Časopis Naše řeč
en cz

O nový překlad Nového zákona

František Žilka

[Articles]

(pdf)

-

Prof. dru Emilu Smetánkovi k jeho 60. narozeninám.

Vzpomínám, jak jsem jako brněnský gymnasista psával české domácí úlohy. Bydlil jsem s kamarádem, který na češtinu měl Františka Bartoše. Já jsem nikdy nebyl přímým Bartošovým žákem. Octl jsem se podle abecedy v jiné paralelce. Jenom nepřímo jsem stál pod Bartošovým vlivem právě prostřednictvím onoho kamaráda, a pak ovšem knižně, poněvadž jsme za učebnici užívali Bartošovy »Slovesnosti«.

Psával jsem své domácí komposice mimovolně i vědomě vždycky se zřetelem na zvláštnosti a koníčky svých učitelů češtiny, právě tak jako můj spolubydlící se řídil přáními svého profesora Bartoše. Jeden měl rád naše domácí práce obšírné a dost mnohoslovné. Tak se stávalo, že jsem třemi úkoly vyplnil celý sešit. Bývaly to podle vzoru a předpisu vypracované »chrie« tak dlouhé, že je profesor snad ani celé nečetl. Jinému učiteli jsme musili psát úlohy co možná stručné. Vystřídal jsem za čtyři léta vyššího gymnasia čtyři profesory češtiny. Měl jsem rád slohová cvičení. Dovedl jsem se v nich snadno přizpůsobovati odlišnostem různých profesorů. Snad mi to nebylo na škodu. S uvedeným spolubydlícím kamarádem jsme se bavili pokusy, jak bychom zpracovali dané téma pro profesora Fejtu a jak pro profesora Bartoše.

Na tyto dávné slohové cviky vzpomínám, když píši tento příspěvek do slavnostního čísla »Naší řeči«, věnovaného profesoru Smetánkovi.

Profesor Smetánka nebyl ovšem nikdy mým učitelem češtiny v obyčejném smyslu slova. Je mladší než já. A přece [366]mohu říci, že měl vliv na můj pokus o nový překlad »Nového zákona« z řečtiny do češtiny.[1]

Poněvadž je k překládání potřebí znáti dvě řeči, vzpomenu i na to, že jsem se na gymnasiu naučil řecky nejvíc pod vedením svého prof. Tomáše Šíleného. Vzbudil ve mně lásku k této řeči, takže jsem si rád nad školní četbu přeložil několik dialogů Platonových a lecco ze Sofokla. Tehdy jsem ovšem netušil, k čemu mi bude přísná škola Tomáše Šíleného dobrá. Jsem mu za ni vděčen.

Prof. Smetánka tedy nebyl přímo mým školským učitelem češtiny, a přece jsem se od něho mnohému naučil. Mohu říci, že, když jsem někdy třeba po několik dní nosil v mysli nějakou řeckou vazbu a lámal si hlavu, jak ji vystihnouti po česku, míval jsem před očima, jak by ji asi vyjádřil prof. Smetánka.

Měl jsem totiž z dřívější doby bohaté zkušenosti s češtinou prof. Smetánky. S velikou obětavostí — ne, on říká a píše »obětovností« — přečetl prof. Smetánka mé starší knížky a velmi pečlivě opravil mé chyby a upravil mé vazby. Z jeho oprav a pokynů jsem si sestavil věci nejdůležitější a podle toho jsem se řídil v nových pokusech. Také při překladu Nového zákona jsem na to míval stálý zřetel. Přímo jsem se s ním předem neradil, ale poněvadž jsem měl úmysl požádati ho také o revisi svého překladu, pracoval jsem od počátku tak, aby obstál před jeho kritikou. Prof. Smetánka s neobyčejnou laskavostí přečetl mé dílo, když bylo hotovo. Vyslovil jsem mu upřímné díky za tuto velikou práci v úvodu a opakuji je i zde velmi uznale a vděčně.

S některými novotami jsem k němu přišel arci již hotovými a postavil jsem jej před skutečnost skoro nezměnitelnou.

