Časopis Naše řeč
en cz

Dvě nové knihy o českém jazyce

Jiří Haller

[Reviews and reports]

(pdf)

-

(Ostatek.)

Šmilauerova Novočeská skladba je první soustavný pokus vyložit skladbu neboli syntax české věty jako účelnou stavbu větného celku a jeho částí. Na rozdíl od staršího způsobu, který se spokojoval spíše jen statickým popisem skladebních prostředků, vychází Šmilauer důsledně z významu, t. j. z toho, co a jak se má vyjádřit, a k soustavě forem dospívá teprve podrobným pozorováním a srovnáváním bohatého jazykového materiálu, obsaženého v množství individuálních dokladů zvláště k tomu nasbíraných. Věta je podle Šmilauera jazykový útvar, kterým mluvčí nebo pisatel vyjadřuje své stanovisko k nějakému obsahu po[135]užitím a jistým uspořádáním slov. Toto široké vymezení autorovi umožňuje, aby pojal do svých výkladů a přesně zařadil i rozličné vyjadřovací způsoby pohyblivého, uvolněného slohu moderního a odklidil tak jednu z nesnází větného rozboru podle mluvnic dosavadních. Protože však postup, kterým Šmilauer své výklady rozvíjí, je právě opačný než způsob, kterým se skladbě dosud učilo, bude čtenář nejprve asi překvapen mnoha podstatnými změnami v rozdělení a výkladu látky. A tak je možné, že ten, kdo je zvyklý užívat pomůcek založených na skladbě Gebauerově, bude se z počátku dost nesnadno orientovat v této nové knize. Ale čtenář, který se s pojetím Šmilauerovým dobře obeznámí, vděčně ocení velké výhody, jež toto uspořádání poskytuje jak pro theoretické studium větné skladby, tak i pro samu vyjadřovací praxi. V této zprávě chceme stručně nastínit základní osnovu a podat co možná prostou a přístupnou pomůcku k celkové orientaci v Novočeské skladbě. K technické stránce Šmilauerova uspořádání poznamenáváme hned předem, že autor využil i výhodného dělení podle desetinné soustavy a že k své knize kromě podrobného obsahu připojil i několik rejstříků; poučení o jednotlivých jevech tedy čtenář najde snadno a rychle.

Ke vzniku věty je zapotřebí nějakého podnětu, t. j. potřeby mluvčího vyslovit jistý obsah: myšlenku, cit, vůli. Podle povahy podnětu zaujímá mluvčí různé stanovisko k obsahu věty (t. j. k vyjadřované skutečnosti) a v jeho projevu se rozličně uplatňuje stránka rozumová (intelektuální), citová a volní. Odtud vyplývá rozdělení vět v patero druhů podle vnitřního stanoviska mluvčího k obsahu věty: na věty vypovídací (intelektuální), zvolací (intelektuálně-citové), tázací (intelektuálně-volní), rozkazovací (volní), přací (volně-citové). Stanovisko mluvčího k obsahu věty je buď kladné, nebo záporné; proto je výklad o vyjadřování záporu organicky vřaděn do kapitoly jednající o druzích vět. Rázem podnětu se řídí také aktuální stavba věty, t. j. postavení základu a jádra výpovědi. Od aktuální stavby věty třeba rozlišovat stavbu mluvnickou, která jednotlivé výrazy, z nichž se základ a jádro věty skládá, spojuje podle větných schemat obvyklých v jazyce; výklad o mluvnické stavbě věty obsahuje poučení jednak o větných prvcích, t. j. o slovech a slovních spojeních, která se stávají větnými členy, jednak o základních vztazích mezi větnými členy. Vztahy mezi větnými členy se pak vyjadřují rozličnými skladebními prostředky.

