Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

kvh. (= Kvido Hodura), V. Š., Š.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve 4. čísle XXIII. ročníku Časopisu pro moderní filologii (str. 349—362) pokračuje Josef Janko v svých Poznámkách a příspěvcích k českému slovníku etymologickému a přináší podrobné vysvětlení Husova slova kopéř a slov podobných. Slovo kopéř (= kostkář) souvisí s něm. Kopper, Köppel = hýřil. Příbuzná slova stč. jsou koféřstvo = společnost koféřů, t. j. hodovníků na rozpustilém veselí svatebním (doloženo v stč. u Chelčického), koféřka = zpitá ženská, koféřovati = pitvořiti se, koférství = bohapusté počínání. Janko zařaďuje tato. slova do onomatopoického typu kop-(e)-r, kof-(e)-r, majícího významy tlachání (kofroň, kafrati), uchvácení (kofroň = též zub-řezák) a krkání (něm. koppon, k němuž v přeneseném významu náleží stč. kopéř, koféř atd.). Ke zvukodobnému typu kob-(e)-l náleží významy lomcování (mor. kobeltovať = strkati, třásti, lomcovati čím, něm. kobolden — dělati kotrmelce, jež by bylo významovým základem pro něm. Kobold-skřítek), klevetění (mor. kobeltovať = klevetiti, mor. kobeltnica = klevetnice, něm. dial. Klabalter = vyřidilka, klawatschen = žvaniti). Zvukodobný typ kob-(e)-r má významy bití a porážky (čes. kobr = pohlavek, známé ze rčení dal mu kobra), hry v kostky (něm. kobern = hazardně hráti, mor. kober, gen. kobru = kostka na hraní, s nímž souvisí útvary p-ový a f-ový (kopéř, koféř) jako expresivnější), batolivé chůze (čes. kobera = batolící se, koberati se = kolébavě choditi, koberavý = kulhavý, koberáč, koberkati, koberkavý významu [270]podobného, mor. kobírek = šotek, skřítek), válení (se) (mor. kobíňat sa = váleti se) a převracení, klopýtání (čes. kobrt = klopýtnutí, kobrtati, kobrtnouti, kobrtavý, lašské kobrtať něco = převraceti, přehazovati, na př. seno, čes. škobrtati, škobrtnouti s prothetickým š, franc. chambard s vloženým m = přehazování, rozvrat, chambarder = převrátiti, rozbíti, něm. kobern = zerren). Mor. kobero = břicho, kravský bachor, koberatý = břichatý, koberáč = břicháč, koberula = kráva s velkým břichem, břichatá žena, jsou slova nezvukodobná a pocházejí patrně ze základu *kober = přikrývka, koberec, něm. Kober = cophinus, Korb.

V 1. čísle XXIV. ročníku (str. 23 až 27) vykládá Janko hlavně o slově rorejs. Podivuhodné bohatství forem, v nichž se toto slovo v češtině vyskytuje, je samo již svědectvím cizího původu tohoto slova. Tyto tvary slova rorejs v češtině jsou: rorajk, rorejk, rorejka, rorajček, rorejček, rorýk, rorejc, rorejt, rorýt, rorejs, rorýs, rorejz, rorés, rurýs, rolejk, rolejka, rolejch, rolejs, lorejs, lorenc, lorenec, rolenc, rolenec, rorejls, rohejl, rohejř, rohlík, rulich, rulík, šorejs. Janko vychází z útvaru rorajk a vysvětluje jej z něm. Rohrreiger = bukač veliký. Poněkud jiný význam sotva může být závadou tohoto výkladu, poněvadž už v němčině se stíral rozdíl mezi bukačem a rorejsem; na př. Spiere, značící obyčejně rorejsy, má v Alsasku význam Seeschwalbe (rybák), tedy ptáka vodního. Kolísavé zakončení slova rorejk, rorejt, rorejs by mohlo být následkem přirozeného kolísání u slov cizího původu nebo také u čes. rorejs odrazem něm. Rohrreiszer. Na Novopacku říkají rorejsům radavice (asi z něm. Radmüll, znamenajícího bukače). Název skřípák odjinud známý má patrně vyjádřiti pronikavý zvuk rorejsů, mor. názvy kosák, kosíř pěkně znázorňují srpkovitě rozepjatá křídla rorejsí. Mor. papežík je nejasný; obdoba s něm. Dompfaff (hejl) nezdá se Jankovi dosti pravdě podobná.

kvh.

