Z knih, časopisů a novin

Karel Svoboda, Přemysl Hauser

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jazykovědné studie v Bulletinu Vysoké školy ruského jazyka a literatury

Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury I, vydaný v r. 1956 za hlavní redakce prof. dr. Antonína Dostála Státním pedagogickým nakladatelstvím, obsahuje jazykovědné a literárněhistorické příspěvky napsané pracovníky Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze.

Je uveden přednáškou akad. Bohuslava Havránka K jubileu Lomonosovovy university moskevské, přednesenou na slavnostním veřejném zasedání vědecké rady University Karlovy, konaném dne 28. dubna 1955 k 200. výročí založení Lomonosovovy university v Moskvě. Autor v ní rozvinul dokumentární obraz vnějšího i vnitřního rozmachu moskevské university od jejích počátků do doby současné, zdůrazňuje její význam pro vývoj pokrokového myšlení ruského. Sledoval styky české vědy s ní (zejména vyzdvihl zásluhy Jiřího Polívky) [283]a zdůraznil, jak ve srovnání s minulostí nesmírně vzrostl v době přítomné počet Čechů, kteří přicházejí na moskevskou universitu, a jak se vůbec zmnožily styky mezi představiteli vědy české a sovětské.

Příklad spolupráce česko-sovětské naznačuje i sborník sám tím, že obsahuje vedle příspěvků českých autorů též stať sovětského jazykovědce prof. A. G. Rudněva Odnorodnyje členy predloženija (Několikanásobné větné členy), kapitolu to z monografie Russkij sintaksis osložnennogo predloženija, připravené autorem do tisku.

Když autor kriticky ukázal, jak danou otázku řešili ruští jazykovědci v minulosti, přistoupil k výkladu svého vlastního pojetí. Nepřihlížeje záměrně k věcnému významu slov a jejich tvarů, podává A. G. Rudněv tento výměr několikanásobného větného členu: „Členy věty se nazývají několikanásobnými, jestliže stejným způsobem určují jeden z větných členů nebo jsou jím určovány, plníce touž sémanticko-syntaktickou funkci.“ Zvlášť zajímavá je ta část stati, v níž se A. G. Rudněv zabývá vztahy přídavných jmen ve složených přívlastcích. Tak např. vykládá, že ve spojení Zemi krášlily rudé, žluté a zlaté květy jde o výčet různých druhů obecného rodového pojmu nebo stejnorodé látky na základě jediného příznaku. Na rozdíl od toho v případech typu Nastal deštivý, blátivý, temný podzim charakterizují jednotlivé přívlastky osobu nebo věc z jednoho hlediska, citově zesilujíce nebo ostřeji odstiňujíce tu či onu vlastnost. V případech typu S radostným citem naděje na nový, lepší život… následující přívlastek se vždy pojí k předcházejícímu a objasňuje jeho obsah. V závěru své cenné stati ukazuje autor na výrazných příkladech z literatury na stylistické využití několikanásobných výrazů a končí výkladem o interpunkci v několikanásobných výrazech.

Touž tematiku má i stať Josefa Hrbáčka O několikanásobných větných členech, zvláště o několikanásobném přísudku; soustřeďuje se přitom na některé problematické otázky, zejména na poměr několikanásobného přísudku a souvětí. Na počátku svého příspěvku se autor mimo jiné zabývá otázkou terminologickou a vztahem mezi přídavnými jmény ve spojení typu staré pověsti české; praví tu, že „k podstatnému jménu pověsti patří přívlastek české a ten je dále rozvit přídavným jménem staré“. Tím se liší od A. G. Rudněva, ale i od akad. Fr. Trávníčka, na nějž se odvolává.[1] O přívlastek adjektivní rozvíjející jiný přívlastek adjektivní jde v bezespoječných spojeních snad jen v typu uváděném A. G. Rudněvem nový, lepší život. Tu by bylo možno mluvit o přívlastku adjektivně rozvitém, na rozdíl od typu starý český jazyk, kde jde o přívlastek postupně rozvíjející.

