Časopis Naše řeč
en cz

Naše republika, Zeměpis pro III. třídu středních škol

Jiří Haller

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dvě školní učebnice

Karel Pittich, Naše republika. Zeměpisná učebnice pro první třídu měšťanských škol. Nákladem Českoslov. graf. unie, a. s. v Praze, 1934. Stran 151. Za 13.80 Kč.

Kl. Urban a Fr. Zpěvák, Zeměpis pro III. třídu středních škol. Nakladatelství Šolce a Šimáčka, spol. s r. o. v Praze. 1934. Stran 106. Za 11.50 Kč.

Jazyková stránka českých školních učebnic bývala a je namnoze dosud velmi zanedbávána. Jejich autoři obracejí hlavní zřetel takřka výhradně k stránce věcné; v tom se přímo předhánějí, ale na jazyk svého poučování hledí jen výjimkou. Proto tak často nacházíme v českých školních knihách hrubé i nejhrubší chyby proti české mluvnici a proti českému slovníku. Bez přepínání můžeme říci, že tato okolnost byla posud jednou z hlavních příčin, proč výsledky vyučování mateřskému jazyku na našich školách jsou tak chatrné. I kdyby se učitel českého jazyka přičiňoval co nej[240]lépe, není to nic platné, když se v jiných hodinách vyučovacích jeho práce sabotuje. Představme si na př., že se učitel češtiny snaží vštípiti žákům, že se zájmeno týž ve spisovném jazyce skloňuje podle vzoru chudý, tedy téhož, témuž, týmž, týchž atd.; žák však čte v učebnicích jiných předmětů a slyší z úst ostatních svých učitelů tvary »s tímtéž duchem«, »k těmže nepřátelům«, »v těchže městech« a pod. Jaký může býti výsledek takovéto školní práce? Nejen že se žáci při tomto zmatku nenaučí svému mateřskému jazyku spolehlivě, ale zvyknou si nadto nevážit si poučování o jazyce, jež se jim podává v hodinách češtiny. Naučí se vidět v mluvnických předpisech jen něco formálního, papírového, čeho se v skutečné praxi nedbá, a místo důkladných znalostí o svém jazyce si odnášejí ze školy do života jen tuto nevážnost k jazykové normě. A tato nevážnost trvá u naší inteligence, i když se jí i poslední zbytky jazykových znalostí vykouří z hlavy. Odtud ta nízká úroveň jazyka v našich novinách, ve vědecké a populární literatuře i v beletrii. Naše školy dosud skoro soustavně vychovávaly k jazykové lhostejnosti a nedbalosti. Tak tomu bude dotud, dokud nebudou všechny školní učebnice při schvalovacím řízení podrobeny vedle odborné revise také revisi jazykové.

Že však i autoři školních knih sami mohou značně přispěti k nápravě v této věci, ukazují obě učebnice zeměpisu, které nám byly předloženy k posouzení. Jejich autoři zřejmě dbali toho, aby se vyjadřovali správným jazykem. Sami ovšem také trpí obecnými následky nepostačující jazykové průpravy školní, a proto přes jejich dobrou vůli a snahu zůstala v obou knihách některá nedopatření. Úkolem této zprávy je upozorniti na ně.

Text první učebnice se neshoduje ve všem s Pravidly čes. pravopisu. Píše se tu na př. Brazilie (20) m. Brasilie, v Hostinném (60; tak píše i úřední Lexikon obcí) m. v Hostiném, kopitárny (117), patrně omylem tisku m. kopytárny, knížectví (126) m. knížetství. Tvar hranečník (51) je bezpochyby jen nářeční (spisovně hraničník, t. j. hraniční kámen). Vlivem jazyka hovorového se někdy zbytečně vokalisují předložky a předpony, na př. »je ve II. poschodí« (38, doklad z citátu, ale i citáty v školní učebnici by měly být bezvadné po jazykové stránce) m. v II. poschodí, zepředu (41) m. zpředu, odejel (73) m. odjel; nesprávně se píše »1 ku 1,600000« (13) m. 1 k 1,600.000. Velké písmeno místo malého se tu píše ve výrazech Mistr Jan Hus (40) m. mistr Jan Hus, Balada Blanická (88) m. Balada blanická; naopak zase je malé písmeno ve výraze českou zemi (32) m. Českou zemi (na jiných mís[241]tech se tak píše). Větší počet nepřesností a nedůsledností je ve psaní dlouhých a krátkých samohlásek, na př. za 4 leta (10, 109) m. léta, znojemské okurky nakladačky (96) m. nakládačky (podle Pravidel čes. pravopisu XXI rozlišujeme slova nakládačka, t. j. nakládací okurka, a nakladačka, t. j. ženský rod ke jménu nakladač, žena, která nakládá; srov. o tom též NŘ. 18, 1934, 159), vesnice charvatské (96) m. charvátské (t. je psáno správně Charváty), holinkové boty (116, citát) m. holínkové boty, ze starých sidlišť (96) m. sídlišť (snad nedopatření tisku, neboť jinde, na př. 103, 124, se píše náležitě sídliště), vyvěrati (69, 70, 72 a j.) m. vyvírati, přistál (20) m. přistal, žalářování (72) m. žalařování, týčí se (62) m. tyčí se (správně psáno na př. 95, 108), okna (jsou) stále otevřená (39, citát) m. otevřena; křestní jméno Ludevit (129) třeba psát podle Pravidel slovenského pravopisu Ľudovít; slovenské sloveso blýskať má 3. os. jedn. čísla blýska, tedy »Nad Tatrou sa blýska«, nikoli »blýská« (143). Ve psaní spřežek shledáváme rovněž několik odchylek, na př. v pravo (6) m. vpravo, pokaždé (131) m. po každé (srov. na př. po prvé 137), donedávna (102) m. do nedávna (tak psáno jinde), přesto (60, 72 a j.) m. přes to.

