Časopis Naše řeč
en cz

Slovník lidových názvů rostlin

Vladimír Šmilauer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ing. dr. V. Kosík, Slovník lidových názvů rostlin. Školní nakladatelství 1941, str. 140, 18 K.

Seznámili jsme své čtenáře před časem se soupisem lidových jmen rostlin, který dr. V. Kosík uveřejnil v časopise „Naší přírodou“ jako ukázku svých sbírek (v. NŘ. XXIV, 28). Musíme tedy také upozornit, že slovník Kosíkův vyšel nyní v plném znění; hned však i připomenouti, aby čtenáři nečekali od něho příliš mnoho a ušetřili si tak zklamání, které jsme pocítili při probírání toho slovníka my.

Mezi 5000 názvy, které autor uvádí, je totiž bezpečně lidových jen asi 1000 až 1200. A to je ovšem skutečně hodnotný příspěvek k našim znalostem lidových rostlin, zvláště u těch jmen, která autor nasbíral sám a která přesně lokalisuje. Jsou to hlavně jména z Českomoravské vysočiny (Polná, Humpolec, Pelhřimov), potom jména severoslezská; z ostatních krajů jsou jména rozptýlena (nejvíce je jich z jižních Čech). Lokalisace „Morava“ je nedostatečná; Morava je přece dialekticky velmi rozrůzněna. Takové lidové názvy jsou velmi zajímavé, hlavně názvy obrazné. Co všechno se na př. jmenuje podle Pánbíčka! Pánbíčkovy botičky jsou štírovník, Pánbíčkovy očička — pomněnka, Pánbíčkovy šatečky — rožec polní, Pánbíčkovy vlásky — suchopýr, Pánbíčkův chlebíček — slez (str. 84); botečky Panny Marie jsou čičorečka.

Tuto sbírku autorovu bychom tedy přivítali upřímně a pochvalně. Ale autor se jí nespokojil a nastavil ji; způsob, kterým to učinil, za šťastný pokládati nemůžeme. Možná byla jenom jed[91]na cesta: pojmouti do soupisu i starší spolehlivé seznamy lidových jmen rostlin. Nemyslíme ovšem, že by se někomu mohlo podařiti zachytit všechno; vždyť jsou tato jména tak zoufale roztříštěna po časopisech filologických, přírodovědeckých, vlastivědných, po příležitostných publikacích atd. Ale již na př. tím, že by byl shrnul soupisy lidových jmen z přírodovědeckých časopisů, byl by si autor získal mnoho chvály. I z literatury přímo dialektologické je mnoho materiálu dobře přístupného. Je tu Bartoš, Kolaja, Hruška, Hodura atd., mnoho je excerpováno již u Kotta (na př. v IX. díle jsou důkladné výpisy z Časopisu Musejního spolku olomouckého I—XVI, z Národopisného sborníku okresu hořického atd.). Již touto nejběžnější literaturou by se dal seznam autorův obohatiti velmi významně; uvádíme na př. z Hruškova chodského slovníku: andělíčky = mochna; barovnice = borůvky; belšán = balšán; bloudí kvítí = prvosenka; blyjskota = ohnice atd.; z hořických názvů: babuše = sviňský bob; balvínek = brčál; beraník = kopretina; planá boubelka = blatouch; plná boubelka = upolín; bubák = plod lopuchu; buchan = chrpa luční atd.; z Bartoše jako synonyma babyky ještě „klenec, klenica“, řebříčku ještě „myšinec“, tetluchy „svinská veš“, zběhovce „černohlávka“, laskavec „děšenec“ atd.

Místo toho však autor vyexcerpoval některé starší herbáře a botaniky, zvláště herbář Matthioliův, Preslovu, Opizovu, Slobodovu botaniku, Dlouhého Léčivé rostliny, Mackův Kalendář sběru léčivých bylin, Synonyma apothecariorum atd. I ty ovšem uvádějí namnoze lidové názvy, ale bez místního určení (už tím ztrácejí cenu) a bez odlišení od starých názvů umělých, od rozličných terminologických pokusů a jiné přítěže. Zvláště Synonyma apothecariorum jsou bohatým pramenem roztodivných pokroucenin, jimž sotva neprávem upíráme lidovost: homenohoneš (je to znetvořené německé jméno pro česnek hadí, Allermanharnisch), ivkaja (místo ivka, t. j. zběhovec yva), amočník (kručinka barvířská) atd. V excerptech z Opize je zase množství jmen, která si natvořil tento vášnivý rozbíječ rodů a jichž po něm nikdo nikdy již neužil, na př. šalvec = šalvěj lepkavá, šalvice = šalvěj přeslenovitá, šalvina = šalvěj luční.

Při tom však Kosíkova excerpce není zase tak přesná a úplná, aby nám byla aspoň rejstříkem k starší terminologii. Tak chybí na př. z Matthioliho-Hájka: 251 šťovík zaječí, 252 polium, 256 stozrníčko, 260 zlatý traňk, 269 vraťsezase. „Čapí nůsek“ 257 není jen kakost, ale i pumpava (jak uvádí již Sternberg). Ze Slobody (ze stran 400—450) chybějí: pahnostky 428, slunéčko 428, úplavičník (t. j. bělolist nejmenší) 437, přímět 443, roz[92]trhaná zelina 447, vrátečka, vrátečník 448. Méně litujeme ovšem neúplnosti u Opize (Amerlingova bulliardka, divizněnka, kravinec, rozrazilec, sikavice atd.). Leckdy vypadlo jméno pramene: vysoký traňk, t. j. zlatobýl, je jméno Hájkovo, ne lidové.