Ve sborníku Vodákově na str. 338 píše O. Fischer: Ani Váša-Trávníček ani velké dílo České akademie neuvádí Vodáka mezi autory, z nichž pořizovány soustavné výpisky. — Poznamenáváme k tomu, že v PS. je Vodák uveden mezi excerpovanými autory a že je v textu také citován, srov. na př. hesla kostřitý, krátkodobý v posledních sešitech.

*

V 9. č. Zvonu (XXXVIII, 1937, 125 n.) píše Fr. Dlouhán ve feuilletonu Kletba rotaček o dnešním stavu novinářské češtiny. Pozastavuje se nad tím, že „právě v době, která má na knihkupeckém trhu hned několik jazykových slovníků a brusů správné češtiny, psaných nejvážnějšími odborníky, v době, kdy je na jazykovou kulturu [271]ve společnosti kladen zvýšený důraz, může se vyskytnouti tolik oprávněných stesků na úpadek jazyka. Předevšim jazyka novinářského.“ Noviny podle něho mluvu širokých vrstev národa kazí, než aby ji zušlechťovaly, a přece by mohly i po jazykové stránce vykonati mezi prostými čtenáři veliké poslání. Na otázku, proč je denní tisk po jazykové stránce tak špatný, „školácky vadný“, odpovídá Dlouhán tím, že mezi českými novináři už není tolik spisovatelů, jako jich bývalo dříve. Dnes, v době rotaček, noviny při překotném tempu svého vycházení vyžadují, aby se jim redaktor věnoval úplně, a neponechávají mu času k jiným pracím. Pravda ovšem je, že by i redaktor-reporter měl znát dobře český jazyk; ale toho lze dosáhnouti jen změnou vyučovací methody na našich školách. Čistý jazyk a sloh, to jsou dva prvky inteligence, „které by měly být každému člověku s určitým školním vzděláním vstřebány do krve“.

*

Zásady matematické terminologie

1. „Jednota československých matematiků a fysiků“ připravila jednotné názvosloví matematické. Návrh byl otištěn v loňském (65.) ročníku „Časopisu pro pěstování matematiky a fysiky“ a v letošním ročníku vyjde ve formě definitivní. Na str. 274—282 téhož (66.) ročníku uveřejňuje jeden z předních pracovníků názvoslovné komise, profesor české pražské techniky dr. J. Vojtěch, „Několik poznámek k naší matematické terminologii a symbolice“; poznámky ty mají býti souhrnem zásad, jimiž se komise řídila.

Jsou to zásady střízlivé, rozumné a dobře promyšlené. Není v nich ovšem nic podstatně nového, co by nebylo známo ze starších theoretických rozprav (Ertlova a Havránkova). To je však něco, s čím v tomto oboru lze jen souhlasit, neboť nebylo by nijak ideálním řešením, aby každá terminologie byla vybudována na jiném theoretickém základě, podle jiných zásad.

Ale rozdílná povaha jednotlivých disciplin způsobuje rozdíly v detailech: v různém materiálu se tytéž principy realisují různě. A uplatňováním jistých zásad v různých prostředích nejlépe se ověřuje jejich nosnost a užitečnost. Proto výkladům Vojtěchovým přisuzujeme tolik obecné zajímavosti, že podáváme i nematematikům jejich přehled.

Přestáváme při tom jen na zásadách terminologických; symbolika (značky) je věc čistě matematická a tolik obecného významu nemá. Z toho, co se pro ni stanoví, zaznamenáváme jen zásadu, že značky mají své místo ve vzorcích a rovnicích, kdežto v souvislém textu se má užívat názvů, ježto značky ruší při čtení a porušují hladký tisk.

[272]2. Od vědeckého jazyka se požaduje:

a) aby pojmy byly vhodně, jednotně a trvale pojmenovány (vědecká terminologie);

b) aby byla příhodná rčení pro popis vztahů a výkonů (vědecká frazeologie);

c) aby vědecké texty byly psány jazykem správným, aby byly syntakticky výrazné a stylisticky přístupné.