[284]Podnětně zkoumá Hrbáček otázku vztahu mezi několikanásobným přísudkem a souvětím, když nejprve stručně charakterizoval nejednotnost jejího řešení. Vycházeje z pojetí, že „sloveso je nositelem větného významu, sloveso je základní jednotkou věty“, Hrbáček řeší otázku tak, že zkoumá významové vztahy mezi slovesy, která mají týž podmět; měřítka syntaktická prý tu nestačí. Dospívá k závěru, že o několikanásobný přísudek jde tehdy, jestliže „děje (přísudkovými slovesy vyjádřené) spolu těsněji souvisí sémanticky, tj. doplňují se nebo kontrastují (jsou vyjádřeny synonymy nebo antonymy), kdežto v případech dvou nebo více dějů rozličných bychom mluvili o souvětí“. Jasné případy souvětí jsou prý např. Sedím u stolu a píši dopis. Chlapec vešel do místnosti a zdvořile pozdravil starého ředitele. O větu jednoduchou s několikanásobným přísudkem jde v případech: Všechno jasně zářilo a svítilo. Tak klíčilo, rostlo a tvrdilo se mé české vědomí.

Toto pojetí odůvodňuje Hrbáček ještě tak, že prý spojení Žák sedí a píše vzniklo elipsou „ze dvou zcela rozdílných predikačních vztahů, tj. ze dvou různých vět“, takže prý případy tohoto typu „je nutno pokládat i po stažení a vypuštění opakujícího se členu jako dva predikační vztahy, tedy jako dvě věty“.

Vedle toho však, jak Hrbáček konstatuje, mohou být mezi oběma krajními případy i případy méně jasné. Tak je tomu mimo jiné např., „spojují-li se slovesa sice ne synonymní, ale označující všechna jeden nebo podobný druh činnosti: Žáci ve škole čtou, počítají, píší, kreslí… Příbuznost různých činností, kterou slovesa vyjadřují, umožňuje pokládat je ještě za několikanásobná“. Rovněž v jiných spojeních než slučovacích, jak uvádí J. Hrbáček, je „ponětí několikanásobnosti silně oslabeno a mluví se o souvětích i tam, kde jde o děje synonymní nebo antonymní“. Avšak též „děje obsahově blízké (synonymní) se mohou od sebe vzdálit mimo jiné tehdy, jestliže jsou rozvity různě, různými rozvíjejícími členy. Základní predikační vztah, v podstatě týž, se tak rozčlení různými determinačními členy ve dva různé predikační vztahy“.[2]

J. Hrbáček tedy hledal zevrubně a bystře, co jednotlivé případy odlišuje, nikoli však to, co je spojuje; studoval podle mého mínění vztahy pro řešení dané otázky druhořadé. Nevycházel od toho, co je podstatou dvojčlenné věty (o věty dvojčlenné tu vesměs jde), přešel téměř vztah mezi přísudkovými slovesy a podmětem, tj. základní vztah, kterým vzniká dvojčlenná věta. Domnívám se, že odpověď na otázku, zda jde v daných případech o několikanásobný přísudek či souvětí, je nerozlučně spojena s otázkou, zda tu jde o jednu predikaci či predikací více. Při studiu jazykových jevů je třeba hledět k tomu, jak vyjadřují [285]myšlenkový proces. A tu je zřejmé, že vyslovuje-li někdo větu Žák sedí a píše, nemyslí si při tom Žák sedí a žák píše, nýbrž uvědomí si obsah slova žák a s ním spojí obsahy slov seděti a psáti. Nejde tu tedy o dva uzavřené predikační akty (a zajisté ani v minulosti nikdy nešlo), nýbrž o predikační akt jeden, při němž má mluvčí stále na mysli obsah podmětu a o něm vypovídá slovy v přísudku. Jde tu o větu jednoduchou s několikanásobným přísudkem.[3] Jeden predikační akt je tedy nejenom tam, kde jsou přísudková slovesa s významy nejen sobě blízkými, ale i vzdálenými, kde přísudek sponově jmenný je spojen se slovesným (Hrbáčkův příklad Bratr je učitelem a učí na jedenáctiletce), kde jsou různá slova rozvita týmž výrazem, ale i tam, kde každé z nich je rozvito výrazem jiným, i tam, kde se slovesa opakují (např. Stále jen četl a četl)[4]. Úkolem jazykovědy je ovšem zkoumat i vztahy mezi jednotlivými přísudkovými slovesy a třídit je, avšak bez jejich nadřazování skutečnosti obecnější, tj. predikačnímu vztahu.