Všechny tyto pojmy se podrobně vysvětlují a dokládají v první, obecné části Novočeské skladby. Po úvodním výkladu o druzích vět se probírají větné prvky, t. j. slova a slovní spojení, jež si mluvčí ze slovní zásoby jazyka vybírá k vyjádření obsahu věty (poučení o výběru slov podává nauka o slově, zvláště její část pojednávající o významu slov). Se zřetelem k potřebám větného rozboru se nejprve vytýkají [136]slova, která sice pomáhají při stavbě věty, ale sama větnými členy nejsou (slova pomocná neboli gramatická, na př. předložky, spojky, slova odkazovací), nebo která nebývají větným členem za jistých okolností (slova zdůrazňující, na př. částice pak v co pak, kde pak a pod., spojky i, ani a příslovce, kladené k substantivům, dále slova náladová, t. j. zájmena to, ono ve větách j. „To se to jede!“ a pod.). Zvláštní místo mají samostatné členy větné, které nevstupují do žádného skladebního vztahu k základním členům věty a neúčastní se vlastní větné konstrukce; jsou to věty citoslovečné (Brr, to je zima!), vokativní (Chlapci, kdo pak mi ty hrušky zase vysbíral?), výrazy postavené mimo větu (Peněz, těch mám dost) a vsuvky neboli parenthese (Bylo to tuším loni). A konečně se tu uvádějí také slova, která se stávají holým větným členem teprve ve spojení se slovy jinými, na př. slova vytvářející složené tvary slovesné (byl jsem, budu učit, byl by hledán), zvratné tvary slovesné (blýská se, přeji si) a sousloví (hlava na hlavě — hustě, pán nepán, nevím co, konec konců, ba i a pod.). Praktické ukázky větného rozboru najde čtenář v dodatcích k Nč. skladbě.

Po této eliminaci větných prvků, které nejsou nebo nebývají větnými členy anebo které se samy neúčastní při stavbě věty, probírají se slova, která větnými členy jsou, t. j. skladební podstatná jména (podst. jména i slova zpodstatnělá; vyjadřuje se jimi podmět, předmět, substantivní přívlastek a doplněk), skladební přídavná jména (vyjadřuje se jimi přívlastek a doplněk), skladební příslovce (vyjadřuje se jimi příslovečné určení) a určitá slovesa (vyjadřuje se jimi přísudek). Infinitivy mívají ve větě podobnou platnost jako podst. jména, často se jich však užívá i v platnosti věty (jsou to pak vazby polovětné neboli větné zkratky, na př. Mít peníze, jel bych do světa). Přechodníky jsou doplňky určujícími, kdežto slovesná příčestí bývají zpravidla složkou složených tvarů slovesných; jen příčestí trpné bývá někdy doplňkem (Cítil se zneuznán). Zvláště třeba upozornit, na to, že v pojetí Šmilauerově má platnost větného členu i věta vedlejší (v souvětí podřadném) nebo hlavní (v souvětí souřadném). Na př. v podřadném souvětí „Dvakrát dává, kdo rychle dává“ odpovídá vedlejší věta „kdo rychle dává“ na otázku „kdo dvakrát dává?“, a má tedy platnost podmětu; podobně v souřadném souvětí „Rozumí se, sultán povolal čaroděje“ je druhá věta podmětem věty první (kdo, co se rozumí?). S hlediska významového tedy není podstatného rozdílu mezi větou jednoduchou a souvětím; je mezi nimi toliko rozdíl formální. Pojmy parataxe (souřadnost) a hypotaxe (podřadnost) hledí k formě spojení, kdežto hledisko významové (zřetel k obsahu) vede k pojmům koordinace (přiřaďování) a determinace (určování), a ty oba se uplatňují stejně při spojování větných členů jako při spojování celých vět. Proto se výklad o souvětích neodděluje od výkladu o větě jednoduché, jako tomu bývalo a bývá dosud, [137]nýbrž obé, části souvětí i části vět jednoduchých, se probírá pospolu: stavby věty jako organisovaného celku.

