Časopis Naše řeč
en cz

Teorie české synonymiky

Ivan Poldauf

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Knižnice „Studie a práce lingvistické“ byla obohacena o rozsáhlé dílo teoretického dosahu, práci Josefa Filipce Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie.[1] Autor v ní klade široce pojaté základy pro důkladnou českou synonymiku a antonymiku (zkoumání slov souznačných a slov opačného významu), jak je pro všestranný obsahový rozbor české slovní zásoby už před třiceti léty požadoval Vilém Mathesius. Protože na synonyma lze hledět jednak v konkrétním užití (v promluvách a v textech), jednak v celku slovní zásoby, řeší Filipec, vyzbrojený zkušenostmi z práce na Slovníku spisovného jazyka českého, souběžně i otázku náplně stylistiky a lexikologie ve vztahu k dílčím systémům jednotek (pojmenovacích a lexikálních). Proto jsou [306]také největší oddíly práce věnovány stylistickému a lexikologickému pohledu na problematiku synonym. Autor tím přispívá i k řešení otázky systému nebo systémovosti v slovní zásobě.

Úvodem si Filipec blíže určuje vztahy mezi běžnými pracovními termíny a zdůrazňuje rozdíl mezi synonymy a slovy souřadnými (slovy z téže pojmové oblasti) i to, že lexikální a gramatická synonymie spočívají na různých typech abstrakce. Potom staví proti dosavadním přístupům k synonymice své kombinované pojetí stylistické a lexikologické. Synonyma nejsou totiž jen aktuálním využitím (v promluvě) možností roztroušeně daných (v jazyce), nýbrž jsou to systémové jednotky v systémových vztazích (chápeme-li systém značně volně). Filipec spojuje oba pohledy tím, že lexikologii orientuje onomaziologicky, tj. na otázku, jakými slovními útvary je plněna sdělovací potřeba, a nikoli jen sémaziologicky, tj. zjišťováním, jakou sdělovací potřebu mohou plnit slovní útvary. Dvojím pohledem chce přitom zároveň zahladit předěl mezi jazykovým projevem a jazykovým systémem. Po stylistické analýze pojmenovacích jednotek v kontextu a celých kontextových úseků, po jejich určení podle stejnosti a rozdílnosti a po utřídění jednotek vyvozuje závěry pro různé stylové vrstvy i funkční styly. Při pohledu lexikologickém abstrahuje společné rysy, provádí syntézu a stanoví skupiny synonym.

Je to jistě v zásadě správné chápání lexikálního ‚systému‘ jakožto souboru souborů, který podvědomě vznikl i trvá abstrahující činností člověka. Tou se také dále upevňují jak společné, tak i odlišné rysy složek. Přesto se domníváme, že netoliko musí být lingvistické studium kontextů korektivem práce se souborem lexikálních prostředků, ale i studium slovní zásoby korektivem stylistického přístupu ke kontextu. Umělcova metafora s tautonymickou funkcí (snahou vyjádřit tentýž význam různými slovy), zástupné pojmenování (pseudonym, přezdívka, hypokoristické, tj. domácké přejmenování) a podobné jevy leží v jiných rovinách, než je rovina stylistického využití prostředků zakotvených v soustavě jazyka. Nazve-li K. Čapek vlaštovčí hnízdo na břiše vzducholodi kabinou nebo štěně psím miminkem, nejde o poznatek z lingvistiky a lingvistické stylistiky, ale o dílčí poznatek z oblasti tvůrčího využívání jazyka, při němž je jazyk matérií k nesčetným proměnám a variacím, nikoli konečný sdělovací nástroj. Filipec na jiném místě v knize správně mluví o vědomém nebo intuitivním experimentování, o jiném hledisku nebo hodnotícím stanovisku. Je proto těžko spojovat lingvisticky slova jako adresa a papír nebo bublina a puchýř jen proto, že umělec vyzdvihl při druhém pohledu na tutéž věc její stránku vnějškovou místo stránky funkční apod.

