První díl Slovníku spisovného jazyka českého
Milan Jelínek
[Reviews and reports]
-
Čtrnáctým sešitem byl uzavřen první díl Slovníku spisovného jazyka českého, vydávaného od podzimu 1958 Ústavem pro jazyk český ČSAV. Tím se odběratelům dostala do rukou jedna třetina díla rozvrženého do tří svazků. Nutno pochválit lexikografický kolektiv i redakci slovníku, že zajistily vydávání jednotlivých sešitů v plánovaných lhůtách, aniž se přitom v sebemenší míře snížila úroveň díla. A ta je opravdu vysoká, takže se nový slovník stává po zásluze chloubou naší lexikografie. Napomáhaly tomu zajisté i zkušenosti, kterých někteří členové Lexikografického kolektivu i redakce nabyli při zpracovávání devítisvazkového akademického Příručního slovníku jazyka českého, ukončeného v r. 1957.
Značnou zásluhu o vysokou úroveň slovníku má redakce, která vypracovala základní koncepci díla a určovala způsoby jeho zpracování. Jejími členy jsou akad. Bohuslav Havránek jako hlavní re[33]daktor, Jaromír Bělič, Miloš Helcl, Alois Jedlička, Václav Křístek a akad. František Trávníček. Téměř všichni redaktoři mají kromě teoretických znalostí i praktické zkušenosti lexikografické, ať jich už nabyli účastí na Příručním slovníku, nebo lexikografickými pracemi vlastními. Proto se mohli ve větší nebo menší míře podílet přímo i na práci autorské.
Rukopis slovníku připravil za vedení redakce lexikografický kolektiv Ústavu pro jazyk český (podíl jednotlivých členů i jejich speciální zaměření na dílčí úkoly jsou rámcově vytčeny v úvodu slovníku, s. XIX); při řešení dílčích otázek spolupracovali další jazykovědci, především z Ústavu pro jazyk český. Na zpracování odborného názvosloví se významnou měrou podíleli odborníci z akademických, resortních, podnikových aj. výzkumných ústavů, z vysokých škol, z knihoven, z muzeí atd.
Při rozboru ukončeného prvního dílu slovníku zaměříme se ovšem na dílo jako celek, nikoli na jednotlivosti. Jde nám totiž hlavně o to, abychom zjistili poměr mezi vytčeným cílem a úrovní slovníku, abychom posoudili ideovou stránku výkladu hesel a zhodnotili výběr dokladového materiálu, abychom ověřili úplnost a správnost heslových slov i údajů v heslových odstavcích, abychom ocenili technickou stránku slovníku apod. Odpovědi na tyto otázky budeme podle potřeby ilustrovat materiálem ze slovníku.
Akad. B. Havránek vytyčuje v krátkém úvodu hlavní úkol slovníku takto: „Základním posláním tohoto nového Slovníku spisovného jazyka českého je podat dobrý, výstižný obraz celé současné slovní zásoby spisovné češtiny.“ Nutnost splnit tento úkol zdůvodňuje potřebami soudobé socialistické společnosti, ve které nesmírně vzrůstá společenský význam spisovného jazyka. „Ze všech složek jazyka pak nejtěsněji s vývojem národní společnosti i s jejím dnešním rozvojem souvisí jeho slovní zásoba. V ní se spojuje celé kulturní dědictví minulosti národního života i nový jeho rozmach v době současné. Proto poznání této slovní zásoby a obecně přístupné poučení o ní — a to je cílem slovníku — je důležitým činitelem v dnešním úsilí o dovršení kulturní revoluce.“
