Časopis Naše řeč
en cz

Stará čeština našich historiků

V. F. (= Václav Flajšhans)

[Short articles]

(pdf)

-

V posledním sešitě »Časopisu Musea království Českého« uveřejňuje mladý historik zajímavý článek o zajímavém Bratru českém (neb aspoň stoupenci Jednoty). Nechceme se zde zabývati jeho výzkumy dějepisnými, nýbrž několik slov pověděti o otisku asi čtyř stran textu (na str. 280—286) z druhé pol. XV. stol., jehož forma vybízí k naléhavým úvahám, týkajíc se také naší řeči.

Vyložil jsem loni v »Českém Časopise Historickém«, že dnes mezi přepisy našich historiků a přepisy našich filologů rozvírá se pomalu propast, jaké u nás předtím nebývalo. Ještě na př. přepisy Gollovy, třebas populární, ve všem se shodovaly s tehdejší výší vědy jazykozpytné; ještě dnes některé texty Friedrichovy, Pekařovy a jiných činí filologovi skutečně radost. Ale jsou to, bohužel, výminky. Naši historikové zpravidla tisknou dnes texty v úpravě takové, že je potřebí, říci to zase jednou zřetelně.

Řečený mladý historik měl před sebou text psaný sice dosti čitelně, ale jinak velmi nedbale. Je tu tedy dosti chyb písařských a nelze mu míti za zlé, že si s nimi někdy nevěděl rady. Na př. starý text píše: »každý hltá, hma jako vlk« (str. 281), což náš vydavatel přečetl »hina«(!) s otazníkem: je jisto, že zde původní pisatel nedopsal slovíčka »hma[tá]«, jak poučí pouhý pohled do kteréhokoli slovníka; kousek dál praví starý skladatel, že netřeba se smrti báti: »buď dobře živ, potom se jí neskres« — vydavatel dodal »[tak]« — je patrně opět nedopsáno, místo »neskre[je]š« atd. Takových nedostatků a omylů (na př. »zločenie« 285 m. »zloč[in]ěnie« atd.) nemíním zde vytýkati — čtenář konečně musí se spokojiti, že vydavatel vydá text, jak jej přečetl.

Horší však jsou časté případy, kde přepis vůbec nedává smyslu. Na př. (na str. 285) čteme větu: »kněže steže po světě jako vlk běže, kde by mohli co uchmátnúti a s lidem se valem do pekla stieže«. To není mluvnicky nic: čti »kněžie stěžie, po světě jako vlk běžie, kde by… s lidem se… do pekla stěžie« (sloveso »stěžiti« nč. »stěhovati« nikterak není vzácné a nepochopitelné), nebo, není-li v rukopise jotace naznačena, tedy »kněžé stěžé běžé« atd. Nejde tu opět o to, že vydavatel textu nerozuměl; ale že klidně položil vedle sebe »kněže«, což může býti jen 5. pád, a »stěže«, což nemůže býti než 3. osoba jednotného čísla, to ukazuje, že mu vůbec ani nešlo o to, aby ta slova dávala nějaký smysl.

Nebo na téže stránce (285) uvádí starého pisatele: »dáv a y tež (tak přepisuje vydavatel historik r. 1917 rozkazovací způsob!) berni yako (týž vkusný přepis!) za Husa předci vaši dávali. Vy, bohatí pontificy, zlatých, chuzší po stu, jiní po padesáti…« atd. Je sice zajímavá dějepisná novinka, že v Čechách za krále Jiřího jsme měli »bohaté pontifiky« (kde se vzali?), ale pro filologa je zase záhadno rčení, že mají »dávati pontifici zlatých« — jaký by to byl pád šestý? Rukopis má ovšem zcela správně »(dávajte) vy, bohatí, po tisíci zlatých, chuzší po stu, jiní po padesáti…« — tak máme nejen zcela správnou vazbu, ale také zmizeli z Čech poděbradovských karolinští »bohatí pontifikové«…