3. Hlavní požadavky na vědeckou terminologii jsou:

a) oboustranná jednoznačnost: pro každý pojem je jen jediný název a naopak každý název označuje jen jediný pojem;

b) důslednost: příbuzné pojmy a veličiny mají míti i příbuzné názvy; říkáme-li, že funkce klesá, musíme říkati také, že funkce stoupá, ne že roste; je-li pravítko, má býti i kružítko;

c) vnitřní odůvodněnost: název má býti jistým poučením o povaze toho, co označuje; proto jest lépe matematické pojmy, vzorce a věty pojmenovávati podle jejich podstaty, účelu a obsahu než podle původce, lépe tedy říkati věta kosinová než věta Carnotova;

d) jednoduchost: termíny kratší mají přednost před termíny delšími, kvádr před pravoúhlým rovnoběžnostěnem; z praktických důvodů se někdy odchylujeme i od výrazu sice logicky správnějšího, ale dlouhého: místo mocnina s lichým mocnitelem říkáme prostě lichá mocnina, místo obsah části roviny elipsou ohraničené jen obsah elipsy;

e) trvalost: termínů neměníme bez dostatečných důvodů;

f) obecná přijatost; k té pomůže v našem případě autorita Jednoty; při povaze věci (jde o matematiku elementární) se obecnosti lehce dosáhne, budou-li recensenti školních učebnic povinni trvat na přísném zachování schválené terminologie; sem patří i potřeba přihlížeti k terminologiím blízkých vědních oborů.

4. V praxi ovšem narazíme na mnohé případy, kde nelze všechny tyto zásady uplatniti naprosto důsledně, často už proto ne, že se dostávají do vzájemného rozporu. To platí především o zásadě trvalosti: musíme respektovati termíny už vžité, třeba bychom leckdy raději viděli termín jiný. To však neznamená, že bychom se museli vzdáti snahy o nápravu ve všech případech. Proti příliš kvietistické zásadě, že „vžitá slova, ať vznikla jakýmkoliv způsobem, mají své oprávnění v jazyku“ (Spisovná čeština a jazyková kultura 74), stojí autor na správném stanovisku, že pro podstatnou vadu lze termín změnit a že se nesmíme zarazit nad tím, že první čas bude nový termín zníti nezvykle.

Zůstanou vždy i termíny mnohoznačné (prvek, vrchol, střed, osa mají v různých souvislostech významy různé) a zůstanou i synonyma; ale synonymnost má svou výhodu v tom, že umožňuje střídání, [273]jímž se zabrání stylistické jednotvárnosti. Není námitek proti tomu, abychom střídali termíny činitel a faktor, výrazy přímka bodem prochází, je vedena, je položena. Nesmí však polysemie a synonymnost jíti za rozumné meze.

5. Naše terminologie navazuje na terminologii mezinárodní (těžkosti jsou ovšem tam, kde není v této terminologii jednoty). Zčásti se cizí termíny přímo přejímají, a to tím větší měrou, čím odbornější je která disciplina. Jako v jiných oborech i v matematice se jeví celkem ústup od přílišného purismu počátků naší národní vědy: říkáme algebra a ne stejninářství, písmenopočtářství; asymptota, ne blíženka, nedopadnice, nedostihlá. Příčinou tohoto odklonu od purismu je vědomí potřeby neoddalovati se od ostatního světa, ulehčiti styk s ním a přejímání výsledků jeho práce.

Cizí termíny přejímáme v jejich formě latinské nebo řecké, ne ve formě, jíž nabyly v jednotlivých evropských jazycích (tedy racionální, parciální, ne -elní; energie, Eukleides, ne eneržie, Euklid). Pravopisně se tyto termíny ovšem upravují (nula, racionální, kosinus, kvadratický, ne nulla, rationální, cosinus, quadratický).

Nehledáme českých výrazů pro výrazy aritmetika, algebra, derivace, integrál a nemáme — třeba by byly vítány — vhodných výrazů pro extrémní, singulární, kvádr. Často je cizí výraz kratší nebo výraznější (limita); někdy se k němu musíme uchýliti tam, kde by užití českého termínu vedlo k nejasnosti nebo bylo absurdní (říkáme sice převrácená hodnota čísla, ale neodvážíme se říci převrácená rovnice za rovnici reciprokou).

