Výslovnost zkratkových slov

Milan Romportl

[Articles]

(pdf)

-

Ve svém článku o zkratkových slovech[1] všímá si M. Helcl stručně také jejich výslovnosti. Domnívám se však, že nebude na škodu, podíváme-li se na tuto otázku zevrubněji, a to jednak na poměr grafiky těchto zkratek k jejich výslovnosti, jednak na typické znaky této výslovnosti.

Především musím poněkud omezit předmět svého pozorování. Vyloučím ta zkratková slova, jež jsou tvořena pouze z počátečních slabik členů složeného názvu nebo ze slabik a počátečních písmen, a to obyčejně již s tím záměrem, aby se přibližovala svým hláskovým skladem a celkovým zněním českým slovům (tedy typ Staska, Narpa, Tep a pod.). U tohoto typu není výslovnostních problémů, jež by byly těmto slovům vlastní, hlásky se velkou většinou vyskytují v seskupení obvyklém v češtině, přízvuk je nesporně na prvé slabice, jsou tu zachovávány všechny rysy českého hláskového skladu.

Všimnu si zde pouze těch zkratkových slov, která převážně vznikají nezáměrně z počátečních písmen členů složených názvů.[2] Již jejich grafika (psána jsou obvykle pouze velkými písmeny, jen výjimečně velkými s malými, na př. Kčs) naznačuje, že se při nich — na rozdíl od typu zmíněného výše — nemyslilo na to, aby byla pojímána jako nová slova. Ovšem příčiny, které vedou k zavedení zkratky v psaném jazyce (totiž snaha o co možná nejstručnější označení jediného pojmu majícího složité pojmenování), uplatňují se analogicky i při čtení a mluvení. A zde se pak dostáváme již k problémům vyslovování takovýchto zkratek.

Zkratky, jež do jazyka vnikají jako prvek značně neobvyklý, nevstřebává jazyk stejným způsobem. Domnívám se, že na stupeň jejich přizpůsobení má vliv několik činitelů, z nichž za nejdůležitější bude nutno pokládat tyto: a) délku zkratky, b) její obvyklost, c) její složení.

a) Za zkratku tohoto typu, která může nabýt charakteru slova, považujeme obvykle takovou zkratku, jež je nejméně dvoupísmenná [47](tedy na př.: Kč — označení předválečné čs. koruny, DP — Družstevní práce, RA — Rudá armáda atp.). Zdá se však, že délka písmenné zkratky má i svou horní hranici. Nemám dokladu, že by do mluvené češtiny pronikla zkratka, která má více než pět písmen, a i slova této délky jsou velmi řídká (na př. MŠANO — starý název ministerstva školství a nár. osvěty). Nejčastější jsou písmenné zkratky tříliterové, vedle nich pak zkratky tvořené čtyřmi písmeny.

b) Pokud jde o dvouliterové zkratky, nejsou příliš časté. Souvisí to jistě s tím, že při poměrně menším počtu možných kombinací pouhých dvou písmen dochází dosti často k tomu, že táž zkratka představuje dva nebo i více různých názvů (na př. RG může stejně značit reálné gymnasium jako revoluční gardu a p.). Zde ještě více než u zkratek delších narážíme na problém obecného přijetí zkratky a na otázku její srozumitelnosti. Ve třech shora uvedených příkladech uvádím zároveň tři přibližné stupně obecné přijatosti zkratky: Zatím co v prvém případě (Kč) šlo o zkratku oficiální a všem známou (ovšem ve formě káčé realisovanou pouze v řeči hovorové a obecné, nikoli ve spisovné), v druhém případě byla zkratka DP (vysl. dépé) běžná v mluvené řeči jen v hovoru, v kterém bylo ze souvislosti jasné, že jde o Družstevní práci; konečně třetí příklad representuje zkratku obecně nepřijatou, jíž se však může použít v jasném kontextu, ale pouze v řeči psané (normálně se píše a zejména říká plně Rudá armáda). Totéž, poněkud v menší míře, platí také o zkratkách delších.

c) Více méně náhodné seskupení písmen ve zkratce poskytuje také různé možnosti její realisace v mluvené řeči. Helcl tu rozlišuje dva typy, jež můžeme charakterisovat takto: 1. samohláskově-souhláskový, v němž je písmeno nahrazováno pouze odpovídající hláskou (čteme tedy ÚRO též jako úro); 2. takový, v němž jsou písmena uváděna svým pojmenováním v abecedě (tedy ČSR jako čé-es-er). Je zajímavé, že do prvé skupiny nepatří všechny zkratky, kde je samohláska umístěna mezi souhláskami nebo naopak. Helcl uvádí jako příklady zkratky ČOS, NÚC, KOR. Ty patří do skupiny druhé, spolu se zkratkami převážně souhláskovými a takovými, kde by nahromadění hlásek, zastupujících písmena zkratky, neodpovídalo skupinám hlásek obvyklým v češtině (uvádím na př. OOR — okresní odborová rada).

