Lexikální a etymologické drobnosti VI.

Václav Polák

[Articles]

(pdf)

-

(Louny)

Místní jméno Louny je v nejstarších dobách doloženo v tvaru Lúny, jak ukazují doklady, na př. z lat. falsa ze XIII. století: in villa Lûn (Codex diplom. reg. Bohem. I, 400, 10); ze stč. Dalimila: (Král) Lúny otje Žirotickým (Gebauer, Stč. slov. II, 290) a p. Bylo však i znění Lúně, jež se skloňovalo podle měkkých kmenů žen., jak ukazuje doklad lunye (Gebauer, l. c. z Dalimila C), a Lúna, jež bylo nesklonné (zdá se, že až v XVI. stol.), jak upozornil Oberpfalcer (Jazyk knih černých, Praha 1935, str. 141); srov. z r. 1597 doklad při městě Lúna, 1598 města toho Lúna. Současně se však říká: šli sme k Lounům (z r. 1597), stalo se v Lounech (z r. 1585), Oberpfalcer, l. c.

Etymologických výkladů tohoto místního jména bylo podáno už několik. Václav Hájek z Libočan spojoval Louny s Lúnem, který prý toto město založil. Tento výklad byl v novější době opuštěn. Tvrdilo se pak, že prý to město leží v jakémsi údolí, „lůně“, a odtud že dostalo jméno. Nemožnost tohoto výkladu ukazuje skutečnost, že od nejstarších dob bylo v tomto slově ú-au-ou, kdežto lůno vyžaduje původního znění lóno, a dokladů na místní jméno s -o- nemáme. Ostatně by dnešní forma musila zníti Lůny.

[249]Stejně umělý a z příčin filologických nemožný je výklad „výklad Rybičkův, že jméno to pochází od slova louně, znamenajícího vlnku, vodu či močál, jak chtějí jiní“ (Linhart, Almanach spořitelny města Loun, 1933, str. 41).

V poslední době Linhart (l. c.) vystoupil s výkladem novým a veskrze originálním. Spojuje jméno Louny s angl. louwn „trávník“ a vykládá, že keltský základ tohoto slova je totožný se základem, z kterého vzniklo slovo Louny. Tento výklad je pochybený, poněvadž nemáme v keltské nomenklatuře, hlavně na pevnině, doložen základ, jejž bychom mohli spojit se jménem Loun. Ostatně jména tohoto typu, totiž se zákl. lun-, jsou v č. daleko hojnější, jak ukážeme, a nejsou tak ojedinělá, jak by se snad zdálo. Jména keltského původu — uvádíme na př. Ohře, Jizera a pod. — jsou na slovanském území ojedinělá a označují téměř výhradně řeky a hory. Jediné -dunum: týn je výjimkou, ale při něm je nutno počítati s prostřednictvím germánským.

Vedle Loun máme totiž ještě i jiná příbuzná místní jména, a to:

1. Lounky, doložené ve falsu z XIII. stol. (Codex diplom, reg. Bohem. I, 386, 5, 20): Silviam etiam addidi Lubicsa, Bazci, Resetarih, Chvoyne usque ad viam et portus tres Naotawe, Gogolicih, Lunih. Ukazuje to snad, že se dnešní Lounky (jméno zdrobnělé) kdysi jmenovaly Louny, Louně?

2. Louňovice, stč. Lúňovice, u Benešova a Čes. Brodu.

3. Lounice u Mostu.

4. Lounín u Hořovic.

5. Zaloňov, dříve Zaluňov, srv. Pavel Libenický z Zaluňova (Archiv čes. II, z r. 1437).

6. Louňová u Plzně.

K témuž základu, který je v těchto jménech, patří i srbská míst. jména Lunka, Lunevac, Lunevica, Lunkovac a pod.

Jde tedy patrně o jméno původu slovanského. A. Profous (Jazykový výklad místních jmen v plzeňském hejtmanství, Sborník měst. hist. musea v Plzni, III, 1914, zvl. otisk, str. 35) při výkladu jména Louňová uvádí dvě možnosti. Místní jména tohoto typu spojuje se stč. osob. jménem Lúň, Lúně, srov. in Laurentio dicto Lun (Libri erectionum, vyd. Kl. Borový, IV) z r. 1395. Tím by se potvrzoval starý výklad Hájkův. Přiklání se však spíše k druhé eventualitě, že osady ty byly pojmenovány po ptácích: nč. luňák, stč. luník (z luň), srov. Gebauer, Stč. slov. s. v.

F

Jeho výklad je však třeba doplniti. Podle ptáků byla snad nazvána jediné Louňová, neboť přípona -ová nepřistupuje k vlastním jménům, nýbrž ke jménům označujícím zvířata, rostliny, stromy a pod., srov. Březová, Buková a p.

[250]Naproti tomu se příponou -ov tvoří místní jm. od osobních jmen rodu mužského, srov. Vyškov, Benešov, Bratřejov, Malešov, Černochov; podle toho Zaloňov, Zaluňov žádá os. jm. Lúň. Do této skupiny patří i přípona -ovici, -ovice u místních jmen j. Blažovice, Křekovice, Černovice, Býčkovice, a tedy i Louňovice. Jméno Lounice je rovněž utvořeno z os. jm. Lúň a patří k typu Křešice — Křeš, Kojetice — Kojata, Řepčice — Řepek a p., kdežto Lunín má patrně za základ os. jm. na -a, -ja, srov. Tetín, Libušín a p.

Při tom Louny a zdrobnělé Lounky stojí stále mimo naše výklady a nelze je zařaditi do těchto skupin, což ukazuje, že lze těžko vyložiti toto jméno od vlast. jména Lún, Lúň nebo od obecného jména luň „luňák“.

U Dalimila ve vydání Jirečkově ve Fontes rer. Bohem. (str. 240) se čte (srov. Gebauer, Stč. slov. s. v. lunúti): Ctný pan Bolek, rytieř sličný, nesmúti Róže ni Čłunu. Nemeškaje po nich łunu svým nepřátelóm na škodu… Vydavatel vykládá lunúti jako páditi, což má ekvivalent patrně v polském lunąć — uderzyć silnie (zwykle czemś plaskiem), Karłowicz, Słow. gwar polskich 1903, III, str. 52b. Lindův slovník z r. 1855 vykládá lunąć, lunąč také strumieniem plynąć, strömen. Tu se naskytuje domněnka, zda není možno viděti v názvu Louny podst. jméno typu tůně — tonouti, tedy asi lúňa — lúna s významem „proudy, slapy“ k stč. lunúti. Tvar Lúny, Louny vyhovuje i po stránce formální; -ú- je zdlouzeno proti krátkému -u- v slovese, tedy zcela ve shodě s typem tůně — tonouti. Podle našeho výkladu se dá vysvětliti i tvar sing. Lúně, který mohl býti snad ještě ohlasem pův. znění, než se stalo jménem pomnožným, srov. Lunye u Dalimila. Ostatně Louny i Lounky jsou při řece, což pravděpodobnost naší domněnky jen zvyšuje. Že bylo možno nazvati osadu také podle slapů a proudů v řece, ukazují Slapy, doložené už r. 1352 jako Slaps.

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 9-10, pp. 248-250

Previous Ferdinand Strejček, —r.: Dáti - nechati (s inf.)

Next Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého