Časopis Naše řeč
en cz

Nová práce z oblasti lašských nářečí

Věra Michálková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Za několik posledních let nevyšla u nás žádná větší dialektologická práce. Souviselo to s reorganisací našeho vědeckého života i nakladatelského podnikání, zčásti však také s tím, že zkoumání místních nářečí bylo poněkud podceňováno. Teprve sovětská jazykovědná diskuse, a zvláště Stalinovy příspěvky ukázaly mimo jiné na význam a důležitost studia dialektů a oživily i urychlily práci našich dialektologických odborníků. Prvním větším samostatným dílem, které po této diskusi vychází, je Středoopavské nářečí Arnošta Lamprechta (jako publikaci Slezského studijního ústavu v Opavě vydalo Stát. ped. nakladatelství, Praha 1953).

Středoopavské nářečí patří do skupiny nářečí lašských; jimž se už dříve věnovala zvýšená pozornost a jež zvláště studoval zemřelý prof. Ad. Kellner. Začal průzkumem rodného nářečí okolo Štramberka, později se zabral do studia jiných oblastí lašských nářečí a hlavně se zaměřil na sousední nářečí polského typu. Prof. Kellner si vychoval několik nadaných žáků, z nichž někteří pocházejí ze stejné oblasti jako on. K těmto žákům a později nejbližším spolupracovníkům patří i autor nové nářeční monografie Arnošt Lamprecht. Ve své práci užil osvědčené již metody; kterou známe z dialektologických publikací Matice moravské, kde jako první svazek vyšlo právě Kellnerovo Štramberské nářečí a později i jeho Východolašská nářečí. Tato metoda zkoumá nářečí na základě historickosrovnávacího studia jazyka.

Lamprecht se zaměřil na zkoumání nářečí asi dvaceti obcí východně a jihovýchodně od Opavy (Kajlovec, o němž se zmiňuje, není však [232]uveden v přiložené mapce); centrem zkoumané oblasti je autorova rodná obec Štítina. Na počátku vlastního popisu a rozboru nářečí je obecný úvod, v němž se autor stručně zmiňuje o vzniku své knihy, mluví o způsobu práce a za cíl si klade „zachycení dosavadní tradiční mluvy“. Vedle těchto poznámek více méně metodických se dotýká některých otázek poměru jazyka a lidské činnosti. Zdůrazňuje sepětí jazyka s myšlením i nerozlučnou spojitost zkoumání jazyka se studiem dějin společnosti a připomíná, že se v jazyce obráží celý složitý historický vývoj společnosti, která tímto jazykem mluví. Zásady takového zkoumání však autor ve skutečnosti nezachovává. Ve vlastním rozboru nářečí se nesetkáme ani s okrajovou poznámkou, která by se týkala těchto otázek, anebo s výklady, v nichž by autor uvedené these nějakým způsobem aplikoval. Dále mluví v úvodě o tom, jaký je cíl dialektologických prací v současné jazykovědě a jaký význam mají pro historické studium jazyka. Není však dosti jasné, co míní autor tím, že nám „studium nářečí … napomáhá odkrývat základní tendence z budoucího vývoje“. Jde-li, jak má autor patrně na mysli, o základní tendenci vývoje nářečí, pak je tu zřetelný poměrně rychlý ústup nářečních prvků, směřování k jednotnému jazyku celonárodnímu a vplývání do něho. Naproti tomu o základních tendencích vývoje národního jazyka v užším smyslu by nebylo možno na základě studia nářečí získat mnoho nových poznatků. Není dokonce vyloučeno, že bychom nezískali nové poznatky vůbec žádné.

Práce sama je rozdělena na hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví a skladbu; zvláštní kapitolu tvoří obecná charakteristika středoopavského nářečí a poznámky k dialektologické mapě a k okrajovému přechodnému úseku. Na závěr jsou připojeny nářeční ukázky a mapka zkoumané oblasti, v níž je zakresleno patnáct hláskoslovných a tvaroslovných jevů, jimiž se řeč skupiny dvaceti středoopavských obcí liší od svého nářečního okolí.