Tvaroslovných chyb je v Pittichově knize jen několik: v tutéž dobu (3, 8) m. v touž dobu, v Sedleci (50) m. v Sedlci; nezvyklý nom. Rožmberci (86) by bylo lépe nahraditi tvarem Rožmberkové a také tvaru Čechové dáváme přednost před tvarem Češi (30, 49 a j.).

V stránce slovníkové třeba vytknouti, že se nerozlišuje dost přesně význam některých slov. Příslovce opět se užívá ve smyslu odporovacím místo zase, na př.: V zimě je Slunce nízko nad obzorem a opisuje malý oblouk denní a veliký oblouk noční. V létě opět je dlouho nad obzorem a opisuje veliký oblouk noční (8; nejde tu o opakování téhož zjevu, nýbrž o jeho opak). Dvakrát tu čteme nesprávné spojení zájmen »ten který«: nadmořská výška toho kterého místa (14) m. nadmořská výška místa n. toho neb onoho, příslušného místa; na tloušťku té které mince (142, citát) m. příslušné, té neb oné mince. Ve výraze »lázně, kde se provozuje léčba studenou vodou« (106) bez důvodu se opisuje sloveso léčiti. Nezvykle zní sloveso zrcadliti se ve spojení »Čertovo jezero, zrcadlící se pod strmou strání« (80) m. lesknoucí se jako zrcadlo (zrcadliti se = odrážeti se jako v zrcadle, tedy na př. břeh se zrcadlí v jezeře a pod.). Nevhodně je užito příd. jména nosorožcův (či »nosorožcový«?) ve výraze »spousty kostí medvědích, lvích a nosorožcových« (103) m. nosorožčích (srov. vrabec — vrabčí, krahujec — krahujčí, [242]mravenec — mravenčí a pod.). Omylem snad se vyskytl nářeční útvar »několikaterý« ve větě »propadlina byla vyplněna několikaterým nánosem« (102) m. několikerým. Místo »Mexiko patřívalo Španělům« (19), »velkostatkům patřily veliké lány« (149) by bylo lépe říci náležívalo, náležely.

V některých případech je nesprávné užití slova zaviněno vlivem němčiny, na př. navštěvovati školy slovenské (132) m. choditi do škol slovenských; celá řada výnosných podniků (36) m. celé množství a pod.; přišly na řadu klády (82, citát) m. došlo na klády; pomocí těchto myšlených čar, poledníků a rovnoběžek, určovali polohu míst už staří Řekové (7) m. těmito myšlenými čarami (podob. 13 a j.); vyhlížejí (vozy) v té tmě jako příšery (74, citát) m. vypadají; třetinu lázeňských hostí tvoří Češi (72) m. třetina láz. hostí jsou Čechové a pod.; hranici československo-maďarskou (30), přes hranici do Bavor (72, citát) m. hranice (tak je psáno na str. 31, 32, 33, 78 a j.); (horníci) přivodí výbuch (75, citát) m. způsobí. Nečeská je vazba »započíti s něčím« ve větách »se stavbou chrámu bylo započato za Karla IV.« (37) m. stavba chrámu byla započata, chrám se začal stavět; »bylo započato s ražbou čsl. mincí« (141, citát) m. začaly se razit čsl. mince. Také příslovce pak v podmínkových větách se užívá podle němčiny, na př. jestliže se nám to podaří, pak už se snadno pomocí mapy v přírodě vyznáme (13) m. snadno se už podle mapy (s mapou) v přírodě vyznáme; kdybychom si rovinu hladiny mořské myslili i pod pevninou, pak by kolmice spuštěná na tuto hladinu měřila 1130 m. (14) m. měla by (n. byla by… dlouhá) kolmice… 1130 m.

