Časopis Naše řeč
en cz

Smetánkův staročesky slovník

Josef Bečka

[Articles]

(pdf)

-

Náš milý jubilant, univ. prof. E. Smetánka, na slovo vzatý odborník češtiny staré i nové, vynikající znalec staré naší literatury, skvělý interpret staročeských náboženských textů, filolog, který svým vrozeným jazykovým citem dovedl vniknout hluboko do tajů vývoje jazyka a proniknout až k jádru naší mateřštiny, až k duchu českého jazyka, k němuž se podaří přiblížit jenom těm z jazykozpytů, kteří umějí studovat jazyk i rozumem i citem, hlavou a srdcem, dovršuje letos šedesátku. Je to vhodná příležitost, při které povolaní odborníci ocení jeho vědeckou práci a znovu připomenou všechny jeho zásluhy o český jazyk. V svém článku nechci mluvit o tom, co prof. Smetánka už vykonal, ani rozbírat jeho dílo; rád bych pověděl čtenářům Naší řeči něco o tom, co teprve pro veřejnost chystá. Snad mi prof. Smetánka promine, že takto prozrazuji jeho plány. Je příliš skromný a nerad slibuje do budoucnosti, ale dílu, které chystá, věnoval už tolik práce a jeho přípravy už tak daleko pokročily, že by bylo škoda, kdyby se veřejnost o nich dovídala jen nepřímo a kuse. Tím dílem je chystaný veliký a úplný slovník staročeského jazyka.

Staročeský slovník má už dost dlouhou historii. Začal jej vydávat Gebauer r. 1901. Měl při tom na mysli slovník diferenční, který by zachycoval hlavně zvláštnosti slovního pokladu starého českého jazyka a byl pomůckou při jeho studiu. Když r. 1907 zemřel, dostal se jeho slovník jen k začátku písmene N. Jeho nástupce, prof. Smetánka, měl s počátku úmysl pokračovat v začatém díle a také v něm pokračoval od hesla naliti až do hesla netbalivý, kterým byl prozatím ukončen 2. díl slovníku. Zde však vydávání slovníku zastavil a od té doby je stále Gebaurův slovník torsem. Smetánka přestal dále vydávati slovník, protože nabyl přesvědčení, že diferenční slovník naší vědě nestačí, že skutečně vědeckou cenu může míti jen takový staročeský slovník, který podává materiál co možná úplný, neboť jen tehdy je výmluvným svědkem toho, jak staročeský slovní materiál skutečně vypadal. Vědecký pracovník musí mít jistotu (nebo alespoň velikou pravděpodobnost), že slova, která v slovníku nejsou, skutečně nejsou v staré češtině doložena.

[162]Práce s vydáváním slovníku ustala, ale začala práce nová. Bylo třeba sbírati materiál znovu, tentokrát však materiál úplný. Smetánka, výborný znalec staročeské literatury, rozvrhl si plán nového excerpování. Vybrané spisy dával excerpovat úplně, t. j. v celém rozsahu slovní zásoby, nikoliv tedy jen jejich jazykové zvláštnosti. Excerpování provádějí studenti jako písemnou státní práci z češtiny, a proto také svou práci konají nejen odborně, nýbrž i většinou velmi svědomitě a spolehlivě, jak se ukazuje při kontrole jejich prací. Excerpovat se začalo již před válkou a dnes je těchto prací nahromaděno v Smetánkově ředitelně na 400, tedy počet velmi slušný. Smetánka, který sám je znamenitý odborník slovnikářský (viz jeho vzorný slovník k Životům svatých Otců), vytvořil si svoji tradici mezi excerptory, takže excerpování má celkem jednotný ráz (hlavně ve způsobu citování) a je prováděno podle přísných filologických zásad. Mimo to je Smetánka prohlíží a opravuje nejen v textu, nýbrž velmi často i na čistých stránkách vzadu; u některých zvlášť důležitých textů jest těchto kritických poznámek velmi mnoho.

Takto byli vyexcerpováni nejen klasikové naší staré literatury, ale také velmi cenné slovní bohatství našich starých listin a zápisů, pokud byly v kritických vydáních studentské práci přístupny, na př. Akta Jednoty bratrské (vydal Jaroslav Bidlo v Brně), Teigovi Základové starého místopisu pražského, Palackého Staří letopisové čeští, Knihy půhonné a nálezové (vyd. Brandl v Brně 1872—3) a zvláště pak obsáhlý a důležitý Archiv český, založený Palackým a dosud vycházející. Vyexcerpovány byly památky vydané knižně a mimo ně i četné památky známé dosud jen z rukopisů nebo ze starých tisků, pokud přístup k nim nebyl příliš nesnadný. Tak byla vyexcerpována přečetná bohemika z pražské univ. knihovny klementinské, z knihovny Národního musea v Praze, z pražské kapitulní knihovny, ba i z některých knihoven jiných. Tím se nashromáždil ohromný materiál, daleko přesahující vše, co dosud bylo k disposici.

Tento materiál je velmi bohatý nejen svým množstvím a rozsahem, nýbrž i pestrostí svého obsahu a svou všestranností. Nejkrásněji snad je v něm zachycena svérázná právnická čeština (na př. v listinných památkách Archivu čes., v knize Drnovské, Rožmberské, Tovačovské, v Brikcím, Všehrdovi, Ondřeji z Dubé a p.) a pak biblický jazyk našich nejdůležitějších biblických textů (bible Pražská, Kladrubská, Benátská, evangelia ze shořelé bible Drážďanské, evangeliář Olomoucký, žaltář Klementinský a Kapitulní a p.), jazyk sta[163]ročeských náboženských textů (Comestor, Životy sv. Otců, Zjevení sv. Brigity, Pasionál musejní, Belial, Barlaam a p.) a jazyk našich náboženských spisovatelů (Štítný, Hus, Chelčický, Jakoubek, Rokycana, Lukáš a p.). Máme zachycen podrobně též jazyk celé poesie staročeské (Alx., Dal., staré legendy veršované, rukopis Hradecký, legenda o Kateřině), jazyk spisů historických (Pulkava, Bartoš Písař, Hájek z Libočan, Život Jana Augusty a p.), vyprávěcí prózu našich starých cestopisů (Milion, Mandevilla, Kabátník, Prefát) i slovník odborných spisů, hlavně lékařských (Rhases, musejní rkp. o štěpování, T. Hájek, Musica Blahoslavova a Josquinova, Severinovo Umění kuchař., Světlo apotékářóv Matěje z Mýta, spisy alchymické). Byly vyexcerpovány dramatické zlomky (jak je vydal Máchal), Kronika Trojanská, byla pečlivě vypsána i všechna staročeská slova, o nichž se psalo v Naší řeči, v Listech filologických a v Sborníku filologickém. Sebraný materiál, doplněný materiálem Gebaurovým, excerpty Zubatého a tištěnými slovníky k jednotlivým textům, může už poskytnouti velmi dokonalý obraz staročes. slovního bohatství od glos až po vyvrcholení střední doby, do vydání bible Kralické. R. 1580 je mezníkem této excerpční činnosti. Přes to však, že tento materiál je tak obsáhlý, dává jej Smetánka doplňovati stále ještě dalšími excerpty.

