Etymologická procházka po škole

Vladimír Šmilauer

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek.)

III. Místnosti ve škole

Tak jsme se seznámili s osádkou školy a můžeme se nyní věnovat zase škole samé.

1. Procházejíce školní chodbou, připomeneme si, že v jejím jméně máme krásný příklad t. zv. konkretisace abstrakt. „Chodba“ totiž znamenala původně jenom „činnost chození“, stejně jako služba činnost sloužení, léčba činnost léčení. V Rožmberské knize, staré naší právní památce z první polovice XIV. stol., se stanoví, že „komorníku právo jest dáti za jeho chodbu šestdesát haléřóv“; zde tedy chodba = chůze, pochůzka. Ale pak se rozšířil význam tohoto slova na to, kudy se chodí; z rozličných odstínů (chodník, cestička atd.) se potom ustálil — jistě též pod vlivem německého slova der Gang — význam „spojovací prostora v domě“. Ostatní významy zanikly, s nimi také význam původní, jenž se objevuje na př. ještě v „Cestě do Italie“ M. M. Zd. Poláka 1820: „Ona chodba po břehu mořském od paláce dožecího až k Rio d’arsenale jest pěkná a veselá procházka“.

2. Z chodby se vchází do ředitelny, tajemníkovy pracovny, sborovny, hovorny, kreslírny — jak stejně jsou stavěna tato jména! Ve všech je použito přípony -na, kterou se tvoří v češtině jména budov a místností. V jejich základu je název člověka nebo stroje, který v místnosti pracuje (pekárna, strojovna), činnosti, která se tam provádí (opatrovna), nebo předmětu, jejž v ní vyrábějí, uschovávají ev. prodávají (cihelna, čajovna). Ve [22]škole je ovšem počet těchto možností omezen: pracovní místností ředitele je ředitelna; sboru sborovna (protože je slovo „sbor“ jednoslabičné, vsouvá se slabika -ov); hovorna je místnost určená pro hovory, pracovna k tomu, aby se v ní pracovalo. Od slovesa „pracovati“ a vůbec od sloves VI. třídy se tvoří tato jména velmi lehce. Ale při tvoření od sloves jiných tříd narážíme na potíže, pro něž se často přímému tvoření ze sloves vyhýbáme a uchylujeme se k tvoření oklikou, totiž ode jmen činitelských, leckdy přidělaných právě jen pro tuto potřebu. Tak místnosti, kde se kreslí, neříkáme kreselna, nýbrž kreslírna, což je přitvořeno ke kreslíř. Toto slovo ovšem existuje. Ale máme také posluchárnu a čítárnu, ačkoliv jmen „posluchář“ a „čítář“ neužíváme. Podle vzoru těchto jmen je možné také slovo zpěvárna, jež se v poslední době na našich školách vyskytuje.

3. Slovo kabinet, které označuje menší místnost, pracovnu, dostalo se do evropských řečí v 17. stol. z francouzštiny. Vedle obecného svého významu má tento výraz ještě dva významy speciální. Označuje místnost pro sbírky, zvláště umělecké (někdy také pouhou skříň na sbírky). K tomuto odstínu významovému patří spojení kabinetní kousek v podobném smyslu, v jakém říkáme „výstavní kousek“, a kabinetní fotografie. Dále znamenal kabinet pracovnu vladařovu, později i ty, kdož se v pracovně účastnili porad s vladařem, t. j. ministry, vládu. Sledovati osudy slova „kabinet“ za francouzštinu je počínání beznadějné. Mnohé slovníky tvrdí, že základem slova francouzského je italské gabinetto. Když se však chceme poučiti v italských slovnících (Rigutiniově, Palazziově) o tomto italském slově, nalezneme v nich výklad, že gabinetto pochází z francouzského cabinet. Uzel se zamotává ještě více tím, že jsme v nebezpečné blízkostí slova kabina (to je anglické, ale na francouzském základě). Spokojíme se tedy tím, že budeme se slovníkem Blochovým pokládat dějiny slova „cabinet“ za nejasné. Ale za připomenutí to stálo. Aby bylo vidět, že je v etymologii ještě velmi mnoho temných koutů.

4. Nejpočetnější ze školních místností jsou však jednotlivé třídy. Slovo „třída“ je jedno z těch, při nichž se čeština vytrhla z evropského jazykového společenství. Téměř všechny evropské jazyky užívají rozličných podob latinského slova classis a také starší čeština měla slovo klassa. Ale Veleslavínův slovník „Sylva quadrilinguis“ 1598 vykládá latinské classis jako „třída žáků aneb posluchačů sobě rovných v učení, kteříž jednostejných kněh užívají“. Odtud vyšlo potom novočeské slovo „třída“. Bylo tu užito zajímavého slova, znějícího v staré češtině třieda nebo [23]střieda. Obou těchto podob se bez rozdílu užívá ve dvou významech:

a) „Střída, řada“, na př.: Dosta sě třieda na páva (= řada). Nová rada. (Paris a Elena) dlúho na se třiedú vzhlédáta (= střídavě) Kronika Trojanská. Střídou pásti. Archiv český 22, 175 z r. 1551—1560.