Koordinace a determinace jsou dva z pěti základních vztahů mezi větnými členy. Těmi vztahy se rozumějí způsoby, kterými se větné členy spojují ve vyšší jednotky (ve větné dvojice nebo ve větné skupiny neboli — podle běžného názvosloví — ve výrazy rozvité a rozšířené).

Na prvním místě mezi pěti základními větnými vztahy je predikace, t. j. vztah mezi podmětem a přísudkem (predikátem). Spojením podmětu a přísudku vzniká větná dvojice predikační, jejíž obě části jsou rovnocenné, t. j. jedna není na druhé závislá; shoda přísudku s podmětem není známkou závislosti, nýbrž sounáležitosti. Druhý je vztah determinace, určování, vznikající mezi členem řídícím a závislým: členem závislým se určuje (determinuje) člen řídící (nový klobouk: jaký klobouk?). Spojením členu řídícího se závěty podmětné při podmětu, předmětné při předmětu atd. Není pochyby, že tento způsob mnohem lépe vede k náležitému chápání mluvnické vislým se vytváří větná dvojice určovací (podle dosavadního názvosloví větný člen rozvitý). Třetí je vztah aposice, přístavku. Je to vztah zvláštní, stojící uprostřed mezi determinací a koordinací s parenthesí. Vzniká tam, kde se táž představa vyjadřuje dvojím nebo několikerým způsobem (můj přítel inž. dr. Jan Pavelka, stavební rada). Přístavkem se tu tedy nemíní jenom shodný přívlastek vyjádřený podstatným jménem (král Jan; Jan, král český), nýbrž každý výraz, který vyjadřuje vztah totožnosti, a to v nejširším smysle. Přístavková spojení jsou na př. i výrazy nyní, rok po válce; dole pod podlahou; laryngální, t. j. v hrtanu tvořený; řeka meandruje, t. j. tvoří zákruty a j.; všechny možné případy jsou v Nč. skladbě podrobně uvedeny. Členy přístavkového spojení jsou na stejném stupni a nemusí se skládat po dvojicích, jako je tomu u predikace a determinace; proto tu mohou vznikat celé větné skupiny přístavkové. Čtvrtý je vztah koordinace, přiřaďování; vzniká mezi členy, které jsou na stejném stupni a označují představy (myšlenky) různé. Přiřaďováním se tvoří větné členy rozšířené neboli větné skupiny přiřaďovací, neomezené na postup po dvojicích větných (chléb a housky; chléb, housky a rohlíky). Pátý je vztah parenthese, vsouvání; je to vztah „nulový“, t. j. neúčastní se přímo stavby věty: organické pásmo řeči je při něm přerušeno členem vycházejícím z jiné roviny a vyslovujícím vedlejší poznámku mluvčího k obsahu nebo formě věty. Vsuvkou může být celá věta vložená nebo jen větný člen (Jednou, to ještě Jarmila byla malá, Václav našel na silnici modré sklíčko; Pacholek je — krom té drahé duše — koni podoben povahou). Vsouvání nebývalo dosud řaděno mezi základní větné vztahy a pokládalo se spíše za jakousi odchylku od pravidelné větné stavby. Ale množství případů a druhů, které je v Nč. skladbě [138]sneseno, ukazuje zřetelně, že je to vskutku jeden z běžných způsobů, kterými se vyjadřujeme, a že tedy právem náleží do soustavného výkladu o tvoření vět.

Větné vztahy, jak je vidět, vytvářejí celou stupnici od větotvorného vztahu predikace až po zcela volný vztah parenthese. Jimi jsou vyčerpány všechny možné způsoby, kterými jsme zvyklí budovat větné členy i větné celky; podrobnému jich výkladu je věnována druhá, zvláštní část Novočeské skladby, čtyřikrát rozsáhlejší než část obecná.

