Časopis Naše řeč
en cz

O českém slohu kritickém

Karel Erban

[Articles]

(pdf)

-

K této studii jsem pročítal jen práce našich žijících kritiků, hlavně F. X. Šaldy, který naši moderní kritiku založil, vybojoval jí místo a zájem v české kulturní veřejnosti a je nejpozoruhodnějším a nejzajímavějším jejím představitelem. Nejsou tu však zastoupena jména všechna. Hledal jsem typické znaky českého kritického slohu, a proto jsem některé kritiky mohl lehko vypustit, protože jsem v nich nenašel nic, co bych pro charakter českého kritického slohu neměl poznamenáno už odjinud. Cituji tu však i některé zřejmé epigony, abych právě na nich ukázal, jak závisle přejímali od svých učitelů kritickou řeč se všemi jejími typickými i charakteristickými vlastnostmi.

Před rozborem kritického slohu je dobře otázat se po podstatě kritiky, co kritika chce, jaké má poslání. Přes značnou nejednotnost, proměnlivost a zmatenost názorů postačí nám prozatím zjištění, že literární kritika je soud, hodnocení uměleckého díla. Tak aspoň rozumí kritice F. X. Šalda v »Bojích o zítřek« a A. Novák v »Kritice literární«. Naším úkolem je pozorovat, zdali a jakými výrazovými prostředky literární kritika svého cíle dosahuje, co je v ní slohově typického a ji jako kritickou řeč charakterisujícího.

Snad nejdříve na sebe upoutává pozornost druh slov a jejich funkce ve větě. Z mluvnice víme, že posuzování a hodnocení nejlépe vyjadřuje jméno přídavné a příslovce, z větných členů pak přívlastek v širším smyslu a příslovečné určení. Všechny tyto výrazy budu úhrnně nazývat atributivní a adverbiální. Těmito výrazy se český kritický sloh jen hemží, všechno hodnocení a souzení tu spěje k odpovědi na otázky jaký?, jak?. Nejsnadnějším a nejprostším způsobem se odpovídá adjektivem a adverbiem. To vyžaduje nejméně stylisačního úsilí. V užívání těchto hodnotících a jakostních slov jsou sice v praxi našich kritiků jisté individuální rozdíly, ale všude jsou nápadná svou početností. Někteří kritikové mají [130]místy až 25% adjektiv, a tu pak adjektiva obyčejně přestávají už sloužit věcnému vyjadřování a začínají být ornamentální výzdobou, někdy až barokově přetíženou. Doklady o tom uvedeme později, až bude místo na citování; v něm spolu zachytíme i jiné složky kritického slohu. Ale nejen adjektiva a příslovce, i substantiva a slovesa dávají se ve větě do služeb atributivního a adverbiálního vyjadřování, jemuž všechno musí ustupovat a které ve větě převládá.

Dalším pozoruhodným zjevem je významová stránka kritického slova. Poněvadž kritika není jen vědou anebo vůbec vědou, jsou tu vedle výrazů s logickou pojmovou přesností a výrazným věcným jádrem i slova, jimiž se obíráme v jazyce básnickém: metafory. Vůbec stránka citová a smyslová, jež právě v psychologicky složitých metaforách poskytuje prostředky k efektnímu poetickému vyjádření, je nezbytnou složkou kritické řeči. Smysly a city přeplněná sféra slov valí se na čtenáře opojnou dojmovou vlnou, chce získat spíše dojmem, vírou a zaníceným přesvědčením než přesvědčováním a střízlivou intelektuální věcností, spíše působivou náladovostí a břitkým temperamentem než klidným výkladem a chladným zjišťováním. Je to v podstatě kritický impresionismus: utápět v pojmově nepřesném nebo nejasném, ale smyslově a citově silném dojmu, důvěrně přemlouvat a nadšeně agitovat a propagovat. Tomuto impresionismu je často podrobeno i čistě vědecké zjišťování a výklad (pokud v kritice jsou); i ty musí sloužiti dojmovosti, podpírati ji a doplňovat. Jsou ovšem i kritikové, u kterých je to opačně, kde básnické výrazy jen skrovně a nesměle prosvítají a osvěžují vědecký sloh, na př. u Ot. Fischera, Fr. Chudoby, J. Vodáka a V. Tille. To však už není kritika jako pathos a inspirace, jako umění, — jak se literární kritice s oblibou u nás rozumí a o jaké je v této práci především řeč.

