Časopis Naše řeč
en cz

Lidové názvy rostlin na Přibyslavsku

F. Pátek

[Short articles]

(pdf)

-

Jsou to vlastně názvy z jediného místa, ze Dvorka, neveliké osady na katastru města Přibyslavě. Trávil jsem tam v čp. 160 své mládí až do rozmezí století 19. a 20. (potom jinde na Přibyslavsku až do r. 1919) a lidových názvů jsem sám tedy také užíval, dokud jsem si ze školy nezvykl názvům přírodopisným. Školní vzdělání zatlačuje (víc a více) mnohé staré názvy a jiné lidové výrazy.

Nejsou-li v mém soupisu jména některých význačných rostlin, znamená to, že se shodovala s názvy oficiálními (fialka, kopřiva, slunečnice, zeměžluč, žito, názvy stromů a j.). Na několik lidových názvů si již nemohu vzpomenout (na př. jak jsme říkali janovci, řeřiše luční, totenu a j.), ačkoli vím, že nějaké názvy byly. Některými vložkami a poznámkami se snažím ukázati „dvorecké nářečí“ přesně tak, jaké bylo za mého mládí, tu a tam i jeho fonetiku.

Uvádím rostliny abecedně podle odborných názvů, ať rostou na bahně („na bažině“ se neříkalo), na bahnech, na bahýnku nebo na bahýnkách, na polích nebo na loukách (i gen. louk byl; nikdy se tu ou nekrátilo), na mezích (mez i meza) nebo na stráních, v rymíce (v rybníce) nebo ve škarpě u silnice, v oudolí nebo na kopci, na ouhoře, na oulehli, v lesi jako podrost nebo na pastvíštěti, na pastvíšťatech (tak všecka jména na -iště: bramboříště, hrachovíště, leníště nebo lníště, makovíště, mrkvíště, ječmeníště (ale „ječná“ mouka i sláma i „věčné“ zrno na očním víčku), vovesníště, žitníště, vikvíště, řepníště, zelníště, strníště, kopíště na louce, latovíště, rumíště, vohníště i bištíště = bičiště). Tehdy „kvetly fšade [213]kvítka, né kjetiny“. Kvítka se „pěstujou í za voknama a v za(h)radách nebo na za(h)rádkách.“

Lidové názvy dostávaly rostliny podle barvy, podle doby, kdy kvetly, podle výrazných částí a vlastností i podle toho, čeho se z nich užívalo v lidovém léčení (kořenů, lupenů a p.). Hojně se vyskytuje hromadnost, pomnožnost (množné číslo); to dokazuje, že si lidé zejména u drobných a po praktické stránce nevýznamných rostlin všímali teprve množství a pojmenovávali je. Zelený travnatý porost byla „trávaa v „trávě“ rostly význačnější rostliny. Místa, kde roste tráva, jsou trávníky, nejsou-li to louky.

Některé části rostlin: Strom má kořeny, hlavní kůlový kořen nebo kůl, tenký kořínky, mrcousy a drobonký vlásky, kmen nebo tělo, větve (suky, kmeny) a větvičky nebo kmínky, součky; odstávající části rozpraskané kůry jsou šurpy; někde vyrážejí divoký vejhonky - vlky, někde vytíká (vytýká) smola. List je vždycky lupen, listí je lupení, u jehličnatých jehličí. Jehličí opadává a je z něho chmour na stlaní dobytku. Lupen, květ i plod má stopku (ščopku). Lupení vožírají housinky.

Plazivé výhonky jsou šlahouny. Houby mají kořen, často červavej, a hlavu, často vožranou vod šneku (= ů); naspodu hlavy je maso (u hřibu), jindy lupeny.

Vobílí a semena klíčí, schází (už sešly), pupeny pučí, poupjata se rozvijí; dyž se rozvijou, fšecko je f kjetu; kjety voní, dyž k ním čucháme. (Přičuchni si, čuchnite si!)

Plody: Len má semeno; jetel se seče na krmení nebo se nechává dozrát na semínko; vobílí stebla s kolínkama a zrní; obilní osiny jsou na stojatě fousy, od sklizně a při mlácení štice, pluchy jsou plevy, krátká vytřesená sláma je slamice. Třešně, višně, „švesky“ a j. mají maso (dužninu), pecku a jádro, „jabka“ a hrušky mají maso a mázdřinu s jádrama. Drobné bobulky jsou kuličky nebo kulky, u bezu bezinky, u jeřábu jeřabiny; brambor má bambůlky; trhávají se jalovcové kuličky. Len, zelí, jetel má hlávky nebo hlavičky. — Uschlé stonky bez semen jsou strboule.

Starodávné odrůdy ovoce, dnes již skoro vesměs nahrazené ušlechtilými odrůdami: hrušky cejclíky, cikánky, hniličky, kamenice, plaňavky, václavky; jablka byly prachandový a štrúdlový, planý a sladký (sláďata); slívy: velké blumy, drobné červené blumky nebo slivky, žluté kulaté prdlavky, podlouhlé špendlíky, velké mergulány; plody srstky jsou chlupáčky, šlechtěné angreštle.