Protože excerpování je už z velké části provedeno, zbývá vykonat poslední přípravnou práci, t. j. roztřídit sebraný materiál. Tato práce vyžaduje mnoho času, ale teprve při ní se ukazuje celé bohatství sebraného materiálu. Ministerstvo školství a zemská školní rada mají zásluhu o to, že bylo možno začíti i tuto práci. Prozatím byl roztříděn materiál od hesla netbalost až k heslu po a začíná se rychlým tempem třídit zbývající část písmene P. Jak je vidět, má Smetánka v úmyslu zpracovat ze staročeského slovníku nejprve tu část, která v Gebaurově slovníku zůstala nezpracována.

Už z těchto přípravných prací lze si učinit o staročeském slovním bohatství obraz mnohem přesnější a bohatší, než bylo dosud možno. Lze poznat, jak bohatý a neobyčejně obsáhlý slovní poklad má Hus, kterého právem můžeme považovat za klasika naší staré doby. Lze poznat, jak pestrý slovník má jeho předchůdce Štítný. Překvapí nás charakteristický slovník Chelčického, který není sice tak bohatý jako Husův, ale velmi svérázný a plný osobitých zvláštností. Nedostatek beletrie v pravém smyslu slova se projevuje v dosti nápadné chudobě adjektiv; tímto nedostatkem je zaviněno i to, že máme poměrně málo dokladů na citově zabarvená slova, zvláště lidová (přezdívky, nadávky a p.); tento nedo[164]statek je alespoň zčásti nahrazen soudními zápisy a četnými jmény vlastními (u nichž je mnoho původních přezdívek). Zaujme nás jazyk biblický se svými svéráznými obraty a jazykovými zvláštnostmi, které způsobila až úzkostlivá snaha držet se při překládání co nejpřesněji lat. textu. Svou pregnantností a množstvím ustálených pevných termínů nás překvapí jazyk právnický, hlavní náš staročes. odborný jazyk. Z jiných oborů jazyka vědeckého najdeme v staré češtině jen pokusy o jazyk lékařský a terminologii hudební. Lidové názvosloví zvířat a rostlin se nám bohužel zachovalo jen velmi neúplně, zato vlastních jmen, ať osobních nebo místních, máme doloženo velmi mnoho; leckdy nám dokonce pomáhají doplňovat mezery mezi obecnými jmény (na př. jména Nosák, Nosal, Nosata).

Řekl jsem, že je již úplně roztříděn materiál druhé poloviny písmene N a celé písmeno O. Je to sice jen část celého materiálu, část dosti malá, ale přece se v ní už zřetelně rýsují všechny základní rozdíly mezi slovním bohatstvím staročeským a novočeským. Snad nebude nezajímavé, když si některé tyto rozdíly stručně načrtneme. Jistě že se i v tomto zběžném náčrtku pozornému čtenáři ukáže obsáhlost materiálu, který se Smetánkovi až dosud podařilo shromáždit.

Nejnápadnější ze staročeských slovních zvláštností jsou především arci slova, která průběhem doby zanikla. Není jich právě málo a i v našem úseku je jich slušná řádka. Nebudeme je nyní rozbírat, spokojíme se jen letmým jejich přehledem. Z těchto slov filologa nejvíce upoutají ta slova, která vymřela i se svým kořenem, a ta slova, u nichž nelze snadno nalézti souvislost se slovy živými. Takových vymřelých slov není mnoho. V našem materiálu (n a o) je typickým takovým slovem slovo nicí ‚skloněný‘ s odvozeným slovesem ničěti ‚býti skloněn‘ (a všedše v duom nalezu [sv. tři králové] dietě s Marijí, jeho matkú, a padše nicí poklonichu sě jemu, 10b, 13, EvZim.; [ženka] počě na mnicha z nicě vzhlédati, 6a, Otc. ‚po očku‘; hospodin k zemi ničieše, 78a, Krist.). Jiným takovým slovem je obak ‚přece, však‘, sloveso oběcěti ‚slibovati‘ (třidcěti peněz [židé Jidášovi] oběcěchu, promiserunt, 75 a, Hrad.) nebo subst. obida (položili sú mě [moji známí] v obidu sobě, posuerunt me in abominationem sibi 87, 9, ŽKlem.). Zajímavá je skupina slov okolo subst. obih ‚hojnost‘, na př. obihati ‚oplývati‘, obihem ‚hojně, štědře‘, obiženstvie, obižný, obižnost (každému, ktož má, bude přidáno, i bude obihati, abundabit, Luk. 19, 26, EvDrážd.; otplatí obihem čiňúcím pychost, abundanter, 30, 24, ŽKlem.). Vymřelo slovo oblovati ‚lomcovati‘ (Bože, kteraks mě tuto osta[165]vil v mém hřiešném těle, v němžto mnú rozpač obluje, 17b, Rúd.). Neznáme dnes slova obrv ‚provaz‘ (čtyři obrve lýčené, 1515, 391, Arch. IX.). Zanikl právní termín ohřeb, jejž už Ondřej z Dubé musil široce vykládat jako pokutu na hrdle nebo na zboží nebo na penězích za nedostavení se k roku. Dnes už nerozumíme slovu omiežditi ‚očarovati‘ (trávením aneb čáry byl [muž] omižděn, aby sě nehodil k skutku manželskému, 207, 34 HusE. III.). Není známo ani oprnúti sě ‚opříti se‘ (ale egyptští mužsky sě oprnuchu jemu i vyvrhu jeho, 233b, 2, Com. II.). Zaniklo slovo orudie ‚nádoba‘ (v některém miestě korába byla postavena voda v někakém orudí 17a, 2, Com. 1.). Zanikl i starý termín právnický osáknúti ‚zbýti, hl. po smrti někoho‘ (statek po nich osáklý, 1473, 184, Arch. XXVIII; zbožie…, na kterémžto ten plat jest osakl, 1438, 20, Arch. XXVIII.). Nedochovala se slovesa ostrabiti ‚zesíliti, zmohutněti‘, oščídati, oškeřiti sě (po puol létu mužie sě ostrabichu, smolníkóv a koní dobychu, 21b XI, DalC.; mohlo by skrze to V. Mti i nám všem bohdá k dobrému přijíti, že by sě jeho oštídali jeho na zámky púštěti, 1467, 289, Arch. VII; lehký člověk, jediné se naň nějaké protivenstvie voškeří, ažť prchne pryč, 39, ChelčPost. I.). Zaniklo i starobylé citoslovce ova ‚ejhle‘ (Ova! Tuto sě nám nevhod stele, 27b, 1395 Kat.).

Proč zanikla tato slova, o tom by bylo třeba mluvit u každého z nich zvlášť a lze to někdy jen těžko rozhodnout, zejména u slov, která byla v staré češtině velmi častá (orudie, ova) nebo alespoň dosti častá (nicí, oblovati, obižnost, osáknúti). Většinou však byla tato vymřelá slova již v st. češtině řídká a mnohá z nich se nedožila ani střední doby (ničěti, oběcěti, ostrabiti a p.). Je nápadné, že velmi často se tato vymřelá slova objevují jen v textech biblických nebo jen u těch spisovatelů, kteří často užívají slov biblických (obida je v EvSeit. a ŽKlem., obihati v EvDrážd., omiežditi v Com. a u Husa), jiná zas jen v textech právnických (ohřeb v knize Rožm. a u Ondřeje z Dubé, osep v Arch. a p.). Projevuje se v tom jasně konservatismus obojího jazyka.

Vedle těchto zaniklých slov jsou i zaniklá slova z kořenů, které jsou v jazyce živé. Tato neobvyklá slova nejsou již tak nápadná a často si jejich smysl domyslí i neodborník. Neříkáme dnes netrefný, trefiti je zcela běžné. (Pes jeden netrefný ležel v jeslech plných sena. Ten nedal žádnému volu, kterýž přišel, toho sena jísti. ‚zlý, nedobrý‘ 146, 5, Ezop.). Známe sice vlastní jména Novák a Novotný, ale jako obecných jmen těchto slov už neužíváme jako v staré češtině. (Aby …novotného pastýře jim objednávati nápo[166]mocen byl, 1613, 520, Arch. XXII; [nálezky] všetečných novákův nechtěli se spravovati 36a, Bart. Pís.). Říkáme sice vrtati, ne však obrtati ani obrtnúti, tím méně obrtčivý jako v stč. (Míle obrtši sě [Maria] po svéj biedě, Raboni jmu [Ježíši] otpovědě, conversa illa, 47a, Hrad.). Nejsou dnes obvyklá slova obuditi, obúzěti, obuzovati ‚očerňovati‘ (vězte žeť jest [soused] zle žaloval, súsěda lstivě obúzal, 117b, Hrad.) Neužíváme tvaru ohýrati, známe jen slovo zhýralý (když již kto ohýrá, bázeň boží spustí z své mysli a stud ztratí, 158, 14, ŠtítVrť.). V stč. se vyskytuje i tvar opomietati ‚pohrdati, nedbati‘ (opomítaje v tom řád a právo, 1520, 192, Arch. VIII.). Neznáme dnes ani slova otáhlý (Jiřík otřel ruku o svú bielú otáhlú sukni, 165a, Háj.). Ozračiti, doložené v EvDrážd. a Kat., je dnes také neobvyklé (Kristus ráčil vzieti na sě maso i krev, aby byl ozračen, visibilis apparuit, 34a, 1743, Kat.). Neobvyklé je i ožídati, doložené často v textech biblických a u Husa ve významu ‚očekávati‘ (Mluvieše [Anna] o něm [Ježíšovi] všěm, ktož ožídachu vykúpenie, 95, 4, EvZim.) Zanikly i některé obraty adverbiální; zanikl starobylý obrat nocí, snuoci (psaný často i vznuoci), který původně znamenal ‚tuto noc‘ a pak posunutím významu někdy i ‚včera‘ (nadála sma se oba vznuoci aneb dnes jaké odpovědi, 1474, 150, Arch. VIII.). Neříkáme vnově, jak se v stč. velmi často říkalo vedle znovu (Tyto [vesnice] sou v nově z odoumrti propuštěny, 1603, 351, Arch. XXII.). Neříkáme ani nočně, nýbrž v noci (jako ve dne) (pastvami nočně škody nečiňte, 225, Arch. XXII.). Atd.

Velmi mnoho slov průběhem doby změnilo svůj význam. I o tom nás poučuje sebraný stč. materiál velmi podrobně. Radikální změnou prošlo na př. slovo otrapa, jež znamenalo extasi, vidění, na př. (Kateřina) procíti vzpomínajíc, co viděla v téj otrapi, 10b, 862, Kat. Rovněž slovo obluda značilo v stč. ‚přízrak‘ (na př. u Husa) nebo i ‚blud‘ (u Štít.). Slovo obleva nemá dokladu na svůj dnešní význam; má však doklady na význam ‚úleva‘; bez oblevy = bez úlevy, bez přestání (proti kacieřóm válku veda bez oblev, 1472, 82, Arch. VIII.). Obojek značilo ‚límec‘ (král ciesařě za obojek jě, 139b, DalC.). Obor nemělo dosud dnešního významu, nýbrž znamenalo ‚zástup‘ nebo ‚okršlek‘ (O oboru lidu, kterýž přišel pod vieru křesťanskú, tak písma svědčí: …Dal jim (nevyvoleným) Buoh ducha (vrativého), oči, aby neviděli, 77b, Akt. Br.; Antikrist… neobdržev obory světa s mocí ukrutnú, 46a, Akt. Br.) Obrok vedle novějšího významu ‚píce‘ mělo ještě svůj starý význam ‚vyjednaný plat nebo důchod, zpravidla v naturáliích‘ (mnozí kněžie nejsú ještě k svému zbožie a [167]obrokóm navráceni, 1411, 293, Arch. III.) Omrznúti znamenalo ‚omrzeti se‘ (Co pak, když sobě muž s ženú neshovieta aneb sobě omrzneta, 69, ŠtítE). Opoka (opuka) má v stč. zpravidla význam ‚skála‘. (A opoka zajisté bieše Kristus, petra, 103b, EvOl.). Osvěta vůbec nemá novočeského významu, nýbrž vždy jen význam ‚světlo, záře‘ (Hospodin, osvěta má, 155a, Com. I.). Otdiel v právnických knihách značí ‚podíl‘ (vyznávám tiemto listem, že jsem vzal od urozeného pana Bočka plný svój oddiel, což sě na mě dostávalo, 1408, 547, Arch. XIV.). Otřezati sě je velmi obvyklé stč. slovo, ale znamená ‚odpadnouti od čeho, zříci se čeho‘ (Přimislav odřezav se světa, řeholu na sě přijal, 179b, Háj.); odtud otřezanec ‚odpadlík‘. Otvod má význam ‚důvod‘ (prosím za opatření podle neviny a odvoduov svých, 1511, 163, Arch. XVI.). Otvoliti čemu znamená ‚zříci se čeho, znechutiti si co‘ (aby, skrúšeným srdcem odvole hřiechóm, často člověk žádal, aby… 95b, ChelčPost. I.).

