Časopis Naše řeč
en cz

Nová práce o kultuře spisovné bulharštiny

Christo Prvev

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Během posledního desetiletí získává úsilí o vyšší jazykovou kulturu stále širší podporu a pochopení bulharské kulturní veřejnosti. Je to především výsledek každodenní práce bulharských jazykovědců: Pravidelně uveřejňují články a poznámky o otázkách jazykové praxe v odborných časopisech,[1] stejně jako v časopisech a novinách všeobecně kulturního a politického charakteru; odnedávna vysílá rozhlas pořady věnované otázkám jazykové kultury. Objevily se také knižní publikace[2] o těchto otázkách; z nich vyniká zvláště nedávno vydaná kniha Na ezikov post L. Andrejčina,[3] profesora sofijské university.

„Na ezikov post“ obsahuje výběr z článků, které autor napsal během posledního desetiletí. Podle tematiky se články dělí na dvě části: rozsáhlejší studie teoretické a poznámky k jazykové praxi. Autor vybral a utřídil články tak, že se sborník stal jednotným celkem. Kniha se vyznačuje šíří zpracované problematiky: hláskosloví a spisovná výslovnost, mluvnice (morfologie a syntax), lexikologie, stylistika, pravopis. Obsahuje také několik kritických příspěvků k řešení zajímavých aktuálních problémů, například rozsáhlý článek „Nedostatky jazyka [313]naší publicistiky“; zde se na základě bohatého materiálu ukazují hlavní možnosti zlepšení jazyka a stylu především v novinách.

Některé z článků obsažených v první části jsou povahy obecně teoretické. Tak například z článku „Jazyk, jazykověda, jazyková kultura“ je zřejmé, že autor chápe jazykovou kulturu jako „jazykovou přípravu a umění správně a cílevědomě využívat bohatých prostředků jazyka“ (s. 8). Stať „Spisovný jazyk, jazykové normy a správnost řeči“ učí správně chápat jazykové normy; ty představují „všeobecně závazné požadavky jednotné výslovnosti a použití slov a forem a požadavky pro stavbu věty spisovného jazyka“ (s. 12). Přitom se rozlišují jazyková pravidla od jazykových norem: zatímco první určují zákonitosti stavby jazykového systému, druhé určují postavení ve spisovném jazyce v případech, kdy v nářeční nebo spisovné mluvě inteligence existují rozdíly.[4] Pokud jde o kritéria při stanovování mluvnických a vůbec jazykových norem, je nutno brát zřetel na specifické zákony jazykového vývoje a zachovávání čistoty jazyka, dbát ustálené praxe a zároveň nových zdravých tendencí v jazykovém styku, je nutno mít na zřeteli reálné možnosti osvojení norem širokými vrstvami atd. Jazykové normy se ustalují hlavně ve společenském jazykovém styku. Při kolísání se obyčejně bere za kritérium převládající praxe (použití), i když je často těžké stanovit, co převládá. Ustalování jedné nebo jiné normy ve spisovném jazyce může být podporováno vědecky, když se zhodnotí přednosti a nedostatky každé jednotlivé možnosti a doporučí se nejvhodnější, aniž se prostě čeká na výsledky živelného vývoje. Autor zvlášť zdůrazňuje, že normativnost spisovného jazyka se nesmí chápat jako zkostnatělost, která brání dalšímu vývoji. Normy jsou historickými jevy, v určité době života spisovného jazyka se vyskytují kolísání. Proto existence tzv. jazykových dublet je nevyhnutelný jev a dublety nemohou být odstraněny jediným zásahem; to ovšem vůbec neznamená, že péče o jejich regulování musí přestat.