b) „Velká ulice, třída, část města“ (vzpomeňte si, jak se město Komenského Labyrintu celé skládá z ryňku a šesti takových ulic). Příklady: Vztočím se po městu, po třiedách i po uliciech. Bible Olomoucká, Píseň Šalomounova 3, 2 (v bibli Kladrubské je „střiedách“, v Kralické „ryncích“). (Novoměstští) prošli Dlúhú střídu. Staré letopisy české 54. Do nové češtiny však přišlo toto slovo významem rozlišeno; vždy jedna z obou těch forem se spojila s jedním z obou významů a vznikla slova dvě: střída a třída. — Slova příbuzná nacházíme ve všech slovanských jazycích v rozličných podobách a významech. Všechny podoby můžeme převésti na základní podobu *čerda[1] a všechny významy utříditi do dvou skupin: a) „řada“, odtud dále „pořadí“, „řád“; b) „skupina“, z čehož jednak „stádo dobytka“ (slovenské črieda), jednak „třída“.

IV. V třídě

V třídě vidíme na podiu katedru a tabuli, vedle ní křídu, houbu a hadr. Ostatek třídy vyplňují lavice; na nich mají žáci knihy, sešity a papíry, v žlábku kalamář s inkoustem, pero, tužku a gumu.

1. Podium je slovo původu řeckolatinského. Z řeckého podion vzniklo latinské podium, jež v císařské době znamenalo balkon, zvláště loži reservovanou v amfitheatru císaři. Po celá století se tohoto slova užívalo jenom v souvislosti s římskou civilisací. Až pojednou v první polovici XIX. století objevuje se slovo „podium“ ve významu „vyvýšené místo ve škole atp.“. První německý doklad je z r. 1834, první český v Havlíčkových „Obrazech z Rus“ r. 1845. V prvních dobách je české slovo „podium“ nesklonné, od let 70. se však skloňuje.

2. Katedra je slovo řecké; znamenalo „sedadlo, stolici“, také „pelech (zaječí)“.[2] Latinská odvozenina tohoto slova je cathedralis; užívalo se jí ve spojení cathedralis ecclesia pro stoliční neboli sídelní chrám, t. j. hlavní chrám v sídle biskupově. Odtud [24]je české katedrála. Od XVI. století, tedy od humanismu, užívá se slova „katedra“ na označení stolice učitelské. Na universitě u nás se v tomto smyslu častěji užívá českého výrazu stolice („stolice praktické filosofie“ atp.).

3. Jméno tabule je přejato z latinského tabula, kdežto německé Tafel přišlo přes románské tavola. Význam „deska na psaní“ je přímo z latiny; jiný význam téhož slova, „jídelní stůl, hostina“, je z francouzského table přenesen na slovo latinské.

4. Název křída pochází ze starohornoněmeckého slova krîda a to je přejetí latinského creta „bílá hlinka, pečetní země“. Od dávných dob se vykládalo, že jméno bylo křídě dáno podle ostrova Kréty; tak čteme ještě v Staročeském slovníku. Ale zdá se spíše, že je to příčestí latinského slovesa cernere „tříditi, prosévati“: terra creta je „prosetá země“. Z latinského creta pochází též francouzské slovo crayon, i u nás dobře známé.

5. Slyšíme-li slovo houba, první, co nás napadne, je shoda tohoto jména pro pomůcku k mytí se jménem známé plodiny lesní. Touž shodu nacházíme v některých jazycích cizích (na př. v němčině, slovinštině, bulharštině), kdežto jiné jazyky označují obě ty věci jmény různými (angličtina, francouzština, italština, španělština, charvátština atp.). Z historie slova „houba“ a slov podobných můžeme zjistit, že ta shoda není nijak náhodná, nýbrž že je stará a původní. Jménem houba se vůbec označovaly rozličné měkké, „houbovité“ hmoty. Můžeme připomenouti, že někteří jazykozpytci spojují se slovem „houba“ také slovo huba „tlama“; prý je to také jakýsi měkký výrůstek.

6. Slovo hadr je přejato z němčiny. Máme je doloženo již v době staročeské. V nářečích se vyskytuje v trojí podobě: hadr, hadra, handra. Rozdělení je takové: východní Čechy mají handra, ostatní Čechy hadr, ev. hader, Morava hadra, Slezsko a Slovensko handra.[3] Zajímavá je shoda tvarů východočeských s tvary lašskými a slovenskými. Je možné, že se dvojice podob hadr-hadra opírá o dvojici německou: v staré horní němčině bylo femininum hadara, v střední maskulinum hader; také podoby s n, [25]které se foneticky přirozeně vyvinulo před d, jsou snad původu mimočeského.[4] Je zajímavé, že také Francouzi si vypůjčili název pro hadr z němčiny; jejich haillon je ze středohornoněmeckého hadel, vedlejší podoby k hader.

