, vezli jsme ji přes Times Square, u Radoslava Seluckého: přes Mariahilferstrasse, Kärntnerstrasse, u Ireny Dubské: ulice jako je Bethune, Commerce nebo Morton Street, v parku na Washington Square a u jiných. — U autorů cestopisů tu (na rozdíl od překladatelů) hraje roli zajisté i to, že původní název vídali i slýchali, je součástí místního koloritu, působí znalecky a zasvěceně atp.

I v literatuře tohoto druhu se však někdy setkáváme s názvy uváděnými česky. Bývají to však většinou názvy vyjádřené čísly (35. ulice, Pátá avenue). — Zvláštním případem jsou ty české názvy ulic, které si bezpochyby vymyslel sám autor cestopisu, a to podle vnějšího vzhledu, tvářnosti a dojmu, jakým na něho ulice působily. Tak např. pro jednotvárnost některých ulic nalézá Karel Čapek v Anglických listech vyjádření v názvech ulice Železných balkónů, ulice Šedivých cihel, ulice Dvou sloupů a konečně (stejně jako i Radoslav Selucký) ulice Sedmi schůdků před každým domem.

Uvádění názvu v původní, nesklonné podobě bývá nejčastější i v literatuře publicistické, tj. v novinách, časopisech, v rozhlasových a televizních zprávách a informacích ze zahraničí a o zahraničí. Dokládá nám to např. časopis 100 + 1 zahraniční zajímavost (25. 2. 1966, č. 4, s. 26): Přecházel bych raději Oxford Street nebo Madison Avenue…; Rudé právo (19. 2. 1965): mezi holuby na Trafalgar Square; Knižní kultura (1965/11): na Adderly Street; Literární noviny (18. 12. 1965): podél Via Veneto, (3. 9. 1966), od King’s Road ke Carnaby Street aj. Dokladem toho jsou vlastně i mnohé cestopisné publikace, které byly před knižním vydáním otiskovány v novinách a časopisech na pokračování. — U jmen uváděných v původní podobě se obvykle zachovává také původní pravopisná podoba [16]názvu (velké S v anglickém street apod.); cizí název přijímáme i s jeho původním pravopisem.

Poněkud odlišná je situace v překladech beletrie. Zde záleží především na záměru překladatele, na jeho dovednosti, zkušenosti, na jeho představě o tom, jak nejlépe charakterizovat popisované místo děje apod. V překladové literatuře máme doloženy všechny uvedené způsoby začleňování cizích názvů do českých textů, ovšem nejčastěji se opět název ponechává v původní, nesklonné podobě, nebo se překládá, popř. počešťuje českými přivlastňovacími příponami a koncovkami. Původní podoba názvu má v překladové literatuře své odůvodnění tam, kde jde např. o nepřeložitelnou slovní hříčku, o zvukové nápodoby ap.[5] Dále se jí užívá především tehdy, snaží-li se překladatel o zachování příznačného koloritu místa děje, tajemnosti prostředí, rázu cizosti, vzdálených krajů atd. Není-li ovšem místo děje důležité, nemá-li svou funkci, nezáleží na něm, jak tomu bývá např. v psychologických románech nebo novelách, původní název působí naprosto neutrálně, někdy až poněkud neživotně a suše (např. v povídce Grahama Greena z knihy Vědomí skutečnosti).

Zdá se, že překládání a počešťování cizích názvů je pro překlady krásné literatury řešení vhodnější.[6] Především zachovává původním názvům jejich poetičnost (Rue du chat qui pêche ulice U rybařící kočky, Rue Gît le coeur — ulice Zde leží srdce) a expresívní, pejorativní aj. zabarvení vůbec; nepřeložit je by znamenalo ochudit čtenáře o emocionální působení svérázně volených názvů. Překládání názvů je nezbytné i tehdy, užívá-li překladatel jazykových prostředků nespisovných nebo stylově zabarvených, např. obecné češtiny, nářečí, slangu apod. Tak se s počeštěnými názvy setkáváme v mnoha úspěšných překladech, např. děl Alana Sillitoa, v jeho povídce Hadrářova céra: Zašla ste hodně daleko vod Churchfieldský uličky…, nebo v jeho novele Klíč ke dveřím: Dlážděnymu náměstí se vyhnem. — Vodkud to vozíte, šéfe? — Z Vyhlídkový ulice, mladej. — Když (je) vyvrhla tramvaj do tmy Salisburské ulice, začala Věra uvažovat. — Proplétala se ruchem na Hartleyské třídě. — Přímá cesta k jasným břehům Wollatonské třídy.

