Čest budiž prvním

Karel Pelant

[Discussion]

(pdf)

-

Nebudeme zde vyličovati historických snah o broušení a ozdobování naší mateřštiny, neboť se může vzíti za pravidlo: Kdykoliv jsme si uvědomili své češství, jakmile jsme se probírali z mrákot lhostejnosti neb úpadku, vždy se objevuje péče o dokonalost našeho jazyka. A to nejen u vedoucích a myslících, ale při ozvěně těchto snah i ve vrstvách širších, které se podle svého obzoru a podle míry svého nadšení snažily přispěti také k obrodě a očistě rodné mluvy. Byli brusiči učení, jejichž brusy měly ráz promyšleného stroje, třeba některý šroubek nebyl po každé zasazen přesně, a byli brusiči a horlitelé prostonárodní, kteří brousili na brousku svého vynálezu, jak se dalo, tu šťastně, tu se zdarem menším, a výsledkem toho jest dnešní čeština, za pohodlnější a sytější doby opět otupená, takže je potřebí, jak vidno, podrobovati ji novému tříbení.

Vzpomeňme jednoho takového poctivého zapadlého člověka, který stoje na svém místě, chtěl míti svou mateřštinu dokonalou. Sbíráme vzpomínky třeba i na drobné vlastence našeho probuzení — nuže, ať tento dobrý Čech má po stu letech také vzpomínečku za svou užitečnou a spolu obrodnou práci slovesnou!

Místo líčení a chvály stůj zde název jeho životního díla, které spatřilo světlo světa na papíře nejprve roku 1809 a jež výstižně kreslí tehdejšího ducha, jak se začal probouzeti v národě.

Auplné uměnj kuchařské

aneb pochopitedlný poúkaz, kterak se rozličné pokrmy, gak masité tak postnj, dobře připrawowati neb strogiti magj; gichžto poznamenanj posléz stogjcj registřjk ukáže.

Od Wáclawa Pacowského, kuchaře gegj excellencj, hraběnky z Quasko, sepsané, zlepssené a po třetj wydané.

W Táboře 1844. Wytisstěné u Alojse Josefa Landfrasa.

Tak, a nyní si přečtěme předmluvu, která nám jasně ukáže cenu knížky i spisovatele. Předmluva tato zní:

Dcerkám českým.

Negen urostlost, auhlednost a spanilost Wasse cizozemcům se ljbj, ale i aupravnost Wassich pokrmůw gegich gazykům obzwlasstě lahodj. Wyznáwagjť skoro wssichni, že sobě nikde gesstě tak gako w Čechách nepochutnali, a protož u nich Česká kuchařka u weliké wážnosti gest.

Dle toho saudjm, že Wám welice milá bude tato knjžka, w které takměř celé kuchařské uměnj obsaženo gest. Nedomeyšlegte se ale, že gsem gi proto sepsal, abyste podlé nj strogjce u lecgakéhos cizince pochwaly sobě docházely; nebo tak gakož [181]z toho potěssen gsem, že Wasse čipernost, přičinlivost, obratnost, čistota a domacj zřjzenost i giným národům známa gest, tak též mne to welice mrzj (a kteréhož wlastence by to nemrzelo?) když widjm, že wssecko gen na to wynakládáte, gak byste se každému do nassi wlasti přjchozjmu neylépe zachowaly. Ti lidé se do nassich obydlj a k nassim stolům we wssj pokoře a až u přjlissném zdwořilkowanj wtrussugj; sotwa se tu wssak dobře poměli, giž se nadýmagj, nassi uctivost za powinnost wykladagj, neslussná práwa si berau a nassi upřjmnosti, přjwětiwosti a dobročinnosti se wysmjwagj. Wěřte, že se těch dokonalých welmi málo u nás žiwj; a nač wssecky ty ostatnj newděčnjky lahůdkami do Čech wábiti?