Pročteme-li první díl slovníku a srovnáme-li materiál v něm obsažený s materiálem Příručního slovníku jazyka českého (1935—1957) nebo Vášova-Trávníčkova Slovníku jazyka českého (4. vyd. 1952), potvrdí se nám závěr, že nový slovník podává opravdu „výstižný obraz celé současné slovní zásoby spisovné češtiny“. Pohotově jsou v něm zachycena a přehledně v heslových odstavcích zpracována i slova nová, která vznikla až v socialistické společnosti jako pojmenování nových společenských skutečností. Tak např. nový slovník uvádí u hesla brigáda vedle vojenského významu ‚jednotka vyšší [34]než pluk‘ i běžné soudobé významy ‚skupina dobrovolných pracovníků pro zdolávání nárazových prací‘ a ‚dobrovolná pomocná práce‘, jako samostatná hesla jsou ve slovníku zachyceny i odvozeniny brigádnický, brigádník (s přechýlenou podobou brigádnice), brigádničit, brigádit, brigadýr (poslední tři slova mají povahu nespisovnou: prvního se užívá v obecné češtině, druhého a třetího ve slangu). Podobně bylo do slovníku pojato nové slovo mládežník s přechýlenou podobou mládežnice a s odvozeným příd. jménem mládežnický. Je zde snad zbytečné nová slova, jimiž se obohatila slovní zásoba spisovné češtiny po r. 1945, všechna vypočítávat. Kdybychom totiž přihlédli i ke všem případům, ve kterých k dosavadním významům slova přibyl význam nový, vyžádaný společenskou potřebou, museli bychom podat dlouhý výčet slov, a to by myslím nebylo v posudku slovníkářské práce účelné. Důležitější je zjištění, že téměř všechna slova, která se rozšířila ve spisovné češtině (popř. i v obecné češtině a ve slanzích) po roce 1945, byla v novém slovníku zachycena a správně vysvětlena. Slovník se tak stává spolehlivým průvodcem i po nejmladší vrstvě slovní zásoby, souvisící se společenskou přestavbou, s budováním socialismu.
Úsilí o aktuálnost slovníku je patrné i z toho, jak byl u mnoha hesel doplněn příkladový materiál, skládající se z víceméně ustálených slovních spojení, o několikaslovná pojmenování a o jiné frazeologické prostředky, které vznikly v údobí budování socialistické společnosti. Tím se do slovníku — do příkladové části heslových odstavců — dostaly i víceslovné pojmenovací jednotky, které mají významnou úlohu v soudobém spisovném jazyce (na rozdíl od slangů, ve kterých se mnohem silněji uplatňuje tendence k jednoslovnosti názvu). Např. mezi doklady na slovní spojení s podstatným jménem družstvo uvádí se jednotné zemědělské družstvo, mezi příkladovým materiálem na slovo kuchyně čteme závodní kuchyně, slovo milice je doloženo ve významu ‚ozbrojená organizace pracujících‘ slovními spojeními dělnická nebo závodní milice, Lidové milice apod.
Pokud jde o obsah slovníku, podařilo se autorům dosáhnout obdivuhodné úplnosti. Přitom se podle vytčeného cíle zaměřili na ta slova, kterých užívají příslušníci celého národa, a jen v přísném výběru zařadili do slovníku prvky nářeční, slangové a argotické. Stejně postupovali i při výběru slov zastaralých a individuálně tvořených. Mohlo by se namítnout, že tyto nespisovné prvky do slovníku spisovné češtiny vůbec nepatří, ale jejich vynecháním bychom kvůli funkci normativní značně snížili jeho neméně důležitou funkci informativní. Do slovníku byla ovšem vhodně zařazena jen ta nespisovná slova a slovní spojení, která jsou doložena u našich předních slovesných umělců nebo jsou obecněji rozšířena. Ne[35]uvádějí se tedy bez výběru všechny nespisovné prvky doložené v umělecké, odborné nebo publicistické literatuře, jak je tomu v některých našich starších slovnících a jak by k tomu mohl svádět obrovský lexikální archív uložený v Ústavě pro jazyk český. Skutečnost, že autoři našli vhodnou míru při zpracování těchto prvků, svědčí o tom, že důsledně dbali vytčeného cíle slovníku. Je nutno vyslovit souhlas také s tím, že se nespisovné prvky opatřují většinou zkratkou autora, který slova užil. Neznamená to ovšem, že se takové slovo nevyskytuje i u některých jiných autorů.