[17]Na výběr jednotlivých způsobů má[7] v překladech krásné literatury ovšem vliv i celá řada dalších činitelů. Překladatel musí např. sladit uvádění místních názvů s jinými cizími prvky, které se v díle vyskytují, např. se jmény domáckými (nesnáší se, aby „Andulka nakupovala v Baker Street“), s názvy významných budov, hotelů apod. Specifickým problémem jsou např. i překlady divadelních her, kde působí i stránka zvuková (správně vyslovované anglické jméno je prvkem mnohem více cizím než napsané).

Jak v literatuře překladové, tak i v publicistice, cestopisech a v ostatních druzích publikací se občas setkáváme s míšením jednotlivých způsobů začleňování cizích názvů do téhož českého textu; nejčastěji vedle sebe stojí názvy původní a přeložené (jsou to obvykle ty, které jsou snáze přeložitelné). Např. u M. Holuba nacházíme: na Times Square i na Washingtonově náměstí, v překladu B. Malamuda od Pellarových: v Západní 85. ulici i blízko Riverside Drive. U J. Kotalíka dokonce nacházíme vedle sebe nejen pojmenování přeložená (od jižního náměstí Tří mocí k severnímu náměstí Pospolitosti) a původní (Avenida Atlantida), ale i názvy s připojenými českými koncovkami (ovládá křižovatku dvou tepen metropole, Avenidy Rio Branco a Avenidy presidenta Vargase).

2. Srozumitelnost cizího obecného jména v českém prostředí

Skutečnost, že cizí obecné jméno je českému čtenáři srozumitelné, má při výběru jednotlivých způsobů rovněž výrazný podíl. Nejsnadněji se publicisté a překladatelé vyrovnávají s názvy, v kterých se objevuje druhové obecné jméno, jež má vžitou českou podobu. Jsou to např. z francouzštiny přejatá slova bulvár a avenue: Přišel na bulvár Poissonnière, kráčel po avenue Viktora Emanuela III. Pro českého čtenáře bývají srozumitelná i taková druhová obecná jména, jako je německé Platz, Strasse, méně už Ring ve významu ‚okružní třída‘; rozumí též ruskému ploščaď a ulica; průhlednost dalších druhových obecných jmen je pak závislá na stupni vzdělání a celkovém rozhledu čtenáře (pro někoho jsou např. srozumitelná i slova pereulok, prospekt, rue, place, street, square, strada nebo jim porozumí na základě kontextu). Málo srozumitelná jsou ovšem obecná jména z nesvětových jazyků, např. maďarské tér (náměstí), utca [18](ulice). Považuje-li autor českého textu cizí obecné jméno za srozumitelné pro většinu čtenářů, nic mu nebrání v tom, aby název ponechal v původní podobě (nebo užil způsobu jiného, odpovídajícího charakteru textu). Je-li ovšem obecné jméno pro čtenáře, jimž je text určen, naprosto nebo povětšině nesrozumitelné, musí jim je autor textu přiblížit, ať už překladem, nebo počeštěním původního názvu (Corvin tér Korvínovo náměstí), anebo připojením českého druhového obecného jména před název jako celek (náměstí Corvin tér).[8] Toto druhé řešení je nejběžnější a vlastně jedině možné u názvů z orientálních jazyků (ulice Čchang-an ťie, kde ‚ťie‘ znamená ‚ulice‘).