V druhé části rozsáhlé úvodní partie rozebírá Filipec literaturu předmětu. Požaduje ostřejší odlišování funkčních stylů a stylo[307]vých vrstev a zdůrazňuje stylistickou funkci expresívních prostředků. Vysvětluje vznik a různá pojetí sémaziologie (vývoj od historické disciplíny k studiu živých procesů diferenciace, přes psychologickou orientaci k pojetí logicko-afektivnímu u Ch. Ballyho). Osvětluje hodnotu slova v systému (Saussurův „valér“) a v kontextu a jeho význam v komplexním souhrnu prostředků, jehož uznávání dovedlo Pražskou školu k tomu, že pojímala systém jako diferencovaný útvar funkčních stylů, později s korekcí, že styl není jen odraz cíle promluvy. Filipec nás informuje i o Posových gnozeologických (tj. poznávacích) základech synonymické teorie (synonymie vzniká z toho, že svět se člověku nutně jeví ve více vztazích, a jak roste jeho poznání světa, synonyma se sbližují, s diferenciací poznání se pak staví do ostřejších protikladů — proto jsou jednota a různost dialektickým základem poznání i synonymie).

Z hlediska stylistiky jsou Filipcovi synonyma takové paralelní pojmenovací jednotky, které se na základě společného významového jádra v jistém kontextu buď zaměňují, nebo sbližují; z hlediska lexikologie to jsou lexikální jednotky se stejnou nebo odstíněnou významovou složkou pojmovou nebo i expresívní a se stejnou nebo částečně odlišnou oblastí kontextového užití. Problém je zřejmě v uchopení významového jádra, neboť slovo může mít i více jader podle příslušnosti do více řad, dále pak v tom, je-li záměna lingvisticky funkční (může jít i jen o nové krycí „etikety“, jako Šaldova pěna = chaos), a v tom, kdy lze již nebo ještě mluvit o sblížení nebo odstínění.

Filipec se zmiňuje i o řadě jiných metod studia slovní zásoby, jako jsou metody psychologické, frekvenční aj. Jako zajímavost uvádí i behavioristické pokusnictví s psychologickým, jednostranně sociologicky zaměřeným hledáním Osgoodova „sémantického diferenciálu“ a snahy o stanovení profilu pojmu jako základu řady synonym, popř. centra k vytváření významových „polí“.

Dále provádí Filipec rozbor synonym z hlediska stylistiky. Pracuje s vybraným reprezentativním materiálem jazyka od roku 1880, provádí ukázkově úplný a soustavný rozbor, rozbor typické části, speciální i příležitostnou excerpci. Značnou pozornost věnuje synonymům vědomě nebo i spontánně v kontextu nakupeným, tj. synonymům amplifikačním. Dochází k odhadu, že asi 30—40 % hesel slovní zásoby má synonyma. Na ukázce z „Předtuchy“ M. Pujmanové pak ukazuje, že prakticky 50 % synonym k užitým výrazům se najde ještě v kontextu, 23 % má synonyma, aniž jich (některého z nich) je v kontextu užito, a jen 27 % jednotek v kontextu je takových, že k nim není synonym. Amplifikací, tj. nahromaděním synonymních výrazů, chce autor obsah ozřejmit z více stran, vyjádřit se ozdobněji, do větší šíře nebo s větší účinností.

[308]Při lišení a třídění synonym nelze, jak se domníváme, přeceňovat formální, a tedy i gramatický aspekt. Tak například požadavek slovně druhové homogennosti, stejnorodosti synonym zakrývá paralelismus slovesných podstatných jmen a sloves, adverbií tvořených od adjektiv a pouhých adjektiv apod.; není nutno přeceňovat rozdíl mezi přechodnými slovesy v absolutním užití a slovesy nepřechodnými. Na druhé straně je však, myslíme, třeba více přihlížet k oblasti gramaticko-lexikální. Nelze například přehlížet rozdíl mezi počitatelným a nepočitatelným (vindra není synonymní k peníze, jako není uhel synonymní k uhlí), mezi stavem a procesem (bát se není synonymní k lekat se), mezi součástí fráze a samostatným výrazem (pifka jako součást fráze mít pifku není synonymní se zlost, neboť pak by i spadeno jako součást fráze mít spadeno bylo = zlost); naopak užije-li se např. přídavného jména jako členu souslovného pojmenování s podst. jménem, nedochází tím ještě k rozdílu významovému (mladý věk = ‚mladost, mládí‘, nejde o nový význam slova mladý, a podobně ztepilý vzrůst = ‚ztepilost‘, nejde o nový význam slova ztepilý).[2]