Tato dojmovost kritického slohu je zesilována ještě prostředky jinými. Bývá tu velmi mnoho přirovnání a tápání okolo znehodnocených slůvek »jaksi«, »cosi«, »jakýsi«, »jakoby«, je tu často hromadění anebo opakování slov významu podobného (synonymum nepokládám už za termín vhodný a správný, protože v jazyce téměř není slov po stylistické stránce úplně shodných). Není to však zpravidla hromadění pro doplnění, pro větší pojmovou zaostřenost, jasnost a přesnost, jak tomu bývá v slohu T. G. Masaryka. Nejde tu o přesné a jasné pojmy, naopak: záplavou oněch citově a smyslově bohatých složek se všechna přesnost a střízlivá jasnost zastírá, zamlžuje a nahrazuje silnou dojmovosti, jíž tak lehko podléhá lidská vnímavost, je-li více bá[131]snicky okouzlená než skepticky obezřelá. A tak vedle atributivního a adverbiálního vyjadřování směřuje kritický sloh k metaforické dojmovosti, k častým příměrům, doplňovaným slůvky »jaksi«, »cosi« a pod., k řeči patheticky »vznosné«, k větě bohatě rozvité, široce rozběhnuté, uměle prodlužované a nastavované (středníky a dvojtečky!), k syntaxi zdůrazňující opakováním téže větné konstrukce dojmový záměr. Ale ať mluví příklady, kde je skoro vždy těch dojmových složek několik.

Z F. X. Šaldy:

Jen tímto způsobem bylo možno docíliti tohoto jedinečného celkového zvuku, který nese povídky Růženy Svobodové a zvedá je jako vody loď; toho posledního jemného melancholického poprašku, který leží nad nimi jako hudební přísvit a povznáší je do sféry zároveň i znící i mlčící; té celkové intonace, která si podmaňuje čtenáře od prvních taktů, aby jej pustila až na poslední stránce.

Novina V, 86

Tak dochází Růžena Svobodová uměleckého stylu; jako každý pravý styl jest i on formou zákonnosti a hudebnosti. Duše podrobuje pod svůj zákon vnitřní melodie a harmonie, jehož se dotrpěla a dobojovala, pod svůj typicky hudební postoj, pod svůj vnitřní pratyp a své symbolické přesvědčení vnějškový svět a jeho děje: hněte je v průsvitnou a povolnou látku pro otisk svého podobenství. I Růžena Svobodová jako všichni její velcí učitelé-básníci přenáší a štípí v temný, těžký a syrový svět hudební a světelný zdroj, který vře v jejím srdci; orchestrálně setkává motivy svých dějů; postavy své klene z akkordů jako oblouky a dává je omývati hudebnímu polosvitu; instrumentuje svou prósu větnou, každou nit svého stavu rozechvívá soucítěním s nitmi ostatními a pozdějším kapitolám dává vraceti obohacený motiv kapitol předešlých jako míč zdvihnutý ve hře.

Duše a dílo 246

Těžiště »Desíti let« je v jejím žhavém, nepřetržitém dechu, který jako samum zvedá a žene před sebou sta a sta věcí nejrůznějšího původu, ale na tu chvíli roztavených a slitých v jedinou výheň; ve lvím sopečném srdci básníka, které tepe tepem zvláštní temné hloubky a síly.

Zápisník II, 121

Force Halasova je, že uzavírá dlouhé, vykvašené, bolestivé procesy nitra do strofy neobyčejně jadrné a stručné, krotící s napětím všech sil svůj bouřlivý obsah; vznikají z toho básně zvláštního kovového chodu slova. Je mistrem zkratky, dovede psát mezi řádky a mezi strofy. Jeho slovo je skoupé a je v něm cosi zemitého, až hrudného, čemu nepřicházíš hned na chuť, ale čemu zůstáváš věren, když jsi se dobral jednou jeho kouzla.

Zápisník IV, 312

Mladý, neantikvovaný, nepozdící se za vývojem je tento sešitek veršů; opravdu horké vanutí dneška dýše z něho na tebe. Je to mládí rozehrané a rozdováděné obraznosti, lačné postřehů, veliké výbušnosti představivé, které si tu z nejpestřejších skvrn barevných divokou bleskovou nití sešívá obraz světa pestrý a marnivý jako šat harlekýnův.