7. Lavice je slovo české, jímž se odedávna, od XIV. stol., nahrazovalo latinské scamnum, živořící v podobě škamna ovšem dosud. Lava je praslovanské slovo indoevropského původu, jež znamenalo nejdříve prostě „uříznuté prkno“; z toho se pak vyvinuly rozličné významy jiné. V dnešní spisovné češtině základního slova lava již nemáme; jsou však jeho odvozeniny, vlastně zdrobněliny: lávka „úzký a lehký most pro pěší“ a lavice „sedadlo“ (srovnej: hlava-hlávka-hlavice). Toto rozlišení významu je pozdější a v nářečích všude provedeno není: tak se na Moravě říká sedadlu lávka a ve východních Čechách můstku lajc. Zdrobňovací význam se vytratil vůbec, neboť zmizel protiklad slova základního a odvozeného.

8. Slovo kniha má staré, ne ovšem zcela jasné dějiny. Fakta, s nimiž musíme pracovati, jsou tato: a) Slovo kniha je všeslovanské. — b) Jistě s ním souvisí maďarské könyv „kniha“; ale maďarské slovo není možno vyložiti ze slovanštiny, a to jednak z důvodů hláskových, jednak proto, že je podobné slovo (końov, papír) i v mordvinštině, ugrofinském to nářečí v Rusku. Protože ovšem nelze mysliti ani na to, že by praslovanština byla přejala toto kulturní slovo od Ugrofinů, třeba předpokládati společný pramen. — c) Také v osetštině, iránském jazyku dožívajícím dnes na Kavkaze, je podobné slovo. — d) Uvážiti však také sluší nápadnou shodu s čínským slovem king „posvátná kniha“ (vzpomínáte na Ši-king, přeložený R. Dvořákem a J. Vrchlickým). — e) Z assyrštiny, starého kulturního jazyka předoasijského, se uvádí slovo kunukku „pečeť“. — Mikkola a Pedersen soudili, že slovo kniha je původu assyrského, odtud že se přeneslo přes armenštinu do turečtiny a z té si je osvojili Slované a Ugrofinové. Sköld naproti tomu myslí na původ čínský, cestu slova však přesně popsati nedovede. M. Räsänen předpokládal prostřednictví (turecko) bulharské. A jsou konečně názory, že slovo kniha je původní buď v slovanštině (Brückner), buď v ugro[26]finštině (Teuchert). Žádný z těchto názorů není naprosto průkazný; proti každému z nich lze vysloviti nějaké námitky. Jisté je ovšem, že je to velmi staré slovo východního kulturního okruhu. — Stará čeština lišila plurál knihy, kníhy „kodex“ a singulár kniha „jednotlivý traktát, písemnost, list“: Klaret o tom říká (Glossář 2334): idola modly, codex knihy, sit kniha charta, zákon lex. Časem byl singulár zatlačen slovy písmo, list atd. a zůstalo jen knihy „liber“. Od XVI. století se však místo plurálu začalo užívati v témž významu (ne tedy ve významu staročeského singuláru kniha) jedn. čísla a to ovládlo úplně. Jedině ve spojení modlicí knihy se plurál udržel déle (podle Gebauera).

9. Slovo sešit se právě dožívá stých narozenin. Po prvé se objevuje v slovníku Franty Šumavského r. 1844 („sešitek“) a Konečného r. 1845 („sešit“). V literatuře je po prvé doloženo r. 1852. Je utvořeno podle cizího zeszyt. Tento pramen dosvědčuje znění prvních našich dokladů: 1852 Lumír 45 „V Krakově vyšel z tiskárny universitní sešit ročníku společnosti učených“; 1855 Obzor 71 „Biblioteka Warszawska, časopis v měsíčních sešitech vycházející“. Jde tedy o sešity časopisů a knih; první doklad pro sešit na psaní je u Pflegra 1864, pro sešit školní u Světlé 1865. Od té doby se slovo „sešit“ stalo zcela běžným.

10. Slovo papír — zase absolutně mezinárodní — je svým původem totožné se slovem papyrus. Papyrus byl psací materiál získaný složitým a umělým způsobem z lodyh šáchoru papírodárného. Náš papír z hadrů, slámy a dřeva je asi vynález čínský, a to velmi starý: už v druhém století př. Kr. se mluví o reformě jeho výroby. Do Evropy přenesli jeho výrobu Arabové. Dovedli však výrobní tajemství dlouho skrývat, a teprve ve 14. století vznikají první mlýny na papír, v Italii 1350, v Čechách už 1370. To ovšem byly mlýny ruční; první strojní papírna vznikla v Čechách r. 1826, a to v Bubenči. — Papír je svou podstatou něco naprosto rozdílného od papyru. Ale převzal jeho užití a s tím i jeho jméno.