6. Pro české termíny platí především požadavek, aby byly správné jazykově. „Kdo chce mluvit správně v matematice, musí umět především správně česky“ (279), to je zásada přední. S tohoto stanoviska jsou nesprávné termíny odvislost, dělící poměr, gamafunkce atd. místo závislost, dělicí poměr, funkce gama.

Zvláště se zdůrazňuje nesprávnost složenin hybridních (poddeterminant): oba členy mají býti buď cizí, nebo oba domácí: subdeterminant, ale na př. nadplocha (proniknutí tohoto způsobu tvoření, jazykově ne nezávadného, do odborné terminologie vynutila si potřeba; i v elektrotechnickém názvosloví je nadproud, podproud).

Slovům hovorového jazyka se ve vědecké terminologii dostává zvláštního významu; někdy speciálnějšího: rovný ve významu „stejně veliký“, obsah jen o ploše, objem jen o tělese, kdežto jinak říkáme i „obsah láhve“, „objem těla v pase“; jindy širšího: přírůstek kladný a přírůstek záporný. Nebezpečím při používání slov hovorového jazyka je, že může nastati pokřivení významu. Nebereme tedy za termíny slov majících obecně význam jinorodý; ne tedy složité úrokování, protože „složitý“ = „nesnadný“, ale složené úrokování; ne do[274]tyčný bod, ale dotykový (protože se říká — ovšem nesprávně, viz PS. I, 524 — „dotyčný dokument“); ne hodnota převratná („převratné snahy“), ale převrácená atp.

7. Výhodně lze užíti k rozlišení příbuzných, ale ne identických pojmů různých typů adjektivních, zvláště typů cizích adjektiv na -tivní (tvořených přímo od slovesa) a -ční (tvořených od slovesného substantiva na -ce): konvergentní řada, ale konvergenční obor; projektivní geometrie, ale projekční stěna; komutativní, kde jde o možnost záměny, ale komutační, kde jde přímo o záměnu; — typů na -ální (z cizího adjektiva) a -ční: diferenciální a diferenční, integrální a integrační; — podobně možno rozlišiti adjektiva na -ný, -ní, -ový: polárný a polární, rovinný a rovinový, normálný (kolmý), normálový (souvisící s normálou) a normální (obvyklý).

8. Práce terminologická vyžaduje „opatrné úvahy, vedené jednak znalostí podstaty pojmů, jednak porozuměním pro možnosti jazykové“ (280); „na místě je tu rozvaha a střídmost“ (282).

Zdá se nám, že tyto matematické ctnosti, rozvaha, střídmost a opatrnost, skutečně v terminologické komisi matematické zasedaly.

*

O tendencích odborného jazyka píše v „Kultuře doby“ II, 25—28 Josef V. Bečka. Odbornému jazyku jde o obsahovou stránku. Proto nedbá o estetické hodnoty slova, potlačuje všechnu expresivnost (zvláště tím, že se vyhýbá slovům familiárním, básnickým, archaistickým atp. a že neužívá důrazného slovosledu). Na vyjádření svého pojmového bohatství užívá slovníku značně rozsáhlého (hlavně abstrakt). Ale chápe i jinak skutečnost: staticky; proto substantivní vyjadřování v něm zatlačuje vyjadřování slovesné. Zvláště významným znakem odborného jazyka je snaha přesně vypracovati a vyjádřiti logické vztahy mezi jednotlivými představami a skupinami představ. Z toho si vyložíme převahu hypotaxe a pochopíme, proč se s oblibou užívá obšírnějších výrazů spojovacích (místo aby se píše za tím účelem, aby, místo protože se píše z toho důvodu, že…).

