Časopis Naše řeč
en cz

Frajnařka

František Šimek

[Articles]

(pdf)

-

V románě Jiřího Mařánka Ohnivý déšť (vyšlo v Družstevní práci r. 1944) čteme toto slovo dvakrát. Na str. 161: „Jsou to teď děvčiska!“ pohoršeně horlí frajnařka v trhu pod plachtou, když se u ní plátenice Lucinarka zastavila pro svitek kalounů. A na str. 243: Kdesi u stánku vykřikující frajnařky se nakupí hlouček zvědavců…

Slovo, kterého tu autor užil, píše se sice v staročeských rukopisech „fragnarzka“, jenže g v staré češtině neznamená vždy j, nýbrž někdy i naše novočeské g. Také v Jungmannově Slovníku čteme: fragnářka = penestica (Jungmann četl tedy patrně také frajnářka, protože rozlišuje g — píše nad ním háček — od j, jež píše prostě g). Jungmannův doklad je z Bohemáře; ve vydání Klareta u Flajšhanse na str. 65, v. 752, je místo toho „hokyně“, jen rukopis O (je to uvedeno pod čarou) má výraz fragnarzka (v Slovníku ke Klaretovi je uveden jen jako varianta při hesle hokyně). Jiný doklad tohoto slova — i v staré češtině řídkého — má Gebauer v Slovníku stčeském I, str. 386, ze Štítného (v budyšínském rukopise Řečí besedních): krčmářky, fragnarzky, kramářky.

K těmto dvěma dokladům uvádím ještě z Rokycanova Výkladu na evangelium sv. Jana (rukopis kapitulní, str. 99ar): „To je proti lidem těm, ješto se mají lehce při svátostech (řkouce): Á, co ten olej (= při posledním pomazání), an smrdí, ano ffranarka (sic!) vonější (!) prodává?! — a rúhají se.“ Rokycana tu jistě užil slova „fragnářka“, ale písař mu už nerozuměl a zkomolil je (rovněž písař druhého rukopisu, bechyňského, který místo toho napsal dokonce: fatnarca!).

Konečně v rukopise univ. XVII D 4 (Truhlář, Katalog českých rukopisů, str. 135) ze stol. 17. čteme, že autorkou kteréhosi receptu byla „panna Bětuška Fragkmarka“ — patrně se slovo fragnářka (fragnárka?) stalo jménem vlastním.

Z tohoto posledního dokladu vidíme jasně, že se vyslovovalo opravdu frag-, nikoli fraj-. Také mužský rod tohoto slova (rovněž velmi řídký) zněl fragnář a psával se též fraknář (doklad ze Štítného je u Gebauera v Slovníku stč. na uv. m.); u Kotta (díl VI, Dodatky, str. 333) je doložen dokonce fraknéř, z Popravčí knihy pánů z Rožmberka. Pro čtení fragnář, nikoli frajnář, svědčí i etymologie slova, kterou podává Gebauer na uv. m.: je ze stněm. phragener, phragenâri = Kleinhändler, Victualienhändler. Slovo fragnář pak znamenalo u nás hokynáře, fragnářka hokynářku. [27]Sotva tedy správně užil Mařánek tohoto slova v prvním dokladu, kupuje-li u fragnářky plátenice „svitek kalounů“.

Zajímavé je, že toto slovo podnes žije na Slovensku. Kálal (Slovenský slovník) uvádí pod heslem fľagnár, fľagner také fem. flagnárka = hokynářka, ano i flagnárčina = hokynaření, hokynářství.[1] I zde bylo převzato slovo základní z němčiny, jak poznamenává Kálal. Pod heslem fragner je odkaz k flagnár.

Jinak kniha Mařánkova je jazykově téměř bezvadná; jen pořádek slov je místy zbytečně strojený — ani v staročeštině se nekladlo sloveso násilně na konec věty, to se stalo manýrou jen několika málo spisovatelů českých až v době humanismu vlivem latiny.


[1] Upozornil mě na to univ. prof. Václav Vážný, který má rovněž doklady těchto slov z živé mluvy na Slovensku.

Naše řeč, volume 29 (1945), issue 2, pp. 26-27

Previous Jsme svobodni!

Next Karel Říha: Čárka před infinitivem ve větě jednoduché