11. Takový přechod názvu podle stejného užití nacházíme i u slova pero. Že součást ptačího peří a pomůcka ke psaní mají stejné jméno, je způsobeno tím, že se od raného středověku užívalo ke psaní ptačích brk. Když se potom začaly vyrábět psací pomůcky z ocele, přešlo jméno pero na ně, ačkoliv se nejen materiálem, nýbrž i podobou lišily; přešlo zase jen z toho důvodu, že nové výrobky zastoupily brka v jejich funkci. Tento přechod není ovšem omezen na češtinu, ba není v češtině ani původní. Stejnost výrazů pro obě ty věci nacházíme i v německém Feder, ve francouzském plume, španělském pluma, jinoslov. pero, pióro atp. Jiné jazyky však pero psací a ptačí rozlišují. [27]Na př. angličtina použila k tomu základního rysu svého slovníku, dvojí koleje: germánské a románské. Ptačí pero označuje slovem germánským feather, shodným s německým Feder, pero psací výrazem pen, pocházejícím konec konců z latinského penna, brko. Italština, věrná dědička latiny, diferencovala pro tuto potřebu své střídnice latinských slov penna a pluma „prachové peří“. Psací pero je penna, ptačí piuma. Vidíme na tom dobře, jak někdy různé jazyky, jsouce postaveny před přesně tytéž problémy, řeší je různě podle své podstaty.

Z onoho slova „penna“ pochází také latinské pennalis, naše obecné penál, pouzdro na pera.

12. K papíru a peru patří inkoust. To je slovo řecké, enkauston, kterým se označovala původně tekutina na malbu vpalováním (enkaió je „vpaluji“). Později znamenalo enkauston purpurovou šťávu, kterou se podpisovali císařové byzantští, od IV. stol. pak i římští (incaustum sacrum), a konečně psací tekutinu vůbec, hlavně získanou vařením. Do češtiny se slovo inkoust dostalo někdy v XV. století; první známý doklad je ze Světla apatekářův z r. 1496: „Aqua vitae (t. j. líh) zachovává Incaust, aby nezamrzl u veliký mráz.“ Místo k se uplatnilo lidové g a s g se toto slovo píše v prvním padesátiletí novočeském všeobecně. K podle původu slova obnovil J. Jungmann v Kroku 1, 2; 2 z r. 1821. Trvalo to však plných padesát let, než psaní k proniklo úplně: psaní „ingoust“ nacházíme naposled r. 1872 u Nerudy a Stankovského. Po k bylo od původu au; protože se však au v českých slovech vyslovovalo ou, pronikla tato výslovnost i u slova ingaust, a když se od r. 1850 začalo místo au psáti ou, provedlo se to i v slově našem. Zajímavá je podoba inkust, kterou z Moravského Slovenska (z Mistřic u Uh. Hradiště) uvádí I. Malina. Protože v domácích slovech slovenské nářečí uchovává ú, u proti spisovnému ou (vedú - vedou), bylo toto u zavedeno i tam, kde původně nikdy nebylo, jako je tomu v slově inkoust. Je to t. zv. zvratná analogie.

Slovo „inkoust“ je tedy v češtině až od XV. století; předtím se říkalo obecně černidlo. To není výraz jen slovníkový (Klaretův Glossář 2674: incaustum černidlo, cedula list, creta bělidlo), nýbrž běžný i v literatuře. V Passionále se na př. vypráví: „Alexius poprosi, aby dali jemu lístek s černidlem,“ a v 3. verši 3. kapitoly druhého listu ke Korintským říká „list napsaný ne černidlem, ale duchem“ stejně NZ. Kořečkův z r. 1425 jako bible Kralická z konce 16. století. Toto slovo je v češtině asi původu staroslověnského: mělť jazyk sv. bratří čr’’nilo, z něhož je r. černilo, sch. crnilo i rumunské cernealǎ. Toto slovanské slovo [28]je překladem řeckého melan, z něhož je přeloženo stejně i latinské atramentum (ater, černý) jako gotské swartigl (k swarts, schwarz) a severské blaek, bläck (srov. angl. black). Pojmenování toto je zcela oprávněné, neboť antický inkoust, připravovaný hlavně ze sazí a gumové vody, byl skutečně černý. Dělával se však někdy rozdíl mezi atramentum a incaustum v tom smyslu, že „atrament“ znamenal čerň vůbec; proto lékařský rukopis z poloviny XV. století, citovaný jako LékA., mohl napsati: „atrament, z něhož činie černidlo“ (myslí se tu na skalici zelenou). Toto „atramentum“ se u Klareta překládá črnoch. — České slovo černidlo se drží dosti dlouho. Raně obrozenské knihy užívají výrazů ingaust a černidlo střídavě (Kniha methodní 1777, Kniha ke čtení 1781, Pařízek 1790, Způsoby mravů 1810). Ale od 20. let se užívá slova „černidlo“ už jen archaicky (Jungmann, Šafařík o starých rukopisech, Zeyer v Alekseji, navazujícím na staročeský Passionál, Rais o obrozenecké škole) anebo s názvukem dialektickým nebo jihoslovanským (Kollár, Holeček v překladu jihoslovanských zpěvů).