3. Tradice v užívání známého cizího názvu v českém prostředí

Některé názvy významných nebo známých cizích míst se v českém prostředí určitým způsobem vžily a podle svého zakončení se začlenily do českého skloňovacího systému. Překladatelé a publicisté se snaží tuto ustálenou tradici zachovávat. Tak se např. v češtině obvykle skloňuje Hyde Park (v Hyde Parku), původní nesklonnou podobu naproti tomu zachovává Quai d’Orsey (pařížské nábřeží se sídlem ministerstva zahraničních věcí) aj. Některé lokality bývají označovány vžitým českým názvem, např. Rudé náměstí (v Moskvě), náměstí svatého Marka (v Benátkách), nebo názvem počeštěným jen částečně, např. Něvský prospekt (v Leningradě; obecné jméno si zachovává původní podobu).

Zvláštní skupinu tvoří názvy jako Wall Street (ulice v New Yorku, sídlo finančníků), Downing Street (londýnské sídlo britského ministerského předsedy) a Scotland Yard (‚Skotský dvůr‘, ústředí londýnské policie). Užívá se jich jako metonymických pojmenování: Wall Street zosobňuje finanční kruhy Spojených států, Downing Street britskou vládu, Scotland Yard britskou policii vůbec (podobně jako se metonymickými pojmenováními staly názvy Pentagon, Vatikán aj.). To se odráží i v jazyce: s názvem zacházíme jako se slovním celkem, ke kterému podle jeho zakončení připínáme české koncovky: z Wall (Downing) Streetu, ze Scotland Yardu.

Tento způsob se dříve občas vyskytoval i u jiných názvů než metonymicky užitých (viz doklady v cestopisech J. Nerudy a V. Hál[19]ka), v současném jazyce je však ojedinělý (kulisou Avenidy Atlantidy — Kotalík). Spíše se s ním setkáváme v běžně mluveném jazyce lidí často cestujících nebo těch, kteří se navrátili z ciziny (jde o výrazy typu „jedna stanice za Alexanderplatzem“, „obchod na Baker Streetu“ apod.). — Užívá se ho však často při začleňování jiných složených zeměpisných názvů do českých textů, např. názvů měst: v San Francisku, v Rio de Janeiru, a názvů známých budov: z Carnegie Hallu, do Friedrichstadtpalastu.

4. Pořadí jmen v užitém cizím názvu

Pořadí jmen v názvu je důležité zejména při volbě způsobu 2a, tj. způsobu s nominativem jmenovacím. Jak jsme již uvedli, je to řešení zvláště vhodné pro různé druhy zeměpisných textů. V jiných druzích literatury je poněkud těžkopádný, opakuje-li se často, a jeho užití je do jisté míry závislé právě na pořadí jmen v původním názvu, přesněji řečeno na tom, je-li druhové obecné jméno (tj. slovo ulice, třída, náměstí) před vlastním jménem, nebo až za ním. Postavení obecného jména před vlastním názvem je obvyklé v románských jazycích: Place de la République, Piazza di Spagna, Avenida Atlantida, Strada del Vesuvio. Při zařazování těchto názvů do českých textů české obecné jméno před názvem jako celkem nebývá. Překladatelé a publicisté se tím zřejmě vyhýbají tautologii, tj. nadbytečnému hromadění slov téhož významu (např. ulice Rue des Batignolles). — K tautologii dochází ovšem i tehdy, když obecné jméno není na začátku názvu, např. ulice Mariahilferstrasse, to však vadí méně než bezprostřední kontakt tautonym (slov téhož významu) v románských jazycích.

Názvy z románských jazyků zasluhují pozornosti i po stránce pravopisné. Ačkoli v češtině se druhová obecná jména jako náměstí, ulice aj. píší v příslušných názvech s písmenem malým (náměstí Kubánské revoluce, ulice Jiřího z Poděbrad, Dlouhá třída), u cizích názvů bývá zvykem, že původní obecné jméno, tj. první slovo cizího názvu, je v českých textech psáno původním pravopisem, tzn. s počátečním písmenem velkým (Rue Mouffetard). Cizí název totiž chápeme jako celek (má pro nás značkový charakter).

