Časopis Naše řeč
en cz

Kritické poznámky k překladu črty M. Kolcova „Únorový březen“

Galina Vaněčková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Michail Kolcov, sovětský žurnalista a spisovatel, je autorem nevelkých črt s aktuální tematikou,[1] v nichž se projevuje nejen jeho zásadový postoj sovětského žurnalisty, ale i jeho velké umělecké nadání. Má svérázné, pře­kvapující obraty a obrazy. Při charakteristice osob se dovede soustředit na nejtypičtější rysy (gesto, pauzy v řeči). Nikdy nepíše pro vnější a levný efekt, ale z vnitřní potřeby vyslovit své názory, aktivně zasáhnout. Tím náročnější je práce překladatele, má-li zachovat věrný a nezkreslený obraz jeho díla.

O překladu J. Wagsteinové je možno říci, že do značné míry splňuje tyto požadavky; vidíme to např. v tomto úryvku (str. 9):

Kradu se k paláci u záludné tmě, za zmatených výstřelů, tu blízkých, tu vzdálených, tu přímo nad uchem. Lucerny pohasly, místo nich svítí měsíc, měkký teplý sníh poletuje a namodrale zastírá celou ulici.

Ja probirajus ko dvorcu v opasnoj tme, pod besporjadočnyje vystrely to blizko, to vdali, to vdrug sovsem nad uchom. Fonary potuchli, vmesto nich gorit luna, mjagkij ťoplyj sněg porchajet i krojet golubym cvetom ulicu.

To je adekvátní překlad ruského originálu, kde je zachován kolcovovský styl. Bylo by možno uvést další příklady výstižného překladu, ale nás z hlediska jazykovědného zajímají i nedostatky, které se zde přesto vyskytují.

Nejpodstatnější nedostatky, které se v překladu vyskytují, jsou tam, kde je zcela změněn smysl originálu. Např. ruská věta (str. 9) Tysjači nog mesjat etot musor, peredvigajas v putanoj, radostnoj, nikomu ně jasnoj sujetě dostala zcela protichůdný smysl: „Tisíce nohou se brodí v tomto smetí, v zmateném, radostném, všem naprosto jasném shonu.“ Vždyť Kolcov nám předkládá obraz té doby v barvách radosti, volnosti, nadšení, ale právě bez jasné představy, co dál. Je to doba prvního osvobození, a proto V vostorge pervogo osvobožděnija má být přeloženo V nadšení z prvního osvobození, nikoliv „V prvním osvobozeneckém nadšení“ (str. 10).

V překladu J. Wagsteinové mizí Kolcovem akcentované první osvobození, první volnost, kterou ruský lid prožívá. Mezi lidem panuje nadšené vzrušení, a proto není správné překládat ruské soskočili s vozbužďonnym galděžom [117]jako „seskočili rozčileně povykujíce“ (str. 13), nýbrž seskočili nadšeně povykujíce. Kolcov píše dále: děvuška, blednaja, s blestjaščimi glazami, což je přeloženo jako „bledá dívka s lesknoucíma se očima“. Umístěním přídavného jména v platnosti vsuvky až za podstatné zde autor chce vyjádřit, že bledost nebyla trvalým příznakem. Bylo by lépe přeložit Dívka, pobledlá…

Ušla vekovaja obrečennosť v šagach i slovach J. Wagsteinová přeložila „Zmizelo odvěké předurčení k záhubě v chůzi i ve slovech“ (s. 12). O stylové neadekvátnosti bude řeč dále, zde však obrečennosť znamená nejenom ‚předurčení k záhubě‘ (L. Kopeckij, Rusko-český slovník, 1951), ale i ‚úděl, pokora, odevzdanost osudu‘. Podle mého názoru je výstižnější překlad: Zmizela odvěká odevzdanost osudu z jejich chůze a slov.

Jej nužny ljubimcy, izbranniki, kogo možno oblaskať, obodriť, privetstvovať — je přeloženo „Potřebuje miláčky, vyvolence, někoho, koho by mohla polaskat, povzbudit, pozdravit“. Oblaskať však není ‚polaskat‘, nýbrž srdečně uvítat‘.

Ve větě … po nim progulivalis pod ručku, obnjavšis děputaty, skolzili vpripryžku pristava Gosudarstvennoj dumy — „… na nichž se procházeli do sebe zavěšení a objímající se poslanci, hopkavě po nich klouzali úředníci státní dumy“ (s. 9), skolzili není vhodné překládat „klouzali“, protože neklouzali po parketách, ale proplétali se mezi poslanci, proklouzávali.

