Časopis Naše řeč
en cz

Mít ambici

Vladimír Mejstřík

[Short articles]

(pdf)

-

Naši veslaři mají ambici se čestně umístit v evropském finále, četli jsme ve sportovním tisku. A na sklonku loňské zimy noviny psaly, že sourozenci Romanovi mají ambice stát se znovu mistry světa. Čtenáři sportovních rubrik našich novin stejně jako posluchači rozhlasu a televize mohou dosvědčit, jakou oblibu našlo slovo ambice (zejména ve spojení mít ambici / ambice) ve sportovní publicistice. A nejen v ní. V běžném hovoru je možno slyšet např., že soudruh XY má ambici stát se ředitelem, nebo že si dělá ambici (ambice) na vyšší funkci. Zaznamenali jsme dokonce i spojení mít ambici koupit si auto atp. Nebude jistě bez zajímavosti povšimnout si, jak se až dosud slova ambice v češtině užívalo. Pomůže to odpovědět na otázku, do jaké míry lze zmíněná spojení považovat za vhodná.

Slovo ambice bylo přejato do češtiny z latiny, a to, jak dokládá lístkový materiál lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český, patrně teprve až na konci 19. století.[1] Naši domněnku potvrzuje [59]i Kottův slovník, v němž ještě toto slovo není zaznamenáno. Výraz ambice, znamenající ‚snahu, touhu po vyniknutí, po uplatnění‘, tedy asi totéž jako jeho české synonymum ctižádost, stal se především jazykovým prostředkem beletristickým. Postupně pronikl i do stylu umělecké kritiky, v níž se setkáváme se spojeními jako umělecké ambice pořadu; tvůrčí ambice našich filmařů; zpěv, který má i literární ambice; dílo bez společenských ambicí atp. zcela běžně. Slovo ambice si zachovalo v těchto projevech knižní ráz.

V dnešní češtině se oblasti užití slova ambice rozšířily. Objevuje se častěji ve zprávách sportovních i politických (srov. např. ambice agresívních států, anexionistické ambice imperialistů), ale i v běžném hovoru. Nelze mít samozřejmě nic proti tomu, aby se obecně srozumitelného cizího slova užívalo i v projevech běžně mluvených. Pozoruhodný je však jiný jev: Pokusme se v úvodní větě naší drobnosti nahradit slovo ambice českým ekvivalentem. Je zřejmé, že nevystačíme s výrazem ctižádost, že zde nejde pouze a ‚snahu, touhu po vyniknutí‘, i když ji našim sportovcům brát nechceme. U slova ambice došlo totiž k významovému posunu; svým věcným významem se přiblížilo významu slova předpoklad, naděje, popř. až nárok. Ještě jasněji to vyplyne ze spojení dělat si ambici na něco, v němž synonymum ctižádost není ekvivalentní vůbec; jednoznačně v tomto případě dáme přednost synonymu naděje.

Tak se vytvořil u slova ambice nový významový odstín, který významem neodpovídá latinskému originálu.[2] Nyní je na místě jistě námitka, zda ve spojení mít ambici (ambice) stát se něčím, účastnit se něčeho toto významové oddálení od původního významu cizího slova nečiní slovo méně srozumitelným, zda tedy není chybou užívat cizího slova ve významu, který v původním jazyce nemá. V našem případě nejde o zcela jiný význam, než je význam původní, došlo pouze k zúžení významu původního. (Ambice není už jakákoli snaha, touha po vyniknutí, nýbrž taková, k jejímuž uskutečnění jsou vytvořeny určité předpoklady, tedy ‚uskutečnitelná touha, snaha po vyniknutí, uplatnění‘.) Sám tento významový posun je svědectvím toho, že se slovo ambice do jisté míry v českém jazykovém prostředí vžilo, že s ním český jazyk začíná nakládat jako se slovem zdomácnělým.

Naše současné výkladové slovníky tento nový významový odstín slova ambice dosud nezaznamenaly. Není ani v Příručním slovníku jazyka českého, ani ve vycházejícím Slovníku spisovného jazyka českého. Je to proto, že nový významový odstín se vytvořil ve sportovní publi­cistice i v projevech běžně mluvených teprve nedávno, takže ho slovníky za­znamenat nestačily. Spojení typu dělat si ambici na něco, mít ambici něco si koupit atp. pak nelze považovat za jazykový prostředek spisovný, neboť na rozdíl od spojení mít ambici (ambice) stát se něčím apod. v nich došlo k pří­lišnému oddálení jejich významu od pů­vodního významu přejatého slova. V běž­ném hovoru, patrně vlivem analogie s českým synonymem naděje, k jehož významu se význam slova ambice v těch[60]to nespisovných spojeních blíží, užívá se slova ambice dnes nejčastěji v jednotném čísle, kdežto v beletrii a zejména v umělecké kritice převažovalo užívání čísla množného. Tato změna formy souvisí s uvedeným významovým posunem.[3]

[1] První doklad je z r. 1894 z díla M. A. Šimáčka Jiný vzduch, s. 150.

[2] Čeština přejala ovšem z několika významů latinského slova ambitio pouze jeden. Ambitio totiž znamená i ‚obcházení‘,‚obcházení s prosbou, ucházení se‘, ‚usilování, úsilí, touhu‘ apod.

[3] Tím není ovšem řečeno, že by i v beletrii, v umělecké kritice apod. muselo vždy převažovat užívání množného čísla. Lexikální archív Ústavu pro jazyk český potvrzuje, že zejména na počátku výskytu slova ambice v češtině bylo jednotné číslo stejně časté jako množné. Teprve ve 30.—40. letech nabylo převahy číslo množné, zejména ve stylu umělecké kritiky.

Naše řeč, volume 49 (1966), issue 1, pp. 58-60

Previous V. Kondrová: Dámská měřenka?

Next Jan Kořenský: Tranzistor