Tyto tendence vyplývají z určení a povahy odborného jazyka. Smějí se však uplatňovati jen potud, pokud toho povaha věci vyžaduje. Jakmile se tyto znaky uplatňují nad potřebnou míru, jakmile ztratí své odůvodnění, stávají se chybou. Autor ukazuje to na slovníkových klišé („chrám dojde záchrany“), podává příklady zbytečné abstraktnosti a substantivnosti (pro zastavěnost všech volných ploch m. protože všechny volné plochy jsou zastavěny), zbytečného vyjadřování samozřejmých věcí (tiše očekávali přiblížení se průvodu m. tiše očekávali průvod), a vytýká tvoření neforemných period a užívání neohebných obratů (zatčení se strany policie, pokud se týče…).

[275]Zdůrazňuje právem, že jde často jen o formální, slovní pseudoučenost. Ta však mívá neblahé následky: odvrací pozornost čtenáře od obsahu, ba odrazuje jej od čtení vůbec. Někdy ovšem autorům přímo záleží na tom, aby komplikovaností slohu zakryli myšlenkovou chudobu. Je to však v rozporu s ideálem krásného odborného jazyka. Neboť i odborný jazyk má svou krásu: krásu prostoty a účelnosti, výrazu přesného a naprosto jasného. A je to ideál, jehož se dosahuje mnohem tíže a mnohem řidčeji než v jazyku básnickém. Hlavně proto, že nebývá dost snahy ho dosáhnouti.

V. Š.

*

Aglutinace a deglutinace v místních jménech česko-německých

Těm, kdož se zajímají o vývoj místních jmen, jsou známy případy, kde se začátek slova mění tím, že se k němu připojuje souhláska patřící vlastně k předcházející předložce nebo členu (aglutinace), nebo kde se od něho naopak odpíná počáteční hláska nebo hlásková skupina, protože se mylně pokládá za člen, za předložku nebo za její část (deglutinace).

Děje se tak zvláště v jazycích a dialektech, které mají hojně slov počínajících se samohláskou a nemají při tom tak zvané hlasivkové explosivy („rázu“), která na př. v češtině zřetelně odděluje samohlásku na začátku slova od koncové souhlásky slova předcházejícího a znemožňuje tak jejich splynutí v jednu slabiku. Proto také v slovech českých tohoto zjevu nenacházíme; zato velmi častý je ve jménech německých a — což nás zvláště zajímá — v německých tvarech českých jmen místních v těch německých nářečích, kde rázu není.

Na takové posuny upozornil u nás již Vincenc Prasek („Studie o místních jménech“, Časopis Matice moravské 28, 1904, 338), uváděje zde jako příklady jména: Opava in der Opaw in Troppau Troppau; Jihlava in der Iglaw in Triglaw (spr. Driglau; tento tvar zanikl); a Nasoměřice (spr. Našiměřice) in Naschmeritz (čti i-naš-me-rie) — in Aschmeritz Aschmeritz (okres moravskokrumlovský).

Z pozdějších badatelů se těmito jmény zabýval zvláště Ernst Schwarz (Zur Namenforschung und Siedlungsgesehiehte in den Sudetenländern 1923, str. 25, 53; Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsquelle 1931, str. 196—198 a jinde).

Pro nářečí jihomoravská a nářečí německého výběžku jindřichohradeckého doplnil příklady Schwarzovy Franz J. Beranek v důkladném svém rozboru těchto dialektů „Die Mundarten von Südmähren (Lautlehre)“, Liberec 1936, na str. 34—36.

[276]Uvádí zde:

A. pro aglutinaci:

1. připojení n z předložky in:

Nesechleby (okr. znojemský) — in Nesseklee — Esseklee, Ivanovice na Hané — Nennowitz;

2. připojení m z „ze dem“:

Ivaň — dial. Maewic;

B. pro deglutinaci:

1. odsunutí n jakoby patřícího k předložce in:

Našiměřice Aschmeritz (1925 úředně Naschmeritz), Načeratice (okr. znojemský) — dial. Ošatec, úředně Naschetitz, Norovice (dnes Vnorovice, okr. dačický) — Urwitz, Novosedlice (staré jméno Slavkova) — Austerlitz;

2. odsunutí z, c, s, chápaného jako předložka z (ze):

a) Zábrdovice (okr. mor. kruml.) — z Sobrowitz — Obrowitz;

b) Cetomice (dnes Citonice, okr. znoj.) — Edmitz, Ctibor(ov) (dnes Lomy, okr. jindř. hrad.) — Tieberschlag, Cvrčovice (okr. mikul.) — Zurspitz Urspitz; zčásti v Cizkrajov (okr. dačický) — Sitzgras;

c) Sedlešovice (okr. znojemský) — Edelspitz, Smolin (okr. mikul.) — Zmoleins Mohleis, Slatina (okr. mor. kruml.) — Zlatin Latein, Slavikovice (okr. vyškovský) — Laukowitz, Strmilov (okr. jindř. hrad.) — Tremles, Střížovice (tamtéž) — Drüsowitz;

3. odsunutí tr, chápaného jako člen der, dr:

Trboušany (okr. brněnský) — Pausche.

