Český film

Antonín Tejnor

[Short articles]

(pdf)

-

Český film sbírá vavříny v mezinárodních soutěžích, jména našich mladých režisérů a scenáristů se dostávají v odborných kritikách do sousedství slavných jmen představitelů současné filmové avantgardy. Kdo z nás by tyto úspěchy českému filmu po tolika hubených letech nepřál? Přicházíme-li tedy dnes s kritickou poznámkou, jde nám jen o to, aby se estetické působení filmů na našeho diváka ještě zvýšilo.

Režiséři dnes často obsazují i významné role v avantgardních filmech neherci a zdá se, že se jim umělecké záměry sledované tímto postupem daří. Jako důkaz stačí uvést třeba Schormův film Každý den odvahu nebo Formanovy Lásky jedné plavovlásky. Ale právě u těchto filmů si diváci často postesknou, že jim nezřídka uniká smysl částí dialogů. Je. to způsobeno nepřesnou dikcí interpretů a patrně i ne dost promyšlenou mixáží mluveného slova se zvukovými efekty nebo hudbou. Režiséři by měli počítat s tím, že na rozdíl od divadelního představení nelze ve filmu zpravidla zachránit srozumitelnost dialogu pauzou při reakci publika a že ani zvukové zařízení v mnoha našich kinech není po technické stránce vždy na potřebné úrovni. Chápeme, že je nemyslitelné požadovat na neškolených interpretech dodržování všech ortofonických a ortoepických pravidel a že někdy právě nespisovné výslovnostní styly pomáhají dotvářet umělecký záměr autora scénáře. Ale i nespisovné výslovnost může být ortofonicky dobrá, srozumitelná. Literární hodnoty scénářů nových českých filmů pokládáme za umělecky významné a je nám trochu líto, že se náš divák v některých okamžicích ocitá v situaci chlapečka z Bergmanova Mlčení, kdy jen z intonace odhaduje smysl jednotlivých replik, nebo v situaci cestujícího na mnoha našich nádražích, kdy bezradně stojí pod chraptícím reproduktorem a z úryvků drmoleného textu chce poznat, na které nástupiště přijede jeho vlak.

Říkáme, že film je syntetické umění, nechtějme tedy, aby byl jen podívanou. Domníváme se, že nemluvíme jen jménem diváků, ale jistě také jménem autorů literárních předloh a scenáristů, když žádáme od režisérů a zvukových techniků: Dejte uměleckému slovu i ve filmu zaznít alespoň jasně a srozumitelně, uvědomte si, že v sále nesedí jen divák, ale také posluchač. Jinak bychom totiž museli někdy závidět těm cizím divákům, kteří budou mít více štěstí a zhlédnou naše filmy opatřené titulky nebo dabované interprety, kteří ovládli aspoň abecedu hereckého řemesla.

Naše řeč, volume 49 (1966), issue 3, p. 177

Previous Antonín Tejnor: O jazyce a stylu našich novin

Next Josef Hrbáček: Vyjadřování shody se zkratkami