Kdybychom se na tyto změny významu podívali blíže, nalezli bychom v nich jistou pravidelnost a zákonitost. Jednak tu lze vidět sklon ke zhoršování významu (otrapa, obluda, obojek, odporný), který vůbec je důležitým činitelem semasiologickým, jednak je tu sklon užívat starých slov, pravděpodobně již zanikajících nebo aspoň řídkých, pro pojmy nové (osvěta, obor, snad i opuka). Často zde působí na změnu slova i t. zv. instinct étymologique, t. j. vliv základního slova na slovo složené; takovým způsobem sloveso odřezati vlivem základního slova řezati změnilo svůj význam ‚odpadnouti‘. Voliti změnilo časem svůj obsah od ‚chtíti‘ k ‚vybírati‘ a podle něho se změnilo i sloveso odvoliti, které dnes znamená ‚vykonati volbu‘. Je právě úkolem velkého slovníku stč., aby sledoval vývoj těchto změn významu slov, event. aby stanovil, zda slovo novočeské vůbec souvisí se stejně znějícím slovem staročeským. Často se totiž může stát, že nč. slovo je tvořeno nově a se starým slovem nesouvisí. Tento případ je docela pravděpodobný u slova odvod, které nijak nemusí přímo souviset se stč. slovem otvod, nýbrž může býti nově tvořeno od slovesa odvésti. A tu je úlohou slovníku ukázat, zda mezi takovými slovy je nepřerušená kontinuita.

Probíráme-li se blíže staročeským slovním materiálem, překvapí nás množství slov majících několik významů, které se dnes již vyjadřují slovy zvláštními. Slovo obyčej neznamená jen ‚obyčej‘, nýbrž i ‚způsob‘ (já jsem jim chtěl ku příměří svoliti tiem obyčejem, aby p. Jiříkovi ku pomoci nebyli, 1449, 21. Arch. IV.). Nevěrný znamenalo často i ‚nevě[168]řící‘ (Potom vecě [Ježíš] Tomášovi: Včiň prst svój sěm a viz ruku mú a přičiň ruku svú a siehni v mój bok a neroď býti nevěren, ale věren, 57a, 18, EvZim.). Slova nevzdělaný se užívalo o polích i o kůžích, tedy dnešní ‚neobdělaný‘ a ‚nevydělaný‘ (když by kožešníkuom zdejším koží bobrových zbývalo, ježto by je oni chtěli prodati nevzdělané, 1476, 452, Arch. XIV.). Ohrada mělo i význam ‚výhrada‘ (pod těmi pokutami, závazkami a ohradami, 1457, 304, Arch. IX.). Okázati mnohdy znamenalo i ‚dokázati‘ (Mohl bych to, což mluvím, hned jmény Čechóv statečných… okázati, 4, Všeh.). Omluva má nejednou význam i výmluvy, ba dokonce i pomluvy. (Někteří pak [kteří se čáry zabývají] mají omluvu, ale vždy zle, 8, ŠtítE.; bude odloučen skrze omluvu od pána svého, VII, 2, Břez.). Omyl znamená někdy i ‚pochybnost‘ (Ale jakž anjel ji [Marii] samu nalezl, ano s ní jiné nebylo, ješto by mohl býti omyl, které by řekl 289, ŠtítE.). Opatřiti znamená i ‚opatřiti‘ i ‚spatřiti‘ (kdež bychom opatřili všech nebes divné spořiezenie, 121, ŠtítE.). Oprava má význam ‚oprava‘, ‚náprava‘ i ‚správa‘ (na př.: klášter jeho [bratra mého], kterýž v jeho drženie i v opravě jest, ztekl, 1449, 259, Arch. II.). Otpierati značí někdy i ‚popírati‘ (služebníci odpierajú…, že panie nenie tu, 27, Rožm.). Otpověděti se najde občas ve významu ‚odepříti‘ (všěm, jenž žádají, pomoci nikdy neodpovieš, non desinis subvenire, 56a, 1846, Kat.). Otpustiti velmi často znamená také ‚dovoliti‘ (Tehdy Josef… běžav přěd Piláta, počě jeho prositi, by jmu ráčil otpustiti pohřiesti Ježúševo tělo, 92b, Hrad.). Nuzný znamená v stč. i ‚nutný‘ (slovo nutný v stč. není). (Teprve tehdy, ale když nám nuzná potřeba přišla, 49, BartPís.). Atd.

Až z důkladného stč. slovníka bude možno stanovit všechny podobné příklady stč. homonym a srovnat je s homonymy novočeskými, bude také možno nejeden zákon o vývoji významu slov formulovat přesněji a úplněji. I nová čeština má mnoho homonym, zdá se však, že tato homonyma jsou častěji než v staré češtině původu metaforického. Homonym však, která vznikají štěpením základního významu, jeho »krystalováním«, snaží se čeština zbavovat tvořením slov nových (zpravidla sice od téhož kořene, ale s jinou předponou); proto takových homonym je v nové češtině, jak se zdá, poměrně méně, než jich bylo dříve, jak to ostatně ukazují i citované příklady.

Nyní se dostáváme k cizím slovům v staré češtině. Bylo jich víc než nyní či méně? Náš omezený úsek nemůže ovšem na tuto otázku odpovědět ani přibližně, protože přemnohá cizí slova se začínají jinými hláskami (a, e, g, f) a právě [169]u n a o je jich nejméně. Ale přes to můžeme říci, že slov něm. původu v češtině spíše ubývá; zaniklo na př. slovo orumpant ‚náramek‘, ‚náhrdelník‘ (z Armband) i odvozené orumpantník. Neznáme dnes slov nuthans, ofrycht, ofrychtéř, která se občas mihnou v stč. literatuře. Slovo ortel (Urteil) sice nezaniklo, ale je již zastaralé; odvozené ortelovati je však už mrtvé. Na silnou německou kolonisaci upomínají četná něm. jména vlastní, jichž právě v písmeni n je mnoho. Četná z nich se objevují i ve formě počeštěné: Nevštych, Niclík, Niklšnajdr, Nimč, Nojsl, Nydrle, Nymaus, Nymerfol, Nymhybl, Nyrlink, Nyšel, Nyšt atd.