Beranek uvádí na str. 34 i literaturu tohoto jevu. Doplnili bychom k tomu jen, že případy aglutinace a deglutinace ve jménech na území bývalých Uher sebral Melich J. v Klebelsbergově sborníku (Klebelsberg-emlékkönyv, 1925). Ze jmen na Slovensku se tu uvádějí spišské Dravce — něm. Autz (viz B. 3).

Ze jmen francouzských uveďme aspoň „ad aquas“ Dax, jméno jihofrancouzských lázní.

*

Česká slova v německých nářečích jihomoravských

V dialektologické práci Fr. J. Beranka, Die Mundart von Südmähren, Liberec 1936, 298 stran (pojat je sem vedle vlastních nářečí jihomoravských i dialekt německého výběžku jindřichohradeckého a jazykových ostrovů brněnského a vyškovského), použito je v dokladovém materiálu hojně i slov převzatých do toho nářečí z češtiny. Není jich celkem mnoho; více jen na okrajích německého území, zvláště v obcích poněmčených nedávno (Vítonice a Želetice v okrese zno[277]jemském se staly německými až po r. 1890). Jsou však zajímavá svým rázem. Do českých nářečí byla německá slova přejímána většinou z řeči vyšších společenských vrstev, od německých měšťanů, řemeslníků, od židovských místních obchodníků, od německých úředníků a pod. Do nářečí německých však pronikala česká slova z lidu; jsou to napořád slova denního, vesnického života. V některých významových skupinách je počet českých slov až nápadný; jsou to zvláště jména svrchního oděvu (v. 4), jména moučných jídel (v. 5) a terminologie dobytkářství (v. 8). Odchylkou jsou jen některá slova z rybnikářské terminologie na Jindřichohradecku; v nich jde o přejetí ze staré úřední češtiny.

Nebude bez zajímavosti uvésti všechna slova roztroušená v knize Berankově (česká slova v nářečí kravařském zaznamenala ze studie Liewehrovy Naše řeč XII, 1928, 187—188).

Zjednodušujeme při tom složitou transkripci Berankovu; a e o v kursivě znamenají při tom hlásky neúplně artikulované; připomínáme ještě, že před n a m se samohlásky nasalisují.

U slov častěji citovaných uvádíme doklad jen jediný.

1. Lidské tělo, jeho nemoci atd.: expresivní je fŕnág (183), řídké pate (v Loděnici u Mikulova, 59); hósear (nemoc houser, 79); porodní babička se ve V. Ratmírově (v okrese jindřichohradeckém) jmenuje vabicka (214).

2. Zvířata a rostliny (mimo domácí):

a) krídš (křeček, 241), káni na Jindřichohradecku (z „káně“ v dialektickém významu „racek“, 60), kafke (v povodí Jihlavky, 262), strake, štrake, štrága, štrák (straka 37, 110), čía (na Jihlavce, ze „ščír“ ve významu „krtonožka“ 36);

b) kuka(v Pasohlávkách u Mikulova, z „kokrhel“ ve významu „polní mák“, 262); v témž významu se říká ve Vojkovicích v okrese hustopečském pana (u Bartoše je „panenka“ 59); kukša (ostrožka polní, 110); pampulička (ve Vojkovicích, 264), páea (pýr, 212), čágli (v Pasohlávkách, ze „ščavlík“, 36); trénglan, träenklpám (dřínka 227); na Jindřichohradecku je šiška (147; v Pasohlávkách se wat-šiška jmenuje oloupaný klas kukuřičný, 240).

