Časopis Naše řeč
en cz

Příslovečné spřežky

[Short articles]

(pdf)

-

Se psaním příslovečných spřežek je kříž. Sama Pravidla čes. pravopisu (§ 33) o tom říkají: „Protože však je onen přechod (od předložkového spojení k významu příslovce) plynulý a ve výslovnosti (přizvukování) nemáme pro rozlišování obou případů nijaké opory, bývá ve psaní těchto t. zv. příslovečných spřežek hojně kolísání.“ Ale nějakou pomůcku bychom přece jenom měli mít, abychom při psaní snáze určovali, kdy psát takový výraz dohromady jako spřežku a kdy jej psát odděleně jako spojení předložky se jménem. A zvláště potřebná by [167]taková pomůcka byla ve škole, neboť právě příslovečné spřežky bývají kamenem úrazu při učení pravopisu.

Obtížné rozhodování o psaní takových výrazů lze ve většině případů vskutku usnadnit, i když tu sotva lze dát radu zaručující naprostou neomylnost. Především si povšimneme, že příslovečné spřežky vznikají spojením předložky a) s podstatným jménem, b) s přídavným jménem, c) se zájmenem nebo s číslovkou, d) s příslovcem. V prvním případě je rozlišování mezi spřežkou a spojením předložkovým zpravidla dost snadné: při spojení předložkovém lze totiž ke jménu připojit nějaký přívlastek shodný nebo neshodný, kdežto význam příslovečné spřežky to nedovoluje; mimo to spřežku možno obyčejně nahradit (v duchu) příslovcem jednoduchým, na př.: Vzal děvče do (toho, začínajícího, veselého, vířícího, divokého atd.) kola. Vzal děvče do kola (tancujících, ostatní mládeže a p.). Otočil se dokola (kolem). — Vydržel do (samého) konce. Vydržel do konce (divadla, zábavy a p.). Snad se dokonce nezlobíš (docela)? Došli až na (samý) konec. Nakonec (konečně, naposledy) došlo i na něj. — Nůž, jako když zrovna přijde z (nožířova) brusu. Nůž zbrusu (úplně, docela) nový. — Koupil tu látku v (jednom, jediném, nerozstřiženém) celku. Tolik dal na to vcelku (celkem, úhrnem, souhrnně). — V (zlý, takový) čas nepohody (neshodný přívlastek nepohody už sám ukazuje na spojení předložkové). Přijďte včas (brzy, časně, záhy, vhod). — Děti lezly po (té, velké) hromadě (písku). Děti si hrály pohromadě (spolu, společně, hromadně). — Nebyl na (ten, takový) opak připraven. Dělá všechno naopak (opačně, obráceně). — Po (každé) tmě přijde světlo. Potmě (nevida, nesvítě) to nenajdeš. — Připili mu na (úplný, dokonalý) zdar (práce, díla, podniku). „Nazdar,“ pozdravili se chlapci.

V druhém případě, při spojení předložky s příd. jménem, stačí ve většině případů, zkusíme-li takový výraz nahradit jednoduchým příslovcem; jde-li to, je třeba psát jej jako spřežku, na př.: Opsal úkol na čisto. Načisto (dočista, docela, úplně, nadobro) to opsal (nepracoval samostatně). — Přicházeli lidé z blízka (z blízkých krajů) i z dáli, z daleka (z dalekých míst). Prohlédl si to zblízka (blízce, podrobně). Díval se na to zdáli, zdaleka (dalece, vzdáleně, zpovzdáli, zpovzdálečí). — Přijel na krátko, na dlouho (na krátkou, na dlouhou dobu). Rozřezal tyče na krátko (na krátké kusy). Uvázal psa nakrátko (krátce). — Střílí na slepo (slepými nábojnicemi). Střílí naslepo (slepě, nazdařbůh). — Šel na jisto (s jistou nadějí, na jistý způsob). Přijde najisto (jistě).

Podobně je tomu i v třetím případě, při spojení předložky se zájmenem nebo s číslovkou, na př.: Lezl na střechu a při tom spadl (při tom lezení). Je nadaný a přitom svědomitý (zároveň, nadto, ještě). Je neopatrný a přitom si nedá říci (zároveň, také). — Bez toho (bez té věci) bude také živ. Beztoho (stejně, ostatně) nic nedělá. — V tom (množství, počtu) je zahrnuto všechno. Vtom někdo zaklepal (tu, najednou, náhle). — Už to udělal po druhé (v druhém případě, po druhý ráz). Podruhé (jindy, příště) [168]si dej lepší pozor! — Nevím, co za tím (za tou věcí) vězí. Zatím (dosud, mezitím) se nic nestalo.

Jak je vidět, výrazy předložkové, které je třeba psát odděleně, lze rozvádět nebo doplňovat do souznačného spojení ukazujícího názorně, že je v nich ještě zachován původní význam předložkového pádu (na př. v čas nepohody = v době nepohody; psát na čisto = na čistý způsob, v definitivní podobě atd.). Někdy je spřežka vyznačena i tím, že obsahuje tvar neexistující už samostatně, na př. probůh (4. pád bůh není dnes už jinak možný), vzhůru (předložka vz už neexistuje samostatně), vzápětí, najevo, najevě, nakrátce (krátce = 6. pád neurčitého tvaru), vnově, pořídku, porůznu atd. Ale píšeme také: na kůň, na bíle dni, z čista jasna a pod., takže nelze na tuto pomůcku spoléhat obecně.

Poslední případ, spojení předložky s příslovcem, nečiní zpravidla potíží, neboť při něm nebývá — kromě řídkých spojení zvláště s předložkou na a za — ona dvojitost významu. Píšeme tedy vždycky dodnes, podnes, dovnitř, zevnitř, povždy, provždy, přespříliš, ponejprv atd. Zřídka je třeba rozlišovat na př. najednou (rázem, náhle, společně) a na jednou (na jeden ráz, na jeden případ), navíc (nádavkem) a na víc (na větší množství, na větší počet), zadost učiniti (dosti, dostatečně) a za dost (za dost věcí, za dostatečně mnoho) a pod.

Naše řeč, volume 27 (1943), issue 7, pp. 166-168

Previous Omešený

Next kvh. (= Kvido Hodura): Oprava