V první části hláskosloví se zabývá Lamprecht hláskoslovnou soustavou a původem jednotlivých hlásek středoopavského nářečí. Hlásky, které se nevyskytují v hláskovém systému obecně českém, hodnotí s hlediska fonologického a připojuje přesný popis jejich artikulace. Celý rozbor nářečního materiálu je zaměřen k tomu, aby byly zdůrazněny jevy, jimiž se dvacet středoopavských obcí liší od svého nářečního sousedství, a na jevy, jež jsou řeči obyvatelů všech těchto obcí společné a činí z těchto obcí samostatnou a více méně homogenní nářeční jednotku v rámci oblasti lašské.

S celou lašskou oblastí je středoopavskému nářečí společné zrušení rozdílu mezi dlouhými a krátkými samohláskami, jak o tom mluví autor jednak u jednotlivých samohlásek při jejich popisu, jednak v paragrafu o kvantitě, kde upozorňuje na poměrně nepatrný počet výjimek [233]u slov významu citového, afektivního. Jiným charakteristickým rysem, rovněž společným pro všechna lašská nářečí, je slovní přízvuk. Hlavní slovní přízvuk bývá na druhé slabice od konce slova; slova čtyřslabičná a víceslabičná mívají kromě tohoto hlavního přízvuku ještě také přízvuk vedlejší, obyčejně na sudých slabikách počítáno od konce slova. Nářečí přesně odlišuje i a y, právě tak jako l, jež odpovídá obecně českému střednímu l, a ł (tvrdé). Všechny tyto hlásky jsou samostatnými hláskami (fonémy) (był × bił, lež’ × łež’). V nářečí není slabikotvorné l nýbrž l s průvodní souhláskou, nejčastěji i nebo y. Se sykavkami dz, dž (znělými protějšky hlásek c, č), které se vyskytují jako hlásky kombinační na švu slov, setkáváme se i v některých morfologických typech — v příčestí trpném, v tvarech opětovacích sloves a analogií i v některých tvarech jiných. Příslušníci mladší generace nahrazují dz hláskou z, ale přesto si dz zachovává svou významově rozlišovací funkci alespoň v několika málo případech, jako na př. ve dvojicích: svadzač’ (= svádět) a svazač’ (= svázat) a pod.

Z jevů, které charakterisují středoopavské nářečí po stránce hláskoslovné proti nářečím okolním, je to sykavková řada š’, ž’, č’, dž’, jež nově vznikla splynutím řady š, ž, č, dž s řadou ś, ź, ć, dź. Po sykavkách této nově vzniklé řady a po s, z, c, ř se i měnilo v y, takže se zde vyslovuje třy, ž’yma, č’ystý. Od okolních oblastí se liší nářečí dvaceti středoopavských obcí funkčním zatížením jednotlivých hlásek. Je zde na př. častěji e proti východoopavskému i v typech chlev, polevka, mojeho a za starší ó je častější u, jako v druhém pádě množného čísla podstatných jmen rodu ženského a středního (jahud, sluv) anebo i v imperativě (pomuž’, něpovul).

Pro tvarosloví je charakteristická snaha o zevšeobecnění skloňovacích koncovek. V 3. pádě množného čísla podstatných jmen všech rodů a skloňovacích typů je koncovka -am, jen výjimečně u některých podstatných jmen rodu mužského a u podstatných jmen rodu středního typu „kuře“ koncovka -um (borakum, č’elatum). V sedmém pádě jednotného čísla podstatných jmen rodu ženského je rozšířena po celé oblasti opavských nářečí koncovka -um a stojí zde proti koncovce -u (v témž pádě) v obcích ležících na jihovýchod od středoopavského typu. Podobnou tendenci k sjednocení koncovek pozorujeme v 7. pádě množného čísla podstatných jmen všech rodů, kde máme jedinou koncovku -oma. Obdobné příčiny působí pravděpodobně i sblížení tvrdých a měkkých typů podstatných jmen středního rodu s koncovkou -o: polo, srco. Tyto silnější sjednocující tendence jsou obdobné jako v sousední polštině.

