Z knih, časopisů a novin

Františka Havlová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

O jazyce Hrubínových dětských veršů

Jedenáctý svazek Knižnice teorie dětské literatury je věnován Františku Hrubínovi (Čtyři studie o Františku Hrubinovi).[1] Kromě tří [305]studií literárněvědných (Zd. Heřmana, J. Brabce a V. Karfíkové) a bibliografického soupisu jeho díla od Josefa Strnadla obsahuje tento sborník i studii nazvanou K jazykovému stylu Hrubínových dětských veršů. Její autorka Věra Formánková si stanoví cíl své studie takto: ukázat, jakými prostředky dosahuje básník ve svých verších přístupnosti a srozumitelnosti a které jsou jejich charakteristické rysy. Rozebírá slovní zásobu Hrubínových veršů pro děti, využívání folklórních prostředků, prostředků dramatizačních a zvukových a sleduje, jak Hrubín své dětské verše přepracovává. Nerozebírá jednotlivé sbírky, nýbrž sleduje básnické prostředky a postupy, kterými Hrubín dosahuje základního požadavku dětské poezie, srozumitelnosti. Okruhy slovní zásoby, z nichž básník čerpá, jsou dítěti blízké, ale zároveň rozvíjejí slovník dětské řeči. Formánková ukazuje, jak Hrubín šťastně navazuje na lidovou slovesnost, a to nejen výběrem nejrůznějších forem (říkanky, písničky, rozpočitadla, hádanky ap.), nýbrž i využíváním jednotlivých prvků pro folklórní poezii typických (užití slova v nedokončené podobě a pak teprve slova celého, opakování syntaktického schématu, opakování slov, využívání paralelismu, napodobování hlasů zvířat atd.). Přestože vztah Hrubínových dětských veršů k lidové slovesnosti je úzký, nejsou jeho verše ohlasy této slovesnosti: Hrubín píše pro dnešní děti, a proto se od lidové poezie liší především tematicky. Nelze dobře souhlasit s názorem, že se Hrubínovy verše liší od lidové slovesnosti větší konkrétností. Vždyť konkrétnost, reálnost je právě předním znakem lidové poezie. Tam, kde se Formánková zamýšlí nad způsobem, jakým Hrubín přepracovává své verše, dochází k závěru, že se v přepracovaných verších uplatňuje básníkova snaha po větší konkrétnosti, po propracování základní dějové linie a ideového zaměření i snaha po větší jednoduchosti a přístupnosti. Každé zjištění ilustruje příklady (bylo by leckdy na prospěch, kdyby příkladů bylo víc než jeden dva, nebo kdyby byly podle potřeby uváděny v širším kontextu), takže studie dobře ukazuje bohatství Hrubínových tvůrčích prostředků a postupů. Je jen škoda, že závěr obsahuje pouhé shrnutí jednotlivých poznatků, k nimž autorka došla. Zde bychom očekávali, že ukáže, jaký je poměr Hrubínových dětských veršů k tradici dětské poezie, především k dětským veršům Sládkovým. Očekávali bychom to tím spíše, že autorka sama říká, že „i v tvorbě pro děti je třeba k tradici přihlížet“. Tím by byla došla také k obecnějším závěrům, kdežto takto má její studie, jistě záslužná a zajímavá, charakter poněkud popisný.

Hrubínova jazyka dotýká se na několika místech i Věra Karfíková ve své literárněvědné stati V tradici naší dětské poezie. Ukazuje na Hrubína jako na pokračovatele Sládkovy dětské poezie a příklon k lidové tvorbě pokládá za typický pro oba. Přitom rozebírá [306]některé jazykové prostředky Hrubínovy ve srovnání s prostředky lidovými a dochází k podobným zjištěním jako Formánková. Formánková Hrubínovy básnické prostředky třídí a rozebírá; Karfíková hledá zároveň vztahy mezi jazykovými prostředky a básníkovou tvůrčí uměleckou metodou.

---

[1] Zdeněk Heřman - Jiří Brabec - Věra Karfíková - Věra Formánková, Čtyři studie o Františku Hrubínovi, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1960, 227 stran, 11,90 Kčs.

Naše řeč, volume 44 (1961), issue 9-10, pp. 304-306

Previous Redakce: Konference o životě a díle P. J. Šafaříka

Next Ladislav Dvorský: Poznámky k jazykovým nedostatkům časopisu „Mladý svět“