Do slovníku byly ve značném rozsahu pojaty i odborné názvy, jak si to vynucuje rozšiřující se kulturní a vědecký obzor soudobého člověka. Ostatně v mnohých oborech, ať již společenskovědních, přírodovědných nebo technických, přestává být odborné názvosloví výlučným majetkem příslušných odborníků a stále více proniká do běžné slovní zásoby. Připomeňme jen, kolik odborných názvů z nejrůznějších oborů se objevuje v denním tisku nebo v obecně rozšířených populárně vědeckých časopisech a brožurách. Protože autoři měli při výběru odborného názvosloví na mysli společenský význam a aktuálnost příslušného oboru, zařadili do slovníku ve větším rozsahu termíny marxistické filosofie, politické ekonomie, hornictví a hutnictví, stavebnictví, socialistického zemědělství, motorismu, jaderné fyziky, sdělovací techniky, raketové techniky apod. V omezenějším výběru jsou naproti tomu uvedeny termíny etnografické, psychologické, zoologické, botanické, mineralogické, geologické aj. To ovšem neznamená, že je tím slovník nějak ochuzen. Přísnější výběr zde byl nutný proto, aby dílo nepřesáhlo stanovený rozsah, ale i tak se do slovníku dostal široký okruh termínů příslušného oboru. Např. botanické termíny jsou zastoupeny v mnohonásobně větším rozsahu, než v jakém lze předpokládat jejich znalost u průměrně vzdělaného člověka.
Při výkladu významu, popř. významů slova uplatňují autoři slovníku nejnovější poznatky, k nimž dospěly příslušné marxisticky orientované vědní disciplíny. Můžeme si to ověřit srovnáváním s výklady, které podal k slovům označujícím různé společenské skutečnosti Příruční slovník. Nový slovník např. uvádí jako první význam slova duše význam ‚vnitřní vědomí a schopnost člověka myslit, cítit a chtít, vázané na jeho hmotnou podstatu a vznikající mozkovou činností‘. V Příručním slovníku toto vymezení úplně chybí a podává se jen výklad v duchu idealistické filosofie. Nebo slovo dělník je v novém slovníku vyloženo jednak obecně (‚člověk fyzicky pracující ve výrobě‘), jednak z hlediska výrobních vztahů v příslušném společenském zřízení (‚v socialistické společnosti příslušník vládnoucí pracující třídy, která vlastní výrobní prostředky; [36]v kapitalistické společnosti příslušník třídy nevlastnící výrobní prostředky, který prodává námezdně svoji pracovní sílu a je vykořisťován vládnoucí třídou‘). V Příručním slovníku bylo jen vymezení obecné. A tak bychom mohli dále citovat změny výkladů nejen u slov označujících různé společenské skutečnosti, nýbrž i u slov jiných, zejména u různých odborných názvů. Protože se nový slovník stane beze vší pochyby jednou z nejvyhledávanějších příruček spisovné češtiny, bude se čestně podílet svými výklady na formování socialistického vědomí našich pracujících a tím i na dovršování kulturní revoluce.
Všimněme si nyní toho, jak nový slovník vykládá význam, nebo je-li slovo mnohoznačné, významy slova. Autoři zvolili při výkladu střední cestu: uvádějí podstatné znaky významu slova a usilují přitom o co nejstručnější formulaci. Slovník tedy nepodává věcné poučení, na jaké jsme zvyklí ze slovníků encyklopedických, ani se na druhé straně neomezuje na pouhý výčet synonym. Většinou nelze výklady významu, s nimiž se ve slovníku setkáváme, považovat ani za logické definice, u nichž je zcela nezbytná maximální přesnost a úplnost. Výjimkou jsou ovšem některé odborné názvy, jejichž přesné vymezení bylo převzato z odborných prací. Máme-li na mysli informativní zaměření slovníku, vyslovíme s uvedeným principem výkladu významů souhlas, a to tím spíše, že jednotlivá hesla i jejich různé významy jsou vymezeny v dostatečné úplnosti, takže uživatel slovníku nebude nikde na pochybách o významu hledaného slova. Uveďme alespoň jeden příklad: Slovo lid je vyloženo jako ‚široké pracující vrstvy společnosti‘. Výklad významu není zajisté logickou definicí, ale poskytuje dostatečné poučení pro uživatele slovníku.
Zvlášť pečlivě je propracováno třídění jednotlivých významů a významových odstínů slova. Pravda, v mnoha případech lze mít jiný názor na poměr mezi jednotlivými významy, na rozlišování významů a významových odstínů, ale nikde není možno vytknout, že by šlo o nesprávné zobecňování ze shromážděného materiálu. Ba naopak, čím pozorněji se začítáváme do jednotlivých hesel slovníku, tím bezprostředněji cítíme za heslovými odstavci obrovský materiál slovníkového archívu a tím výše oceňujeme činnost autorského kolektivu, který stovky a tisíce dokladů ověřil, roztřídil a výsledky třídění zachytil výkladem jednotlivých významů. Nový slovník tak podává další důkaz o tom, že slovníkářství — pokud ovšem zpracovává nový lexikální materiál — není jen věcí lexikografické techniky, nýbrž předpokládá i velké schopnosti abstrakční a zobecňovací.