Podobně jako v hláskosloví nejde tu o jevy, jež by charakterisovaly výlučně toto popisované nářečí, jde spíše o konstatování, že je zde podobná situace jako v ostatních nářečích na celém našem jazykovém [234]území — totiž snaha o zevšeobecnění skloňovacích koncovek, ovšem tvaroslovnými prostředky, vlastními tomuto jazykovému systému. U časování se setkáváme s podobnými jevy, že totiž koncovka jednoho tvaru některého slovesného typu proniká do všech ostatních typů sloves. Tak na př. 3. osoba množného čísla přítomného času má jedinou koncovku -u pro slovesa všech typů. A právě tímto důsledným jednotným zakončením se liší skupina středoopavská od oblasti jižní a jihovýchodní, kde je vedle staršího -u (-ju) také -a (-ja) v typech oni robja, lež’a, a od jihozápadní, kde je zachován typ na -i, -y: oni młuvi, robi, chodž’y, młač’y, který autor hodnotí jako zachovaný tvar archaický.

Ve skladbě není typických jevů, které by se nevyskytovaly zároveň i v ostatních oblastech lašských, po případě i v jiných nářečích českého jazyka. Za charakteristický rys považuje autor užívání předložky do, jež se klade často místo předložky k, ke (idu do masařa). Při srovnání se někdy užívá ani místo jako (spi ani zabity). Trpná příčestí ve složených tvarech s činným významem mají často platnost přídavných jmen (je odjety, hodž’yny su dojdzene).

Nemůžeme zde vypočíst všechny jevy, jež jsou pro zkoumanou oblast i pro nářeční okolí společné, ani do podrobností vymezit, čím se středoopavské nářečí odlišuje od obcí sousedních, takže tvoří samostatnou nářeční jednotku. Pokud jde o Lamprechtovu práci samu, je škoda, že nelze autorovy vývody sledovat hned na lexikálním materiálu, který byl původně myšlen jako druhá část práce. Tento materiál však bude pojat do souborného lašského slovníku, na němž již pracuje v Brně širší autorský kolektiv při pracovišti Ústavu pro jazyk český. V textu se někdy vyskytují slova, jimž lidé, kteří nepocházejí z tohoto nářečního prostředí, nerozumějí a jež by bylo bývalo dobré v závorce vyložit [na př. hałečky (s. 69), š’arpač’ (s. 65), fyrač’ (s. 64)].

Po drobných výhradách, které jsme k Lamprechtovu rozboru středoopavského nářečí poznamenali na počátku tohoto článku, je nutno říci, že je to práce poctivá a zdařilá. Je cenná zvlášť svým spolehlivým a důkladným materiálem a jeho pečlivým roztříděním. Zachycuje přesně a velmi plasticky mluvnický systém jednoho typu lašských nářečí a je dobrou paralelou Kellnerova Štramberského nářečí. Některé další úkoly, jak jsme se o nich na začátku zmínili a jak o nich mluví sám autor, jako je zkoumání nářečí v souvislosti s vývojem společnosti, mohou být předmětem dalšího bádání, k němuž tato materiálová práce klade dobrý základ.

Lamprechtova monografie je užitečná nejen pro jazykovědce, kteří se studiem nářečí a jazyka přímo odborně zabývají, nýbrž měli by se s ní seznámit i ti, kdo se zajímají o jazyk s hlediska praktického, především učitelé. Každý učitel by měl pokládat za svou povinnost seznámit se s pracemi o nářečí kraje, v němž působí. Uvědomil by si, které jevy [235]jsou jeho nářečí a spisovnému jazyku celonárodnímu společné, a naopak, kterými znaky se tyto dva útvary od sebe liší. Z tohoto srovnání by mu bylo jasné, na které jevy se má při vyučování zvláště zaměřit a které naopak žákům nepůsobí potíží, poněvadž je mají i ve svém nářečí. (Na příklad v oblasti nářečí lašských jistě dělá dětem poměrně malé potíže psaní i a y po tvrdých a obojetných souhláskách, poněvadž je většinou vyslovují. Jiné poměry jsou však ve spojení i / y s t. zv. souhláskami měkkými. A ještě mnohem větší pozornost je třeba věnovat kvantitě a její významotvorné platnosti.) Tím, že se učitelé seznámí s nářečím svých žáků a uvědomí si shodné i rozdílné prvky místního dialektu a spisovného jazyka celonárodního, usnadní v mnohém práci sobě i dětem.

Naše řeč, volume 37 (1954), issue 7-8, pp. 231-235

Previous Milan Romportl: Nad slovenskou příručkou jevištní výslovnosti

Next Zdeňka Sochová, D. Žofková, Božena Zimová: Z Ústavu pro jazyk český