Kalků z němčiny však měla stará čeština mnohem méně, než jich má čeština nová. Nenajdeme slova odstraniti, utvořeného podle beseitigen, nenajdeme ani obsloužiti (bedienen) ani obstarati (besorgen) ani obdivovati se (bewundern). Obnášeti nemělo význam ‚betragen‘, nýbrž ‚nositi kolem‘ nebo někdy ‚vznášeti se‘ (množstvie oděncóv v uoblaciech sě obnášejíc, 242, Pas.), je však v stč. celkem vzácné. Tím méně najdeme v stč. slovesa oduševniti (beseelen), obhospodařovati (bewirtschaften) nebo dokonce odbourávati ceny (abbauen). V této věci byla stará čeština čistší, třebaže vliv Němců už tenkrát byl nemalý. V staré češtině se spíše najdou kalky z latiny, zvláště v biblických textech, které bývaly překládány až úzkostlivě přesně; na př. Obvedl jej a učil, circumduxit eum, 140b, ŽKlem.; obvezena buď vuokol po všech městech; circumducatur arca Dei Israel, Rut, K. V. 8, Bib. Pr.; vstup na vrch Phasga a oči tvoji obnes k západu slunečnému. Deut., 72a, Bib. Kladr.

Stará čeština byla pod silným vlivem latiny a mnoho lat. slov se dostalo do češtiny a úplně se tu asimilovalo. Vlivem změněné kultury některá z nich už nejsou tak běžná jako dřív (na př. ofěra, ofěrovati, ofertoř). Ale mýlili bychom se, kdybychom se domnívali, že lat. slov má nová čeština méně, než jich měla čeština stará. Ani humanismus nevnesl do češtiny tolik slov lat. a řec. původu, jako to učinil později veliký rozmach vědy. Tento příliv, který se začínal již koncem XVI. stol., přinesl do č. množství odborných lat. slov, kterých stč. neznala. S tímto přílivem slov lat. se mísí příliv slov francouzských, který se datuje už od války třicetileté a kulturními poměry za osvícenství byl jen stupňován. Tak byla obohacena čeština přemnohými slovy novými, kterých i v našem omezeném úseku je pěkná řádka. Jmenujme si některá z nich: neutrální, objektivní, obligace, obscenní, obstrukce, odiosní, ofensiva, oferta, okcident, orient, okuláry, okupace, oportunní, organismus, orgie, orchestr, ornament, [170]orthodoxní, ostentativní, ovace, noticka, oficielní, oválný, omeleta, oficír, ordonance atd. Staročeský slovník může zachytiti jen první počátky tohoto přívalu, hlavně v listinných zápisech z konce XVI. stol. a pak v některých spisech, jako jsou Matouše Fil. Dačického Tělověda staročeská z r. 1574 (vyd. Č. Zíbrt, Sfinx, Praha 1924) a Musika Jana Josquina z r. 1561 (vyd. Rozpravy Čes. akademie, 1896). Tím spíše najdeme nové tvary ve spise Korespondence hraběte V. Jiřího Holického ze Šternberka z let 1638—1674 (vyd. Vác. Schulz, Praha 1898), ale ten už do našeho materiálu vlastně nepatří. Tak na př. slovo operace je doloženo u Hol., optický u Dač., ordinace u Hol., orgán u Dač., oposicie (ale jen ve význ. hudeb.) v Jos. Mus., orthografie tamtéž a u Blahoslava a p. Zajímavé je, že slovo nimrod, ač se jako vlastní jméno v starozákonních textech objevuje, v přeneseném významu ‚dobrý, vášnivý střelec‘ se v staré češtině nenajde.

Filologii zajímá i to, jaké kmenoslovné tendence se uplatňovaly v staré češtině. Nová slova se zpravidla netvoří isolovaně, nýbrž v celých skupinách, které jsou spjaty svým významem a způsobem tvoření. Je poučné sledovat, jak se některé z těchto kmenoslovných skupin v stč. ustalovaly a jak se některé z nich teprve tvořily. Takové nehotové skupiny se prozrazují jistým tápáním, jakousi bezradností, která se projevuje v četných tvarových dubletách. I o tom nás Smetánkův materiál poučuje velmi důkladně.

Takovou nehotovou skupinou bylo tvoření sloves opětovacích. Tato slovesa se tvoří buď podle sázeti (na př. přinášeti) nebo podle dělati (na př. oblékati) nebo podle kupovati (na př. opravovati). Dnes mají iterativa vesměs ustálený tvar. V stč. však tyto tvary ještě nebyly ustáleny a kolísaly se, mnohdy až do XVII. stol. Svědčí o tom mnoho sloves, často jinak tvořených než v nové češtině, na př. obdržovati, obláčeti (oblékati), obmyšlovati, obracovati, ohledovati, okušovati, oplacovati, otplacovati, oprávěti, opuščovati, osěkovati, oslyšovati, otazovati sě, othádati a p.