K novému překladu Nového zákona jsem se odhodlal po dlouhém přemýšlení a po mnohých přípravách a pokusech hlavně proto, že jsem chtěl tuto vzácnou a bohatou knihu učiniti srozumitelnou dnešnímu čtenáři především po stránce literární formy, v níž jest vyjádřen její jedinečný obsah.

Literární roucho, slovní výraz knihy, není vedlejší. Jsou knihy, které se minou s účinkem proto, že jsou napsány těžkým, nesrozumitelným slohem. Jiné působí, protože jsou ladné a průhledné ve formě. Kralický překlad Nového zákona je psán klasickým slohem, který vyrostl pod tísnivým vlivem latinské skladby. Jak polatinštěný je sloh Blahoslavův, jsem si jasně uvědomil, když jsem jeho překlad srov[367]nával s řeckým originálem. Ať se jakkoli rozřeší vědecký spor o to, pokud je překlad Blahoslavův překladem přímo a výhradně z řečtiny a pokud mu byl předlohou vzor latinské Vulgaty, mně je jisto, že latinské slohové myšlení vázalo Blahoslava v jeho díle. »Slavnostnost« kralického překladu, o které se tolik mluvilo a která se tolik chválí jako přednost pro užívání hlavně bohoslužebné, je konec konců vlastně jen latinisující archaičnost. Týmž slohem »slavnostním« je psán nejen Blahoslavův překlad Nového zákona, nýbrž také na př. jeho Gramatika. Tehdy, kdy tato díla vznikala, nebyl jejich sloh vědomě a schválně slavnostní, nýbrž byl to běžný sloh vědecké práce. U Luthera se chválí, že užíval co nejvíc lidové mluvy. Nemohu to v podrobnostech ukázat a dokázat, ale jsem přesvědčen, že také Blahoslav čerpal z pokladů lidové mluvy velmi vydatně. Po stránce slohu byl arci v zajetí latiny.

Chtěl jsem se pokusit o skutečnou českost Nového zákona. Myslil jsem a myslím dosud, že se překladatel nesmí spokojiti pouhým převodem, přetlumočením slov a vět, nýbrž musí všecky myšlenkové pochody a jejich slovní a větní výrazy přemysliti a převésti do nové řeči a vyjádřiti je v jejím duchu.

V některých kritikách mého překladu se tvrdilo, že se tímto postupem stírá odlišnost slohu u rozmanitých autorů Nového zákona a celek že nabývá jakési slohové uniformity. Jsem přesvědčen, že to není pravda. Myslím, že mám trochu smyslu pro slohovou osobitost autorů, a usiloval jsem zachovati ji nedotčenu. Nechť si čtenář přečte s myslí otevřenou pro spád řeči a pro sloh vedle sebe na př. Evangelium Janovo a Zjevení Janovo. Přesvědčí se jistě, že osobitost obou autorů v mém překladu neutrpěla. Anebo nechť si přečte po evangeliu Markovu evangelium Janovo, a ucítí, že se octl v jiném světě. A to jsem jistě zčásti »setřel« zvláštnosti slohu janovského, ovšem spíš odlišnosti rázu formálního. Nevěřím totiž, že se pro věrnost nesmí nepřeložiti každé »kai«, jak si tento názor klasického filologa s pochvalou ocitoval jeden církevní list. Charakterističnost slohu janovského není totiž jen anebo především v tom nadbytku spojky »kai«, nýbrž v celé formaci vět; a tu jsem nechal neporušenou.

Chtěl jsem, aby dnešní čtenář Nového zákona měl co možná týž dojem, jaký měl před osmnácti sty lety čtenář, jehož řečí mateřskou byla řečtina. To jest: myšlenky Nového zákona musí být pro přítomnost vyjádřeny mluvou dnešního vzdělaného Čecha. Ovšem ne banální mluvou oby[368]čejné konversace nebo nedbalou řečí novin, nýbrž ušlechtilou, kultivovanou, pečlivou češtinou vědy a filosofie.

Přišel jsem k prof. Smetánkovi s hotovým faktem, že jsem se ve svém překladu vyhnul všem tvarům přechodníkovým, jimiž řečtina přímo hýří.