Účelně je vyřešeno i řadění jednotlivých významů. Na prvním místě je obyčejně význam dnes nejběžnější a za ním následují ostatní podle souvislosti s významem uvedeným jako zá[37]kladní. Tak např. u hesla místo uvádí slovník sedm významů v tomto pořadí: 1. část prostoru, ňa kterém něco je, leží, koná se nebo kde může něco být, ležet, konat se; 2. osada, obec, město; 3. zast. ob.[1] hospodářské zajištění, životnost, hospodářství ap.; 4. část, díl; 5. postavení v nějaké řadě, pořadí; 6. zprav. množ. úřední činitel, instance; 7. služební zaměstnání, povolání, postavení, funkce, úřad ap. Ve většině případů splývá nejběžnější význam slova s významem původním, takže slovník umožňuje sledovat i významový vývoj slova. U některých slov se však do čela výčtu významů dostává význam nepůvodní a původní je pak uveden na takovém místě, které mu přísluší podle souvislosti ve významové řadě. Např. významy slova báje (báj) jsou vypočteny v tomto pořadí: 1. liter. vypravování ze života pohanských bohů nebo vysvětlující nějaký přírodní zjev; 2. básnické vypravování, zvláště o dobách předhistorických, pověst, pohádka ap.; 3. nepravdivé nebo skutečnosti neodpovídající sdělení; 4. bás. něco neskutečného, vysněného, kouzelného, tajemného. Nejblíže k původnímu významu slova báje má zajisté význam ‚nepravdivé nebo skutečnosti neodpovídající sdělení‘, ale je vhodně umístěn podle souvislosti až na třetím místě ve významové řadě. Zásadu o přednosti nejběžnějšího významu neuskutečňuje však slovník důsledně, nýbrž v některých případech klade na první místo význam původní, třebaže není nejběžnější. Většinou je to tam, kde je to zvláště výhodné, protože toto pořadí umožňuje lépe zachytit významové souvislosti. Někdy však pochybujeme o správnosti tohoto postupu. Je tomu tak zejména tehdy, kdy se do čela významové řady dostává význam knižní nebo dokonce zastaralý. Např. u slova milost zahajuje významovou řadu zastaralý význam ‚vlastnost někoho nebo něčeho milého‘, pak následuje knižní význam ‚kladný, příznivý vztah k někomu níže postavenému; expr. přízeň, obliba vůbec‘ a teprve na třetím místě je uveden nejběžnější význam ‚slitování, milosrdenství; útrpnost, soucit, soustrast‘. Na něj navazuje čtvrtý význam skutek, čin z milosrdenství, zvl. odpuštění trestu‘, ale pak je významová řada přerušena zastaralým významem ‚milenecká láska‘, který by patřil nejspíše do sousedství významu ‚přízeň, obliba vůbec‘. Čtvrtému významu je pak nejblíže význam uvedený na místě šestém, totiž význam slova Milost v panovnických, šlechtických aj. titulech Jeho Milost, Vaše Milost.
Jak vysvítá z posledního příkladu, lze mít někdy rozdílný názor nejen na volbu čelného významu, ale i na sestavení významové řady. Většinou však jde jen o příklon k jiné možnosti, která se při řadění významů nabízí. Nelze tedy ve velké většině případů vytýkat jiné [38]řadění jako chybu. Např. u hesla jazyk uvádí slovník tři významy: 1. svalnatý, velmi pohyblivý orgán v dutině ústní (u zvířat v tlamě, zobáku atd.); orgán chuti, mluvy; 2. soubor vyjadřovacích a sdělovacích prostředků vlastní příslušníkům určitého společenství jako nástroj myšlení a dorozumění; 3. věc, předmět nebo jeho část zpravidla úzkým dlouhým tvarem se podobající jazyku. Pořadí významů je dáno schématem: původní význam — jeho metonymické přenesení (tj. rozšíření názvu nástroje na výsledek činnosti tímto nástrojem vykonávané) — jeho metaforické přenesení (tj. rozšíření názvu části těla na předměty podobného tvaru). Vedle uvedeného pořadí se však nabízí i možnost položit na druhé místo význam metaforický a teprve na třetí metonymický. O přednost toho nebo onoho pořadí je možno vést spor, ale posoudíme-li otázku z hlediska přehlednosti slovníku, nelze zamítnout ani první ani druhé pořadí.