Filipec ukazuje postupy stylistické synonymiky. Hledají se synonyma v užším a pak v širším kontextu, pak zjišťováním mimo kontext, u jednoho autora, v jednom žánru, konečně i bez zřetele na kontext. Tak lze dovodit nejen existenci řad synonym, ale z jejich opakování, navrstvování a vzájemného prostupování i vyvodit třídicí kategorie. Konečně lze stanovit shody a rozdíly mezi členy řady — individuální, nadindividuální i systémové. Domníváme se, že je někdy předčasné činit ze zaměnitelnosti lingvistické závěry. Souřadné výrazy klid a ticho, vrchní a horní, utíkat a běžet mohou autoři projevů „považovat za synonyma“ pro daný kontext, přesto však je ticho jen část klidu, horní poloha jen část toho, je-li něco vrchní, činnost běžení jen část utíkání (s cílem [jakoby] uniknout nebo naopak stihnout).

Synonyma mohou lišit různé stylistické příznaky a ty mohou být v kontextu jiné než v obecném systému (např. expresívní výraz může mít v kontextu funkci hanlivou). Filipec správně ukazuje, že expresivita (souhrn všech neintelektuálních prostředků) je činitel prvotně významový a teprve druhotně stylový a tvoří specifickou kvalitu na jiné rovině než významová složka pojmová. Neodborným stylům dodává příznakovou vrstvu, přičemž odborné termíny mohou být v neodborném stylu prvkem příznakovým. Filipec rozeznává synonyma stylově příznaková a stylově bezpříznaková, expresívní a neexpresívní, významově běžná a odstíněná. Významově základní jsou mu běžná synonyma neexpresívní, kdežto synonyma stylově bezpříznaková nazývá [309]neutrálními. Z toho, že přenesení termínů z odborného stylu na neodborný vytváří stylové příznaky, lze jistě uzavírat na zvláštní postavení odborného stylu, postavení svým způsobem vyčleněné, jak pro ně ostatně svědčí i definovanost pojmů.

Jazykové jednotky (i pojmenovací) se stejným příznakem (i nulovým) tvoří stylovou vrstvu. Mezi vrstevními skupinami je ještě protiklad obecného a knižního a ještě výše protiklad dialogické a monologické funkce (jazyk mluvený a jazyk psaný). Nad stylovými vrstvami stojí funkční styly, dále diferencované podle žánrů a podle druhových útvarů. Funkční styly organizují jednotky s vrstevními příznaky. Nejvýše pak stojí norma jazyková a norma stylistická (například norma uměleckého stylu dovoluje užívat i jistých jazykově nenoremních prostředků). Dále objasňuje Filipec pojmy »obecné«, »hovorové«, »knižní«, »krajové«, »slang«, »argot«, »dětský výraz«, »neologismus«, »archaismus«, »historický výraz«, zhruba tak, jak se jich užívá ve Slovníku spisovného jazyka českého.

Od synonymických řad přechází autor k funkčním stylům. Jsou to nejobecnější kategorie stylové, uzavřené systémy jazykových prostředků, založené na vědomě záměrném výběru prostředků s jistými příznaky. Vychází z funkčního pojetí Pražské školy, ale ukazuje, že funkce sama nestačí, neboť ukazuje mimo jazyk a je i v nejazykovém projevu (výtvarné umění, zvířecí signál) — je třeba najít funkce pro jazyk jako nástroj myšlení a dorozumění typické. Hlavní funkcí jazyka je funkce sdělná a myšlenková, vedlejší funkce jsou výzvová, estetická aj. (není jí výraz, exprese, který sdělnými prostředky jen násobí funkci sdělnou, takže expresivita, ač je v své oblasti dominantní, převládající, není funkcí prvotní). Také o třetí bühlerovské stránce znaku, o výzvě, apelu, mluví Filipec jen v souvislosti s některými propagačními projevovými útvary. Uznává tedy tři vyhraněné funkční styly: odborný, umělecký a hovorový. Na rozdíl od třídění Trávníčkova (odborný — umělecký — neodborný) nebo Paulinyho (veřejný — umělecký — neveřejný, tj. soukromý) je toto třídění založeno na řadě kritérií.