Německé slovo Tinte je z latinského příčeští tincta (k tingere „barviti“) „zbarvená“.

Byly tedy tři latinské výrazy, o jejichž dědictví se evropské jazyky rozdělily:

1. Atramentum, výraz nejstarší, jenž byl převzat přímo do p. atrament, užívaného také v slovenštině; přeložen je pak do gotského swartigl, slovanského čr’’nilo, přejatého i do rumunštiny, a do severského bläck atp.

2. Incaustum, jež se do Říma dostalo ve IV. století z Byzantska, je v jazycích románských (italské inchiostro, francouzské encre), germánských (anglické ink, holandské inkt), ze slovanských jazyků pak v češtině (a jejím vlivem i v starší pol.).

3. Tincta je výraz nejmladší a v latinských textech se nevyskytuje; objevuje se na dvou nesouvisících územích, totiž na poloostrově Pyrenejském (španělské a portugalské tinta) a ve střední Evropě (německé Tinte, maďarské tinta; vedle jiných výrazů je pak v slovenštině a scharvátštině).

13. Slovo kalamář je převzato ze středolatinského calamarium, a to velmi dávno (je již u Klareta). Základem je slovo calamus, jež znamenalo nejprve třtinu, potom psací nástroj z ní zhotovený. Kalamář byl zprvu schránkou na tyto „kalamy“ a na inkoust, později se jméno přeneslo i jen na prostou nádobku s inkoustem.

14. Slova tužka užil po prvé K. Amerling r. 1836 v Časopise Českého museum (str. 87): „malba tužková (pastell), kdež barevných tužek upotřebiti se dá.“ Toto nové slovo došlo souhlasu [29]Jungmannova; zaznamenávaje je IV. díle svého Slovníku z r. 1838 slovo tuha jako nářeční výraz z Prácheňska, podotýká: „Odtud mohl by Bleistift nazvati se tužka, an olůvko nevlastně dle německého těsně tvořeno“. Již 1839 zavedl J. Svoboda ve své Školce toto nové slovo do školy, 1844 je zaznamenává Franta Šumavský, 1845 Konečný (vedle olůvko a olověnka). Ale ještě r. 1849 pokládá Tyl za nutné vyložit je v závorkách jako „plavajz“.

15. Guma je staré evropské kulturní slovo. Již Hérodot v V. století př. Kr. zaznamenává kommi jako jméno lepidla. Základem je egyptské kamí, kemí; znalost arabské gumy přišla po Nilu. V latině jsou podoby gumnis, cummis žen., cummi, gummi stř. Poslední z těchto podob se rozšířila nejvíce. Ve středověku byla arabská guma velmi oblíbenou součástí léků a jiných přípravků. Byla tedy jistě i u nás známa velmi brzy. Hájkův Herbář z r. 1562 říká o ní: „Gummi aneb slza čili nějaké klí a lepkost vyprýštěná ze stromu“ (výraz „slza“ navazuje na Hérodotovo již označení „slza ethiopské olivy“). — Až do 18., 19. století znamená tedy guma vždy jenom šťávu z gumovníku Acacia vera, užívanou za lepidlo a spojovadlo. Když se však Evropa v 18. století počala francouzským prostřednictvím seznamovati se ztuhlou šťávou jiných stromů, kaučukem, vznikl pro kaučuk výraz gummi elasticum, t. j. „pružná guma“ (angl. gum elastic, fr. gomme élastique, u nás lidově golomastyka, kolomastyka, kolomastryka, kolomastyje). Potom se užívalo i prostého označení „guma“. To se však nerozšířilo obecně, francouzština rozlišuje gomme a caoutchouc, podobně angličtina gum a indiarubber (ale ve Spojených státech je to již jiné), ruština gummiarabik a kaučuk. V němčině se v poslední době lišívá das Gummi = arabská guma a der Gummi = vulkanisovaný kaučuk. Ale v italštině, jižních a západních jazycích slovanských, jakož i v severských jazycích se užívá pro kaučuk také jména gumy. Je to ovšem věcně nesprávné, a proto slýcháme od odborníků nejednu námitku. — Naše mazací guma je výrobek kaučukový (do kaučuku se přiměšuje t. zv. faktis, pružná látka z rozličných olejů; tvrdé gumy na inkoust mají přidánu také pemzu nebo skelný prášek). Užití kaučuku k mazání je jedno z nejstarších, jak nás poučuje J. Sv. Presl ve Všeobecném rostlinopise 1846 (II, 1338): „Pryskyřice ta znamenitá, kaučuk čili klí zpružné (Gummi elasticum) nazvaná, ani líhem ani vodou se nerozpouští. Jinde se potřeboval toliko k vymazání tužky, nyní ale naučili se z něho dělati rozdílné nářadí, obzvláště hojické, a co jej umějí rozpouštěti, dělají z něho nepromočné tkaniny.“