Za samostatné se nepovažují významy vzniklé přenesením a dosud neustálené (nelexikalizované). Proto jsou zařazeny za příslušný význam ustálený. Např. význam podstatného jména brázda v přeneseném slovním spojení vyorat brázdu ‚vykonat mnoho ve svém pracovním oboru‘ je zahrnut do ustáleného významu ‚rýha vyoraná pluhem v zemi‘. Vřazování podobných slovních spojení mezi příklady pro příslušný ustálený význam slova je výhodné, neboť se tím odlišují významy ustálené od neustálených a výstavba heslového odstavce se nikterak nekomplikuje. Je-li třeba podat výklad přeneseného významu, je uveden hned za slovním spojením menší kurzívou, která neruší celkovou jednotu příkladové části. Podobně jako při pořadí významů slova lze mít i při rozlišování významů ustálených a neustálených někdy jiný názor na jednotlivé případy, než jaký měli autoři. Ale v žádném případě nezmenšuje postup zvolený ve slovníku přehlednost heslových odstavců.
V některých případech je výklad významu slova nahrazen synonymy. Tento způsob výkladu významu bývá častější jen u slov individuálních, řídce doložených, zastaralých a nespisovných. Dosahuje se tím větší stručnosti slovníku, neboť výklad významu je podán jen jednou, a to na tom místě, kde synonymum vystupuje jako samostatné heslo. Tak např. je-li zastaralý význam podstatného jména černidlo určen synonymem ‚inkoust‘, je to pro uživatele slovníku zcela dostačující, protože slovo inkoust patří k běžné slovní zásobě. Kdo by se chtěl seznámit s výkladem tohoto slova, najde si je jako samostatné heslo (je tu vyloženo jako ‚speciální tekutina sloužící k psaní‘). U běžných heslových slov se místo výkladu užívá synonym mnohem řidčeji, obyčejně v těch případech, kdy synonyma náleží k slovům obecně rozšířeným. Jinak se pravidelně připojují až za výklad heslového slova, a jsou-li na téže stylové úrovni jako slovo [39]heslové, vyznačují se prostrkanou kurzívou. Důsledným uváděním synonym se nesporně zvyšuje hodnota nového slovníku, neboť k jeho funkci informativní a normativní přistupuje i funkce tzv. slovníku synonymického, který dosud chybí v naší lexikografické literatuře. Výběr synonym i jejich řadění prozrazuje zkušeného lexikografa, který obtížnou synonymickou problematiku dokonale zvládl. Totéž platí i o uvádění slov opačného významu (antonym, opozit). Užívá se jich k přesnějšímu vymezení významu. Opozita jsou tištěna stejně jako synonyma prostrkanou kurzívou a jsou umístěna v závorce s petitovou zkratkou op.
Za výkladem významu slova následuje po dvojtečce příkladová část heslového odstavce. Slouží k ilustraci a konkretizaci významu slova a v mnoha případech rozčleňuje obecný význam na významové odstíny. Je důležitá hlavně proto, že uvádí nejběžnější slovní spojení, v nichž se slovo vyskytuje, a tím dává představu o jeho kontextu. Zvláště je třeba vyzdvihnout to, že v příkladové části jsou shromážděna ve větší nebo menší úplnosti těsná slovní spojení a sousloví. Tím se nový slovník stává významným pramenem české frazeologie, kterého lze s prospěchem užívat při písemných projevech. Je sice pravda, že bychom příkladovou část mohli doplnit o další ustálená spojení, ale nesmíme zapomínat na základní normativní a informativní poslání nového slovníku, a také na to, že jeho rozsah byl vzhledem k vymezenému cíli předem stanoven. Proto nemůžeme klást požadavek, aby příkladová část zachycovala frazeologii daného slova v maximální úplnosti. Musíme však posoudit, jak úsporně využívá slovník prostoru vymezeného pro příklady. A tu stačí začíst se jen do několika složitějších heslových odstavců, abychom se přesvědčili nejen o úsporném citování příkladového materiálu, ale i o jeho pečlivém výběru. Jestliže však chválíme nový slovník za frazeologické bohatství, nechceme tím říci, že plně uspokojuje potřebu velkého českého slovníku frazeologického. Nemohl by se přípravy takového slovníku ujmout Ústav pro jazyk český?