Můžeme říci, že prvým způsobem se vyslovují takové zkratky, jež takto vyslovit můžeme a kde tomuto způsobu nebrání ani jiné okolnosti. Těmi mohou být podle mého mínění především: neobvyklé sousedství hlásek (ve zkr. ČOS je to skupina čo, v českých slovech neobvyklá), dále shodné nebo obdobné znění zkratky s jiným slovem, obvykle s nevhodným významem (ŠUP = škola uměleckého průmyslu — nebo ČUBA = Česká unie boxerů amatérů), anebo konečně [48]vztah zkratky k příbuzným zkratkám jiným, jež mohou být vysloveny pouze způsobem druhým (na př. KOR — krajská odborová rada je srovnávána s OOR — okresní o. r.). Mohou být jistě i jiné, méně zřejmé příčiny (u zkratky NÚC snad psané ú na druhém místě ve slově?) a snad někdy pro výjimečný případ ani vysvětlení nenajdeme. Více než o zákony jde tu spíše jen o tendence.

Pokud jde o prvou skupinu, nebude ani tentokrát výslovnostních problémů. Zkratky se tu vyslovují jako jiná česká slova, podobně jako zkratky slabičné.

Nás bude především zajímat výslovnost písmenných zkratek druhé skupiny. Litery jsou tu representovány svými pojmenováními, která jsou řazena prostě vedle sebe. Při styku se objevují obvyklé kombinační hláskové zjevy, přesto však obyčejně toto seskupení jednoslabičných prvků uchovává některé zvláštní výslovnostní rysy, které mluví proti tomu, abychom takto vyslovované zkratky pokládali za slova.

Je to v prvé řadě přízvuk; Helcl o něm píše, že je na poslední slabice. Je to pravda jen částečná. Přízvuk je sice na poslední slabice, avšak rovněž prvá slabika má přízvuk, i když obvykle (ne však vždy) o něco slabší. To, že se nám zdá přízvuk na poslední slabice silnější než ve skutečnosti je, souvisí s tím, že dynamická linie českých přízvukových taktů je klesavá. Tedy na místě, kde je v češtině obvykle intensita nejslabší, je zde větší než u předcházející slabiky. Tím vzniká především dojem silnějšího přízvuku. — Příčina, proč je přízvuk právě na této slabice, není zcela jasná. Snad bychom se mohli domnívat, že poslední slabika, representující závěrečné a obvykle významově nejdůležitější slovo celého výrazu, uchovává při přechodu do zkratky stále toto důrazné postavení a že se pak tento usus přenáší i do zkratek, kde poslední slabika nezastupuje slovo nejdůležitější. Prozatím je nutno konstatovat, že s hlediska fonetického je třeba tyto zkratky nejméně tříslabičné pokládat za dva takty (MNV — em-en-vé; ovšem slabičný předěl je za m před e!). Jestliže po takovéto zkratce následuje jednoslabičné slovo, zejména nepřízvučná příklonka, vysvitne tato dvoupřízvukovost zkratky ještě jasněji. Tak na př. větu ATK to vyhrál vyslovíme átéká to vyhrál, tedy s přízvukem na á, ká a vy (na slabice vy je zároveň přízvuk větný). Jestliže ovšem dáme větný důraz na ATK, stane se jeho nositelem slabika ká, tedy poslední slabika zkratky, ačkoli ani jeho umístění na prvé slabice není nemožné.