Závěrem stylistického oddílu své knihy určuje Filipec, jak probíhá výběr synonym jako dílčí postup při „slohotvorném dění“, určuje omezující činitele výběru, přičemž dílčí procesy výběru jsou v kontextu jazykovém, psychickém a situačním. Synonyma se zaměňují nebo redukují. Filipec uvádí synonyma i jako tvárný prostředek stylu. Konečně podává pohled na synonyma v historickém průřezu vybranými památkami a zmiňuje se i o synonymice z hlediska překladů z cizích jazyků.

Další oddíl knihy je věnován lexikologickému pohledu na synonyma. Autor nejdříve stanoví podíl sémaziologie a ono[310]maziologie na lexikologii (pokrývají ji, ale přesahují i do jiných rovin, než je lexikální zásoba). Potom určuje specifické vlastnosti jazykového znaku. Jde při něm o dialektický vztah zvláštního a obecného: užívání jednotku zživotňuje, konkretizuje, obměňuje, obnovuje, tvoří; systém udržuje její totožnost a zachovává její potřebnou stálost. Forma i význam slova jsou ve vztahu nejen k „plánu“ skutečnosti a „plánu“ jejího odrazu v myšlení, ale i k jiným jednotkám. Lexikální jednotka nabývá mezi jinými lexikálními jednotkami specifické hodnoty, a to i se svými vztahy formálními (zvukovými i slovotvornými), gramatickými i kontextovými. Je nejnižší významovou kategorií (vyšší jsou u mnohoznačných slov, v synonymických řadách a v pojmových souvislostech).

Význam lexikální jednotky má prvky hlavní a vedlejší a na základě každého se mohou vytvářet synonyma (jakoby druhové specifikace obecného významu). Význam je logicky postižitelný, protože je ve své intelektuální složce v souvislosti s pojmem (pojem není totožný s významem, ale není ani v protikladu k němu). Situační kontext udává význam lexikální jednotky. Domníváme se, že je třeba lišit přímou závislost významu na kontextu (holá hlava) a závislost správné interpretace jednoho z významů mnohovýznamového slova na kontextu. Výrazy jako ta věc, ta záležitost mají stále svůj obecně deiktický, poukazovací, a věcně vztahový, referenční význam (vztah k podstatnému jménu), takže kontext může jen objasnit, k čemu se vztahují, nemůže však udávat jejich význam. Filipec správně ukazuje, že význam může přímo být natolik frazeologický, že pro slovo v daném významu je ustálen jistý kontext. Správně poukazuje na nutnost porovnávat vztahy celých synonymických oblastí (některá synonyma se vyskytují ve stejných oblastech jako jiná, jiná naopak v odlišných). I zde, jak soudíme, nelze klást na stejnou rovinu formální (i syntaktickou) a významovou stejnost nebo rozdílnost. Je tu někdy nebezpečí, že budeme hledat příliš vyhraněné nadřazené abstrakce a budeme vidět příliš velké řady, ač se v jazykovém povědomí mnohem větší realita připisuje řadám nižším. Např. pod pojem práce přijdou „synonymické podřady“ jako námaha a fušování. Soudíme, že nemůže být rozhodující to, že uživatel bude přirozeně tíhnout při výkladu výrazu k pojmu (fušování je práce …), neboť jde o nejbližší rod, genus proximum. Podobně se v oblasti sloves stane to, že přiřadíme je po otci k podobat se (ačkoli vlastní řada je vyvést se, zvrhnout se …, neboť jde o výsledek činnosti, resp. působení určitých sil,[3]) nebo dozírá na / nad k stará se / pečuje o (ačkoli u prvního snaha „aby neutrpěl úhony“ nemusí nijak vystupovat do popředí, a přitom je pro starat se / pečovat prvotní).