Zápisník VII, 250

To jsou příklady z Šaldy mladšího i nejnovějšího. Na všech je vidět převládající atributivní a adverbiální vyjadřování (přívlastky, přívlastkové a příslovečné věty). V každém je několik básnických metafor, ve 4. citátu je pak typický příklad oné impresionistické manýry pro vyjádření něčeho [132]»nevyslovitelného«: »básně zvláštního kovového chodu«, v slově je »cosi zemitého, až hrudného, čemu nepřicházíš hned na chuť, ale čemu zůstáváš věren«. Dále upozorňuji na charakteristické hromadění výrazů jednak pro zvýšení dojmového účinku, jednak také z nejistoty a hledání výrazu výstižnějšího a vytříbenějšího. Nic z těchto znaků u Šaldy není náhodného. Metaforami, hlavně impresionistickými, jsou prostoupeny všechny Šaldovy kritické knihy, více v drobných recensích, kde mu jde o zhuštěnou kritickou charakteristiku, jíž nejlépe vyhovují výrazy s metaforickou dojmovostí, méně v obšírnějších statích, studiích, kritických medailonech, essayích a podobiznách. Šalda má rád »neděravý, hutný verš«, pořádné dílo, ne »papír, cucky, koudel, drtiny«, vidí v básni »přeteplé víření skvrn«, »roztančený letní oblak skvrn a vůní, světla i hudby«, »všechno je prosluněné a provoněné«, slovo má »výbušnou nosnost«, spisovatel má »bronzové věty«, básník má »výraz jakési zamlžené tesknoty, prošlehávané žhavými jiskrami tuch a jistot; jakési sfumato tichého vytržení« (ŠZ. II).

Z Arne Nováka:

(Vilém Mrštík) jest naturalistou silnou vlohou popisnou a malířskou, která na nějaký čas vtiskla mu i štětec do ruky, prudkým a dychtivým smyslem pro hmotnou skutečnost, jednostrannou vnímavostí pro neujasněné pudový a primitivně vášnivý život postav nesložitých, výbušných, mladistvých, nedostatkem všeobecnějších ideí.

Přehledné dějiny, 2. vyd., 546

Jedno arciť nezklamalo, a to byl právě znak, jímž Ivan Olbracht se tolik odlišuje od ostatních českých básníků románových, od umných konstruktérů výjimečných osudů i od šklebných epiků zborcené ubohosti lidské, od hořkých desilusionistů i od dojmových vykladačů tragikomedie lásky: míním onu záhřevnou a svítivou sílu družné účasti, s níž se tento melodik citu nachyluje ke každé ze svých postav, aby se s ní polaskal z vnitřní potřeby svého srdce, které pod tíhou minulosti se naklání jako štěp pod úrodou šťavnatých jablek.

Krajané a sousedé 124

Vzdělán (Šalda) v starých i nových literaturách, zvláště románských a germánských, vyzbrojen filosoficky a jsa zdomácnělý v umění výtvarném, především však nadán jemnou vnímavostí a schopností nestárnouti, osvojil si stejnou míru rozhledu i vkusu. Podoben kulturní proměnlivostí Vrchlickému a navyknuv si jako Masaryk prohlašovati vlastní dočasné omyly v nesnášenlivé dogmatičnosti za pravdy positivní, nepropracoval se sice nikdy ani k důslednosti zásad ani ke klidné nadosobní spravedlnosti, ale jeho osobnost, stále hořící láskou k poesii a vášnivým zájmem o přítomnost, byla vždy tak zajímavá a podnětná, že i bloudíc znamenala kvas vývoje.

Vlastivěda VII, 174

Kromě metafor, atributivního a adverbiálního vyjadřování vystupuje u Nováka do popředí ještě záliba v četných vazbách přechodníkových a ve volně spojených atributech (aposicích), do jejichž dlouhé řady rád vsouvá ještě dodatečně nové přívlastky doplňující. Rád užívá archaisujícího příslov[133]ce arci, arciť, rád slavnostně začíná větu spojkou i ve významu citoslovném: »I zůstanou Hálkovou pýchou… I jest Ignát Herrmann…« Někdy k tomu přistupuje také záliba v příklonném -i u sloves v 3. osobě sing. Tím vším vznikají věty slavnostního, vážného a trochu archaického chodu, upomínající svou skladbou na staré humanistické spisovatele. Proto je tu tolik středníků, které zmirňují syntaktickou pausu tečkovou. Naznačují, že věta ještě nekončí, dávají tak celému dlouhému souvětí zvláštní intonační ráz. Pro tyto řečnické složky Novákova slohu, spojené s nemírným užíváním adjektivní výzdoby větné, lze jeho sloh nazvat slohem humanisticko-barokovým. V úporné snaze po vyjadřování ozdobném a složitém zachází Novák někdy až do nejasnosti a nepřehlednosti, jak ukazuje prvý citát.

Sloh dalších kritiků nevyniká již tolika individuálními vlastnostmi, je více nebo méně závislý, hlavně na Šaldovi, opakuje se tu všude už svrchu popsaná metaforická dojmovost (impresionismus až do omrzení!), převládá vyjadřování atributivní a adverbiální, záliba v složité syntaktické komposici, přeplněné adjektivní výzdobou, sklon k pathosu a u mladších i k póze.

K. Sezima:

Jsou to intensivní okamžiky pozemské marnosti, slité silným žhoucím dechem metafysické naděje a lyrismem víry, dodávající i běžným skutečnostem symbolického významu. Prostá cudná monumentalita podání nepostrádá chvějného, až svítivého obrysu a ostrá neotřelá smyslnost, jež sice pod nejsladšími dary temně chutná popel a prokletí, uchraňuje nicméně jeho dnes již výjimečný smysl pro valeur a pastelově útlý odstín slova.

Lumír LXI., 215

M. Rutte:

Tehdejší básně rodily se na ulici, na silnicích pod přísným a milostným nebem, a proto měly vždy silnou vůni země i požehnání slunce, vzpurnost divošských dětí i jejich smutný, sladký údiv.

Nový svět 65

Karel Toman je básníkem mládí. Křehký půvab jako opar líbezného jara, jako melancholie těla příliš krásně urostlého, neopouští jeho veršů, ani když jeho duch vyzrává v pevnou a sporou mužnost. Horoucí zarmoucenost, málomluvná, plachá láska a zbožná ostýchavost ke všemu, co nejbližší srdci, rozsvětlují jeho poesii v hlubokou, čistou, v melodickou, neporušenou čistotu mládí.

Nový svět 69

Fr. Götz:

Jde o jinou magii. O tu, kterou má sám život, když z hlubinných vrstev kouzlí ustavičně nové a nové skutečnosti, čerstvé zázraky vitální, zadýchané žárem hlubin a svítící svěžími barvami.

Básnící dnešek 301

Dává tím poesii čtvrtý rozměr: ponor do životní démonie, do toho živelného rozkypění, které se stává nebezpečím pro svět, do toho extatického roznícení pudového, do běsnění uvolněných energií smyslových — a z té [134]démonie živlů tvoří podobenství, jimiž nás zbavuje přetlaku sil a energií a vede nás do stavu jistoty a klidu.

Básnící dnešek, 302

A. M. Píša:

Hudba básní Šaldových je napojena zmužilou zvučností, ať již vystupuje z hlubokých osnov reflexí a modliteb anebo zádumčivě teskných a tklivých vzpomínek na zesnulou, v díkůčinění za vše, čím podarovala, v hymnickém oslavení jejího života.

Soudy, boje a výzvy 76

…a uzříte, jak tu všude ve zjevení hned melodicky plachém a čirém, hned groteskně paradoxním, hned zázračně tajemném odráží se, láme se, rozkvétá absolutní láska, víra, věrnost v konečných, civilně konkretních lidských osudech, plných irracionální dobrodružnosti, extatického hrdinství a cudné, pokorné plnosti citové.

Sever a východ IV, 298

P. Fraenkl:

V klenuté a čarodějné kuchyni, v horkém dýmu samotářských vidění životního vězně, svařena z nápojů bolesti a smrti, utkána v horečných parách šťav prokletí a zmaru, z nichž v jasnozření extase rozevřela se za sinavým bleskem poznání nebesa pravé svobody duše, vznikla inspirace Březinovy první knihy básnické — Tajemných dálek.