Celkem málo věcí lze vytýkati spisovatelově skladbě. Jsou to hlavně některé vazby slovesné, na př.: je využita jenom asi 1/10 vodní síly (60) m. je využito asi jedné desetiny (na téže stránce je předtím správná vazba »jejich síly využívati«); avšak nesprávná je genitivní vazba u slovesa využitkovati: přírodního bohatství využitkovati (145), správně »přírodní bohatství využitkovati«. Nedůsledně si počíná autor s vazbou slovesa dobýti, dobývati; píše na př. město bylo dobyto (97) m. města bylo dobyto, kdežto jindy, na př. 72, 75, 89, 98 a j., klade správné vazby genitivní. U slovesa obchodovati dáváme přednost spojení s předložkou s: obchodovali s vínem, s konopím, s plátnem, nikoli »obchodovali vínem« atd. (143). Neprávem je vynechána číslovka jeden ve výrazech »Praha je z nejkrásnějších měst v Evropě« (34) m. Praha je jedno z nejkrásnějších měst; »zámek, který je z největších zámků moravských« (97) m. jeden z největších zámků. Naopak zase je zbytečně přidáváno k superlativu [243]zájmeno ukazovací, na př.: nyní mohou vystoupiti na Krkonoše i ti nejpohodlnější turisté (58) m. i nejpohodlnější turisté. Při slovese zdáti se je infinitiv býti nečeský: hřebeny se zdají býti ještě vyššími (134) m. hřebeny se zdají ještě vyššími. V doplňku se někdy neprávem dává přednost instrumentálu před nominativem, na př. země je koulí (3) m. země je koule (je to definice, a v definicích bývá přirozený právě doplňkový nominativ, srov. Gebauer-Ertl 2, 1926, 191), a podob. 18, 23, 25, 67 a j. Místo »změny bývají dobře pozorovatelné« (10) bychom raději řekli, že změny lze, možno dobře pozorovat, dají se dobře pozorovat a pod.

Místy bychom volili jiný pořádek slov; tak na př. často odsunuje autor zvratné zájmeno se, si a jiné příklonky dále do věty, než jim přísluší: na obloze objeví se mračno (12) m. na obloze se objeví mračno; okolo pólů rozkládají se Ledová moře (15) m. okolo polů se rozkládají L. m., a podob. často; rušný lázeňský život láká však do Luhačovic mnoho těch atd. (198) m. však láká, a pod. Někdy se pořádek slov neshoduje se smyslem věty a s rozdělením větného důrazu na slovech, na př. kdo se na polárku dívá v krajinách severněji ležících (4) m. v krajinách ležících severněji (důraz je na příslovci); na těchto všech přítocích řeky Labe (34) m. na všech těchto přítocích (nejde tu o všechny přítoky řeky Labe, nýbrž toliko o přítoky dříve vyjmenované). Autor rád hromadí přívlastková určení před podst. jménem, na př. překrásná, v údolí hučící Metuje ležící samota Peklo (52); tím vzniká jisté přetížení výrazu, a je lépe pro zřetelnost i plynnost textu takové složité přívlastky co možná rozděliti nebo klásti za jméno, tedy na př. překrásná samota Peklo, ležící v údolí hučící Metuje. Nezvykle nám připadá tento způsob autorův zvláště ve spojeních jako »nalezeno bylo nejrozsáhlejší ve střední Evropě sídliště pravěkého člověka« (103) m. nalezeno bylo sídliště pravěkého člověka, nejrozsáhlejší ve střední Evropě; »u Komárna se pěstuje nejvíce v naší republice tabáku« (126) m. u Komárna se pěstuje tabáku více než kdekoli jinde v republice, nebo tak podobně. Takovéto případy jsou v Pittichově knize hojné.