3. Dům a domácí zařízení:

a) expresivní význam mají khalúpm (chalupa, 45), šálánda (velký dům, 45), hizba (ve významu „barák“, z dial. hizba, 256); dále je patre, patren (v Loděnici a Moravanech, patro v stodole 59); mäüta (malta, 60);

b) tuchad, duchad (duchna, 33), pimpeakaa (v Pasohlávkách ve významu „ostenky, odrané brko“; prý k „perko“, 212), laoč, luč, lúč (241), kneidl (na Vyškovsku, knot, 263), smetág (ojediněle, 37).

[278]4. Oděv: halína (ovčí kožich, halena, 45), vúnde, púnde (zimní kabát, bunda 109), kébanic (hrubý plášť, podle Beranka, 132, 262, z maďarského köpenyek, ale spíše z českého „kabanica“), kukla (na Brněnsku, 262), kapsich, kapsach (kapsa, 59).

5. Strava, kouření:

a) z jídel jsou to vesměs moučníky: váva (bába, 59), vuchtl, na Brněnsku búchtl, na Vyškovsku buchta, (buchta, 214), koládšn (45), placka (59), dolka, töukn (vdolky, 188);

b) faefka (v Moravanech, fajfka, 147); močka (ve významu „močka“ i „brynda“ 147: k tomu je utvořeno sloveso močkan, žvýkati tabák).

6. Vozidla, nádoby: trágádš, trakač (trakač, 59), éibl na Jindřichohradecku, néipl na Brněnsku (oplen, 68), pričkal (bryčka, 241); nuši (ojediněle na Jindřichohradecku, nůše 147).

7. Nástroje a nářadí:

a) rolnické: rochál (ruchadlo 59), hrabica (ve Vojkovicích), ravice (v Kurdějově, 37), křbek (v Moravanech, krbek, dřevěná nádoba na sekáčský brousek 183);

b) jiné: palídsi (palice, 45), kárabač (na Jihlavce 60), kudla (v Moravanech, 263).

8. Domácí zvířata, mlékařství:

a) púli (v Albeři na Jindřichohradecku, bulík, 268), lúdlpéka (ve Vojkovicích; lúdl je německé dialektické Jodel, býk; péka je z českého býk), junc (junec, mladý vůl, 157); koks, kukš, kukša, kiksl, kuksl, kakšl, je na Jihlavce jediné označení kohouta, jinde je vedle toho hón (kokeš 105, 239). Na kozy se volá kosa, kusa, kuza, v H. Věstonicích kosa na (147, 237), na husy huse huse, husala husala, husi husi (236), na kachny kádš kádš (59);

b) cméda/e, cméida/e/ich (smetana, podle Beranka 235 ze „smetek“, ale není takového českého tvaru); cbák v Moravanech, tbárich na Vyškovsku (tvaroh 60, 147), vankedle, vankal (baňka na mléko 129).

9. Ovoce a výrobky z něho:

a) kalátka, kelatken, kolákan, klatka/e/i atp. jsou karlátka (110, 155, 262). — Výrazy cvešpm, cvečkn, vyskytující se jednotlivě na Hustopečsku, vyvozuje Beranek podle Kluga ze středolatinského damascenus; jsou to tedy podle něho druhotvary k tumóškn, tolemóške atp. (224, 241). Tyto poslední tvary z damascenus skutečně pocházejí, stejně jako české dialektické damašky, damazíny (Bartoš I, 313). Ale k výkladu slov cvečkn atd. se mnohem lépe hodí etymologie už Jungmannova, že jde o latinské (prunus) sebastica. Jaký je poměr [279]mezi českým švestka a německým Zwetschke, není sice zcela jasné, ale zdá se, že němčina přijímala zde z češtiny. Vždyť i výrobky ze švestek mají česká jména (Powidl); v tomto nářečí je i lízačke (na Jihlavce, řídká povidla, 241);

b) puačág je z „burčák“ 241, kolicnštán je modrá skalice (skalicenstein, 155).

10. Rybnikářství (na Jindřichohradecku):

trum (trouba, výtok z rybníka, 189), vašn, vašla, vašlar (bašta, baštýř, 214).

