Časopis Naše řeč
en cz

Anglická učebnice češtiny

František Daneš

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve sbírce „Teach Yourself Books“, vydávané nakladatelstvím anglických universit v Londýně, vyšel svazek věnovaný češtině.[1] Zpracoval jej W. R. Lee, lektor anglického jazyka na pražské filosofické fakultě v letech 1945—1950 (v lingvistickém světě známý jako badatel o anglické intonaci) se svou ženou Zdeňkou. Kniha je určena především samoukům a podává — vedle poučení o výslovnosti a pravopise — základy českého tvarosloví a nejelementárnější poučky syntaktické. Větší důraz než na slovník (je omezen asi na 1400 slov) kladou autoři na zvládnutí základních syntaktických konstrukcí (spíše ovšem prakticky, volbou vhodných příkladových vět, než teoreticky). Myslím, že je to zásada správná. Výklady jsou pochopitelně koncipovány z hlediska anglického uživatele.

[114]Látka celé příručky (cvičebnice) je rozvržena do 39 lekcí a je doplněna ukázkami souvislých textů, klíčem ke cvičením a česko-anglickým slovníčkem; je připojen i stručný soupis mluvnic, slovníků a příruček o češtině vhodných pro anglické uživatele; výběr svědčí o autorově dobrém rozhledu a informovanosti (např. se uvádějí i Pravidla českého pravopisu z r. 1957 — ale v textu se nerespektují). V úvodu je čtenář stručně seznamován s nejzákladnějšími informacemi o české kultuře (české dějiny tu však bohužel končí první republikou).

Lekce probírají vždy několik mluvnických jevů, nikoli ovšem v mechanickém postupu podle systematické mluvnice, nýbrž začíná se nejzákladnějšími a snazšími poznatky a ty se pak dále rozšiřují a doplňují (takový postup má výhodu i v tom, že látku vhodně střídá a uživatele neunaví). Nebezpečí jisté roztříštěnosti a nesoustavnosti poznatků se příručka snaží čelit občasným shrnutím, a zejména přehlednými tabulkami v poslední lekci. Dobrý je též přehled podřadících spojek, slovesných předpon (se základními významy) a nejčastějších odvozovacích přípon substantivních a adjektivních (podle významových skupin — bylo by snad bývalo vhodné doplnit ještě některé další typy dějových přídavných a podstatných jmen a u jmen hromadných příponu -í; zato příponu -est nebylo třeba uvádět; volba příkladů není vždy — z hlediska pedagogického — nejšťastnější).

Výchozí, příkladové věty, věty ve cvičeních, jakož i stručné konverzační úryvky jsou voleny celkem vhodně a představují (i při jisté omezenosti, dané pedagogickými zřeteli) skutečně živou současnou spisovnou češtinu hovorovou.[2] V tom je nesporná přednost příručky W. R. a Z. Leeových. Výklady mluvnické jsou formulovány jasně a stručně, a i když většinou více nebo méně zjednodušují (jak to vyžaduje elementární ráz příručky), podstatu věci celkem nezkreslují. Autoři se opírají zřejmě o české standardní příručky a většinou se ani nepokoušejí (na rozdíl např. od Poldaufova náčrtku české mluvnice v jeho Česko-anglickém slovníku) přiblížit české tvarosloví anglickému uživateli nějakým novým, netradičním způsobem.[3]

Ukázky souvislých textů jsou krátké článečky (též dopisy) sepsané autory učebnice a několik drobných ukázek z české literatury (bohužel ani jeden z nich není z autorů současných, ať už starší, nebo mladší generace). Pochvalu zasluhuje několik dobrých ukázek z české lidové poezie, dokonce i čtyři nejznámější národní písně s nápěvem.

[115]Je samozřejmé, že učebnice seznamuje anglicky mluvící uživatele i s nejnutnějšími českými reáliemi a s některými osobitostmi našeho života, hlavně pokud mají odraz v jazykovém vyjadřování. K našemu dnešnímu životu v socialistické republice se však bohužel téměř vůbec nepřihlíží (přesto, že jinak se uvádějí věty zcela současné, jako např. „Jak se jmenuje president brazilského státu? Myslím, že Kubitschek“).

Po stránce formální je knížka vypravena velmi pěkně a pečlivě (papír, grafická úprava) a tiskových chyb je neuvěřitelně málo.

Můžeme doufat, že příručka W. R. a Z. Leeových (o jejíž vznik mají trochu zásluhy i někteří pracovníci filosofické fakulty Karlovy university, jak se dovídáme z předmluvy) splní úkol, který si klade: umožnit anglicky mluvící veřejnosti osvojit si základy českého jazyka. Neumožní jí však na škodu věci seznámit se s dnešním životem v socialistické republice a s jeho jazykovým odrazem; ten, kdo by se spokojil absolvováním kursu podle této příručky, brzo by shledal, že jeho znalosti české slovní zásoby a frazeologie mu neumožní číst dnešní český tisk nebo se dorozumět při návštěvě v Československu. A to je, soudím, přece jen podstatný nedostatek.


[1] Teach Yourself Czech. By W. R. and Z. Lee. The English Universities Press Ltd., London, 1959; 242 stran (menšího formátu), cena 10,5 shillingů.

[2] Autoři přihlížejí podle okolností i k slohovému hodnocení některých jazykových jevů. Tak např. o pasivních vazbách se říká, že jsou sice řidší než v angličtině, ale že se dost často objevují v úředním a novinářském jazyce. Podobně u přechodníku („present participle“) se uvádí, že je to forma knižní, které se v hovoru neužívá.

[3] Užívá se i přeložené české terminologie, jako např. „soft“ feminine nouns (tj. „měkká“ feminina).

Naše řeč, volume 44 (1961), issue 3-4, pp. 113-115

Previous Milan Jelínek: Kniha o bulharském purismu

Next Karel Sochor, František Cuřín: Z knih, časopisů a novin