[311]V onomaziologické kapitole studuje Filipec významové vztahy jednotek: vztah totožnosti, podobnosti, souřadnosti, podřízenosti a nadřazenosti. To mu umožňuje vytknout v slovní zásobě celky. V synonymických řadách se mu zároveň soustřeďují, integrují pojmenovací jednotky ze všech možných jazykových projevů (synonymické slovníky pomáhají tyto řady přehlédnout). Základním prvkem, který synonyma spojuje, je ten, který obsahuje především prvky pojmové. Synonyma se mohou lišit druhem kontextu, v němž se vyskytují, zřídka však se liší jenom druhem kontextu (zbožní, ekon. — zbožový, tkalc. a finanč.). Z bohaté vlastní zkušenosti uvádí autor způsoby zjišťování členů řady. Postrádáme jen osvětlení, jak zabránit vytváření řad příliš vysokého stupně. Je jistě i nebezpečí v tom, když uměle vytváříme bezpříznakové jednotky, spíše výkladové opisy (tlustý člověk proti tlusťoch). Z hlediska lexikologie jsou tedy řady synonym spojení jednoty a rozmanitosti, jsou to dílčí lexikální systémy protikladů a rozdílů sjednocených významem základního synonyma a vytvářejících oblast pojmu.

Konečně řeší Filipec otázku systému v slovní zásobě a vyzdvihuje úlohu antonym, slov opačného významu v jazyce. Antonyma signalizují mnohovýznamovost slov. Přitom si synonyma a antonyma mnohdy vzájemně neodpovídají, takže řady obojích jsou souvztažné, ne však nutně souměrné. Antonyma jsou více vázána na pojem, ale existují i jejich vazby na kontext (bílé víno červené víno). Záleží v tom, že jsou dány dvě mezné hodnoty jistého obecně nadřazeného komplexu významových prvků. Vedle protikladnosti jsou i vztahy souvislé (suchý vlhký mokrý) a slova souřadná a rodově nadřazená (kreslit malovat, hvízdat pískat, skulina štěrbina — mezera). Přitom slova souřadná tíhnou k významovému sblížení, nebo naopak oddálení. Podle Filipce patří do významového pole lexikální jednotky, které jsou ve vztahu synonymickém, antonymickém a ve vztahu pojmové podřízenosti nebo nadřazenosti.

Poučné jsou závěrečné kapitoly z autorovy praxe v oboru synonymiky. Určuje se v nich význam synonym pro výkladovou lexikografii (synonyma výklad zpřesňují, usouvztažňují a zkracují, také zpřehledňují heslový odstavec); dále autor pojednává o historii starých synonymářů a dovádí nás až k plánu na velký synonymický slovník současné češtiny.[4] Tento slovník by se měl ovšem ve větší míře opírat o doklady (obdobně jako slovník Webstrův), než jak to vyplývá z ukázky synonymické řady krása (s. 264n.).

I když si Filipec Havránkovu tezi „v lexiku jde spíše o systémovost“ interpretoval tak, že „jde o systém, na rozdíl od gramatického speci[312]fický“, a dovozuje, že „systém v slovní zásobě existuje“ „na základě četných vztahů formálních i obsahových a jako hierarchie dílčích systémů“, nemůžeme říci, že v tomto směru plně přesvědčil o něčem více než o tom, že systémové rysy v lexiku existují. To je však ryze teoretický obecně jazykový problém, s nímž nikterak nestojí ani nepadají rozsáhlé vývody Filipcovy pro práci se synonymy. Jeho dílo je nejen prvním teoretickým rozpracováním problematiky synonym v české jazykovědě, ale i důležitým vkladem do české lexikologie. Bylo by si přát, aby takových teoretických a v praxi použitelných děl bylo u nás co nejvíce. Pro lexikografickou praxi je nyní nejnaléhavější úkol zpracovat alespoň středně rozsáhlý slovník významově, kontextově a stylisticky rozrůzněných synonym.


[1] J. Filipec, Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, Praha 1961, 384 strany, cena 25,— Kčs.

[2] Filipec ve snaze pokrýt dva ‚významy‘ slova ztepilý (ztepilá žena — ztepilý vzrůst) přiřazuje toto slovo do synonymní řady ke krásný, ač jde o synonymum k urostlý, statný.

[3] Staví-li Filipec být s genitivem (psací stroje jsou různého typu) vedle vyznačovat se, jde asi o chybný příklad (spíše byl vysoké postavy).

[4] Dosud máme jen Mašínův-Bečkův Malý slovník českých synonym z roku 1947, dílko bez vědeckých aspirací.

Naše řeč, volume 45 (1962), issue 9-10, pp. 305-312

Previous Alois Jedlička: Základní práce o tvoření slov v češtině

Next Christo Prvev: Nová práce o kultuře spisovné bulharštiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1