Tato vesměs drobná nedopatření jsou vyvážena mnohými přednostmi spisovatelova jazyka. Je to především jasnost, věcnost a hospodárná stručnost výrazu. Poučení se tu podává zpravidla v krátkých větách, jasně a přesně členěných, takže text učebnice je všude přehledný a snadno přístupný chápavosti dětí. Vlastní zajímavé a leckdy zábavně podávané výklady doprovází autor hojnými obrázky a poutavými ukázkami z cestopisné a národopisné literatury. Jen někdy [244]autorova snaha o výraz co možná nejstručnější způsobila, že v textu vznikla nejasnost, na př.: R. 1848 ozvali se zde po prvé slovenští vlastenci Hurban, Štúr a Hodža, žádajíce slovenské školy a sněm. Musili však utéci před zatčením do Prahy (137) m. aby nebyli zatčeni, a pod. Místo »záliv Hudsonův je přes ½ roku zamrzlý« (19) by znělo zřetelněji »záliv Hudsonův je zamrzlý přes 6 měsíců v roce«. Větu »Indové mluví asi 100 různých jazyků« (17) bude většina dětí asi čísti s číslovkou v akusativu m. v instrumentálu; podob. by se doporučovalo místo číslice vypsati číslovku slovně i v jiných případech, na př. »Nový York« má ½ obyvatel co naše republika« (19). Tisková úprava »1 rok = 365 dní« bude nepochybně děti sváděti, aby čtly nesprávně »jeden rok rovná se tři sta pětašedesát dní« m. »má 365 dní« nebo »rovná se tři sta pětašedesáti dnům«. Také snaha o náležitou přehlednost a členivost textu zde má svůj rub, t. j. vedla autora ke psaní čárek i tam, kde není pro ně důvodu. Nesmí se zapomínat, že i přílišný počet čárek škodí, neboť zbytečně se jimi oddělují větné části, které k sobě náleží těsně. To bývá zvláště často při přívlastku jmenném, na př.: kdo by se na polárku díval v zemi, ležící jižněji (4) m. v zemi ležící jižněji (srov. předtím »v krajinách severněji ležících«); rovnoběžkám, vzdáleným 23½° od rovníku, říkáme severní a jižní obratník (5, 6) m. rovnoběžkám vzdáleným… od rovníku říkáme atd. (čárka by zde byla na místě, kdyby se přívlastkové určení týkalo všech rovnoběžek); (horstva se rozpadávají) drobí se a částečky jejich, udrobené, spadávají (11) m. a udrobené jejich částečky spadávají; Francouzové uměle zavodňují kraje, trpící nedostatkem vláhy (18) m. kraje trpící…; v krajinách, ležících jižněji, blíže horkého pásu (21) m. v krajinách ležících jižněji, blíže atd., a podobně je tomu často. Ale i jindy se čárka píše zbytečně, na př. před spojkou než, když se jí připojuje pouhý větný člen: Středozemní moře je delší, než širší (7); vzduch 20° teplý pojme opět dvojnásobné množství par, nežli vzduch teplý 10° (12) m. pojme opět dvakrát větší množství par nežli atd.; Řekové více než zemědělstvím, zabývají se obchodem (25) m. více než zemědělstvím zabývají se obchodem, atd. Jindy však zase čárka schází, ačkoli by si jí smysl žádal, na př. v ostatní tak zv. Přední Asii (17) m. v ostatní, tak zv. Přední Asii (předtím se mluvilo o severní, východní a jižní části Asie); naši předkové hor nemilovali a když nemusili, do hor nešli (56) m. nemilovali, a když…; jejich (Trosek) zdaleka viditelné dvě věže, nižší »Baba« a vyšší »Panna« vévodí celému Českému ráji (62) m. … »Panna«, vévodí…; výroba nožů, tak zv. křiváků a ku[245]chyňského nádobí (115) m. křiváků, a…, a podob. i jinde. Leccos z nedopatření, jež tu vytýkáme, padá asi na vrub tiskárny.

Po této přehlídce, kterou jsme na přání p. autora vykonali velmi podrobně, přistoupíme ke knize druhé. Také zde shledáváme některé odchylky od Pravidel čes. pravopisu, na př.: bydliště tak hostinné (45) m. hostiné, nehostinné Ardeny (52) m. nehostiné, Apenninský (7, 20), Apenniny (21) m. Apeninský, Apeniny, knížectví (50, 76) m. knížetství, hora Athosská (15) m. Athoská. Příd. jméno sárský je zbytečné psáti s dvěma a (52, 58). Ve psaní cizích jmen je v této knize vůbec jistá nesrovnalost; tak na př. se i proti Pravidlům píše Apenninský, Apenniny a podob. též Rhaetoromani (75), presbyterianský (38), Ardenny (43, 52) a j. pravopisem původním, kdežto jiná jména, na př. Argony (43), Arlberský (81), se počešťují. Jméno Aacha se tu píše dokonce dvojím způsobem: Acha (77) i Aacha (t.). Podobnou nedůslednost shledáváme ve psaní názvu Česká země: píše se tu jednou země Česká (92), jindy země česká (80). Ve psaní velkých písmen začátečních překračuje autor někdy obvyklou míru; jistě není třeba psát Zátoka Štětínská (66), horstvo Skandinavské (95), Solná Komora (80, 81), mír Versailleský (82), Malá Dohoda (11) a pod. Slova Štyrsko, štyrský píšeme podle Pravidel s krátkým y, nikoli Štýrsko (77, 80), Štýrský Hradec (80), Salice Štýrská (77), štýrskokorutanský (77). Výrazy ČSR. a SSSR. a pod. jsou zkratky plných jmen, a proto třeba za nimi psát tečku (11, 101).