Pokud jde o zkratky dvouslabičné, není situace tak jasná. Přízvuk má nesporně slabika druhá (DP — dépé, NV — envé), prvá je slabší, obvykle však ne o mnoho. Někdy má prvá slabika také přízvuk, byť i slabší, a tvoří pak samostatný jednoslabičný takt, jindy [49]ji můžeme hodnotit jako nepřízvučnou a pak ji můžeme pokládat buď za předtaktí, nebo splývá s předcházejícím taktem. Pro obě realisace by se našly příklady; domnívám se však, že prvý způsob je častější. Větu: Kde má prodejnu DP? vyslovíme nejspíše s přízvukem na slabikách kde, pro-, dé i pé (tuto patrně s větným přízvukem). Zdá se to tím spíš možné, že dvouslabičné zkratky bývají vyslovovány — pravděpodobně pro svou krátkost — volnějším tempem a s malou pausou uprostřed spíše než zkratky delší.[3]

Jisté kolísání nastává také, vyskytne-li se zkratka tohoto typu po jednoslabičné předložce. Název divadelní hry 4 : 0 pro ATK vyslovím pravděpodobně s předložkou nepřízvučnou a s přízvukem na á a ká, podobně i větu Závodí o TOZ. Výslovnost s přízvukem na předložce a pak až na poslední slabice zkratky slyšíme jen zřídka. U dvouslabičných zkratek převládá naopak výslovnost s přízvučnou předložkou, jako je tomu ve větách Půjdu do DP (do dépé) nebo Dej to na NV (na envé).

Jestliže zkratka předchází před jiným slovem, s nímž tvoří ustálený název, pak obyčejně dostává přízvuk prvá slabika zkratky, zatím co poslední jej ztrácí. Tak vyslovíme názvy sokolských jednot NV Bratislava s přízvukem na en a bra, ČSD Kolín na čé a ko.

Pokud jde o další fonetické zjevy při výslovnosti zkratek, upozorňuje Helcl zejména na obvyklé zachovávání rázu i uprostřed ‚zkratkového slova‘. Jako bývá otázka rázu v češtině nadbytečně zdůrazňována i jinde, je tomu tak i zde. Můžeme říci, že ráz uprostřed zkratek bývá zachován (čé’ó’es, čé’es’er) jen při výslovnosti velmi volné nebo přehnaně rázné, tedy spíše výjimečně, kdežto v běžné řeči vyslovujeme většinou plynule, bez rázu (tedy čéóes, čéeser), ovšem s neobvyklým slabičným předělem. Tak na př. zkratky FOK nebo MNV dělíme ef-ó-ká, em-en-vé, nikoli e-fó-ká, e-men-vé.

V této běžné výslovnosti nastávají též normální kombinační změny, tedy především spodoba znělostní, která je zjevem zcela spisovným (ČSD vysl. jako čéezdé). Velmi často se tu však projeví i spodoba artikulační, kterou však většinou za spisovnou nepokládáme. Tak jsem zaslechl vyslovovat KSČ a SČM jako káeščé, eščéem.

Výslovnostní rysy uvedené naposled ukazují, že i tento typ zkratek se zapojuje do českého jazykového systému také v oblasti výslovnosti. Avšak zejména otázka jejich přizvukování, otázka poměru mezi zkratkami dvouslabičnými a delšími, stejně jako problém slabičného předělu ukazují, že toto zapojování je teprve v začátcích. Tomu jistě neodporují ani takové doklady, jako je v předválečném bulvárním [50]tisku psané Ževeka (t. j. ŽVK — Ženský veslařský klub), které při zkrácení samohlásek (zejm. vé, ká) a při skloňování podle typu ‚žena‘ jistě předpokládalo přizvukování na prvé slabice. Cítili jsme tu jistou násilnost, neboť jazyk obecně ještě tohoto stadia nedosáhl.

---

[1] Naše řeč 33 (1949), str. 161—170.

[2] O tvoření a skloňování zkratkových slov pojednává též starší článek Helclův, otištěný v publikaci Jazykový koutek Čs. rozhlasu (Praha 1949), opírající se o rozhlasové výklady z r. 1947. Prof. Trávníček ve své Mluvnici spisovné češtiny, zejména v jejím novém vydání, rovněž věnuje pozornost tvoření těchto slov.

[3] Zkratkové slovo eser, uváděné Helclem, je případ zcela jiný; bylo v této podobě přejato již z ruštiny a necítíme v něm již zkratkový původ.

Naše řeč, volume 35 (1951), issue 3-4, pp. 46-50

Previous Karel Hausenblas: O kultuře jazyka a brusičském purismu

Next Vítězslav Hejduk: Čeština za mřížemi a dráty