Neplně byla vykrystalována v stč. kategorie adjektiv na -ivý, -avý. Jejich dnešní polodějový aktivní význam (na př. kulhavý, zvídavý, míjivý) byl sice už v stč. znám, ale často mají tato adjektiva i význam pasivní (jako mají v jaz. srbocharvátském), na př. netrpělivý znamenalo i ‚nesnesitelný‘; nezrušlivý ‚neporušitelný‘ (každá duše je nezrušliva, 288. Com. II.), neztrativý a p. Také kategorie adjektiv t. zv. nástrojových na -cí (na př. secí, krycí, honicí, opakovací) není v stč. ještě ani zdaleka tak vyvinuta jako dnes. Doklady na taková adjektiva sice jsou, ale jest jich poměrně málo a je[171]jich tvoření, jak se zdá, nebylo tak snadné jako dnes. — Také tvoření substantiv postverbálních nebylo v stč. tak vyvinuto jako dnes. Postverbalia sice v stč. jsou, ale mnohá z nich mají doklady tak vzácné, že se na ně musíme dívat jako na novotvary ještě málo vžité. Na př. obklad (1 doklad u Vodň.), obřad (1 doklad, Teige I, r. 1565), obrat (1 doklad, Prešp. ‚tropus‘), obrys (1 doklad, Teige II, 1628), obsah (1 doklad, Arch. III, 1416), ohled (2; Kat., Teige I), okraj (2; Arch. XVII. a XXX.), opar (2; Chelč. Kroft., Prešp.), opora (1: Arch. VI, 1427), orba (1: Arch. XXX.), osev (1: Arch. XXVI.), otdych (1: Brig.), otstup (1: Arch. VI.), oplata (2: Arch. VII. a XXI.). Možná, že tato slova ani nesouvisí se stejně znějícími slovy novočeskými; vždyť mnohdy je mezera časová tak značná, že ani nedovoluje domnívat se, že by takové slovo mohlo žít skryto třeba po více než 200 let bez jediného dokladu (na př. slovo obsah má doklad jen z r. 1416). Mimo to přemnoho postverbálií, která jsou dnes obvyklá a běžná, v stč. vůbec není doloženo; není dokladů na př. na slova: nezmar, obal, obava, obdiv, oběh, objem, oblek, obměna, obrátka, ovaz, obvod, obzor, obživa, ohlas, ohyb, opěra, ořízka, ostuda, ostych, odchylka, odrůda, odvar, odstín, odvaha (!), odveta, odznak. Vedle toho lecco ukazuje na to, že ani ta postverbália, která v staré češtině byla, nebyla tak obvyklá, jako jsou dnes. Tak vedle často doloženého slova otázka vyskytuje se nejednou doklad i na otázanie ve významu ‚otázka‘; vedle othad jsou doklady i na othádanie a p. To vše by svědčilo o tom, že užívání postverbálií v stč. nebylo ani zdaleka tak časté jako v nové době — a že užívání podst. jmen slovesných není tak nečeské, jak se někdy za to má. Musíme čekat na zpracování sebraného stč. materiálu, abychom mohli tuto otázku pro starou češtinu správně a skutečně vědecky rozřešit. Nejde o to, rozhodovat, která slova jsou správnější a češtější, zda substantiva verbální či postverbální. O to není sporu, že správná a dobrá jsou obojí, i když některá ze substantiv postverbálních jsou najisto mladší, jde však o to, zjistit, jak se vyvíjelo jejich užívání a jaký byl rozdíl mezi jejich významem už v stč.

Z kmenoslovných problémů, které se nám v našem úseku před očima rozvíjejí, je nejzajímavější úporné hledání prostředků, jak vytvářet adjektiva znamenající pasivní možnost děje. Latina taková adjektiva měla a tvořila je příponou -bilis (amabilis), čeština však žádného takového prostředku neměla. Tento nedostatek cítili staří spisovatelé velmi nepříjemně, zvláště když překládali z latiny, protože i bible [172](zvláště některé části Starého zákona) i náboženské spisy latinské měly takových adjektiv veliké množství. V této nesnázi si pomáhali všelijak. Místo dlouhých výkladů se podívejme, jak se snažili vyjádřiti to, co se dnes vyjadřuje slovem nevyslovitelný: nejčastěji čteme slovo nevýmluvný s neutrální příponou -ný (ostatně dosud můžeme říci i nevýslovný), několikrát čteme nevymluvujúcí, najde se i tvar nevymluvený, ale poměrně nejřidčeji se najde tvar našemu nejbližší: nevymluvitelný, tvořený kombinovanou příponou -telný, jejíž první část (-tel) má vlastně silný význam aktivní (srov. učitel, vykupitel). Pro nevylečitelný jsem našel ve Smetánkově materiálu tyto rozličné tvary: neuléčedlný, neuléčený, neuléčitý, neuléčivý a neuléčitelný. Pro nesnesitelný se najdou doklady: netrpělivý, netrpědlný, netrpědlivý, netrpný. I participií l-ových bylo zde užito: neukrotilý ‚nezkrotitelný‘. Protože pod ne- se tato adjektiva sešla téměř všechna, lze tu krásně pozorovat onu roztříštěnost, nejednotnost a neustálenost tvoření, která silně kontrastuje s poměrně ustáleným a pohodlným usem novočeským, který pro tato adjektiva má příponu -telný s vyhraněným již významem.

Až bude utříděn celý sebraný materiál, bude tak po ruce neobyčejně cenný přehled stč. slovního pokladu. Zvlášť přesně a snadno bude lze zjistit všechny slovní zvláštnosti excerpovaných spisů a autorů. Pak teprve dobře poznáme, jak mnoho jazykových zvláštností mají naše biblické texty, jaký vliv měla latina na ně a ony zas na naše náboženské spisovatele. Ze slovníku můžeme poznat i víc. Můžeme do jisté míry i sledovat, kteří autoři a jak předčili svou dobu a předstihli své vrstevníky. Pro jejich myšlenky totiž tehdejší jazyk nestačil a ono sevření, napětí se prozrazuje i v jejich slovníku.

V onom přehledu, který bude základem nového slovníku, poznáme i dějiny slov. Zjistíme přesněji, než dosud bylo možno, kdy se slovo dnes neznámé ztratilo z usu a kdy slovo nové se v něm prvně objevuje. Zjistíme i oblibu slov v staré češtině. Nejsou nijak vzácné případy, že slovo dnes velmi časté má v stč. doklady ku podivu zcela ojedinělé. Viděli jsme to ostatně u mnohých postverbálií. Ale i u jiných slov se to stává; na př. slovo netečnost má jediný doklad (u Hájka; netečný je vůbec bez dokladu), neúčastný má 2 doklady (Pror., Všeh.), nevalný 1 doklad (Teige II, 1603!), nevázaný 1 doklad (Teige I, 1568 a 1599), nevhodný 2 (Chv. bláz., Arch. XI.), nevolník 1 (těch pět pánóv prvé byli nevolníci, 21b Kab.), nezdařilý 1 (HusE. III.), nezdárný 2 (Dač., Klaud.), nezkušený 1! (ŠtítnýVrť.), ničiti 2 (ML., [173]Brig.), neznalost (Háj., Štít.), nížina 1 (podstava má v nížinách země, in inferioribus terrae, 77a ŽKap.), nohatý 1 (Lact.). občerstviti 1 (HusE.), obejhráti 1 (Tkač.), obelhati 1 (Muč.), obrovský 1 (Chv. bláz.), obrozenie 1 (Com. III.), obtiežě 1 (Prešp. ‚břímě‘, ač obtiežný je velmi časté), ochota 2 (ROlc Rúd., ač ochotenstvie je často), ohon 1 (Zíbrt, ‚vlečka‘), ochočiti 1 (Herb.), okrasný 1 (ChelčPost. 2), opačný 2 (Com. I Lact.), opánky 1 (Zíbrt), opěvati 1 (Pass.), opojný 3 (jen v textech biblických: BibBen., BibKladr. a BibBr.), ornicě 1 (Arch. XXII), osobnost 1 (Vít.), ostýchavý 1 (Lact.), osvojiti 2 (ChelčPost. II, Arch. XXI.), ošetřovati 1 (Arch. XXI.), othaliti, othalovati po 1 (HusE.), otmysliti 1 (ŠtítE.), otpoledne 2! (Holic., Teige II.), otrostlý 1 (Lact.), otvětiti 1 (Pulk.), označiti 1 (Teige II.). Tyto zjevy, velmi podivné, bude třeba důkladně zkontrolovati a prostudovati. Na př. je nč. osobnost pokračováním slova starého, doloženého ve Vít., či je to slovo nové? Jak to, že okrasný, dnes zcela běžné, má doklad jen u Chelčického? Nebo že opojný je jen v textech biblických; má je snad nová čeština z bible? Jak vyložiti, že slova otrlý a nozdra, která už svým tvarem ukazují na starý původ, v tak obsáhlém materiálu nemají ani jednoho dokladu a podobné slovo nevrlý má jen dva doklady? Jistě zde působily i rozličné vlivy vedlejší, kterých si snad ještě neuvědomujeme. Prostudování všech těchto problémů by zajisté mohlo přinésti mnoho zajímavých odhalení o vývoji našeho jazyka.

