Hýje, čehý, hot…

[Answers]

(pdf)

-

K dotazu na str. 232 došel nás tento list p. prof. Jos. Thomayera:

»V čísle 8. »N. Ř.« ptá se správce školy p. Kabelák po původu slov, jimiž se v Čechách volá na zvířata: »hýje, čehý, hot« atd. Této otázce se asi dostane odpovědi s kompetentnějšího místa; nestane-li se tak, poznamenávám, že se slovy těmi zaměstnával anglický anthropolog Eduard Tylor v jedné ze svých knih. Z té knihy jsem excerpoval článek »Jak voláme na zvířata?«, uveřejněný r. 1874 v »Lumíru«. Pokud se pamatuji, považuje Tylor slova hýje a hot za galská. Dodnes existují prý slova ta v keltštině; … a francouzské přísloví praví »il n’entend ni à dia ni à hue (též huhau, huhaut, harhaut, »nerozumí v levo ani v pravo«, t. j. »nemá rozumu, neví kudy kam« atp.).«

[285]Podívali jsme se na článeček v »Lumíru« II, 350 n., podnes poučný; opakujeme z něho zejména tuto pravdivou větu: »vykládání slůvek takových pohybuje se namnoze na nejkluzší půdě filologické«. Opravdu: člověk u takovýchto slov neví, kde má hledati jejich původ ve vybízecích citoslovcích (mezislovcích, interjekcích), kde ve slovech plného významu hmotného, neví, u kterého národa má hledati jejich počátek, a obyčejně ani nemívá dosti látky, dosti bezpečných zpráv o jejich rozšíření v různých krajích a dobách, z nichž by mohl budovati jejich dějiny. A k tomu právě takováto slova se měnívají více a libovolněji než slova jiná, tak že se jazykozpytec obyčejně musí vzdávati naděje, že pozná jejich nejstarší znění tak, aby se podle něho s jakousi bezpečností směl ohlížeti po jejich původu. I jejich význam se měnívá: dia ve Francii znamená »nalevo«, hue atd. »napravo«, ale ve Švýcařích je prý význam rozdělen naopak: co je původní?

Naše hý, hýje atp. má slova podobná na př. ve franc. hu, hue (povel k jízdě kupředu i vpravo, ve Švýcařích vlevo), v něm. hü, hüa (kupředu i vlevo), hi jü, jüe. Pictet, který byl asi pramenem Tylorovým, hledal zde (prostředím keltským) spojení se staroind. slovem savjas »levý« (které vězí také v círk.-slov. a rus. šuj), v čem ho dnes sotva kdo bude následovati. Nejspíše asi pochodíme, domýšlíme-li se původu těchto povelů v citoslovném samohláskovém výkřiku, nestejně zbarveném nastrojením úst (ý, í), který se všelijak měnil vedlejšími okolnostmi výslovnosti: počínal-li vozataj povel se zúženou štěrbinou hlasivkovou, ozvalo se hý, počínal-li jej se stisknutými rty, ozvalo se ví, bí, měnil-li jeho trváním polohu částí úst, ozývaly se za ý, í nové samohásky a vznikaly tvary íja, íje, hýja, hýjo, hjó, vijó, vjó atd. Poslouchejme jen rolníka na poli, vozku na silnici: uslyšíme nesčíslné obměny téhož povelu, jichž nedovede lidské písmo ani vystihnouti. V některém kraji někdy zobecní jedna obměna, v jiném jiná: lze se dohadovati, která je původnější? A lze hledati, kde se takovýto povel po prvé ozval? Vždyť mohl samostatně vznikati v krajích rozličných, jako se mohl přenášeti z kraje do kraje (vzpomeňme jen, jak náš myslivec velívá psu povely německými, nebo i francouzským couche, kuš).

Také ou, prrr jsou asi podobné velicí projevy, při nichž by asi bylo marné, hledati souvislost s nějakým slovem ve vlastním smysle; z Thomayerova článku se na př. dovídáme, že v kantoně grisonském prrr, jako u nás, pobízí koně, aby se zastavil, hýýý aby jel, kdežto hned za průsmykem je význam obou povelů opačný.

Franc. dia srovnává Pictet s keltskými obměnami starého indoevrop. slova s významem »pravý« (lat. dexter atd.), kymer. dehen, breton. dia atd. (musí se držeti významu, který má tento povel u Francouzů švýcarských): snad je toto srovnání správné, ale jak to dokázati? Povel čehý, čihý zná Komenský v tvaru tihe (v Labyr. 8, 5 mluví o »hrozné tragedii v nepodařilém manželství« a vypravuje, jak »někteří se dosti dlouho slovy táhali, hat-li či tihe«). Čihý známe z r. 1570 (Flajšhans, Č. přísloví 1, 86), ale tvar tihe by přes to mohl býti původnější a svědčiti o nějaké souvislosti s franc. dia (koncovka -hý by mohla býti z povelu hý, a či- by bylo mohlo vzniknouti nějak z ti-): ale zase bychom se mohli ptáti, [286]jak to dokázati? Zde by důkaz musil ovšem také ukázati zeměpisná pojítka mezi diha, dia — tihe — čihý.

Hot snad pochází z něm. hott, což je povel k jízdě i ku pohybu napravo (podle Grimmova slovníku snad proto, že pravý kůň řídí pohyb spřežení); aspoň shodu znění zde jinak nesnadno vykládati. Starší doklady české mají však hat: tak Komenský, i doklady z r. 1570—1580 u Flajšhansa v Č. přísl. a ve Sborníku filol. 6, 48 (srv. též Jungmannův slovník). Hat, hot i něm. hott je povel napravo, což by ovšem při kolísání významu takovýchto slov mnoho nedokazovalo. Německé děti volají na koně hotto, jako naše hatou (z hat-ou?): starý Daniel v Schillerových »Loupežnících« 4, 3, rozradovaný shledáním s Karlem Moorem, vzpomíná: »Ihr saßt mir im Schoß… und rieft: Hotto! und ich lief fort, Euch den Hottogaul zu holen…« Také u Luthera za naše hot — čihý nalézáme hotte — schwode (dnes schwude), hothin — schwothin, hott — har. Němci v pohraničních horách nad Solnicí říkají hotta, ale po česku čihý: ukázka, jak se taková slova přenášejí. Není ani nemožno, že se naše hot, hat k nám dostalo z Francie přes Německo (srv. haut v povelech hurhaut, huhaut a pod.); ale zase: jak to dokázati?

Přidáváme, co nám píše statkář p. Frant. Svoboda, věrný přítel a čtenář »N. Řeči«: »Prr je novější, dostalo se k vozům a docela k volům teprv od panských vozků, zvyklých sedati na kočárovém kozlíku. Dobrý volák ani ještě nyní nevolá na své spřežení prr!, ale zato ou, ouhá, čehý ouhá, hat ou, hat ouhá, i docela čehy ouhá, hat ouhá! Jsou krajiny, kde se volá eu a euhá a bě, hot, a jinde zase jeuhat. Původně se asi říkalo bě (bje), eu, čehý a hat a asi teprv později povstalo ou, ouhá, bijó, vijó atp.«

To je asi tak vše, co dovedeme o těchto slovech povědíti: pravdu má Thomayer r. 1874, že je s takovýmito slovy zlá rada. Ještě dobře, že v »Naší Řeči« nemusíme vykládati něm. schwude a jiné podobné věci!

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 9, pp. 284-286

Previous Sdělení, sděliti

Next Všelicos