Preslovo klí zpružné je jeden z pokusů nalézti pro kaučuk [30]název český. Při všech se vychází ze slova „pružný“. První z nich bylo pružeť; J. K. Tyl napsal 1836: „Střevíce z gummi elasticum (pružeť?) již od několika let se v Praze prodávají.“ Toto nové slovo pojal do svých slovníků 1844, 1851 J. Franta Šumavský; k životu mu však pomoci nedovedl. Ve školní terminologii z r. 1853 nacházíme po prvé výraz pružec; ten žil déle. Jeden z posledních dokladů je v Čechově „Pravém výletu pana Broučka do měsíce“ 1888: „vymrštil se jako pružcový míč vysoko od půdy“. Největšího rozšíření se dožila třetí náhrada, slovo pryž. Kdo je jeho autorem, nevíme. První známý doklad literární je v „povídce pro mladé i dospělé“ od Fr. Hoffmanna „Hoch pašerův“, přeložené Janem Možným[5] r. 1857. Říká se tam: „Dali mu rejsovací desku a všecky ostatní potřebnosti, jako jsou: kružidlo, olůvko, pryž“. Další doklad se objevuje až za dvacet let (1878 u Ž. Podlipské); týká se také mazací gumy. Slovnikářsky zaznamenal slovo pryž Rank (a podle něho i Kott). Studničkovy Listy průmyslové a pomalu se rozvíjející školství i literatura technická slovo pryž propagovaly, ale přes to přese všecko zůstalo slovem stále ještě knižním.

V. Závěr.

Výklady zde podané obsáhly jenom nepatrný zlomek slovní zásoby novočeské. Přece však jsme při nich dospěli k rozličným poznatkům obecnějším, a bude nyní užitečno shrnouti je.

I. Slovní zásoba každého jazyka obsahuje jednak slova domácí, jednak slova cizí. Povaha věci způsobila, že jsme větší pozornost věnovali slovům cizím. Ta vůbec mívají dějiny pestřejší a zajímavější než slova domácí. Třídíme je v češtině na slova mezinárodní (škola, gymnasium, křída), na slova přejatá z některé sousední řeči (hadr) a na slova přejatá do spisovného jazyka z jazyků slovanských (sešit). Nejpočetnější — v našem případě ještě výrazněji než jinde — jsou slova skupiny první. U těchto mezinárodních slov si všímáme čtvera věcí: míry jejich mezinárodnosti, jejich zdrojů, cest jejich šíření, poměru jazyka k nim.

1. Mezinárodnost slova neznamená, že by dané slovo bylo ve všech kulturních jazycích. Velmi často se některý jazyk vymkne z tohoto společenství; některé činí tak zhusta (maďarština), jiné řidčeji. Maximální mezinárodnost jsme našli u slov „papír, škola, guma“, trochu menší u „klasa“ (zde se právě čeština odchýlila), značné rozptýlení u jmen pro inkoust (pro konkurenci tří typů).

[31]2. Mezi zdroji cizích slov stojí na prvním místě latina. Je tomu tak v přemnohých oborech, ve školství se však tato převaha latinských slov stupňuje téměř v jedinovládu, neboť po staletí bylo školství doménou latiny. Slovo „pedel“ má původ mimolatinský, ale i ono se rozšířilo latinským prostřednictvím. Jen „kabinet“ je francouzský. Původně latinská je ovšem jen část těchto slov. Velmi značný jich počet je převzat z řečtiny. Neboť latinská kultura byla založena na kultuře řecké, často byla pouhým jejím prodloužením. Ale ani řečtina není všude prvopočátkem. I ona čerpala mnoho odjinud, a to z východu: slovo „guma“ a jistě i „papyrus“ jsou nám pro to dokladem.

3. Cesty, jimiž latinská slova pronikala do evropských jazyků, byly různé. Dosti řídký je nepřetržitý život slova od dob římských; našli jsme jej u slova „škola“. — Významným prostředníkem řeckolatinských slov je křesťanství. Tvoří si často slova svá (katecheta) nebo si upravuje význam slova (diakon). V největším počtu případů se nově užije starého slova řeckolatinského, poznaného cestou knižní, nebo se i utvoří nové slovo z řeckého nebo latinského základu. Ve středověku bylo z latinského základu utvořeno slovo „universitas“, „oficiál“, obnoveno bylo slovo „profesor“. Na nově přicházející produkt byl přenesen starý název papyru. Hromadné pronikání latinských slov do školství přinesl humanismus, navazující důsledně na antickou kulturu (gymnasium, lyceum, katedra, rektor, kantor ve smyslu školském). Ale i v době pohumanistické pokračuje nové používání cizích slov. V 18. stol. bylo vytvořeno označení „technika“ (vlastně „polytechnika“), v 19. stol. nabylo slovo „podium“ nových významů.