11. Podomní obchodníci.

Dráteník se na Jindřichohradecku jmenuje trádanig, na Moravě a) tratárš, trataš, drataš; b) tratovad, trádavada (podle volání „drátovat“); c) v Žilošicích je kontaminované dratovaš (183). Volání dráteníků „hrnce drátovat“ zní v Kurdějově rínsetráte (37). Sklenkař se jmenuje klinkáš, sklinkáš (37).

12. Hry a obyčeje:

a) v Pasohlávkách se houpačce říká humpačka (k tomu je sloveso humpackan, 241, 264) a panence z kukuřičných listů hadalág (handrlák, hadrlák, 263);

b) na Lucii chodí dům od domu maskovaná lucka (147); stárek nosí v povodí Jihlavky hůl zvanou róveš (podle Beranka 58 z „rabuše“, spíše však přímo z „rováš“).

13. Nadávky:

lumpág (263); Pasohláveckým nadávají volócha (Valaši, 58).

14. Jiné názvy:

a) v povodí Jihlavky se šafář jmenuje tráb (drab 59), krupobití jsou v Moravanech grúpm;

b) z abstrakt je jediné štrach (strach, 59);

c) z adjektiv štrákad na Vyškovsku (strakatý, 263);

d) ze sloves camačkan (zer- a mačkati, 59) a čúaln (čurati, 241);

e) z adverbií v severním Jindřichohradecku čevas (třebas, 147).

Š.

*

Čechy a Španělsko u Němců

V německém časopise finských moderních filologů Neuphilologische Mitteilungen, 38, 1937, 279, připomíná Hugo Suolahti, jak v německém lidovém usu bývají jednak slovem spanisch, jednak böhmisch označovány věci hodně vzdálené, cizí. Vedle spanisches Dorf říká se na označení něčeho nepochopitelného böhmisches Dorf, jíkavec (Fringilla montifringilla) se jmenuje dialekticky někdy der Böhme, někdy der spanische Buchfink. V jiném případě, ve jménu [280]brkoslava (Ampelis garula), je protějškem k dialektickému der Böhme jméno der Friese (Frís).

*

Český jazyk za posledních dvacet let — citují Hovory o knihách I, 1937, č. 8, str. 6, z varšavského Rusského slova — dosáhl obrovských úspěchů a prošel cestou, k níž jest jinak třeba celého století. Není to nadsazování; český jazyk, jako jeden z hlavních prvků živého národa, žije nyní po dřívějším nuceném spánku jakoby čtverým životem, snaže se dohonit, co zameškal. Proto také klasikové českého jazyka stárnou přímo před očima.

*

O stáří našich osad

Pro zkoumání osadních jmen je velmi důležité znáti přibližné stáří osad. Od víry, že bychom je mohli určiti z typu jména (jména na -ice, -ov atp.), jsme již dávno upustili. Listinné doklady jsou velmi důležité pro krajiny později osídlené, ale nepostačují tam, kde jde o osady staré. Máme nemnoho listin z XI. a XII. stol. a v konkretním případě lze sotva dokazovati z toho, že se jméno v nich nevyskytuje, že by osada byla jistě původu pozdějšího. Proto toponomastika (badatele o místních jménech) velmi zaujme archeologická methoda takového zjišťování, o níž píše v Strakonicku III, 1937, 65 n. řídící učitel v Řepicích u Strakonic Bedřich Dubský, známý mnohými svými archeologickými pracemi. Konstatuje v své studii, že v IX.—X. století bylo na Strakonicku — jež je polem jeho činnosti — velké množství slovanských sídlišť: jmenuje na 40 takových nalezišť v místech, kde dnes osad není. Většinou šlo o přechodná sídliště, po čase dobrovolně opouštěná. Ale v některých případech je možno zjistit kontinuitu pozdějšího osazení s touto vrstvou IX. a X. stol., charakterisovanou jistým typem keramiky. Dubský vypočítává jich na Strakonicku 32. Je mezi nimi Volyně, ale nejsou na př. Strakonice. Na jihu se osídlení končí u Předslavic.

Bude-li tato methoda uznána i ostatními archeology a aplikována i na jiná území, může přinésti mnoho cenného poučení i pro toponomastiku.

V. Š.

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 9-10, pp. 269-280

Previous Jiří Haller: Rabíndranáth Thákur

Next Cennina