V stati „Styl a jazykové mistrovství. Stylistika“ jsou zachyceny autorovy názory na otázky stylu. Odraz skutečnosti v procesu řeči pomocí jazykových prostředků může být konkrétnější, rozumovější nebo citovější, dostupnější pro to neb ono prostředí atd. Proto během promluvy vždy probíhá složitý výběr vhodnějších výrazových prostředků v závislosti na cíli a situaci výpovědi v každém jednotlivém případě. V řeči různých prostředí a osob se objevují některé typické zvláštnosti, které jí dodávají osobitosti. Tak vznikají více či [314]méně rozrůzněné individuální podoby řeči, které se nazývají styly. Autor definuje styl (podobně jako je tomu v české jazykovědě) jako „charakteristický způsob využití vyjadřovacích prostředků v řeči, který závisí na různých činitelích (předmět a cíl sdělení, individuální zvláštnosti autora, tradice aj.)“. Rozlišuje dva základní styly řeči v závislosti na dvou základních způsobech odrážení skutečnosti: logický (intelektuální) a obrazně emocionální. Logický styl odráží skutečnost čistě myšlenkovou (intelektuální, rozumovou) cestou a používá výrazových prostředků, které působí hlavně na myšlení; takový je styl vědecké a populárně vědecké literatury, administrativních projevů aj. Obrazný styl zase odráží skutečnost obrazným a emocionálním způsobem, používá výrazových prostředků, které působí nejen na myšlení, ale zároveň i na obrazotvornost a city; takový je styl různých druhů uměleckých a některých publicistických děl. Kromě toho autor rozlišuje (ve spojení s cíli a charakterem styku v různých oblastech života) také některé speciálnější, kolektivní styly národního spisovného jazyka, které představují druhy národní spisovné řeči: hovorový, úřední (administrativní), vědecký a publicistický (do tohoto systému stylů nepatří nářeční a slangová promluva). Všechny kolektivní styly se budují na vlastním základě z jednoho a téhož materiálu, ale pro každý styl jsou charakteristická určitá slova a frazeologická spojení, kterých se používá především (ale ne pouze) v něm. Určité rozdíly mezi některými styly pozorujeme také v syntaktické stavbě řeči, jakož i v některých jiných jevech.

Vedle článků teoretických jsou zde i články, které mají charakter historického přehledu („Bulharská jazykověda před 9. zářím 1944 a po něm“). Někde autor řeší obecnější otázky, jako „národní osobitost (svéráznost) jazyka“ se zřetelem na situaci v bulharštině, jinde zkoumá základní problémy současné bulharštiny, například v článku „O měkkosti v spisovné bulharštině“. Ale všechny články jsou organicky spojeny základním úkolem: bojovat za vysokou jazykovou kulturu.

Základem druhé části knihy je souhrn poznámek k otázkám denní jazykové praxe, které jsou přirozenou a nutnou součástí celku. Zatímco se v první části projevuje autorova schopnost promýšlet charakteristické a specifické problémy systému bulharštiny, v druhé části jsou konkretizovány a na praktické otázky aplikovány teoretické a obecnější zásady správné spisovné výslovnosti, pravopisu, tvarosloví a syntaxe. Pevné a bezprostřední spojení teorie s praxí je charakteristickou vlastností autora souboru.

Kniha „Na ezikov post“ znamená vážný krok kupředu v boji za vyšší jazykovou kulturu v Bulharsku. Teoretické propracování základních problémů spisovné bulharštiny s orientací na živou praxi, [315]to je pevný základ snah o zvýšení jazykové kultury. Je právě zásluhou L. Andrerjčina, že tyto snahy mají před sebou širokou perspektivu. V širších kruzích vzdělanců, zvláště mezi starším pokolením, se zakořenilo nesprávné přesvědčení z minulosti, že se boj za jazykovou kulturu vyčerpává odstraňováním cizích slov a péčí o pravopis a rozdělovací znaménka. „Na ezikov post“ hodně přispívá k překonávání tohoto úzkého a omezeného chápání. Překonáno je již také puristické nadšení, které bylo ostatně omezeno na jednotlivé bulharské jazykovědce nedávné minulosti (akad. St. Mladenov a akad. A. Teodorov-Balan). Význam souboru je v tomto směru tím větší, máme-li na zřeteli, že puristické nadšení se v různých stupních projevuje také ve dvou knihách uvedených zde v pozn. 2, které vyšly právě před několika lety. Nyní se práce rozvíjí: pozornost jazykových odborníků i veřejnosti se zaměřuje k lexikálním a pravopisným, tvaroslovným a syntaktickým, stylistickým a ortoepickým otázkám. V tomto smyslu bude sborník také programem v boji za vyšší jazykovou kulturu, bude poučením pro mladé pracovníky v oboru jazykozpytu, a zvláště v oboru současné spisovné bulharštiny.

