Časopis Naše řeč
en cz

Vybrané básně

E.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Vincenc Furch: Vybrané básně. S úvodem a poznámkami vydal dr. Karel Svoboda. Světová knihovna, číslo 1303—4. V Praze u J. Otty. [R. 1917.] Stran 91. Za 60 h.

Jest jistě ke cti pořadatelstvu Světové knihovny, že pro věci běžného vkusu a snadno odbytné nezapomíná seznamovati své čtenářstvo také se starší tvorbou literární. Jeden z posledních svazečků jest věnován výboru z básní moravského básníka Vincence Furcha (1817—1864), uspořádanému dr. Karlem Svobodou. Vydavatel se neobmezil při výběru na básně otištěné naposled a souborně v Kobrově Národní bibliotéce (1874), nýbrž se probral také básněmi roztroušenými dosud po časopisech a zbylými i v rukopisné pozůstalosti Furchově. Svému vydání položil v čelo stručný, jasný a výstižný nástin literární činnosti i hodnoty básníkovy a uzavřel je poznámkami bibliografickými, věcnými i vydavatelskými. Při výběru básní rozhodoval především zřetel estetický; šlo tedy vydavateli o to, aby moravského básníka sblížil zase s českým čtenářstvem a zachránil do budoucnosti, co z jeho tvorby literární nepozbylo dosud ceny umělecké. Vydavatel vybral však zároveň po několika básních ze všech období básníkova tvoření, takže se jeho myšlenkový a formální vývoj jeví v této zkratce tím význačněji a zejména [141]výrazové i metrické přednosti básní posledních vynikají tím patrněji nad formou básní raných.

Vydavatel se rozhodl otisknouti básně přesně podle původních vydání, opraviv pouze zřejmé omyly tiskové a přizpůsobiv původní způsob psaní nynějšímu pravopisu a obvyklé nyní interpunkci. Kde co změnil, poznamenává pečlivě (ač málo přehledně) v poznámkách na konec připojených; přepisuje tedy na př. jsem m. sem, cizí m. cizý, jakmile m. jak mile, Ilyrů m. Ilirů, muzikant m. musikant, ztratilo m. stratilo, přece m. předce atd. Tu a tam však přece ponechal nebo přepsal ledacos jinak, než jest ustáleno psáti podle nynějších pravidel pravopisných; na př.: je mu jakby soucit měla, jakoby s ním plakala (str. 23) m. jak by, jako by; žežhulka (40) m. žežulka; z hloubí (42) m. z hloubi; rozlíhá se (41) m. rozléhá; kéžby byla Polsce pannou z Orleánu (49) m. kéž by; akkordy (57 a j.) m. akordy; sympathie (69) m. sympatie; zvířátko (69) m. zviřátko; ó kdo nemá dítě, odumírá v skutku (71) m. vskutku (= skutečně) atd. Opravy vydavatelovy v tomto směru jdou však nezřídka dále, než kam sahá pouhá pravopisná konvence. Píše-li básník na př. odevřel, níti, náděje, šírý, nařikání, zdvíhnul, bíte a p., leží příčina zajisté hlouběji než ve zvláštnostech a odchylkách pravopisu jeho doby; není pochyby, že básník tak skutečně vyslovoval, a píše-li vydavatel místo toho otevřel, naděje, bijte atd., nahrazuje vlastně tvary, které jsou zvláštnostmi jazyka básníkova (a jeho prostředí), formami nynější obecné řeči spisovné. Neuvádím toho na výtku vydavateli, neboť i všechny tyto odchylky jsou v poznámkách svědomitě zaznamenány, nýbrž proto, že po mém soudu mohl jíti v opravách textu ještě o krok dále, a jako změnil obecné bíte v spisovné bijte, mohl opraviti i ledakterés jiné zvláštnosti jazyka Furchova, kotvící rovněž v řeči lidové (nebo i jinde) a odchylné od forem jazyka spisovného. Píšeť moravský básník na př. vykvěte (17) m. vykvete; je táhnutá (18) m. táhnuta; padnul (19), naleznul (24), propadnul (41), zhasnul (42), navrhnul (51), vyzdvihnul, dopadnul (55) m. padl, nalezl, zhasl atd.; ze sedumnáct ran (19) m. sedmnácti; stojejí, klonějí (31), dělejí (42), nebojejí (49) m. stojí, kloní, dělí, nebojí; Rusi střílí (48) m. střílejí; mračnami (34) m. mračny; v ňadrách (38) m. v ňadrech; ramenama (41) m. rameny; lodě (82) m. lodi; obětě na bojištěch (46) m. oběti na bojištích; ním pohladím jemu líce (36) m. jím; rosa jenž (38 a j.) m. jež; nahraďuje (55) m. nahrazuje atd. Je pravda, že se mnohá z těchto odchylek vymyká opravě, protože by leckterá změna odchylného tvaru ve tvar spisovný měla v zápětí poruchu rýmu nebo rytmu, ale mnohé z nich [142]zase mohly býti opraveny bez obtíží. Bylo by to bývalo tím spíše možné i místné, že vydání Svobodovo nesleduje cílů vědeckých, byť se snažilo zachovati přesnost vydání filologických — potřebám vědeckým stěží by stačil tento výběr, podávající asi pětinu básní obsažených ve vydání Národní bibliotéky — jako spíše podle slov vydavatelových cíle estetické; a tu ovšem nemůže býti o tom sporu, že nespisovné a dnešnímu čtenáři nezvyklé, ba nemilé tvary Furchovy budou rušiti požitek estetický, a to bez vlastní viny básníkovy, který psal, jak se mluvilo a psávalo za jeho doby. Za takových okolností by byla menší úzkostlivost vydavatelská účelům vydání více prospěla a registrováním odchylek v poznámkách bylo by se učinilo zadost i kritice filologické. Naprostá přesnost jest ovšem vždycky více méně ideální a nedosahuje jí při největší pečlivosti ani tento výbor z básní Furchových. Chyby, které spadají zajisté (pisatel tohoto posudku srovnával básně výboru Svobodova jen s vydáním v Národní bibliotéce) na vrub vydavatelův, jsou na př.: její smíchy, vzdechy, její losy mněné (65; v Nár. bibl. 86 správněji měnné); prázdný je ten život (67; v Nár. bibl. 89: jest); Zpěv to labutí! Nad mou Moravu (34; má býti patrně Moravou). V básni »Vždy ta sama touha, jest to, jak to bylo, srdce mé se posud pranic nezměnilo (77) jest čísti patrně proti vydání Svobodovu i proti Nár. bibl. (118) ta samá = táž (vynecháním čárky se germanismus neodstraní); v básni Příroda (68) jest rovněž asi čísti proti oběma vydavatelům (Nár. bibl. 92): Všeduch mluví světem — zpytuj (nikoli zpytuje) okem, sluchem, ve přírodě hledej stopy ducha duchem; vedeť k tomu čtení i smysl i rytmus. V básni Láska (67: Světlo má své stíny, láska má své žaly, přece, lásko, tebe píseň moje chválí; láska má své žaly, má své bouře, nebe — ó nebeský cíle, lásko, slavím tebe) byl porušen vydavatelem smysl chybným (a odchylným od Nár. bibl. 89) vsunutím čárky mezi slova bouře nebe (láska má své žaly, jako má nebe své bouře). Jazyk Furchův, který se s básníkovým vývojem zřejmě očišťuje a zjemňuje, má leckterou zajímavost i pro filologa, zvláště po stránce slovníkové.

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 5, pp. 140-142

Previous Josef Zubatý: Jeden

Next J. L.: Pod křídly