Sever a východ IV, 285

Vedle těchto dojmových znaků pronikají u některých kritiků ještě zvláštní znaky sugestivní, jimiž kritik na čtenářův cit a mínění naléhá, chtěje se vemluviti do jeho přízně anebo pohrůžkou směšnosti vynutiti si souhlas předem. Sem náleží důvěrné oslovování čtenáře v 2. osobě sg., apostrofování, hyperboly, ironie, nevybíravý vtip a bezohledná útočnost. Šalda je tu zase v mnohém pramenem a ukazovatelem, jemuž podléhají hlavně jeho mladí epigoni někdy až do omrzení. S tím souvisí polemický ráz kritiky a polemika vůbec.

U Šaldy tak často čteme: Každý, kdo dovedeš pozorovat, musíš anebo musil jsi vidět, a chceš-li vědět, musíš si uvědomit a musíš cítit, musíš dávat velmi dobrý pozor, abys pochopil, aby ses dobral… Každé dítě, každý, kdo má literární soudnosti jen tak půl unce, ví, že to a to je bezduchá lež, horentní křivda a bezpříkladná neslušnost, fouňovství a bagatelisování, světový škandál a podvod. Odpůrci žvaní, tlachají, vejce, které obětovně snesli, vzalo žalostný konec, políbili skutečnosti, ne-li něco horšího, alespoň ruce. Jsou mezi nimi salonní klikaři a politikáři, státotvorní gründeři, dobrodinečkové, zaťachtané a kdákavé slepice, žalné korouhvičky větrné. A jiní jsou zase známí v své noblese, neboť spílají kritikovi, který zase o jiných napsal, že mrzce lhali a klevetili, že jsou to kritičtí kaprálové, kteří dělají ne kritiku, ale kritickou ševcovinu, prťačinu, že jsou to estetičtí panáci, čenichající do vzduchu, vycpaní cucky a hadry… Kritik slyší štěkot intelektuálů, kteří na něho hafají jsouce uvázáni na řetízku, hokynaří, kramaří, čachraří, jsou zažráni až k zblb[135]nutí. Jindy se ozývá zase novinářská luza, tlachy a nejapnosti hodné černochů od Zambezi, lidé, kteří zahodili ideu na záchod. Tatrmanský zjev, bohopustý rétor a profesorský tyránek kydá vysmahlé guano svého záští, jiný zase jako pán z Klepařova a na Klepařově kdáká a za sebou utrušuje… (Vybráno a volně uspořádáno z Šaldových Zápisníků.)

Čtenáře získává rád i A. Novák, ovšem trochu upjatě a méně »naléhavě«:

Kdo pročítal vlažnou sice. ale příliš plošnou šeď dušezkumného románu o teskném monomanu, dušeném démony, nemohl potlačiti dojmu, že básník nejlepší své hodnoty obětoval zde se zbytečnou ochotou důsledné metodě…

Krajané a sousedé 124

Svět Olbrachtův… jaksi zesivěl, ovadl, takže čtenář co chvíli se chtěl nevrle tázati: jaký to druh tíže zadrhuje hrdlo poetovi?

Tamtéž 125

Z epigonů jeden typický doklad za mnohé: A ten, kdo není lidsky otupělý ani literárně slepý, pochopí zároveň, že tu stojíme u pramenů… (P. Fraenkl, Sever a východ IV, 289.)

I když čtenáři tolik šaldovsky netykají, rádi se k němu naléhavě obracejí; vidíte a cítíte, musíte vidět a musíte cítit, chcete-li porozumět a pochopit.

Kritická útočnost se projevuje zase nejvíce u mladých epigonů, a to formou často nevkusnou, nechutnou i neomalenou. P. Fraenkel mluví (l. c.) o komentátorovi, vykonávajícím svůj trapně nudný a koženě povinný úřad k podpoře čtenářské naobědvané lenivosti a duchovního pohodlnictví, o lačném, zbrklém a laciném čenichání, které způsobily básníkovu náladu, o tragickém poznání, které se nedá uhladiti žádnými melioristickými výklady školských filistrů. Zajímavé však je, že tato útočně kritická povýšenost bývá zpravidla vyjadřována slovy po stránce významové velmi nesourodými. Vedle slov povznesených i vznešených jsou slova banální, vulgární i triviální. (I tu působil zase příklad Šaldův.)