U názvů z jazyků germánských, kde obecné jméno stává za vlastním základem názvu (Warwick Street, Times Square, Sachsenring, Barbarossaplatz), v českých textech české obecné jméno před [20]názvem jako celkem bývá. Je tomu tak zejména u názvů německých, které vlastně vytvářejí spojením vlastního jména s obecným jménem složené slovo. U těchto názvů obvykle nepůsobí nijak rušivě, je-li jim — zvláště při jejich prvním uvedení — předesláno české obecné jméno: náměstí Chlodwigplatz (dále překladatelka užívá jen původní podoby: zahýbali jsme na Chlodwigplatz — Böll).[9]

Závěrem bychom chtěli shrnout některé poznatky vyplývající z rozboru současného stavu a uvést možnosti řešení:

Při uvádění cizích (zvláště neslovanských) místních názvů (ulic a náměstí) do českých textů se ustálilo několik způsobů. Jejich výběr je podmíněn tím, o jaký druh textu jde, komu je určen ap.

Nejčastěji se dnes cizí název jako celek ponechává v původní nesklonné, tj. citátové podobě (z Warwick Street, z Rue des Dames). Tento způsob je výhodný zvláště v těch druzích textů, jejichž charakter přímo vyžaduje, aby sloužily přesné informaci čtenáře, resp. aby vyjadřovaly autorův vztah k místu ap. Jsou to především zeměpisné publikace, cestopisy a celá rozsáhlá oblast publicistiky. S názvy uváděnými v původní podobě se setkáváme právem i v překladové literatuře, zvláště tam, kde to má své specifické důvody, např. záleží-li překladateli na zvýraznění místního koloritu, cizokrajnosti popisovaného místa děje, využívá-li jich stylisticky, je-li v názvu nepřeložitelná slovní hříčka apod.

Druhým nejrozšířenějším způsobem je překládání cizích názvů do češtiny, popř. jejich počešťování připínáním českých přivlastňovacích přípon a koncovek (Place de la Concorde náměstí Svornosti; Washington Street Washingtonova ulice). Uplatňuje se zvláště v těch druzích projevů, v nichž nezáleží na tom, aby čtenář znal přesnou podobu názvu v originále, nýbrž jde spíše o co největší přiblížení prostředí a emocionálního zabarvení názvu českému čtenáři. Doménou tohoto způsobu jsou překlady krásné literatury, a to především těch děl, v nichž překladatel užívá jazyka nějakým způsobem příznakového, např. obecné češtiny, nářečí, slangu apod. Užijí-li autoři přeložený název i v literatuře zeměpisné (v atlasech, učebnicích, průvodcích apod.), je vhodné, aby uvedli i podobu originální (v komentáři, v závorce, poznámce atd.).

[21]Další způsob, totiž kladení českého druhového obecného jména před cizí název jako celek, tedy tzv. nominativ jmenovací, zastupuje vlastně způsob první (ponechávání názvu v originále) v těch případech, kdy je druhové obecné jméno cizího jazyka českému čtenáři nesrozumitelné. Uplatňuje se tedy např. u názvů orientálních a vůbec u jmen z jazyků u nás zcela nebo téměř neznámých (náměstí Corvin tér). Užívání tohoto způsobu u pojmenování z jazyků u nás známějších (náměstí Place de la Concorde) můžeme doporučit jenom tam, kde jsou pro to zvláštní důvody (např. v textech určených dětským čtenářům, v některých typech zeměpisné literatury, jako v průvodcích po cizích zemích, popřípadě v publicistice a v překladech, a to při prvním uvedení názvu).

Poměrně málo se užívá způsobu, který spojuje české obecné jméno se základem originálního názvu (ulice Royal). Je vhodný pro překladovou literaturu i pro publicistiku. Větší oblibě tohoto typu zřejmě brání jeho smíšenost a pak ta okolnost, že v mnohých názvech bývá předložkový pád; při jeho převádění do českých textů bývají autoři někdy na rozpacích, mají-li ho v českém názvu ponechat, nebo vypustit. Zpravidla se zde předložkový pád vynechává; srov. např. názvy Via della Santa Barbara, Place de la Concorde převedené v podobě třída Santa Barbara, náměstí Concorde.