K nám nepronikají řeckolatinská slova jen přímo z latiny, nýbrž leckdy i prostřednictvím jazyků jiných. Nejlepším příkladem toho, jaký vůbec máme, je řeckolatinské slovo „diakonos“: přišlo k nám přímo jako „diakon“, přes němčinu jako „jáhen“ a přes románštinu jako „žák“. Připojíme-li ještě slovo „černidlo“, výraz původu asi staroslověnského, máme tu prokázány všechny cesty, jimiž se k nám dostávalo křesťanství.

Zvláštním, třeba ne zcela ojedinělým případem je slovo „tabule“ ve významu „hostina“. Na latinské slovo se tu přenáší význam, který se vyvinul až u slova francouzského vzniklého z onoho latinského výrazu.

4. Poměr češtiny k mezinárodním slovům není ani jednotný, ani radikální. Čeština není k nim tak absolutně shovívavá, jako je na př. angličtina, ani je nevylučuje zásadně a důsledně. Zdůrazniti při tom sluší, že purismus není omezen na století 18. a 19. Právě od tak mezinárodních slov, jako jsou „klasa“ a „direktor“, [32]odchýlila se čeština již v 15., 16. století. Zároveň ovšem zatlačil tehdy cizí „inkoust“ domácí „černidlo“. V 19. století jsme mohli sledovati několikeré, celkem málo úspěšné pokusy nahradit slovo „kaučuk = guma“ výrazem domácím.

II. U domácích slov jsme si všimli některých otázek slovotvorných.

U typu „školník“ jsme narazili na jednu ze základních potíží při tvoření slov. Proti nepřehledné pestrosti představ a jejich vztahů stojí nepatrný počet odvozovacích prostředků. Proto odvozené slovo není nikdy samo sebou zcela jednoznačné, nýbrž má potenciálně významů několik. Jen konvence rozhodne, který z nich se uskuteční. Slovo „školník“ může znamenati v theorii všechno, co je ve vztahu ke škole (také místnost pro školu; srov. čeledník, dřevník). A během doby se tři z těchto možností realisovaly. — Nemají ovšem všechny přípony význam tak široký. Přípona -na je mnohem speciálnější. U ní jsme zase mohli sledovat jiný jev: tvoření oklikou. Nové slovo se neodvozuje přímo od základu, nýbrž od jeho odvozeniny. Nemáme tedy výraz „zpěvna“, nýbrž „zpěvárna“ od předpokládaného jména „zpěvář“. — Na slovu „lavice“ jsme si ukázali, že z jazyka může zmizeti slovo základní a zůstati jenom jeho odvozenina. Zmizí-li slovo základní, zmizí zároveň i zdrobňovací význam u zdrobněliny, neboť ten záleží v existenci dvojice: slovo nezdrobnělé - zdrobnělé.

Z hláskoslovných věcí si připomeňme, že se v slově „inkoust“ cizí au přidružilo k au domácímu a nejen že se s ním změnilo v ou, nýbrž v nářečí také v u, aby se dosáhlo hláskové důslednosti. — Zajímavý je náběh k hláskovému rozlišování u slov „ředitel“ - „řiditel“. „Ředitel“ je titulem, „řiditel“ bývá tam, kde jde o skutečné řízení v daném případě.

III. 1. Po stránce významoslovné jsou osudy slov velmi různé. Význam slova „škola“ se prudce změnil na přechodu od klasické řečtiny do latiny; ale od té doby zůstává celkem nezměněn. Naopak slovo „guma“ znamená od Hérodota do konce 18. století totéž a až pak svůj význam rozšiřuje. Význam slova „podium“ se změnil při přijetí do latiny, pak ustrnul na mnoho set let a až v 19. stol. se rozšířil.

2. Slovo přechází s věci na věc pro podobu obou věcí, zvláště pak pro stejnost užití. Kaučuk byl nazván gumou proto, že je šťávou stromů jako guma arabská. Jméno papyru přešlo na papír, jméno pera na ocelové pero pro stejnost užití.

3. Význam slov se vývojem někdy rozšiřuje, jindy zužuje. Slova „akademie“ a „lyceum“ byla v staré řečtině vlastními [33]jmény jedinečnými, stala se z nich však jména celých typů anebo (u „akademie“) i typů několika. Slovo „žák“ rozšířilo svůj význam z theologa na studenta vůbec, potom však jej zase zúžilo na „učence“ škol nižších a středních. — Slovo „katedra“ znamenalo v řečtině sedadlo v nejširším smyslu, ba i pelech; v humanistickém užití má význam značně specialisovaný. „Lávka“ a „lavice“ byly zprvu jen zdrobněliny k slovu „lava“ a měly všechny jeho významy; potom však převzalo každé z nich jenom jeden z významů.

4. Tím ovšem nastalo mezi nimi rozlišení. Podobné rozlišení je i u slova třída - střída. I zde se kolísání v podobě slova použilo k tomu, že se s každou z nich sdružil jeden ze základních významů.