Je to doba, kdy bolševici ještě nemají moc, a spisovatel zdůrazňuje, že jich není zatím mnoho, a proto není správné překládat molčalivyje, pritaivšijesja poka němnogije bolševiki jako „mlčeliví, doposud utajení nemnozí bolševici“ (s. 11), nýbrž mlčeliví, utajení, doposud nemnozí bolševici.

Výraz potuchšije ugli neznamená „uhasínající uhlí“ (s. 11), nýbrž vyhaslé uhlíky v ohništi.

Větu originálu O čem govorjat oni zděs, potěrjavšijesja ot izbytka čuvstv menševiki, esery i trudoviki? tlumočí překladatelka: „O čem tu mluví všichni ti menševici, eseři a trudovici překypující city?“ (s. 11). Překlad pomíjí autorův úmysl ukázat, že uvedení lidé ztratili pod náporem citů hlavu, byli přemoženi překypujícími city.

Nesprávné se mi zdají také tyto překlady: dvornik není tady „domovník“ (s. 9), ale podomek, mitingovaja auditorija ne „táborová síň“ (s. 9), ale lépe shromažďovací síň. Eto slovo tovarišči těpleje nužněje — „toto oslovení teplejší, dobovější…“ (s. 10). Není „dobovější“, je potřebnější pro lid; … s něvedomymi gorodovymi ne s „tajuplným strážníkem“ (s. 13), ale s neviditelnými strážníky. na vysokogo soldata ne „na velikého“ (s. 14), ale na vysokého, tím spíš, že totéž spojení bylo přeloženo o několik vět výše správně.

Na několika místech nacházíme v českém textu doslovné překlady, místo skutečných překladových ekvivalentů. Tak např. pro češtinu je jistě obvyklejší spojení věc lidu než lidová věc (s. 12); ve scéně zatčení jednoho z ministrů znějí jeho slova „úplně správně“ (s. 14) jako souhlas s tím, co se [118]děje, zatímco zde je třeba rozumět, že ministr zatčení očekával, předpokládal, tedy výstižnější překlad by byl ovšem nebo samozřejmě.

Ruskou vazbu Potom smutivšis kožanoj tužurky překládá J. Wagsteinová zcela závisle na ruském originálu „Pak přišel do rozpaků z koženého kabátu“ (s. 12). Vhodnější překlad je: Pak přišel do rozpaků, když uviděl kožený kabát…

Ne vždy se podařilo překladatelce zachytit všechny odstíny bohaté stupnice stylu M. Kolcova. To se týká např. některých pasáží: Ješčo vsplesk — na grebně volny novaja ščepka. — „Ještě jedno šplouchnutí a na hřebeni vlny je nová tříska“ (s. 10). Anebo: Konec? Vy dumajetě? A po-mojemu-načalo.

„Konec? Myslíte? A podle mého názoru to je teprve začátek.“ (s. 12).

V obou případech překladatelka věty prodlužuje vkládáním dalších slov, a tím je zbavuje napětí a gradace. Někdy naopak některé věty v překladu mají zase větší spád než v originále:

My dlja naroda Finskij vokzal zachvátili! Pomošč nam trebujetsja, gospoda děputaty! - „Obsadili jsme Finské nádraží pro lid! Potřebujeme pomoc, páni poslanci!“ (s. 11). Překladatelka změnila slovosled a tím věta ztrácí charakter prosby a určité rozpačitosti obsažené v originálu. Mělo by spíše být: My jsme pro lid obsadili Finské nádraží. Potřebovali bychom pomoc, páni poslanci.

Rovněž nejsou v překladu vždy správně vystiženy různé stylové roviny a osobitosti v řeči postav, jak je zachytil autor. V mnoha případech je to pochopitelné a vysvětlitelné tím, že je obtížné překládat slova prostého lidu (s. 14, 15). Nesprávně je však přeložen i církevněslovanský výrok Germana Lopatina: Nyně odpuščaješi jako „teď jsme volni“ (s. 11). Bylo by správnější: Nyní se (nad námi) slitováváš. Kerenský řekne člověku v koženém kabátě: Nado slediť, čtoby ně bylo ekscessov — „Musíte dát pozor, aby nedošlo k nějakým výstřednostem (s. 13). Slovo ekscess, jinak pro hovorovou ruštinu nezvyklé, charakterizuje Kerenského, a proto v českém překladu by mohlo být zachováno.