Sborník má velký význam praktický. Články obsažené v první části umožňují čtenářům získat základní teoretické vědomosti, pomocí nichž pak mohou pochopit i velmi složité jazykové jevy; články rozvíjejí mezi inteligencí i ostatními uživateli spisovné bulharštiny cit pro jazykovou čistotu, mluvnickou, ortoepickou a pravopisnou kulturu. A druhá část souboru bude zase dobrým rádcem v konkrétních otázkách („Je lepší Bjalgrad, než Belgrad“, „O přízvuku v infinitivu“, „Krásné slovo boen se přehlíží“, „Vojnoljubec, a ne voennoljubec“, „Vokativ substantiva drugar a drugarka“, „O užívání členu v podmětu, je-li přísudek v trpném rodě“ aj.). Je známo, že drobné články a poznámky tohoto druhu jsou výsledkem vážné vědecké práce. Je velmi důležité vydělování charakteristických jevů jazykové soustavy i odchylek mluvené řeči od spisovného jazyka, zevšeobecňování se zřetelem k vývojovým směrům i přístupnější a zároveň dostatečně vědecké vyjadřování myšlenek. Po této stránce jsou kvality sborníku nesporné.

Posuzovaná kniha značně přispívá k přípravě široké kulturní veřejnosti k tomu, aby s ještě živější účastí sledovala boj za vysokou jazykovou kulturu. Přispěje také k rozšiřování obzoru těch kruhů, které přímo pracují s jazykem (učitelů, novinářů, osvětových pracovníků aj.) a mezi nimiž se prodiskutovávají a řeší otázky spisovné jazykové praxe. Samo vydání knihy ukazuje též vzrůst zájmu bulharské veřejnosti o to, aby mohla získávat ještě správnější postoj k otázkám jazykové kultury a také sama se aktivně účastnit jejich řešení.

Sborník vyšel o něco dříve, než začala celonárodní diskuse o vyučování bulharskému jazyku a literatuře na bulharských školách. Této [316]diskuse, která trvala několik měsíců a skončila celonárodní konferencí, zúčastnili se představitelé všech oblastí kulturního života. Zvláštní pozornost byla věnována překonávání schematismu, nutnosti širšího zastoupení praktické stylistiky ve vyšších třídách atd. Není pochyby, že sborník přispěl k vědeckému pojetí těchto otázek a také k jejich správnému řešení.

Kniha „Na ezikov post“ obsahuje jenom část autorova rozsáhlého díla; i tak však je její působení v bulharské vědecké a kulturní veřejnosti velmi přesvědčivé.


[1] Bălgarski ezik, Bălgarski ezik i literatura, a donedávna v časopise Ezik i literatura.

[2] A. Teodorov-Balan, Bălgarski zalisi, Nauka i izkustvo, Sofija 1956; M. Moskov, Borbata protiv čuždite dumi v bălgarskiju knižoven ezik, Bălgarskata akademija na naukite, Sofija 1958, srov. Jelínkův referát o ní v Naší řeči 44, 1961, s. 108n.; T. Conevski, Narăčnik po ezikova kultura, Nauka i izkustvo, Sofija 1960.

[3] Ljubomir Andrejčin, Na ezikov post (Na stráži jazyka), Državno izdatelstvo Nauka i izkustvo, Sofija 1961, 318 stran.

[4] Andrejčin užívá termínu norma v jiném významu, než ho užívá jazykověda česká; pro ni je norma „soubor zákonitostí objektivně existujících v daném jazykovém útvaru v jistém období, pociťovaný kolektivem jako závazný“. — Pozn. red.

Naše řeč, volume 45 (1962), issue 9-10, pp. 312-316

Previous Ivan Poldauf: Teorie české synonymiky

Next Jan Průcha: Podmoskevský