Velebili nám češtinu také proto, že nad kteroukoli jinou řeč dovede přiléhavě a věrně vyjádřiti všecky přechodníky řečtiny a jejich nuance. Dovede to opravdu výstižně, protože se tomu její tvůrcové naučili z antických jazyků a zachovali tento způsob po celou její klasickou periodu. Učení gramatikové udržovali přechodníky do dneška. Němčina to nedovedla. V němčině zní přechodník strojeně a nepřirozeně. Je němčina proto méně ohebná a výrazná, méně tvárná a bohatá? Ukazuje se na to, že na Valašsku lidová mluva dosud má přechodníkové vazby. Má, ale jsou to většinou slovesné petrefakty, trvalé, stereotypní obraty. V nové spisovné češtině je přechodník mrtvý tvar, jen uměle udržovaný z tradice, tvar pseudoklasický. Prof. Smetánka byl trochu překvapen mým radikalismem protipřechodníkovým. Ale sám mě v něm utvrdil, když mě poučil, že přechodník byl na vymření již dávno a že jej teprve Dobrovský zase uměle oživil. Zůstal jsem v tom důsledným. Jenom na málo místech jsem povolil, kde prof. Smetánka přece jen držel ochrannou ruku nad obraty jako: »Ujal se svého služebníka, jsa pamětliv svého slitování« (Luk. 1, 54), nebo: »… abychom bez bázně, z rukou nepřátel jsouce vysvobozeni, jemu sloužili…« (Luk. 1, 74).

Vím, že mnohým zbožným čtenářům bible bude přechodníkové vazba scházet. Zdá se jim z tradičního poslechu, že přechodník povznáší mluvu nad všední banálnost a dává jí slavnostní ráz. Ale to je pouhý zvyk. Soudím, že se musíme vymanit z tohoto zvyku také v náboženské mluvě, kde se jediné ještě uchovává, zvláště na kazatelně. Snad to souvisí s obvyklou konservativností, která se přidržuje právě náboženství, ale podle mého názoru na jeho škodu. Neboť křesťanství ve své podstatě není konservativní, nýbrž radikálně revoluční. Proč by tedy mělo uměle udržovati tradičnost forem? Ruští mužíci říkají, že Pán Bůh přece nemluví tak, jak oni mezi sebou hovoří. Ale já nechápu, že by ta odlišnost boží mluvy záležela v tom, že by mluvil stále tak, jak se mluvilo před stoletími. Věřím, že ke každé době mluví jejím jazykem. Domnělá vznosnost biblické řeči není víc než starožitná patina. Patina krásně vypadá na kostelní věži, ale již v kostele užíváme nádob pěkně vyleštěných, tím spíše v domácnosti. A náboženství patří do domácnosti.

[369]Z téhož důvodu jsem se rozhodl nahraditi zastaralé futurum jako »nezabiješ!« dnešním rozkazovacím způsobem »nezabíjej!« Při rozkazu stejně neužíváme futura, proč bychom je měli držeti při zákazech? Připouštím ovšem, že tu mohou být výjimky. Otec na př. řekne synovi: »Nikam nepůjdeš!« místo: »Nechoď nikam!« Někomu to futurum zní důrazněji. Ale je to přece jen výjimka.

Řeč jest jako organismus, který roste. Některá slova nabývají nového významu. Chceme-li mluvit srozumitelně dnešku, nemůžeme než užívati slov v jejich dnešním významu. Znázorním to nápadným příkladem.