5. Na slově „chodba“ jsme sledovali konkretisaci významu.

IV. Hlavní náš zájem se však obrací k tomu, jak se ve vylíčených jazykových dějích jeví život našeho jazyka.

V nesouvislé řadě záběrů jsme viděli stálé slovníkové obohacování češtiny: od pradávného, praslovanského přejetí slova „kniha“ přes křesťanství (jáhen, žák, škola) a rozkvět gotické kultury v době Karlově (Klaret) k humanismu, který je v našem úseku obdobím tak důležitým (gymnasium, lyceum, katedra atd.), a k jeho vyvrcholení ve Veleslavínovi (třída, školník = školmistr). Viděli jsme však nejen obohacování, nýbrž i ztráty (černidlo), hledání a kolísání (školníci-školárové-školáci-učedlníci-učenci).

Dobou nesmírně rušného a dramatického života jazykového je doba obrození. Viděli jsme nejprve, jak se dvacátými lety končí doba osvícenská a začíná se doba nová, jungmannovská. Dožívající slova, podoby a významy se odklizují: mizí „černidlo“, mizí podoba „říditel“, mizí „školník“ ve významu „žák“, „chodba“ ve významu „chůze“. Celkovou tendencí doby je odklon od lidové češtiny barokní a její zklasičtění příklonem k Veleslavínovi: pro to jsou velmi příznačné dějiny slova „ředitel“. Při tom znovu a znovu se nám ukazuje význam zjevu Jungmannova. On první důsledně užívá podoby „ředitel“, on uvedl podobu „inkoust“, podepřel slovo „tužka“. Jeho Slovník teprve dokonale seznámil se starší, klasickou fází češtiny. Ale viděli jsme účastniti se při vytváření nové češtiny i jiné osobnosti: J. K. Tyla (pružeť), K. Sl. Amerlinga (tužka), J. Frantu Šumavského (školník v dnešním významu, sešit, zaznamenávání nově tvořených slov), K. Havlíčka (podium). V 60. letech nastává jistá stabilisace. Theoreticky tvořená slova vstupují do života a buď hynou, nebo se plně vžívají. To platí právě tak o ustálení významu slova [34]„školník“, jako o ukončení dvojitosti ve psaní slova „inkoust“. — Pro období další nám náš materiál již poučení nedává.

Snad se vám zdá, že vyvozujeme závěry velmi obecné a závažné z indukce příliš chudé a kusé. Nezapomínejte, prosím, že jsme zde nemohli provádět celou indukci, nýbrž jen bleskově osvětlit jevy, jež třeba ovšem studovati na základně mnohem širší. Ale závěrečný tento pohled jsme pominouti nemohli. Neboť jednotlivosti jsou významné jen jako součásti celku; detailní poznatky jazykové nabývají hodnoty teprve tím, že nám umožňují pochopit život jazyka, který tak výrazně zrcadlí život celého národa.

---

[1] To lze stopovati nazpět přes baltoslovanské kerda- (Trautmann) k indoevropskému k'erdh(o)- (Walde-Pokorny), z něhož se do němčiny vyvinulo Herde. 

[2] Pochází ze slova hedra „sedadlo“, k hedzomai „sedím“, a z předpony kata-.

[3]Východočeská podoba handra je doložena z Vysocka Jos. Petrákem (ČL. 20), z Jičínska Kubínem a Fr. Spalem (ČL. 26), z Hořicka J. Pazourkem (Národopisný sborník), z Novopacka Kotíkem, z nejvýchodnější části Kubínem, z Třebechovicka Fr. Proboštem (Královéhr. revue I), z Dobřenic Fr. Jirsákem (NŘ.), z Holicka Eliášovou (LF, 66), z Jamného D. Filipem, na Litomyšlsku jsou podle Hodury podoby hadra a handra. — Z jižních Čech má Vydra hader, Dušek v přeneseném smyslu také hander. — Moravské slovo hadra je doloženo z Boskovska Svěrákem, z Hané Kocvrlichem (haderka), z Moravského Slovenska Húskem v „Mor. Slovensku“ a Bartošem v Dialektologii I, 110, z Podluží J. Noháčem (ČL. 20), ze Znorovska A. Studénkou (program Strážnice 1914), z Uh. Hradištska J. Malinou. — Lašská podoba handra je doložena Bartošem (Dialektologie I, 110), z Frenštátska Horečkou, z Příborska Michalem-Zimou (program Příbor 1931), z Těšínska Lisickým (program reálka Hradec Králové 1908) (u Čížkové, ČL. 7, také hadérka). — Slovenské handra v. Kálal. — Odvozenina hadrlák - handrlák má rozdělení podstatně odchylné (handrlák je daleko častější).

[4] Srov. dvojici hadrovati sě - handrkovati se (z něm. hadern, svářiti se), s níž se přesně shoduje dvojice maďarská hadar - handrikál.

[5] Jan Možný (1822—1863), spisovatel pro mládež, byl učitelem u sv. Petra v Praze.

Naše řeč, volume 28 (1944), issue 2, pp. 21-34

Previous Předplatné na rok 1944 činí K 35 —

Next Mirko Očadlík: Uklídat se