Časopis Naše řeč
en cz

Heněmeně

[Short articles]

(pdf)

-

Prager Tagblatt měl 11. kv. článek s titulem Heněmeně, zajímavý i nám, protože je věnován slovu českému, pokud víme posud nikde nezapsanému. V ševcovských dílnách (starého slohu býval a posud bývá »škopíček«, v němž se máčejí kusy kůže, aby byly vláčnější. Voda, v níž se kůže máčí, nabývá tím zápachu dosti ostrého a zbarvení někdy ne příliš vábného; říká se jí heněmeně. Celé toto příslušenství dodává pravé ševcovské dílně zvláštního znaku a bývá nepříslušníkům řemesla sv. Kryšpína předmětem vtipů. Mrzutá nebo dokonce popudlivá nálada se vykládá tak, že se osoba jí postižená »napila heněmeně« nebo »ze škopíčku«; pamatujeme se z dob, kdy na Smíchově bylo snad dvakrát tolik ševcovských dílen, ne-li více, co domů a domků (bez takové dílny snad byla mimo školu jen fara, pokud nebyla ještě přestěhována do (soukromého domu »U Píseckých«, a domů, v nichž byla dílna jediná, bylo velmi poskrovnu), jak se pouhé šlápnutí do škopíčku vykládalo za znamení, že z kluka, který nebyl při hře dost opatrný a do něho šlápl, bude švec. P. -ei ilustruje v Pr. T. následky napití ze škopíčku dvěma historkami z dílenského života. Původ slova heněmeně ovšem jistě není takový, jaký bývá u slov obyčejných; je to slovo vzniklé libovolným seskupením hlásek bez přímého podkladu v slovech jiných, která bychom směli počítati do jeho příbuzenstva. Taková slova nejsou ani v jazycích národů stojících na vysokém stupni vzdělanosti nic neslýchaného, a kdo hledá jejich původ, nesmí jej hledati obyčejnými metodami filologickými; proto ovšem jejich původ nejčastěji zůstává bez vysvětlení. Obyčejně ani nevíme, jak staré je které podobné slovo; jen náhodou se někdy o některém takovém slově dovíme, že je původu velmi starého. R. 1920 jsme byli svědky, jak malé děvčátko vedlo do dvora Korosek u Č. Budějovic vola, který pro nějaký úraz pokulhával a byl proto poslán s pole domů; výklad o něm děvčátko ukončilo větou »je to takovej haťapaťa, viď?« Z řeči jsme vyrozuměli, že slovo haťapaťa znamená tvora špatně jdoucího, něco jako šmaťha a slova podobná. A Gebaurův Slovník stč. 1, 407 má z r. 1481 příjmení Haťapaťa (a k tomu z r. 1474 jméno ženy Katharina Haťapaťka), o nějakém Vítu Haťapaťovi z r. 1532 čteme v Arch. č. 26, 46. Byl-li hradčanský bývalý rychtář (judex antiquus) z 15. st. prvním svého rodu, kterému se pro nějakou vadu chůze dostalo příjmení tak zvučného, nevíme; ale dovedeme se domysliti, že slovo haťapaťa žilo po nějakou, nám ovšem neznámou dobu jako posměšná přezdívka již před tím, než se stalo trvalým příjmením prvního Haťapatě (anebo Haťapati, jak bychom psali dnes).

Naše řeč, volume 14 (1930), issue 6, p. 137

Previous Dítě

Next Kucmánek