Uspořádání není takové, abychom měli zaručeno, že se jméno u citovaného autora vyskytuje po prvé (aspoň mezi spisy autorem použitými): aleluja se uvádí z Presla, ale je to starý název, který se vyskytuje u nás již v středověkých rostlinářských slovníčcích, mezi citovanými autory u Matthioliho (vydání Hájkovo 251, Veleslavínovo 299); vlenec není až u Opize, nýbrž má tak již na př. Flora čechica bratří Preslů 1819. Z Dlouhého se cituje jednak tolokněnka, jednak tolotěnka; ale „tolotěnka“ je prostý omyl písařský. Jméno toto není vůbec lidové, nýbrž bylo přejato Preslem z ruského toloknjanka. Mýlek není až u Dlouhého, nýbrž je už u Presla, atd.

Při vypisování se vloudila do jmen nejedna chyba: z Opize se 76, 106 cituje sktybovka místo správného skrybovka (Scribaea); 32, 78 notřesk místo nostřek — jméno to označuje Presl sice za lidové, ale je to patrně polské „nostrzeg“; 77 neplodík místo neplodník atd. Ze Slobody se 58, 116 uvádějí krsačky, ale Sloboda má kršačky; 84 partáň místo partán. Nejlepší je však tento případ: na str. 107 se uvádí lidové jméno rostliny sloboda (vraní nožka). Podíváme-li se do originálu, najdeme, že je to jméno autora, ne jméno rostliny (v rejstříku „Rostlinictví“ ovšem tento název není).

Nejsou opravovány ani velmi zjevné tiskové chyby předloh: Opizovo kozateček místo kosateček (Iris), svrazkalice místo svraskalice (Rhytispermum; rhytis je vráska), štiřovník místo štírovník atd.; z Presla se cituje šřípina, ačkoliv je u Presla hned o stránku dříve (1698) správný název „Škřípinovité“ a správná podoba je také v rejstříku. K starým chybám jsou pak přidělávány nové: 83 pampeliška trsnatá, správně srstnatá.

Au v obrozeneckých knihách se musí přepisovat jako ou, ne jako au; tedy šmatouch, ne šmatauch. Tím spíše ovšem se tak musí státi ve jméně, které autor zavádí jako novočeské (pěťaur drobnokvětý, Galinsoga parviflora; je to staré jméno Preslovo, opuštěné již Čelakovským).

Zcela zbytečná je veliká obšírnost, s níž se cituje. Merlíku vonnému se podle Synonym říká thé hrozníčkové, jesuitské, kapucínské, kartouzské, mexické, římské, uherské; konopici pýřité thé liberské, oubyťové, souchotinové. Ale autor z toho neudělá dvě hesla, jak bychom čekali, nýbrž hesel deset a u každého se [93]vždy znovu vypisuje: „Thé…: Merlík vonný (Chenopodium ambrosoides L.) SA“. Viz dále: timotějka = timotka = timotovka, šmelhous = šmelhousek, pasník = pásník atd. Škoda toho vzácného místa!

Předveďme si poměr jednotlivých složek Kosíkova soupisu na příkladě, na první skupině uvedené v článku citovaném úvodem: Uvádí se třináct názvů: bláznivec, brada Aronova, brada Duronova, brada židovská, hůl Aronova, nadragula, nadrahule, štiplavec, tvář sv. Jana, zázvor český, zmizec, zub čertův, žlice. Z těchto třinácti názvů je jediný zjištěn přímo autorem v Polné: žlice (t. j. lžíce), název nový, zajímavý (všímá si kornoutovitě svinutého toulce, obalujícího květenství). Další lidové názvy jsou citovány ze Slobody: bláznivec, brada Aronova, židovská brada, štiplavec; ale že jsou to skutečně názvy lidové, přesvědčí nás až nahlédnutí do Bartošovy Dialektologie moravské II, 500 (tam by byl autor našel ještě další jméno: dědek).

Tvář sv. Jana, citovanou z Dlouhého, má už Hájek; není to dnešní lidové slovo. Zmizec je chybně místo zmijec; to je však jméno jen slovenské (je to jako rovněž slovenské „zmej, hadová poduška“, polské „wężownik“ ohlas středověkého latinského jména serpentaria minor). Slovenské je také nadragula, nadrahule. Hůl Aronova, český zázvor jsou jen pouhé překlady, ev. obměny německých jmen Aronsstab, deutscher Ingwer; takového původu je asi i čertův zub. Brada Duronova je pak zřetelná zpotvořenina.

Máme zde ve zkratce vše podstatné, co jsme si o tomto soupisu řekli: je v něm jisté vítané obohacení našich vědomostí; dále mnoho jmen sice lidových, ale nepřesně citovaných a neodlišených od mnohých jiných, která do seznamu českých lidových názvů nepatří; citace pramenů je dost náhodná; v detailech je hodně omylů. Proto byla pro nás tato knížka zklamáním.

Naše řeč, volume 26 (1942), issue 3, pp. 90-93

Previous Změny v Pravidlech českého pravopisu

Next Ferdinand Strejček: Fras, frasně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1