Důmyslně je v novém slovníku propracováno stylistické hodnocení slov a slovních spojení a jeho označování soustavou zkratek a značek. Lexikální prvky se hodnotí podle několika hledisek: podle spisovnosti a nespisovnosti, podle příslušnosti k stylové vrstvě, podle hustoty výskytu, podle dobového výskytu a podle expresívnosti. Označena jsou především všechna slova a slovní spojení nespisovné povahy, přičemž se rozeznávají prvky nářeční, oblastní, lidové, slangové a argotické. Jen v ojedinělých případech, kdy nelze určit příslušnost slova nebo slovního spojení k některé z uvedených nespisovných vrstev, omezuje se slovník na zkratku nespis. (např. laufka ‚děvče pro posílky‘). Je záslužné, že se slovník snaží [40]rozlišovat nářeční prvky místní a oblastní, i když se nemůže opřít o jazykový atlas, který by zachycoval geografické rozšíření jednotlivých slov. Za daného stavu dialektologického bádání musíme být novému slovníku vděčni alespoň za přibližné údaje. V některých případech však máme přece jen pochybnosti o tom, zdali je zařazení nářečního prvku mezi oblastní slova oprávněné (např. u slova kraple ‚pokrm nazývaný taštičky‘). Pokud jde o tzv. lidová slova, označující hlavně pojmy z prostředí venkovského obyvatelstva v předsocialistickém období, doporučovali bychom neužívat tohoto hodnocení. Ostatně slovník uvádí zkratku lid. jen velmi zřídka a podává obyčejně příslušné hodnocení přímo ve výkladu významu.
Slova a slovní spojení, která sice nemají povahu spisovnou, ale jsou běžnými výrazovými prostředky obecné češtiny a z ní někdy pronikají do češtiny hovorové, jsou označena zpravidla jako „obecná“ (zkratka ob.). Oddělení těchto prvků od slov nářečních a slangových je výhodné, neboť některá z nich zaujímají postavení na pomezí spisovnosti a nespisovnosti. Je třeba jen dbát toho, aby mezi ně nebyla zahrnuta i slova a slovní spojení, která dnes z obecné češtiny ustupují. Autoři slovníku si tento požadavek uvědomují, a proto opatřují mnohá „obecná“ slova a slovní spojení poznámkou o jejich zastarávání (např. příslovce kór je opatřeno poznámkou poněk. zast. ob.).
Podle příslušnosti spisovných slov a slovních spojení k tzv. stylovým vrstvám rozlišuje slovník prvky hovorové, knižní, básnické, publicistické a odborné. U odborných názvů obyčejně uvádí zkratku příslušného oboru. Zvláštní pozornost věnuje i hustotě výskytu jednotlivých lexikálních prvků a jejich dobovému omezení. Rozeznává tu z hlediska frekvence slova běžně užívaná, která ovšem zvlášť neoznačuje, řidší (zkratka řidč.), řídká (zkratka zř. nebo značka *). Také dobové omezení slov a slovních spojení je pečlivě poznamenáno, ať již přímo ve výkladu významu nebo zkratkou zast. pro slova zastaralá a poněk. zast. pro slova zastarávající. Místo zkratky zast. užívá slovník značky †, jde-li o určení týkající se celého hesla.
Slovník podává i systematické hodnocení citového zabarvení slov a slovních spojení (jejich expresivity). Vedle vrstvy citových slov bez zvláštního dalšího příznaku, opatřených zkratkou expr., jsou v slovníku označeny příslušnými zkratkami lexikální prvky, které patří k vrstvě slov důvěrných neboli familiárních (fam.), hanlivých neboli pejorativních (hanl.), zhrubělých (zhrub.) a vulgárních (vulg.), zjemňujících neboli eufemistických (euf.) a ironických (iron.). Mezi slovy náležícími do vrstvy familiární mají zvláštní označení slova domácká (dom.), mazlivá (mazl.) a dětská (dět.).