[303]Nebo na str. 283 vydavatel vytiskl celou větu: »ať se potřeby řemeslné všemu lidu vuobec« — bez slovesa, nedbaje ho a patrně nepotřebuje, ač v rukopise jest správně »dějí«. Hned potom má větu, v níž starý skladatel napomíná pány takto: »Rybníky netopte, zemie a dědin nehazte« (že by se bylo kdy topilo rybníky, není ovšem známo), a patrně snadno, správně podle rukopisu, opravíme: »Rybníky netopte země a dědin nekazte«. Ke konci téže stránky má přepis: »v jiných potřebných věcech v řemeslóm«: klidně tedy v položeno s pádem třetím, ačkoli rukopis má správně: »k řemeslóm«; o dva řádky výše přepsal vydavatel »tarmančník« — ač ovšem rukopis má »tarmarčník« (m. -reč-) atd.

Jenom namátkou s těch čtyř stránek uvedl jsem několik dokladů výrazných. Nejde o to ukázati, že vydavatel nesprávně četl; mýlíme se všickni a často: ale o to, že klidně nechává takové mluvnické nestvůry jako »kněže běže«, »pontificy (to je moderní přepis historický) zlatých«, »v řemeslóm«, »zemie a dědin nehazte« (— »zemie« — mluvnická nemožnost, »nehazte« hrubá chyba m. »neházejte«)… Mlčeli by historikové, kdyby na př. filologové psali »bitva bělohorská 1419«, »Karel August IV. † 1478« atd.?

Mladí historikové naši nejen že naprosto nedbají mluvnických možností; jim se patrně nelíbí náš způsob přepisu a podle toho přepisují po svém. Čteme zde na př. (str. 284): »dajte« a vedle toho hned »nayspieš«; »procesye« (tamže) a hned potom »spomoci«; »Žiška« a »Moyžíš«; »cizým« (280) a »zlosinstva« (285), v témž řádku (str. 285) vedle sebe »ježto« a »ješto«; »česť« (285), ano dokonce »vždyťě« (tamže); rozkazovací způsob jednou »svrzte« (280), podruhé »utečte« (281); »i« (281, 282…), ale na str. 285 »y«; »voyka« (281), »svóy« (282) atd., ale »puojde« (283) atd. — některé ukázky má čtenář již napřed.

Je třeba říci historikům, že to nejsou zvláštnosti nebo varianty, nýbrž hrubé chyby mluvnické; že je to mrzačení jazyka, vydávají-li se takto texty staročeské, české. Někdy připadá člověku, že přepisovatel se vůbec o smysl nestaral. Na str. 282 na př. čteme: »přestaň tancóv, kostek, pýchy, krčem, kokotóv, spuštěnie zlých schodóv«. Jaký hřích si vydavatel představoval pod »spuštěním zlých schodů«, těžko pochopiti. Ale autor varoval před kohoutími »spúštěmi«, tehdy tak obvyklými, jako ve Španělsku zápasy s býky, a napsal:… »pýchy, krčem, kokotóv spúštěnie, zlých schodóv« (= schůzek). Nebo o něco dále (282) opět: »přestaň zpúra poddaných, nadutie bohatých, chudých klevet a svár a zlost« — »klevet« je rod mužský? I toto! »Chudých kleveta, svár a zlost«…

Měl jsem příležitost r. 1913 ukázati na podobné přepisování domnělého »Mladenovice« jiným mladším dějepiscem; ukázal jsem předloni, jak starší historik při transskripci asi čtyř set jmen staročeských jich více nežli sto úplně pokazil; nyní historik dorostu nejmladšího přepisuje sotva čtyři stránky a úmyslně nedbá ani našeho pravopisu obvyklého, ani správnosti svého rodného jazyka, ani vůbec nejprostších požadavků srozumitelnosti. Chyby tu jdou do velikých desítek, a čtenář vidí, že nejsou snad pracně sbírány nebo dokonce úplně vypočteny. Nebyl by svrchovaný čas, aby v té věci nastala důkladná náprava? Bylo by to jen v zájmu naší řeči.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 10, pp. 302-303

Previous Moji přátelé

Next Jak se kazí jména našich osad