Prosba k jazykozpytcům

Prof. dr. C. Horáček st., V. Š.

[Articles]

(pdf)

-

Bělohorský politický úpadek náš byl provázen úpadkem jazykovým, jehož vrchol nastal v první polovici osmnáctého století. Zejména v kruzích tehdejší inteligence, ale v městském obyvatelstvu vůbec, zatlačila němčina jazyk český, takže v době té kromě zcela ojedinělých výjimek písemná čeština neexistovala. A těch několik lidí, kteří tenkrát ještě česky psali, činilo tak jakýmsi nestvůrným jazykem, z něhož bylo vidět, že kontinuitu s předbělohorskou vyspělou literaturou českou úplně ztratili a že těžce zápasí v tvoření nových slov způsobem naprosto nešťastným.

Proto první čeští buditelé osmnáctého století pokládali za nejdůležitější svou úlohu vzkřísiti starý písemný jazyk, a proto první období obrozenské až do r. 1848 mělo převážně ráz filologicko-literární. Tento úkol se jim také plně zdařil, a proto vykonala tolik pro naše obrození národní a později i politické česká kniha. Při tom vynikala obrozenská čeština našich buditelů zvláštní snahou očišťovací, to jest co možno nahrazovati cizí, mezinárodní slova a výrazy novými slovy českými, a není bez významu, že vůdce tehdejších buditelů Josef Jungmann spatřoval životní svůj úkol ve vydání českého slovníku. Toto nahrazování cizích slov vlastními pokračovalo i později, takže novodobý český jazyk ve směru tom předčil mnohé jiné řeči kulturních národů, jako zejména Němců, Poláků, Rusů a j., v jejichž spisovných jazycích setkáváme se s daleko četnějšími cizími slovy než u nás.

Až teprve v novější době tento puristický směr vítězí také u Němců, a dnes nás již v tom směru předstihli. Kdežto my ještě všeobecně užíváme mezinárodních výrazů auto, telefon, [162]radio (ovšem již vedle českého rozhlasu), telegraf, telegram, advokát, akcie (Slováci říkají ovšem pravotár a účastina) a pod., mají Němci pro tyto pojmy již své celkem šťastně vytvořené výrazy, vyhovující duchu jejich jazyka. Bylo by vděčným úkolem našich jazykozpytců, kdyby náš jazyk v těchto a jiných oborech obohatili o vhodné označení.

Ale zejména jedno mezinárodní slovo bychom měli zaměniti svým původním. Ačkoliv jazyk náš odedávna používá výrazů „národ“, „národní“, „národnost“, čteme dnes a slyšíme všude jen výrazy „nacionální“, „nacionalismus“. Proč to vlastně? Vždyť mezinárodní označení „nation“ je česky „národ“ a nikoho nenapadne mluviti o nationu českém nebo slovenském! A nyní najednou je vše nacionální: nacionální myšlenka, socialism, hnutí, stát, strana atd. Buď je tento výraz totožný s výrazem „národní“, a pak neviděti důvodu, proč se nemá užívati tohoto starého výrazu českého. Anebo se užívá slova „nacionální“ v nějakém jiném, novém smyslu, a pak ovšem nastává úloha našim filologům, aby nám pro tento nový smysl národa laskavě vynalezli nějaké nové české vhodné pojmenování. Je v tom jakási ironie, když se stále oháníme nacionalismem a při tom nemáme pro tento pojem, jak se zdá, ani svého vlastního výrazu. Či budeme snad zanedlouho říkati nacionální myšlenka, nacionální prapor, Nacionální listy a t. d.? Každý, kdo užívá v řeči nebo v tisku slova „nacionalism“, měl by si býti vlastně vědom jakéhosi vysvědčení chudoby, že pro pojem ten nucen jest utíkati se k výrazu mezinárodnímu. A ještě jedno cizí slůvko se zahnízdilo v poslední době zejména mezi naší mládeží: slůvko „kamarád“, původně obvyklé ve vojenských kruzích, ale pak přenášené do hnutí politických pro stoupence týchž ideologických názorů. Což tu nestačí naše staré „druh“, když si označení „soudruh“ již přisvojila jedna třídní strana? I tu by mohli páni jazykozpytci laskavě poraditi.

*

Tlumočíce věrně tento vzkaz nemůžeme nepřipomenouti, že by jazykozpytci sotva mohli v těchto věcech pomoci. Sami totiž — mimo názvosloví svého oboru ovšem — tvoří málo nových slov; přísluší jim spíše úloha kritiků a censorů.

Pro svou osobu pak soudím, že vystačíme se svou českou láskou k národu — v životě i v jazyce — a že nepotřebujeme cizího nacionalismu. Slovo kamarád se v jistých případech nedá nahradit žádným slovem jiným; a protože má to slovo u nás již staletou tradici, není pro boj proti němu dost důvodu.

V. Š.

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 6, pp. 161-162

Previous Plechý, neplecha

Next Josef Beneš: Příslovečné určení času s předložkou o spojenou s akusativem