Bohatství sebraného stč. materiálu a jeho všestrannost dovoluje zjišťovati s jistou pravděpodobností i to, v čem se nová čeština proti staré obohatila. Tvrdit, že ta a ta slova jsou mladého původu a že v stč. nebyla, lze jen tehdy, když je možno spolehnout na sebraný materiál. V té věci Smetánkův materiál poskytuje skutečně velikou záruku.

Jest jen přirozené, že je v nové češtině využito kmenoslovných kategorií a tvořivých možností jazyka plněji než v češtině staré, vždyť nás dělí od roku 1580 víc než 350 let. Netušený rozvoj poesie a prózy a moderní vědecké bádání doplnilo češtinu mnohými slovy, která čekala jako slova virtuální na svůj vznik. Takového druhu jsou ona přečetná postverbália, o nichž jsme už mluvili, takového druhu jsou i přečetná slovesa složená s předponami, kterými byla nová čeština obohacena; na př. obemknouti, obeplouti, obklopiti, oceniti, ochladiti, ochraptěti, ochuravěti, onemocněti, opotřebovati, oprávniti, osloviti, osvěžiti, odhodlati se, odkloniti se, odkopnouti, odpykati, odůvodniti, odvodniti, odzbrojiti, označiti a pod. Také mnoho nových adjektiv vzniklo. Zvlášť adjektiva na -telný, adjektiva na -ivý, -avý a adjek[174]tiva nástrojová na -cí z převážné většiny vznikla až v češtině nové. Ale i jiných adjektiv vzniklo velmi mnoho až v nové době. Jmenujme si namátkou jen některá: netečný, neúčinný, neúhledný, neurvalý, neurčitý, nevšední, nevýhodný, nevýslovný, nezbytný, nezvěstný, neživotný, nosný, ojedinělý, okázalý, obětovný, obezřelý, objemný, obratný, obrazný, obsažný, okružní, odchylný, odlišný, odvážný a p. S nimi ovšem zase vznikají nová abstrakta vlastnosti s příponou -ost: neúčinnost, neurvalost, neurčitost atd.

Také změna světového názoru a vývoj kultury se obráží v slovníku jazyka. Náboženské termíny středověké se stávají znenáhla archaismy a na jejich místo přicházejí slova nová, kterých stará čeština neznala. Na slovo občan bylo třeba čekat až do velké revoluce francouzské. Slovo obec přesněji vyhranilo a zúžilo svůj staročeský široký význam a bylo doplněno novým slovem stát. Teprve oslabení náboženského cítění dovolilo utvořit adj. obětovný k slovu oběť. Stará čeština neznala slova odroditi se, které předpokládá silný cit národní, jakého ve středním věku nebylo. Odhlasovati mohlo vzniknout až v době, kdy zvítězily zásady demokratické. Nedovedeme si ani představit, že by stará čeština mohla míti názvy pro noviny a novináře. Velmi mnoho slov vzniklo až za novověkého rozvoje věd, které potřebovaly nových slov pro nové vědecké pojmy. Tak vznikla slova, která dnes už cítíme jako docela běžná a obvyklá, na př. nosný, obdélník, oběžnice, očkovati, osmina, osmiúhelník, osmnáctina, osmerka, odvěsna, odstředivý, odstředivka a p. Novým slovem jest ovšem i slovo novověký.

Také slova citová se v novověké pestré a všestranné literatuře mohou uplatňovat mnohem lépe a častěji, než to bylo možné dříve. Teprve v novější literatuře se objevují slova jako ničema, nimra, jež ze staré literatury nejsou doložena. Ani slova nevědomec, nevychovanec, nuzák a p. nemají starých dokladů. Tím méně arci najdeme v stč. slova, která byla teprve v novější době uměle vytvořena nebo přejata z jiných slovanských jazyků. Nenajde se na př. slovo nuda s odvozenými slovy nuditi a nudný. Je to sice slovo velmi starobylé (souvisí s naším slovem nouze), ale v stč. dokladů už nemá; v Jungmannově slovníku však ještě není; (ale nudivý ‚langweilig‘ již tam je); bylo tedy převzato dost pozdě. Podle významu soudíc bylo převzato z polštiny, kde se z původního významu ‚nouze‘ vyvinul význam podružný ‚dlouhá chvíle, nuda‘ a v tomto významu se toto slovo dostalo do češtiny. Také slovo nitro jest uměle utvořené slovo nové, stejně jako nyvý. Ale ani mnohá jiná slova nemají [175]v stč. materiálu dokladů; jsou mezi nimi i slova dnes velmi častá, jako na př.: okamžik, olovnice, obdoba, období, odstupné, oběžník, obrátka, obušek, opěradlo, odpočinek (otpočinúti je však v stč. časté), neúspěch, nevýhoda, nováček (ač novák je v stč. dosti časté), novorozeně, novotář, novoroční a p.

Bude to velmi poučné a cenné, až se v budoucnosti někdo podejme práce stanovit všechna slova, kterými čeština byla v nové době obohacena, roztřídí je a utvoří z nich obraz kulturního vývoje češtiny. Smetánkův staročeský materiál mu bude spolehlivou základnou.