Jako vedlejší průvodní znaky vyskytují se v kritickém slohu ještě všelijaké jazykové zvláštnosti a podivnosti, záliba v cizích slovech a často i ne právě přílišná dbalost o jazykovou správnost a uvolněný poměr k spisovné jazykové normě i ke konvenčním zásadám pravopisným. Kritika chce tím asi zdůrazniti uměleckou, tvořivou stránku svého slovesného projevu — proto ty novoty a odchylky. Začneme zase Šaldou. Šalda si rád vyhledává slova zvláštní, jiná si zase přetváří a upravuje: nálev, zíratel, zápecnost, zezázračnění, libomudrčení, drnohryzka, vidomec, vývařisko; zírati něco, zdrobnit se, tichošlápkařit, urozumařit se. Má zřejmý odpor proti měkce zakončeným adjektivům, proto píše důsledně [136]objektivný, individuálný, konkrétný, formálný, kolektivný, slovný a pod. U něho jsou velmi oblíbeny předpony do- a z-: dobrati se, dociťovati se, domysleti, domýšleti (něco), dotrpěti se, dobojovati se, dorůsti; zeživotnění, zupřímnění, zlidštět, zdůvěrnit, zdětinštit a pod. Význam těchto předpon nám napovídá, proč jsou v kritickém slohu tak oblíbeny. Předpona do- označuje směr, kterým se bere dokončení, dosažení nějakého děje, tedy nejvlastnější děj kritický: dokončiti básníkovo dílo, dobrati se posledních kořenů jeho tajemství atd. Předpona z- má tu zase význam »učiniti něco něčím«, vlastnost a hodnotu proměniti v děj, jímž se té vlastnosti a hodnoty dosahuje. Ze zvláštností kritického slohu by se dal sestaviti celý slovník. U A. Nováka čteme o máchovském kvilu, honosné strůji, velebě, úradku dějin a j.

Slabou stránkou kritiků bývají cizí slova, jichž užívají i tehdy, když za ně máme stylisticky úplně postačující náhradu v jazyce svém. Je v tom — podobně jako v jazykových podivnostech a zvláštnostech — jistá strojenost a umíněná žádostivost po zvláštnostech. Šalda na př. vedle spousty rčení a frází řeckých, latinských, francouzských, anglických a německých užívá velmi rád cizích slov a výrazů hybridních z nich utvořených: lajtmotiv, outsider, retrográdnost, derouta, fichu, diskrepance, surrogát, postulát, intermitovanost; domaltretovat, odreagovat, grasírovat, postulovat, protežovat; dificilní, apretýrovaný, infernální, konsistentní, koherentní, asentující. Hodně cizích slov je v mladších kritických i literárně historických spisech A. Nováka, nápadné jsou i v posudcích K. Sezimy, nejnápadněji však vystupují snad ze slohu Fr. Götze: mystický úžas, integrita člověka, elementární síla, totalita, mechanická psychologie, smyslná intelektualita, evolutivní síla, totalisátor, aktivní existence, nadpersonelní jednotítko, substancionalita světa, život se manifestuje formou, fenomenologický realism a j. V cizích slovech si libuje také hodně kritika mladá. Tak A. M. Píša: proti intelektualistické konstruktivnosti, hygienický ventil, plný chaotické fantaskní zvůle, stupidní ornament, v svorné linii relativistický realismus s absolutní poesií, nejbizarnější, nejabstraktnější romantismus je do magnesiové čirosti a děsivosti rozpáleným paroxysmem, historisující dekoračnost, intelektuální aranžování reality, nuancovaný postřeh, subjektivistní vůle, sugestivní charakteristikou evokovati logickou nutnost, representativní inkarnace a j. Tito kritikové nejenže nedovedou nebo nechtí užíti za cizí výraz dobré náhrady domácí, nýbrž nevyhýbají se nikterak ani hromadění cizích slov vedle sebe, kde potom v čtenáři vzbudí spíše [137]úsměv než vážnost a víru v kritickou moudrost a vědecký rozhled. Co bylo u učitelů spontánní anebo aspoň individuální, to je tu nucené, vyumělkované, napodobené a odvozené.