Seznam lidových názvů rostlin: bika ladní — kominíčky; blatouch — májový kvítko (kvítka); bojínek — bohýnek, vohýnek; borůvka — boruvka, boruvčí. Někdy se „boruvky trhaji i s kříčkama, dyž jích je na kříčkách černo nebo vopsypáno, vobalíno“. Brambor má šupky (šlupky); při výrobě škrobu zbývají zdrtky a kaly, při výrobě lihu vejpalky; brslen — kněský čepičky (plody se podobají kněžským kvadrátkům); brusinka — bruslinka, [214]bruslinčí; břečťan — efaj; bříza — březa, březka, březí (— březový les, lesík, skupina bříz; Dolnu(=ův) děda chodil na metle = březové větve na košťata i na bití dětí — na „pružiny“); burák — krmná řepa, burka, burkyně, žlutá řepa; celer — cerel; divizna — divízna; v zahrádkách bóží dřevec; dvouzubec — žebráci, vši; fazol — fazule (dyž sme hrali vo fazule, tak sme podle barvy, podoby a velikosti rozeznávali: kulatý dválky — dyž byly žlutý, tak to byly sirotky, dyž černostrakatý, tak babičky — dlouhatý lesklý čtver(h)áky — dyž byly černostrakatý, tak řezníky — a velký vosmáky); fenykl — fenygl; fuchsie — fuksije; hadinec — konckej vocas; hledík — pantoflíčky; hloh — loh; hluchavka — hluchá kopřiva; houby — gen. (huzel) houb; houbář. Houby vyjmenuji pohromadě: hadovka — hadí vejce, smrdí jako rasu(ův) pytel; holubinky — holoubky; hřib — doubravník, houba, říb, říbek; klouzek — loupá(če)k; hřib kovář — modrák; křemenáč — křemelák, křemenák; kříšť — kravák; kuřátka — kozí brada; lišky — kuřátka; lošák jelení — srnčák, srnky; muchomůrka — vochomůrka; pečárka — žampijón; pestřec — psí kulky; pýchavka — (veliká) vrání tvaroh, (malá) pejchavka; ryzec pravý — ryzá(če)k; syrovinka — pancká houba; ostatní, neznámé houby byly prašivý, jedovatý nebo kraváky. — Hvozdík kartouzek — slzičky Panejnky Marije; choroš na stromech — hubka (na křesání); chrpa — charpa; ibišek — ajbiš, ajbišté (= ibiškový odvar, thé); jasan — jesen, jasan; jestřábník — arnyka (pravá prha chlumní u Dvorka neroste); jetel — (ta) jatel, nověji i (ten) jetel; rychlík (dvousečka), zelenáč (jednosečka), jatel na semínko; jílek mámivý — matonoha; jilm — ílem, jílem; jiřiny — orgíny; jitrocel — celníček, (husí) šištičky; jíva — íva, kočičky, kočičkový pruty; kapradiny — kapradí; klen — klenice; kohoutek luční — kohoutky; kokotice — herbáví; kokrhel — luštinec; kontryhel — sukynky; kopretina — svatojáncký kvítko (kvítka); kosatec — šavle; kostival — černej kořen; kozlík luční — mejdýlka; krušina — ftáčí kulky; květel — (zajíčí) tvaroh; ledenec — slepičky; leknín — vodní růže; len — lok. v lenu, pl. leny. Len se pečlivě plel, trhal, rozkládal na strníště nebo na pastvíště, aby se uléžel, potom se drh’ na drhlenu, aby se odrhly hlávky, na podzim se třel na mědlicích; pod mědlice padalo pazdeří a hačky (nejhrubší vodpadky); dyž bylo v zimě kdy, tak se len na hachlích (vochlích) hachloval (vochloval, česal) a tím se dělil na hrubou zcuchanou koudel, jemnou, krátkou pačísku a na dlouhý len, z něhož pak byla příze a plátno; ze semena se tlačil lněnej volej a zbyly záboje (pokrutiny); les — lok. v lesi, lesejk, lesejček; lesknice — pentle; lípa — lipa; lišejníky — podle tvaru buď fousy, nebo strupy (šurpy); lopuch — lopuchový lupení, klofníčky; loubinec — divoký víno; maceška — macoška; mák — gen. z maku; vlčí mák; makoviny (prázdné suché makovice se vařily malým dětem pro spaní). Vo svarbě tančila svarbí z velikým makovým koláčem na hlavě a zpívala: „Žádnej nemá takovej, takovej, jako já mám makovej, makovej koláč.Malina — červená malena; v zahrádkách máří list, balšán (máta), [215]melisa; mateřídouška — mateří drouška; mechy se nerozlišovaly; modřín — verpán; mochna husí — husí tráva, husí pacičky; mrkev ženoucí v květ — mrkvous; merlík všedobr — psosor, psosorový lupení; netřesk — nekřest, netřesk; narcis— (ta) narciska (bílá nebo žlutá); obilí — vobílí. Vobílí se seklo hrabicama; žito vodbíračka za žencem vodbírala a dělala náklady; ječmen a voves sekl sekáč sám na řady; řady se vobracely a nahrabovaly do nákladů; tři až čtyři náklady se vázaly roublíkem do pobřísel v snopy; snopy se dávaly do mandelu (=ů) po patnácti, v pozdější době do panáku (= ů); panáky, tři mandele, štyry mandele, pět mandel; snop nevymlácenýho vobílí, ale votep nebo votýpka slámy. Ohnice — rupec; okřehek — žabinec; okurka — vokurka; olše — volše; oměj — modrý koníčky; orlíček — vor(d)líčky; orobinec — cigára; ořešák — vlaskej vořech; osika — vosyka; ostřice — vostřice, řízná tráva, kyselá tráva; ostružina — černý maleny; pampeliška — mlíčí; pažitka — šmitlík; pelargonie — rozmuškát, belangónyje; plavuň — jelení skok; pomněnka — rybí nebo žabí vočka; popenec — kundrátek; posed černý — posád; potměchuť — kalení; protěž písečná — pazourky, pacičky; pryskyřník (zahradní, plný) — knedlíčky; pryskyřník prudký — žlutý kvítka, plyskejřník; pryšec chvojka — kozí mlíčí; pšenice — pšence, pšenice; pupava — kartáčky; puškvorec — rákosí, puškvorec; pýr plazivý — pejř; rdesno svlačec — vo(b)táčka; rmen — planej (psí) heřmánek; rozchodník — (tučnej) mužíček (věneček z něj se zavěšuje na řebík na stěně; dlouho kvete, jako věneček z žabích voček ve vodě na talíři); rozrazil lékařský — veronyka; rozrazil rezekvítek — modrý kvítka; rožec — košilky; rybíz — rybyz, na rybyzu; rýže — rejž; řebříček — nátkový (nádchový) koření, žebříček; sasanka — slepičí prdýlky; sedmikrása — sedmikráska; sítina — sejtí; skořice — schořice; slez okrouhlolistý — bochníčky; slunečnice hlíznatá (topinambur) — židovský brambory; smilka tuhá — štětky, tvrdá tráva. Šedé trsy, štětky smilky, dobytkem vyškubané, ale vyplivané, válely se po pastvíšťatech. Smolnička — lepáčky; srdcovka — srdíčka; střemcha — třemcha, střencha; suchopýr — péří; sveřep stoklasa — (ten) stoklas. Dyž má hospodář ve vobílí moc metlice, neuživí ani slepice, ale dyž má moc stoklasu, to uživí sebe i chasu. Světlík — ambrožka; svlačec — slačec; šalvěj — šalfije; šeřík — modrej bez; šípek — trní; šťavel — zajíčí jatel (jetýlek); šťovík — šťavlík; šťovík koňský — sladký lupení, sladkej kořen; tolije bahenní — bílý kvítko (v nízké otavě bělostí výrazné); tráva dává z první seče seno, z dalších otavu. Řady posečené trávy se rozhrabujou do kopíšťat, kopíštata se vobrací, navečír se dává do kůp, druhej den se kůpy rozhazujou. V senách dělání je na pilno: „Jak na sena, tak na votavy.Trnovník — agát; třeslice — kuřátka; třezalka — zděšenec (odvar „rozděšeným“ malým dětem); tuřín— (bílá) řepa; tykev — turek, turky; úročník — žlutej jetel, žluťák, žluťka; vachta třílistá — hořkej jetel; vemeník — planá nebo žlutá konvalinka (na rozdíl od pravé); vlčí bob (lupina) — kafe (zrnka se pražila místo kávy); vrba štěpná [216](= žlutá) a planá. Z pjeknejch vrbovejch proutku sme už před velkonocma pletli hodovačky a pak sme chodili po pomlázce a švíhali sme děvčata, aby nám daly malovaný vejce. Velký hoší mívali místo hodovaček taky sladký dřevo; to lepší přilíhalo na tělo. To se ví, že sme se na takový velký hoší dívali z vobdivem; sladký dřevo bylo kupovaný, a tejdy byla bída vo grejcar! Vřes — břešťán; vstavač — červená kukanka; všivec — cucáčky (korunky jsou naspodu trubky sladké; děti je cucají); zběhovec — modrá kukanka; zelí hlávkové — zélí; žabník jitrocelový — žlice (množ. č.); žahavka — žíhavka.

Naše řeč, volume 26 (1942), issue 7, pp. 212-216

Previous Václav Machek: Fukéř

Next kvh. (= Kvido Hodura): Zoun — zrůnek