Blahoslav překládá řecký výraz »gnosis« českým slovem »umění«. Slovo »umění« má v dnešní mluvě jediný a jednoznačný význam estetické tvorby slovesné, výtvarné; nikdy se nevrátí k významu, jejž mívalo v době Blahoslavově, totiž k významu intuitivního, metafysického »poznání«, bezprostředního postižení abstraktní nadsmyslové pravdy. Uvádělo by v omyl, kdybychom ho chtěli dnes užívati v onom archaickém smyslu. Proto jsem je nahradil výstižným slovem »poznání«. Nebo jiný příklad: v reformační době se říkalo »vzdělávati dům« ve smyslu našeho »stavěti«. Odtud obrazně vyrostl pojem náboženského »vzdělání«. »Vzdělávati« znamená budovati, umožniti náboženské poznání, pěstovati vědění. Blahoslav přeložil napomenutí II. Kor. 12, 19: »to všecko k vašemu vzdělání«. Dnešní čtenář při tom nemůže tomu rozuměti jinak, než že apoštolu Pavlovi šlo o vzdělání ve smyslu obecně intelektuálním, kdežto ve skutečnosti mu záleželo na obohacení náboženských, jen náboženských poznatků, na vzrůstu v náboženských pravdách. Blahoslavovo »vzdělání církve« (I. Kor. 14, 12) znamená »budování«, »stavění« církve náboženským pokrokem, proniknutím do hloubek boží pravdy. Proto na tom místě užívám obratu »budování církve«. Vím, že se dosud užívá termínu »vzdělavatelná« literatura v určitém smyslu o jednom oboru písemnictví, ale tento název dnes již potřebuje výkladu, má-li se mu rozuměti; vždyť každá literatura jest obecně »vzdělavatelná«.

Stará čeština měla ve zvláštní oblibě genitivy substantivní. Jednak důsledně užívala genitivu při negaci u sloves přechodných, jednak po slovesech složených s předložkou. Blahoslav píše: (Luk. 24, 50) »Pozdvih rukou svých«, (Luk. 16, 23) »pozdvih očí svých«, (Luk. 11, 27) »pozdvihši hlasu«, (Skutk. 13, 17) »Bůh lidu povýšil«, (Žid. 12, 12) »rukou a zemdlených kolen posilňte«, (Žid. 9, 21) »stánku i nádob krví pokropil«, (Zjev. 3, 18) »očí svých pomažiž«, (Luk. 24, 42) [370]»podali jemu kusu ryby«, (Mat. 20, 8) »zavolej dělníků«, (Jak. 5, 7): »oráč očekává drahého užitku«. Negativní sloveso přechodné ovšem vždycky má předmět v genitivu, a to i tam, kde negace jest jen vzdáleně naznačena, na př. (Mat. 24, 43) »nedal by podkopati domu svého«.

Kterýsi Němec charakterisoval češtinu jako »Genitivsprache«. Moderní čeština se do značné míry emancipovala od přemíry genitivu. Karafiát sice na obranu genitivu po negaci upozorňuje na to, že se na Valašsku zachoval posud i v mluvě lidové, ale to dnes je již jen dialektická zvláštnost. Po slovese složeném s předložkou po- užívá dnes genitivu farář sice na kazatelně, když před modlitbou vybízí obvyklou formulí »Pozdvihněme očí, rukou a srdcí svých…«, ale doma jistě říká: »Pozdvihni koberec.« Kraličtí píší důsledně: »Hledejte království božího a spravedlnosti jeho«, »bude Herodes hledati děťátka«, »hledal příhodného času«, »těch věcí národové světa hledají« atd.; my — a myslím docela správně — nejen hledáme byt, ale také nehledáme byt. I po negaci se zbavujeme genitivu. Zachovali jsme obrat »nemám peněz«, ale řekneme »nemám v Praze dům«, »nevidím matku«. Také to mi prof. Smetánka schválil.

O moderní českost překladu jsem usiloval zvláště v slovosledu. Každá řeč má svůj zákonný slovosled. Němčina musí ve vedlejší větě dáti sloveso na konec. Čeština je může dát kamkoli, třeba také na konec, ale zpravidla je přirozenější položiti je ve větě dříve. Je to také srozumitelnější. Latinář nebo Němec načne větu podmětem, pokračuje jinými jejími složkami, vloží mezi to nějakou větu relativní, a čtenář pořád vlastně čeká, co se s tím podmětem stane, až se to doví teprve na konec. Čech přirozeně mluvící položí určité sloveso hned po začátku, a každému je jasno, co se chce říci. Malý příklad. Kraličtí napíší (Mat. 21, 12): I všel Ježíš do chrámu… a stoly penězoměnců a stolice prodávajících holubice převracel«. Tento pořad je možný, ale přehlednější je napsati: »zpřevracel stoly směnárníků i lavice prodavačů holubů«. Snad kralický slovosled udržuje čtenáře v dramatickém napětí, co Ježíš s těmi stoly učinil; vždyť se může na konec třeba ukázat, že je kázal vynésti. Ale scéna je sama dost dramatická, není třeba zvyšovat napětí.