Na některých místech překladatelka z neznámých důvodů zesiluje význam slov originálu. Tak např. lovkije spletěnija slov překládá jako „prohnané řečnické obraty“ (s. 10), ačkoliv by podle mého názoru mohlo být: obratná spleť slov. Stejně tak gruzoviki s luďmi je překládáno jako „auta přecpaná lidmi“ (s. 9), ač jde o (nákladní) auta s lidmi nebo obsazená lidmi. Na s. 13 je přeloženo ja skazal jako „vykřikl jsem“.

Pro styl M. Kolcova je mimo jiné typické používání neobvyklých, často značně expresivních sloves, což v překladu nebylo vždy respektováno. Tak např. na s. 29 čteme větu: Sejčas dvorec něuznavajem, blestit daleko vo mgle lichoradočnymi begajuščimi pjatnami, lučitsja tysjačju ogněj, budoražit i vtjagivajet svetlymi ščupalcami vsju mjatěžnuju krov goroda — „Teď je [119]palác k nepoznání, svítí se daleko, v mlze horečně přelétajícími skvrnami jiskří tisíci světel, dráždí a svými chapadly vsává všechnu rozbouřenou krev města“ (s. 9). Slovo blestit je výstižnější přeložit jako jiskří než jako klidné „svítí“, na druhé straně lučitsja je spíše září (luč — paprsek) a dále autor organicky navazuje, když mluví o chapadlech, které vtahují spíše než vsávají.

Další příklady najdeme na s. 11: Stichija burlit, bjotsja, trebujet — „Živel se vzdouvá, zmítá se, klade požadavky“. Stichija burlit jako voda burlit, proto je spíš klokotá. … celoje more ljuděj i dviženij, bjuščeje volnami… „… celé moře lidí a pohybů, vlnami se vlévající“ (s. 9). Bjuščeje není vlévající se, není však možno použít adekvátní bijící vlnami, ale snad vpadající by bylo vhodnější, bylo by blíž k ruskému bjuščeje, plnému energie a napětí.

V Tauridském paláci v kletuške imenujemoj Bjuro pečati sbilas russkaja intělligencija je přeloženo „v komůrce nazývané Tiskové byro se shromáždila ruská inteligence“ (s. 11). Výstižnější překlad slova sbilas při zachování autorova stylu je shlukla se. Kolcov dále pokračuje: Zděs tože oglušenije, rastěrjannosť. V překladu čteme: „také zde je rámus, rozpaky“. Ale oglušenije není ‚rámus‘ oni nekřičí, oni jsou omráčeni tím, co se děje.

A nakonec ještě několik nepřesností. Ve větě: … no zal ně těsen, on zakoldovannyj, on vmeščajet ješčo i ješčo… avšak sál je malý, přitom začarovaný, neboť pojímá stále víc a více lidí“ (s. 9). Myslím, že by bylo správnější přeložit ně těsen jako není malý. Vždyť tím řekneme, že není malý pro tu spoustu lidí avšak sál není malý, je jako začarovaný, pojímá stále víc a více lidí.

gustoj dym uksusnoj garju sverlil gorlo — „hustý kouř kysele škrabal v krku“ (s. 13), „kysele škrabal“ je málo silné ve srovnání s originálem, mohlo by být hustý kouř spáleného octa škrábal v krku. Slezjas bormočet překlad: „plačky mumlá“ (s. 11), ale on ne plačky, nýbrž se slzami v očích.

I překlad knihy M. Kolcova vcelku svědčí o tom, že v posledních letech úroveň českých překladů z ruštiny stoupla a že se již neobjevují závažnější nedostatky, které by vážně porušovaly smysl originálu a kazily čtenářům požitek z knihy. V mnoha případech se nedostatky překladů omezují již pouze na jemné nepřesnosti postižitelné namnoze jen filologem. Analyzovaná črta „Únorový březen“ patří rozhodně k obtížnějším textům, obsahujícím řadu úskalí i pro dobrého překladatele. V tomto směru chce tento článek pomoci překladatelům a také je takto míněn.


[1] M. Kolcov, Stopy do daleka, NPL Praha 1963, přeložila Jarmila Wagsteinová.

Naše řeč, volume 49 (1966), issue 2, pp. 116-119

Previous Jan Sedláček, Milija Stanić (Bělehrad): Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura

Next Lumír Klimeš: K jazykové úrovni časopisu Živa (4. Číslo 1965)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1