Z věcí tvaroslovných poznamenáváme toto: Ve výraze »k údolím řek Sambre-Maas« (53) bylo by dobře skloňovat i obě vlastní jm.: řek Sambry-Maasy (tak je tomu na str. 54). Zájmeno týž má v 2. pádě množ. č. tvar týchž, nikoli »těchže« (79). Sloveso stavěti se časujeme podle V, 2, tedy »horstev stavějících se v cestu«, nikoli »stavících se« (60). K slovesu táti není příčestí min. trpné »tát«, a proto místo »roztátéto ledu« (62) říkáme raději roztálého ledu.

V skladbě se chybuje rovněž některými vazbami: zemí (sic) obývají (13) m. v zemi obývají; řeky hodí se pro plavbu (44) m. hodí se k plavbě (podob. 53, 58, 93 a j.); výnos nestačí pro spotřebu obyvatelstva (79) m. spotřebě, na spotřebu; půda byla získána pro zemědělské účely (83) m. k zemědělským účelům. Příslovce západně, severně a pod. nelze spojovat s pouhým genitivem, tedy místo »západně Vesery« (62), »severně Dunaje« (77) je třeba psát západně (nebo ještě lépe na západ) od Vesery, severně (na sever) od Dunaje (správné vazby je užito na př. na str. 90: západně od Pinska). [246]Při komparativu vyjadřujeme srovnání spojkou než raději než genitivem: francouzský svah je příkřejší než španělský, nikoli »je příkřejší španělského« (43). Ve větě »třebaže i nejvyšší hory nepřesahují mnoho vrcholy krkonošské« (73) mělo stát ani místo spojky i: třebaže ani nejvyšší vrcholy atd. Bez důvodu je položena spojka -li v souvětí »Má-li celá Italie podobu boty, je tento výběžek ostruhou na italské botě« (22); obě věty měly být spojeny souřadně (»celá Italie má… a tento výběžek je…«).

Jen málo třeba poznamenati k stránce slovníkové. Zřídka najdeme nevhodně položené slovo, na př. na úkor (27) m. na újmu, Švédsku patřící ostrovy (100) m. náležící, v celku má (povrch Německa) svah k sz. (54) m. celkem. Stejně řídké jsou tu germanismy, na př. hledejte je (města) pomocí kružidla (4), m. kružidlem (podob. 62); největší část obyvatelstva tvoří Řekové (14, podob. 23, 87) m. jsou Řekové, se skládá z Řeků a pod.; výlučné právo (52) m. výhradní; nejvíce cizinců se stále zdržuje v Paříži (45) m. žije, pobývá, bydlí a pod.; v každém ohledu (72) m. po každé stránce (podob. 58), tato pohoří by se nám hodila za hranici (61) m. za hranice (jinak se tu slova hranice vesměs užívá správně v č. množném); všechny Němce, včetně i za hranicemi (64) m. i za hranicemi, počítajíc v to Němce za hranicemi a pod.; švédská pšenice platí za nejlepší na světě (99) m. je pokládána.

Ojediněle se vyskytne nedopatření slohové, na př.: Od ledové doby se zdá, že podnebí Evropy zůstává stejné (5) m. Od ledové doby, zdá se, podnebí atd. Pánev Garonnská jest vlastně pevninské pokračování bývalého zálivu Biskajského (43), patrně m. bývala zálivem Biskajským a jest vlastně jeho pevninským pokračováním.

K těmto poznámkám třeba ještě dodat, že i zde jsou místy nepřesnosti v interpunkci, jaké jsme našli v knize první, a že i zde se tu a tam chybuje v umístění příklonných slov. Celkem však lze říci, že obě tyto učebnice jsou psány jazykem poměrně dobrým, a jistě bude velmi snadné napraviti v dalším vydání i ty drobné nedostatky jazykové, které v nich ještě zbyly.

Naše řeč, volume 18 (1934), issue 8, pp. 239-246

Previous Stanislav Petřík: K intonaci věty

Next J. H.: Od slabikáře do literatury