Jako v každé řeči, která se opotřebovává anebo které se zneužívá, i v kritickém slohu vznikají fráze, t. j. oblíbeniny všelijakých pěkných a módních kritických slov, která původně měla svou váhu a význam, ale přílišnou oblíbeností a užíváním je ztratila. Přičinili se o to zase vydatně kritičtí epigoni, kteří byli okouzleni všelijakou tou »naléhavostí«, »vnitřním řádem a růstem«, »vnitřním orgánem a organisací«, »organickým vývojem a tvůrčím zjevem«, »básnickým činem«, »posledním a nejvnitřnějším zákonem«, »výrazem trpkým, bolestným, mučeným, mučivým a zmučeným«, »výrazem osudné vnitřní složitosti« a pod. Velmi oblíbena jsou slova rytmus, harmonie a melodie, a to nejčastěji v tak zv. metaforickém významu, ale zřídka kdy chápeme, co to vlastně je. Patří to k dojmovému oslnění a k impresionistické nejasnosti a neurčitosti výrazové: dává to vnitřní rytmický typus, vnitřní melodie a harmonie, nově melodický jazyk poetický, báseň je laděna do závratné hudby, plné melodie a něhy, hluboký melodický tón (v básni), melodicky odstíněné milostné dumy R. Mayera, výrazné, melodické a plastické sloky, melodický verš, vyjádřiti silnou melodií, dosud neznámou, tvořit melodicky, melodická píseň (báseň), podmaňující zpěvnou hudebností. (Příklady většinou z A. Nováka a F. X. Šaldy.)

Tím se kritikové velmi lacino zbavují svého úkolu. Nikde nevysvětlili a neřekli, co ta vnitřní melodika verše je, takže musíme jen neurčitě citově tápat, když čteme, že básník raději zdusí svou melodii, než by jí dal vyšlehnout v plnou fugu, že melodii zaškrtí (!), že překlenul jednotnou melodickou harmonií nadosobní jako vysokou nebeskou kupolí svůj někdejší svět sváru a tříště (Šalda, Kmen II). Jaké jsou to obrazy, o kterých v Šaldově »Duši a díle« (222) čteme: »Vedle obrazů opravdu étherných, zvážených na vahách nejcitovějších, které obsahují destiláty z destilátů, jsou v Březinovi i obrazy, řekl bych polozajaté ještě v hmotě, úpějící a stenající jejím podvědomím, probírající se bolestně z něho, a nejsou nejméně mohutné anebo zajímavé«? Zase je to pěkně básnicky pověděno, pěkně se to čte, ale nezanechá to ve čtenáři pevných a jasných představ, i když je tam přirovnání a metafor víc než dost, jako je tomu v příkladě z Kmene II, 338: »Vznikají pak útvary, které mně připomínají staré dobré dřevoryty: bez prázdných a hluchých [138]ploch, bez děr, cele vyplněné tvarem, bez povídavé pěny, slehlá jadrnost a tvárná sporost«. A ještě jedno oblíbené slovo, ale nejasné a neurčité, patří do této kategorie: stylotvorný. V Kmeni II, 338 čteme od Šaldy o Tomanových »Měsících«: „V »Měsících« přistupuje pak k tomu ještě mýtus země a symbolika všenárodní, což jsou právě živly stylotvorné“. Stylotvorné je to, co tvoří styl, t. j. osobitý sloh básnický, kdežto v citované větě je při nejmenším vznik takového slohu jen nejasně básnicky napověděn, nikoli zřetelně vyložen.

Tyto výtky kritickému slohu souvisí i s nejistotou, nejednotností, nepřesností a proměnlivostí kritické terminologie. Za typický a výmluvný doklad pokládám Šaldovo rozhořčení v »Úvodním slově« k prvnímu vydání »Bojů o zítřek«, kde se hájí proti krasořečnictví, pathetičnosti a verbalismu, kteroužto »pohanou« bylo prý po některých jeho essayích »hozeno«. Ujišťuje hned s počátku, že se proto nijak nerozčilil, ale celá jeho obrana o ničem jiném nesvědčí než o rozčilení. Nás však především zajímá, jak se Šalda snaží dáti pojmu verbalismu poněkud jiný význam, než jsme zvyklí, a tím setříti se sebe onu »pohanu«: »Mně výtka verbalismu bývá dnes nejčastěji sama verbalismem, to jest: planým a prázdným tlachem. Bývá dnes často jedním z papírových mečů krejcarovým stříbrem polepených, které se na dálku ukrutně lesknou a jimiž se dá popravit — bez zvláštního důvtipného nákladu — každá umělecká aspirace. Tak odpravuje se dnes houfně mnohá duševní jemnost a mnohý fakt srdce jako sentimentalita, zatím co hrubost, sprostota, zbabělost a surovost vystupuje a nadýmá se jako síla. Došli jsme právě k tomu, že staré krasořečnické školy byly nahrazeny trainingem v siláckých žargonech a že jednotlivé listy drží si osvědčené championy; říká se té dojemné soukromé starosti altruistickým slovem péče o českou satiru.« To je typická šaldovská obrana temperamentem: zvrátiti výtku na odpůrce a převésti rozhořčeně spor na vedlejší koleje.

