Z našich časopisů

kvh. (= Kvido Hodura), K. E.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii r. XXV, č. 2 (str. 134—142) pokračuje Josef Janko v Poznámkách a příspěvcích k českému slovníku etymologickému a vykládá „Ještě jednou o slovech candra cundra a p.“ Typus cind(l)-, cind(r)- je doložen v čes. cindati (vodu), cindati se v něčem (bryndati (se), šplouchati se ve vodě), chod. cinda (slabá káva n. louda), cindati se [93](loudati se), laš. čindrovati (klouzati se), čindruvka (klouzačka) podle něm. tschindern. Typus cint (l)-, cint (r)- je expresivnější odrůdou typu cind- a je doložen v čes. cintati (slintati), cinták, cintáček (dětský ubrousek), cintálek (dítě mající po ústech zbytky od nápoje), cintovati se (ostýchati se), sic. cintati (upejpati se), cintavý, cintlavý (upejpavý, citlivý, něžný). Sic. Cint (l)avý (jednak bídný, vychudlý, jednak lepý, tenký, štíhlý) připomíná čes. na cint hubený (snad = na cár, jako cár) a cintovati se (třásti se), cintlovati někým (třásti někým, jen o zimě). Typus cud(l)-, cud(r)- je zastoupen čes. šúd (roztrhaný střevíc — či souvisí s Schuh?), šúty (domácí, opotřebované střevíce), mor. šudlit (hadrem drhnouti), šudlič (kdo šudlí), litomyšlským šudlati (vrzati na housle), čudlík (špinavý člověk, zvl. dítě) nebo čmudlík (podle čmoud), čudla, čudlinka (o mladé dívce, na př. v Lounech). Německá slova sem náležející jsou Sudel (kaluž), Sudler (špatný pracovník), Sudelei (špatná práce). Významově se tu uplatňují představy nedbalosti, roztřepenosti a souvislosti s vodou. Z výrazů r-ových sem patří kladské čudra (rozcuchaná), cudry (vlasy u Jiráska), cudry (stuhy, mašle u Jiráska), slc. cudrny (kudrny), laš. šudrhoł (otrhanec), mor. a slez. čudrný (hezký, čiperný), ve význ. hezký přizpůsobené adj. čudný. Německé obdoby tohoto typu jsou v sedmihradském zuder (hadr, cár) a korutanském tschûder a schoder (rozcuchané vlasy).

kvh.

*

Ještě příspěvek k českému kritickému slohu

V Lit. pondělí Lid. novin z 16. I. 1939 napsal K. Blažek: »Bylo by dnes úkolem české kritiky, aby místo slabomyslného dumání, kdo se „propaluje k samé dřeni života“ nebo kdo se „dobírá samé podstaty propastného životního děsu“, soustavně a informativně zjišťovala, v čem je vlastně síla románu skandinavského, jenž do světa proniká úspěšně, a v čem slabost románu našeho, jenž se do něho dostává stále ještě jen výjimečně. — V naší dnešní situaci nemá smyslu, abychom se vzájemně oslňovali kritickou hantýrkou, jež zpravidla neomylně udeří vedle… « To jsou jistě příkřejší slova o kritickém slohu, než byly moje námitky před několika lety. Proti mně však mají výhodu, že nikoho nejmenují. Kdyby se naši kritikové mohli občas podívat na svůj sloh očima shovívavého čtenáře, nepsali by nám už nikdy o spodním rytmu díla, o duchovním ponoru nebo o zvichřené bolesti, o vírném chápání životní problematiky a chvějivé náznakovosti literárního profilu, neforsírovali by ani nepertraktovali to, nač mají deset možností říci to česky a lépe, kdyby to uměli anebo chtěli umět!

K. E.

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 3, pp. 92-93

Previous š.: Problémy slovanské kolonisace v světle toponomastiky

Next K. E.: Církev, Boží, Duch Svatý, Mše svatá, Eucharistie apod.