Pokud jde o připínání českých ohýbacích koncovek k cizím názvům, tj. o skloňování jejich posledního slova podle českých vzorů na základě zakončení, zachovává se jen u několika názvů v českém prostředí již vžitých a většinou chápaných spíše jako jedno (složené) slovo (z Hyde Parku, z Wall Streetu, do Scotland Yardu).

Závěry, které uvádíme, vyplývají ze současného stavu i ze zjištěných vývojových tendencí a přihlížejí k vyjadřovacím potřebám jednotlivých stylů. Naznačují ovšem jen rámcové řešení, neboť daná problematika je — zvláště u překladů krásné literatury — poměrně složitá a nelze dát jednoduché a jednoznačné směrnice. V každém případě by však autoři českých textů měli zásadně dodržovat jen jedno pravidlo: zvolit si pro začleňování cizích názvů ulic a náměstí do konkrétního textu jeden způsob, který se jim zdá pro daný druh literárního díla nejvhodnější, a ten pak v celém textu důsledně zachovávat, pokud ovšem není užití jiného způsobu motivováno vnitřními důvody.

 

[22]SEZNAM EXCERPOVANÉ LITERATURY

Heinrich Böll, Když válka začala — když válka skončila, přel. H. Kovályová, Světová literatura 1964/1.

Karel Čapek, Anglické listy, Praha 1958.

Irena Dubská, New York očima chodce, Světová literatura 1964/6.

Graham Green, Vědomí skutečnosti, přel. St. Mareš, Praha 1965.

Vítězslav Hálek, Obrázky z cest, Praha 1958.

Miroslav Holub, Anděl na kolečkách, Praha 1964.

J. Kotalík, Brazilská moderní architektura, Světová literatura 1963/5.

M. Lowry, Přítomnost Pompejí, přel. J. Válek, Světová literatura 1964/3.

Seičó Macumoto, Body a přímka, přel. J. Krouský, Praha 1964.

B. Malamud, Moje nejmilejší barva je černá, přel. L. a R. Pellarovi, Světová literatura 1965/4.

Jan Neruda, Obrazy z ciziny, Praha 1950.

Jean Paul Sartre, Mládí šéfa, ze sbírky Zeď, přel. E. Musilová, Praha 1965.

Radoslav Selucký, Západ je západ, Praha 1965.

Alan Sillitoe, Hadrářova céra, přel. P. Pujman, Světová literatura 1964/2.

Týž, Klíč ke dveřím, přel. E. a E. Tilschovi, Praha 1965.

J. Válek, Bellowův Herzog, Světová literatura 1965/3.

Jan Werich, Lincoln 1933, Literární noviny 1965, č. 52.

Emil Zola, U štěstí dam, přel. B. Štorm, Praha 1966.


[1] Článek se omezuje především na názvy z neslovanských, zvláště západních jazyků.

[2] Seznam excerpované literatury, z níž jsou uváděny příklady, je připojen na konci článku.

[3] Dickens v novém překladě, SaS 13, 1951—1952, s. 156n.

[4] Srov. i A. L. Kaiser, O zeměpisných názvech v novém atlase a jinde, NŘ 31, 1947, s. 106n.

[5] Viz Ladislav Dvonč, Cudzie názvy ulic v spisovnej slovenčine, Slovenská reč 28, 1963, s. 45—53.

[6] L. Dvonč v cit. čl. je považuje (s výjimkou určitých případů) za jedině správné (nepřeložit mj. znamená připravit se o možnost stylistického využívání původních názvů a o účinek osobitých názvů).

[7] Doplněno podle redakční připomínky V. Šmilauera.

[8] Nevýhodou tohoto řešení je, že čtenář neví, co vlastně název znamená.

[9] Akademik B. Havránek upozorňuje v redakční připomínce na to, že německé názvy, zvláště vídeňské, bývalo zvykem počešťovat: Friedrichova ulice apod. (pokud se původní název nevypisoval: Friedrichstrasse).

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 1, pp. 12-22

Previous Karel Svoboda: Vztažné věty s nesklonným co

Next Jiří Kraus, Pavel Vašák: Novinky z české matematické lingvistiky