[41]Hodnocením nespisovných slov a slovních spojení podle příslušnosti k vrstvě nářeční (místní nebo oblastní), obecně české, slangové, argotické apod. řeší slovník i otázku jazykové správnosti. Je-li některé slovo nebo slovní spojení označeno např. jako nářeční, je zřejmé, že se ho nemůže užívat v projevech spisovných, pokud v nich ovšem nemá nějakou zvláštní funkci. Jinak uplatňuje slovník při rozhodování o správnosti toho nebo onoho slova důsledně hledisko funkční: nezavrhuje slova a slovní spojení, která jsou sice v rozporu se slovotvornými zákonitostmi české slovní zásoby, ale už se v jazyce vžila, a jejichž zamítnutím by vznikla mezera ve výrazových prostředcích. Lze po právu říci, že Slovník spisovného jazyka českého pohřbívá poslední zbytky jazykového purismu, s nimiž jsme se v nedávné minulosti ještě tu a tam setkávali, a definitivně zbavuje uživatele spisovné češtiny pochybností o správnosti některých slov a slovních spojení, na nichž zůstalo z dob brusičství podezření z nečeskosti. Ovšem tam, kde jde o slovo zřejmě nesprávné, vedle něhož existuje slovo tvořené v duchu českých slovotvorných zákonitostí, upozorňuje zkratkou nespr. na jeho nepřípustnost ve spisovném jazyce (např. místo hybridní odvozeniny jeřábista doporučuje správnou podobu jeřábník).
K přednostem nového slovníku patří i to, že podává potřebné poučení o tvarech ohebných slov. Uvádí ovšem jen ty tvary, v nichž se častěji chybuje nebo které ve spisovném jazyce kolísají. Existují-li spisovné tvarové dublety, naznačuje jejich pořadím nebo přímo příslušnou poznámkou rozdíl v jejich frekvenci a stylistické příslušnosti. Uživatel slovníku najde tak za heslovým slovem přehledně všechny tvaroslovné údaje, které potřebuje k spisovnému vyjadřování. Je tedy nový slovník i spolehlivým rádcem v otázkách tvaroslovných. Navíc obsahuje údaje o vazbách sloves a v potřebných případech i o vazbách podstatných a přídavných jmen, zejména dějových.
Jak heslová slova, tak i text heslového odstavce jsou pravopisně upraveny podle Pravidel českého pravopisu z r. 1957. Proto lze slovníku užívat i jako rádce pravopisného. Nevýhodné je jen pořadí pravopisných dublet typu revise // revize, neboť o zařazení heslového slova rozhoduje pravopisná podoba původní, nikoli zčeštěná. Kromě toho je toto zpracování hesel v rozporu se zpracováním slov jako džem // jam, u nichž je na prvním místě podoba pravopisně nová.
Shrneme-li výsledky hodnocení různých stránek nového slovníku, dojdeme k závěru, že se jím dostává do rukou uživatelů spisovné češtiny dílo vynikajících slovníkářských kvalit. Nový slovník plní spolehlivě několik funkcí: popisuje podrobně normu české slovní zá[42]soby, informuje o významu českých slov a slovních spojení, poskytuje přehled o synonymech a antonymech příslušných k danému heslovému slovu, seznamuje s nejběžnější českou frazeologií a poučuje ve věcech pravopisných a tvaroslovných. Zpracování slovníku vyniká účelnou stručností, potřebnou úplností a důmyslnou přehledností. Také grafická úprava heslových odstavců a vůbec celého slovníku je zdařilá. Přejeme pracovníkům na novém Slovníku, aby s nemenším úspěchem zpracovali v plánované lhůtě i díl druhý a třetí.
[1] Ve Slovníku jsou tyto zkratky (viz i dále) tištěny stojatě petitem, jen v tomto posudku z technických důvodů proloženou kurzívou.
Naše řeč, volume 44 (1961), issue 1-2, pp. 32-42
Previous Jitka Štindlová: Využití technických prostředků mechanizace a automatizace při organizaci archívních sbírek odborného názvosloví
Next Jaromír Bělič: K slovenské lexikografii
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1