V posledním oddíle obecné části Nč. skladby se pojednává o skladebních prostředcích, které slovo nebo několik slov proměňují ve větu. Jsou to: situace a kontext (prostředky nepřímé), mimika a gesta (prostředky mimojazykové), hudební prostředky (t. j. zvukové vlastnosti věty: síla a výška hlasu, přestávky, tempo atd.), pořádek slov, shoda, podřízenost (vazby s pády prostými i předložkovými) a spojovací výrazy (t. j. spojky a slova vztažná). Na konec je připojen výklad o odchylkách od pravidelné mluvnické stavby, t. j. o anakolutu, elipse, atrakci a kontaminaci.

To je v podstatě celá osnova Šmilauerovy Novočeské skladby. Důsledně se v ní postupuje týmž pořádkem, kterým věta vzniká: od podnětu k obsahu projevu, k větným prvkům a dále k větným vztahům a skladebním prostředkům, kterými se tvoří větné členy a větné celky. Jenom novost, nezvyklost této osnovy snad způsobí, že leckterému čtenáři bude nějaký čas trvat, než si navykne dívat se na skladbu věty podle ní. Ale od posledního vydání skladby Gebauerovy-Ertlovy uplynulo už dvaadvacet let, a to je dost dlouhá doba, aby se i v souborném díle objevily podstatné změny, vycházející z výsledků nového vědeckého zkoumání.

Upouštíme zde od podrobnější zprávy o zvláštní části Nč. skladby, třebaže právě v ní je uloženo hlavní jádro celého díla. Jde nám tu, jak jsme už řekli, především o povšechnou orientaci v knize Šmilauerově, a tohoto cíle jsme dosáhli už přehlídkou části obecné. Autor totiž sám rozdělil své dílo tak, že nejprve podává celkový obraz větné skladby a potom věnuje pozornost už jen vztahům mezi větnými členy. Hlavně v této druhé části je uložena velká hojnost nového a pečlivě roztříděného jazykového materiálu, který autor sebral excerpcí z mnoha českých spisovatelů, zvláště z K. Čapka, M. Pujmanové, I. Olbrachta, Fr. Langra, E. Basse, J. Lady, J. Čepa, P. Váši, B. Benešové, J. Š. Baara, J. Herbena, K. V. Raise, Al. Jiráska, pro jazyk odborný pak z knih J. Bělehrádka, Em. Svobody a z vojenských předpisů; také na jazyk společenský (konversační) se v dokladech soustavně pamatuje. Čtenáři, především však učitelé, jistě s povděkem ocení pracné sebrání dokladů tam, kde se poučkou vystihuje jazykový jev toliko ve své obecnosti, takže skutečný, mnohem rozmanitější stav vyjadřovací praxe názorně se objeví [139]teprve výčtem a doložením co možná všech individuálních podob, které onen jev ve vyjadřování mívá. Pro větné rozbory, jež jsou methodicky nutným prostředkem k poznání větné stavby, je to pomůcka velmi vítaná. Těm pak, kdo by chtěli některý jev studovat podrobněji, podává autor obšírný seznam nové literatury syntaktické, knižní i časopisové. V předmluvě k Nč. skladbě autor říká, že tato jeho kniha vznikla ze školní praxe a pro školní praxi že je také určena. Chce být průvodcem umožňujícím „orientaci v nekonečně bohaté jazykové skutečnosti“ a základnou, „podle níž si uvědomujeme a určujeme přechodnost a splývavost mnohých jevů“. Je tedy Šmilauerova Novočeská skladba určena především studentům a učitelům, ale právě pro ten svůj zřetel k vyjadřovací praxi jistě dobře poslouží každému, kdo se snaží hlouběji vniknout do stavby české věty proto, aby zdokonalil svůj sloh.

Naše řeč, volume 32 (1948), issue 6-7, pp. 134-139

Previous Josef Straka: Druhý příspěvek k poznání hovorového jazyka v 16. století

Next Čárka po neukončené přímé řeči