Těmito několika odstavci jsem se pokusil nadhodit a stručně naznačit, co problémů dosud neplně rozřešených čeká na chystaný stč. slovník, aby mohly býti dořešeny, ke kolika novým pracím dá tento slovník podnět, jak obohatí naše znalosti češtiny a jakým neocenitelným pramenem nové vědecké práce se může stát. Moje poznámky ovšem nejsou úplné, vždyť v tomto krátkém článku na podrobnější jejich rozvinutí není ani místo. Pravděpodobně nejsou všude ani plně spolehlivé, neboť se opírají o materiál sice roztříděný, nikoliv však dosud náležitě zkontrolovaný a zpracovaný. Nešlo mi však v tomto informativním článku, jak čtenář jistě poznal, o jednotlivá slova, nýbrž o celek; chtěl jsem jen upozornit, jak rozsáhlý materiál má p. prof. Smetánka nyní k disposici. Vše, co jsem jen naznačil, je v tomto materiálu plně odůvodněno.

Práce o staročeském slovníku byla tedy začata šťastně a zdárně se vyvíjí; jistě že se i zdárně skončí a přinese velké obohacení české filologii, až bude odevzdána veřejnosti. Ovšem největší práce, zpracovat materiál a připravit do tisku, teprve čeká na vykonání, až budou přípravné práce alespoň zčásti skončeny. K této práci přejeme p. prof. Smetánkovi úplný zdar.

Seznam zkratek:

Akt. Br.: Akta Jednoty bratrské. Vyd. Jar. Bidlo. Brno 1915.

Arch. (s udáním svazku): Archiv český. Sv. I.—VI. red. Frant. Palacký, VII.—XXIX. Josef Kalousek, XXX.—XXXIII. G. Friedrich (udán někdy i letopočet dokladu).

Bart. Pís.: Kronika Bartoše Písaře. Fontes rerum bohem., Tom. VI.

Bib. Pr.: Bible Pražská z r. 1488, tisk univ. knih., sig. 54 A 15.

Bib. Kladr.: Bible Kladrubská; rkp. univ. knih. praž., sig. XVII A 29.

Břez.: Snář Vavřince z Březové. Tisk z r. 1550 (?) univ. knih., 54 F 86.

Brig.: Zjevení sv. Brigity. Rkp. univ. knih. XVII F 1 a XVII C 2.

Com. (s udáním svazku): Historia scholastica Petra Comestora Manducatora. Vyd. J. Novák. Sbírka pramenův. Sk. I, ř. II, č. 9 a 10.

Dal. C.: Kronika Dalimilova. Vydal Mourek, Praha 1910.

[176]Ev. Drážď.: Opis evangelií bible Drážďanské. Dr. J. Vraštil S. J. r. 1911.

Ev. Ol.: Evangeliář Olomoucký. Vyd. Fr. Černý. Sbírka pram. Praha 1901.

Ev. Seit: Evangeliář seitenstetský a vídeňský. Vyd. Ferdinand Menčík. Praha 1893.

Ev. Zim.: Čtenie zimnieho času. Vyd. A. Patera. Sbírka pram. Praha 1905.

Ezop.: Jana Albína Ezopovy fabule. Vyd. A. Truhlář. Praha 1901.

Háj.: Kronika česká V. Hájka z Libočan. Vyd. V. Flajšhans.

Hebr.: Slovník hebrejsko-staročeský. Rkp. kapitulní, A CXXVII.

Hrad.: Rukopis Hradecký. Vyd. A. Patera, 1881.

HusE. (s označením svazku): M. J. Husi Sebrané spisy české. Vydal K. J. Erben, díl I, II. a III.

ChelčPost.: Petra Chelčického Postilla. I, 1900, II, 1903. Vyd. E. Smetánka.

ChelčKroft.: O boji duchovním. O trojím lidu. Vyd. Krofta v Ottově Svět. knihovně.

Kab.: Mart. Kabátníka »Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira r. 1491—92«. Vyd. J. Prášek. Sbírka pram. r. 1894.

Kat.: Die altčechische Katharinenlegende. Vyd. Spina. (Cit. stránka i verš.)

Klaud.: Správa a naučenie ženám těhotným. Vyd. Č. Zíbrt: Staročeská zdravověda a tělověda. R. 1924; str. 30—48.

Krist.: Život Krista Pána. Rkp. univ. knih., sig. XVII A 9.

Lact.: Vodňanského Lactifer. Knih. Nár. musea, sig. 25 D 7.

ML.: Modlitby a legendy. Rkp. univ. knih., sig. XVII E 8.

Otc.: Staročeské životy svatých Otcův. Vyd. E. Smetánka. Praha 1909.

Pass.: Pasionál musejní z r. 1379.

Prešp.: Prešpurský slovník. Vyd. E. Menčík. Rozmanitosti. Praha 1892.

Pror.: Prorokové. Rkp. univ. knih., sig. XVII D 33.

Pulk.: Pulkava z Radenína; přepis rkp. rajhradského od Gebaura. Fontes rerum bohem. Tom. V.

Rožm.: Kniha Rožmberská. Vyd. Gebauer v LF., roč. VII, 1880.

Rúd.: roudnický rkp. Pravenie o božiem umučení. Vyd. A. Patera v ČČM., r. 1883.

ŠtítE.: T. Štítného Knížky šestery. Vyd. K. J. Erben, 1852.

ŠtítVrť.: Knihy naučenie křesťanského. Vyd. A. J. Vrťátko, 1873.

Teige (s udáním svazku): Základové starého místopisu pražského. Díl I/II.

Tkač: Naučení brněnská. Vyd. Ig. Tkač. Uh. Hradiště, 1882.

Vít.: Rkp. svatovítský. Vyd. A. Patera, Praha 1886.

Vodň.: Rkp. vodňanský. Knih. Nár. musea, sig. II F 2.

Všeh.: Viktorina Kornela ze Všehrd O právích země české knihy devatery. Vyd. Jireček, Praha 1874.

Zíbrt: Staročeský rukohled a novoč. rukozpyt. Svět. knih., 819—821. Dějiny krojů v zemích českých.

ŽKap.: Žaltář a vigilie v kodexu kapitulním. Knih. Nár. musea, sig. I. E 65.

ŽKlem.: Žaltář klementinský. Vyd. A. Patera, Praha 1890.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 6-7, pp. 161-176

Previous Oznámení

Next Karel Erban: Slovo v umění realistickém