Gáť pak Wám tento spisek, rozmilé děwčátka, pauze proto odewzdáwám, abyste se z něho negen mnohé a rozličné, ale i bez welkých nákladů chutné pokrmy strogiti naučily. Samy gste snad giž kolikráte zkusily, že mnohá kuchařka wssecko s welikým nákladem připrawuge, a gegj gjdla předce gen gako uklohněná a bez pochautky býwagj; což se gediné tjm stáwá, že newj, co k sobě patřj a co ne, w který čas se co chystá a čeho při každém obzwlásstně ssetřiti slussj. Zde tedy naleznete wssecku přjprawu zcela upřjmě a wssemožně zřetedlně wypsanau; a máte tu pokrmy wsseho druhu vyznamenány, gak laciné pro domácnost, tak i nákladněgssj pro welké hostiny. I mám za to, že která z Wás gen něco málo o kuchařstwj zwěděla, pomocj této knjžky tak dobře wssem hostům poslaužiti bude moci, gakoby se byla od maličkosti w neywznesseněgssjch kuchynjch byla cwičila.

A wssak i zběhlegssjmu mezi Wámi nebude tato má práce nazbyt; neboť pochybugj, aby která wssecky ty pokrmy, gichžto zde přes tři sta a třicet uwádjm, připrawowati znala. A kdyby i tak wycwičena byla, tedy gistě nepochybj, gestliže si ge častěgssjm přečtenjm (neboť se mnohé zapomenau) opět na mysl uwede.

Sswitorné se snad tomu zasměgj, že gsem někde: omáčka, slaniny, uzenina, rosol, odusiti, rozkloktati, zandadlem opatřiti a t. d. přisadil; neboť ony wsse gen po německu a gesstě raději po francausku mjti chtěgj. Těm tedy, anyž wjec ani pannami, ale gen mamselmi býti chtj, wědomo buď, že se to pro snadněgssj srozuměnj oněm sprostým, dokonalým, cnostným a prawým dcerkám Českým stalo, které sobě na cizinu gesstě nepřiwykly neb uwyknauti nikdy sobě nežádagj. Nečesky pak ať si se sosem, sspekem, ssunkau a sulcem gedj, když gim omáčka, slaniny, uzenina a rosol nechutnagj; a nechtěgj-li něco odusiti, rozkloktati, obwařiti a zandadlem zastrčiti, ať si to udempfugj, rozkwerlagj, oplanžjrugj a sspuntem zasspuntugj. Mně gest to wssechno gedno, gen když se ode mne něčemu naučegj; čehož samogedině žádám gakožto prawý wlastenec

Wáclaw Pacowský, kuchař Gegj Excelllencj Alžběty hraběnky z Quasko, rozené hraběnky Netolické.

Na Konárowicjch, dne 1. ledna 1809.

A vskutku, milý Pacovský se v knížce snaží. Jest ještě příliš synem své doby, takže i tomuto vlastenci a brusiči vyskytuje se tam mundsemle nebo kechl, ale hlavní jeho zásluhou jest, že užívá českých slov, jistě tehdy méně známých, ke kterým pro porozumění připojuje, do závorky název německý nebo německým se mu zdající. Tak [182]na př. za nákyp přidává teprve »Auflauf«, za oslizek na mase »šlem«, za českou srstku »angrešt« a tak dále. Rád vybírá české jadrné názvy, kterých by se mohlo užívati ještě dnes (měděník = kastrol, pěnovačka = naběračka s dírkami pro sbírání pěny s polévky atd.), ba pouští se i do rázného zčešťování: anglický pudding jest u něho český budýn, francouzské roleaux české rolátky. A tak pomáhal vítězit ve třech vydáních spisku svého češtině i v naší kuchyni, místě pro národ velmi důležitém. Ale to jsou již věci pro filology a pro Slovník — jazyka českého, jenž zajisté probere také takovouto literaturu se zajímavými nálezy, nejen spisovatele belletristy. Zde jen budiž na něj upozorněno a vzdána čest starému zapadlému vlastenci.

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 6, pp. 180-182

Previous A. K.: Život Ježíšův

Next Divoké kvítí