Cenné podněty k hodnocení jazykových jevů a jejich třídění obsahuje příspěvek prof. Ant. Dostála K otázce složení gramatické stavby a jejího vývoje. Gramatická stavba, jak praví autor, není „jen souhrnem gramatických tvarů, např. deklinačních nebo konjugačních, nýbrž má svou významovou stránku“. Systém gramatické stavby záleží v tom, že gramatická stavba je nějak sestavena, má své systémové složky, a to vedle složek základních i složky doplňující, ale i složky stojící mimo systém. Změnami jazykovými vznikají i nové slovní druhy. Z příkladů, které prof. Dostál uvádí, připomínám jen vznik přídavných jmen, jež autor řadí především s podstatnými jmény ke slovům pojmenovávacím. Podle mého mínění je pro poznání významové stránky přídavného jména třeba zdůraznit, že podstatná jména a přídavná jména nepojmenovávají stejným způsobem, že podstatná jména pojmenovávají osoby, zvířata, věci, děje a vlastnosti přímo, zařazujíce je k určitému pojmu (zvláštní je případ jmen vlastních), kdežto přídavná jména blíže určují podle vlastností jevy pojmenované podstatnými jmény nebo označené některými zájmeny. V tom je např. rozdíl mezi pojmenováním vlastnosti podstatným jménem (tu je vlastnost pojmenována jako substance[5]) a pojmenováním vlastnosti jménem přídavným.

Mezi obecnými gramatickými významy vyjadřovanými uvnitř deklinace a konjugace jsou podle Dostála rozdíly v abstrakci. Termínu gramatická kategorie se neužívá ani v rozsahu jedné vědy stejně; mluví [286]se např. o kategorii jména, slovesa atd., ale též o kategorii deklinace, konjugace, o kategorii nominativu, genitivu atd. „Jazykovou kategorii je třeba chápat nejen jako vyjádření skupin nebo tříd významových, jako významy obecné, nýbrž také je třeba do pojmu kategorie zahrnovat jazykové prostředky, které ji vyjadřují (proto je to kategorie jazyková). Gramatická kategorie pak je již speciální kategorie jazyková, která je omezena na gramatickou stavbu, vyjadřuje obecný význam, a to gramatickými prostředky. O existenci jazykové kategorie se zpravidla soudí z existence jazykových prostředků, které ji vyjadřují.“ Jsou však případy, dodává autor, kdy obecný význam není dosud pevně svázán s určitým jazykovým prostředkem (např. u tzv. iterativ), nebo prostředky starší kategorie ještě přežívají, ale jejich význam zanikl (např. duál).

V závěru svého článku zdůrazňuje autor ve shodě s Fr. Kopečným a A. V. Isačenkem nutnost rozlišovat podle stupně abstrakce kategorie vyšší a nižší, a to ještě více skupin než dvě, i potřebu jejich rozlišení názvy. „Bude také nutno vždy ověřit, zda skutečně o kategorii jde. O kategorii jde tam, kde jde o vyjadřování obecného významového protikladu, jenž je pak vyjadřován také protikladnými prostředky (protikladnými formami apod.).“ To i zjišťování vzájemných vztahů mezi kategoriemi je třeba založit na podrobném jazykovědném studiu.

