Kraslice

Václav Flajšhans, Red. (= Redakce)

[Short articles]

(pdf)

-

K článku o kraslicích (6, 206—209) mohu redakci podati jen malé doplňky.

Zíbrt (v Staroč. výr. obyčejích, 1889, 77—81) a po něm Soukup (v Českém lidu, 1897, V, 67—72, potom v Ottově Slovníku) předpokládali, že slovo samo je již prastaré, podle dokladů v staroč. slovnících (»kam sběratel uložil přirozeně jen nejběžnější a nejznámější názvy« — píše Soukup podle Zíbrta) — a tomu by nasvědčoval i doklad Naší řeči ze slovníku Dobrovského. Ale doklady staroč. slovníků (decra = kraslicě) redukují se všechny na jediný doklad ze slovníku Klaretova (odtud má Gebauer své dva doklady, z rkp. A a B), z něhož čerpal slovník Velešínův (odtud pochází doklad Jungmannův). Ale Klaret čerpá právě z nářečí severovýchodního, jak jsem ukázal 5. ledna 1920 v přednášce konané v Král. č. spol. nauk — toho důkazem jsou (například) jeho botanické názvy zaružel, šálová jablka atd., jinak nedoložené (ale ještě 1895 zaznamenané v Národop. sbor. okresu hořického) —, a tím se potvrzuje opět výklad N. Ř. Slovník Dobrovského ovšem zaznamenává (r. 1821, díl II.) »Osterey Kraslice« (v archu L, str. 83): ale z předmluvy se dovídáme, že již od archu D tento díl vedl a »obohatil« — Václav Hanka, rodilý z Hořiněvsi, z téhož severovýchodu českého. Všecky tedy naše doklady, od XIV. století, pocházejí ze severovýchodu, z horního poříčí Jizery a Labe, z území bývalých Charvátů českých.

První zprávu o »kraslicích« podal Zíbrt; teprve od let devadesátých slovo vniká s věcí do mluvy spisovné a obecné; podle Soukupa vůbec teprve od r. 1880, od výstavy »pisanek« v Kolomyji, cení se tato velkonoční vajíčka. V Českém lidu, v prvních [110]7 a posledních 5 ročnících nalézáme o nich hojně zpráv, starých i nových, ale vždy, ze všech končin (mimo severových. Čechy) jen a jen »malovaná (červená) vejce (vajíčka)«; tak jich vzpomínají 1376 Štítný, 1542 Dialog (dvou formanů), 1774 Seelisko, 1817 Nový tolerancí posel (znovu otiskl Zíbrt v Č. L. VI, 218) atd. Zevrubně o »červených vejcích« na Chodsku psal Hruška (Č. L. VI, 136—137, 345—347), o »malovaných vajíčkách« na Žirovnicku K. Žirovnický (tamtéž VII, 363—365) s výslovnou poznámkou, že „jinde“ se říká »kraslice, ale slovo to tam neuslyší, nýbrž říká se pomlázka« (str. 364); taktéž na Budějovsku, Polensku, Čáslavsku, Valašsku atd. je to slovo neznámo. Zajímavé je n. př., jak Zíbrt (Č. L. XVIII, 28—29) popisuje zevrubně »kraslice« na Chrudimsku, ale velmi důkladný a přesný popis tohoto lidu (»Lid na Hlinecku« 1900) od K. V. Adámka zná jen »barevná vejce« (str. 98 atd.) — a podobně ovšem i sbírky nár. písní Erbenovy, Bartošovy, Sušilovy atd.

Jediný »Národopisný sborník okresu hořického« 1895 zná »kraslice«; rovněž tak Petrákův popis lidové řeči »nejsevernějšího českého koutu«, na Vysocku (ČL XX, 220) ví, jak mládenci chodí »po kraslicích« a »po kuchtíku«; Soukupův doklad »kraslování« z Nechanicka uvedla již NŘ.; Košťál (u Kotta VI, 714) zná z Bydžovska doklad »kraslice = kulatý bob strakatý« — všechny doklady naše ukazují pořád jenom na severovýchod.

Jinak byla jen »červená vejce«; v mých Příslovích jsou doklady z XV.—XVI. stol. na rčení lidová: »šetří ho jak červeného vejce« (mor.) a »nedočká červených vajec« (= velikonoc; jihočeské a středočeské); ještě podnes (ČLid IV, 323) říká lid na Budějovsku »o červených vejcích« místo »o velikonocích«; zdá se tedy vskutku, že vlastní nářečí česká, západní i východní, tohoto slova neznala a neznají.

V. Flajšhans

---

Na prosbu, již jsme vytiskli 6, 207, aby nám naši čtenáři posílali zprávy, kde slovo kraslice žije v lidu, zejména mimo kraje, o nichž jsme tam mluvili (Podkrkonoší, Turnovsko, Jičínsko), nedošlo odpovědí. V nahodilém hovoru jsme se dověděli o prázdninách r. 1922 od paní rodilé z Král. Hradce, že se tam od starodávna tak velikonočním vejcím říká, ale prý jen těm krásným, rýsovaným; i její 88letý dědeček tak říká.

Od p. uč. Boh. Studny v Pardubicích máme zprávu, již nám potvrdila pí. Vlasta Havelková, kustodka v Národop. museu, jak se před ní r. 1895 na Národopisné výstavě před vystavenými kraslicemi nějaká stařenka se smíchem divila slovy »to je piž[111]vajec!« Potvrdila pí. Havelkové, že u nich malovaným vejcím říkají pižvejce; pí. H. bohužel si tenkrát nezapsala, odkud stařenka je, a od té doby to již zapomněla. Snad ví někdo z našich čtenářů, kde toto divné slovo žije?

Red.

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 4, pp. 109-111

Previous Širší než delší

Next Jindřich Š. Baar: Končiti, skončiti, dokončiti — Klenčí