Tato zákonnost českého slovosledu se uplatní nejvydatněji v složitých souvětích výrazů Pavlových. Není ovšem jedinou pomůckou srozumitelnosti. Často jsem si pomáhal tím, že jsem z dlouhé periody utvořil dvě nebo tři samostatné věty.

Jistá příbuznost mezi řečtinou a češtinou je v tom, že do[371]vedeme určitým slovesným tvarem anebo videm vystihnouti trvání nebo jednorázovost, ukončenost děje. Máme úplné obdoby řeckého imperfekta a aoristu. Těchto jemných rozdílů jsem dbal pečlivěji než Blahoslav. V uvedeném citátu o scéně v jerusalemském chrámu Kraličtí překládají výraz »katestrepsen« tvarem »převracel«; vědomě jsem dal přednost dokonavému tvaru »zpřevracel« a myslím, že je to výstižnější a že to víc přiléhá k originálu nejen formálně, nýbrž i věcně. Někdy snad nezáleží na této nuanci, ale jindy je tento rozdíl důležitý. Znázorním to na výroku Ježíšovu, který v mém překladu vyvolal spor. Mat. 7, 13 a Luk. 13, 24 radí Ježíš učedníkům, aby si vyvolili těsnou bránu ke vstupu do skutečného života podle jeho výběru a vůle. Praví u Matouše: eiselthete, u Lukáše: agonizesthe eiselthein. Překládám: »Vejděte« a »Usilujte vejíti«, místo kralického »vcházejte« a »snažujte se vcházeti«. Dr. Konopásek to nazval zbytečným novotařením. Je to nové, ale je to oprávněné, věcně nutné: v Ježíšově obraze jde o jedno základní a pro celý život závazné rozhodnutí; vstupte do života, vejděte těsnou branou, tento jediný vstup určí celou vaši dráhu. Nejde tedy o možnost několikerého, opětovaného vcházení, nýbrž o jedno jediné vejití. To je docela patrné na obdobném výroku Mat. 23, 13: »Zavíráte království boží před lidmi; sami do něho nevcházíte, a nedovolujete vejíti těm, kdož chtějí vcházeti.« Prof. Smetánka mi toto rozlišování schválil.

Na konec prozradím, čím je vinen prof. Smetánka sám v mém překladu. Prováděl jsem co možná důsledně pravidlo, že se v češtině klade přisvojovací zájmeno před podstatné jméno: »Poslal jej na své pole« a ne »na pole své«; »kolik nádeníků mého otce« a ne »otce mého«; »u jeho vrat« a ne »u vrat jeho«. Ale před jedním případem jsem se zarazil: při začátku modlitby Páně. Ponechával jsem tradiční a vžitý pořádek slov: »Otče náš«. V poslední chvíli, již v korektuře, přišel prof. Smetánka s návrhem obrátiti pořad slov a říci důsledně »náš Otče«. A tak se toto oslovení octlo na začátku modlitby. Cítíme oba, že se tato novota sotva vžije, ale nelekli jsme se této důslednosti.

Podíl prof. Smetánky při mém překladu Nového zákona je značný, přímo i nepřímo. Použil jsem toho, čemu jsem se od něho naučil z jeho oprav mých dřívějších spisů, a použil jsem četných jeho pokynů, když překlad byl hotov. Bylo mi velkou radostí, když mi po přečtení první části řekl, že se můj překlad krásně čte. Nyní je mi radostí říci, že na mém překladu jsou stopy jeho smyslu pro českost řeči.


[1] Vyšel u Jana Laichtra v Praze 1933, v druhém vydání 1934.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 6-7, pp. 365-371

Previous Alois Získal: K otázce třídění podstatného jména a slovesa v novočeském tvarosloví

Next Josef Janko: Osobní jméno Čupr — bez konce…