Vyjadřováním modálnosti se zabývá studie Přemysla Adamce Modální slovesa a modální predikativa v češtině a v ruštině. Obecné výklady v úvodu studie čerpají ze známých prací, především ze studie akademika Vinogradova[6], z práce Dokulilovy[7] a Ďurovičovy.[8] Modálností se ve shodě s nimi rozumí poměr obsahu věty ke skutečnosti, jak se jeví mluvčímu a jak jej mluvčí vyjadřuje. Jádrem studie je formální vyjadřování modálnosti v češtině a v ruštině a významové odstínění modálnosti. Hledání vhodného ekvivalentu pro modální konstrukci jednoho jazyka v jazyce druhém má velkou praktickou cenu, zejména pro překladatelskou praxi. Po formální stránce rozlišuje autor čtyři typy modálních konstrukcí:

1. osobní konstrukci s modálními slovesy (musím psát),

2. neosobní konstrukci s modálními slovesy,

a) která mají jinak i osobní formy (musí se psát),

b) která v modálním významu jsou neosobní (dá se psát),

[287]3. osobní konstrukci s modálními predikativy, tj. jmennými tvary adjektiv s modálním významem (jsem nucen psát),

4. neosobní konstrukci s modálními predikativy (je nutno psát).

Rozdíly ve využití těchto konstrukcí v obou jazycích jsou v podstatě dva: Čeština využívá v daleko větší míře než ruština osobní konstrukce s modálními slovesy, ruština mnohem více než čeština neosobní konstrukce s modálními slovesy a osobní a neosobní konstrukce s modálními predikativy. Autor upozorňuje, že při užití některé modální konstrukce rozhodují i zřetele stylistické. V češtině se konstrukcí s modálními predikativy užívá v jazyce knižním, novinářském, odborném apod. více než v jazyce hovorovém (srov. např. je nutno povšimnouti si…, bude třeba řešit…). Z hlediska syntaktického považuje autor konstrukce modální sloveso a infinitiv (musím psát) a modální predikativum s infinitivem (jsem nucen psát) za jeden větný člen, za holý přísudek. V ruské mluvnici se pro ně užívá termínu „složený slovesný přísudek“.

V další části se autor zabývá tím, jaké modální ruské konstrukce odpovídají příslušným modálním konstrukcím českým. Uvádí vedle sebe ekvivalenty z obou jazyků a dokládá je vhodnými příklady. V přehledné tabulce zachycuje pak soustavu hlavních českých modálních sloves a modálních predikativ. Připojuje k tomu některé drobné poznámky. Tak si všímá toho, že antonymem, tj. slovem s protikladným významem, k slovesu musím je sloveso nesmím; záporná forma nemusím má jen význam prostě popírací, ne protikladný. Sloveso míti nemá v modálním významu budoucí čas a v různých časech má ve stejné modální konstrukci různé významové odstíny, např. mám jít do města vyjadřuje cizí vůli — měl jsem jít do města může vyjadřovat vlastní žádost i cizí vůli.

Podrobné analýze významové podrobuje autor modální slovesa museti, míti, směti a jejich záporné formy nemuseti, nemíti, nesměti a hledá pro jednotlivé významové odstíny ekvivalenty v ruských modálních konstrukcích. Významový rozbor je velmi jemný a podrobný. Tak např. zjišťuje autor u slovesa museti osm významových odstínů: nutnosti (musíte tam jít), náležitosti děje (pravidlo musí být přesné), potřebnosti děje (musím se najíst a vyspat), vynucenosti (musel jsem se podřídit), záliby, zvyku (stále musí mluvit), neodvratnosti (to se musí stát), předpokladu (ten člověk musí být chytrý). Pro srovnání uvádím, že v Příručním slovníku jsou u hesla museti uvedeny tři základní významy (povinnosti, neodvratnosti, logické nutnosti). Pro všechny významové odstíny přináší autor bohatý dokladový materiál český i ruský. Vyhledávání ruských ekvivalentů je, jak autor poznamenává, velmi nesnadné a obtížné. Jeho práce je tak velmi záslužná, protože upozorňuje zejména překladatele na rozdílnost modálního [288]vyjádření v češtině a v ruštině a odhaluje bohatý významový rejstřík ve vyjadřování modálnosti.