Po rozboru kritického slohu musíme se vrátit k otázce, zdali a jak tento sloh svému poslání vyhovuje. Musíme se vrátiti k podstatě a smyslu kritiky. Poetický ráz jejího slohu naznačuje, že tu nejde o čistou kritiku vědeckou s přesnými a jasnými pojmy. Kritika, kterou jsme se obírali, je kritika tvořivá, přebásňovací, umělecká, kritika jako pathos a inspirace — jak to před třicíti lety vyložil Šalda v své konfesi »Kritika pathosem a inspirací« (Boje o zítřek). Šalda se tu jeví představitelem idealistické, platonské estetiky, která více důvěřuje své vlastní víře a inspiraci než podrobnému a zdlou[139]havému zkoumání empirickému. Nemá tím být ovšem řečeno, že je to estetika nevědecká nebo protivědecká. I ona se opírá též o vědecké zkoumání, ale tuto práci považuje za nižší, spíše služebnou než tvůrčí. Věda sama, věda čistá nestačí — tak a podobně se vyjádřil Šalda mnohokrát, naposledy v stati »Věda zestátněná nebo zeživotněná« (ŠZ. VI). »Proto jest tak těžko pravému kritikovi, aby uváděl důvody svého soudu, své sympatie nebo antipatie: opravdový kritik nesoudí rozumem (rozum formuluje jen soud), nýbrž celou svou organisací, celou kulturou své bytosti, stylem a polaritou své bytosti, svým osudem« (Šalda, Boje o zítřek 265). Díváme-li se s Šaldou takto na literární kritiku, musíme říci, že metaforický a dojmový ráz jejího slohu je v úplné shodě s jejími cíli a úkoly. Námitky může jediné vzbuditi pojetí kritiky samo. Čtenáři se někdy zdá, že takováto kritika skutečně často trpí krasořečnictvím, verbalismem, pathosem i pozérstvím, kterými svůj sloh kazí. Tato kritika básnická a dobásňující se často zbytečně plete mezi básníka a čtenáře; vzniká tak poesie o poesii. Tam, kde kritik vykládá, analysuje a bystře proniká, tam má naše sympatie a zájem, protože nám podává něco, co jsme nevěděli anebo nač bychom nepřišli. Po té stránce i umělecká kritika, hlavně Šaldova, má zásluhy nemalé a nelze je nikterak podceňovat. Jen toho verbalismu, pathosu a krasořečnictví kdyby bylo méně! U velkého kritika dá se to ještě snést, protože i v dojmu bývá silný a podnětný, u kritiků epigonů je to jen ješitná estétská frazeomanie, dutá a prázdná póza. Podobné výtky dělají kritikům i jinde, na př. v Polsku. Boy Želenski v loňském ročníku časopisu »Wiadomosci Literackie« vyzývá polské spisovatele, aby zanechali květnatého slohu, a ukazuje na dokladech, kam vede krasořečnictví umělecké kritiky.

Otázka vhodnosti kritického slohu souvisí tedy s otázkou o podstatě a smyslu kritiky. Jde o to, potřebuje-li čtenář skutečně k chápání uměleckého díla onoho kritického dobásňujícího a dotvořujícího nebo přetvořujícího prostředníka. Potřebuje ho vůbec básníkovo dílo samo? To jsou otázky, při kterých se těžko všichni shodneme v odpovědi.

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 5, pp. 129-139

Previous Učiliště

Next Jiří Haller: Belga