Miroslav Kubík ve studii Ženské osobní názvy v ruštině a v češtině se pokusil srovnat výrazové prostředky obou jazyků pro pojmenování žen podle povolání, sociální příslušnosti, společenského postavení a veřejné funkce. Studie se zabývá převážně popisem současného stavu v ruštině; o češtině mluví jen pro konfrontaci, přičemž vychází z toho, co bylo již v mluvnicích konstatováno. V základě zjišťuje, že v češtině je přechylování mnohem důslednější než v ruštině a také v historickém průřezu se jeví jako proces produktivní. Ukazuje na to, že někdy brání užití přechýleného jména okolnost, že slovo v jazyce existuje s jiným významem nebo má jistý citový odstín: např. slova s příponou -ka označovala manželky mužů příslušného povolání (doktorka, kontrolorka) a pak také ženy vykonávající toto povolání. Pro označení manželek pak bylo v češtině využito přípony -ová (doktorová, kontrolorová). Nesprávné je autorovo tvrzení, že se nepřechýlené tvary typu paní doktor dlouho držely v řeči oficiální a v jazyce publicistickém. Těchto podob se užívalo a dosud užívá pouze v určitém jazykovém prostředí jistých sociálních skupin, ve slangu. Pozornosti by zasloužila otázka jmen vespolných (host — rus. gost — gost’ja); autor se jí ve studii dotýká jen zběžně a nepřesně. Pomíjí rovněž působení ruštiny na češtinu v některých typech, např. ve vojenském slangu na vyjádření jako svobodník Novotná apod.; při srovnávání obou jazyků mohl na něj poukázat.

Bulletin uzavírají dvě studie literární, Zdeňka Mathausera, K voprosu o vzaimootnošenii soderžanija i formy literaturnych proizvodenij, a Věry Vařejkové, Kronika moskevská.

---

[1] Srov. Trávníčkovu Mluvnici spisovné češtiny § 524, 3 a § 609, 1, jeho příspěvek v Naší řeči 38, 1955, s. 189, i Stručnou mluvnici českou (1955) Boh. Havránka a Al. Jedličky, § 158, 5.

[2] Srov. J. Ružička, Zložené súvetie, Slovenská reč 19, 1954, s. 27n.

[3] Srov. B. Havránek - Al. Jedlička, Stručná mluvnice česká (1955), § 151, a Vl. Šmilauer, Novočeská skladba (1947), s. 420.

[4] Srov. odlišné pojetí v článku Hrbáčkově na s. 49 a v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny, § 525, 4.

[5] Srov. např. výklad A. M. Peškovského v knize Russkij sintaksis v naučnom osvěščeniji, Moskva 1956, s. 74.

[6] V. V. Vinogradov, O kategorii modalnosti v russkom jazyke, Trudy instituta russkogo jazyka, tom II, Moskva 1950.

[7] M. Dokulil, K modální výstavbě věty, Studie a práce lingvistické I, Praha 1954.

[8] L. Ďurovič, Lexikálno-syntaktické vyjadrovanie modálnych a hodnotiacich vzťahov, Bratislava 1956.

Naše řeč, volume 41 (1958), issue 9-10, pp. 282-288

Previous Václav Vážný: Úvahy nad novým českým etymologickým slovníkem

Next Milan Jelínek: Z našich novin