Zlý

[Answers]

(pdf)

-

(9, 64) Pan dr. V. Flajšhans poslal nám ještě další doklady toho, že obvyklá nyní forma zažehnávací zní »Pán Bůh s námi a zlé pryč«, nikoli »zlý«: Pán Bůh s námi a zlé pryč (1836 Vinařický, Koresp. 2, 168); Pán Bůh [224]s náma a zlé pryč (1897 V. Pittnerová, Obr. ze žďár. hor 71). S tím se shoduje také zpráva p. J. Jančáříka z Nemil u Zábřehu, že se na Zábřežsku říká při zablesknutí: »Pámbu s nama ê nad nama, zly pryč a dobry k nám«; zly je tvar střední (= zlé), neboť tvar mužský (zlý) zněl by na Zábřežsku »zlé«.— Naproti tomu u Němcové (v Babičce 1855) čteme po dvakrát: Pán Bůh s námi a zlý pryč (str. 82), a o něco dále (87) »Pán Bůh se mnou a zlý pryč.« Protože Němcová, ani když reprodukuje řeč lidu, nenahrazuje é zúženým í (nepíše nikdy na př. to je pěkný m. to je pěkné), zdá se, jako by se v jejím rodném nářečí užívalo v této zažehnávací formuli tvaru mužského a jako by se jí rozumělo skutečně ve smyslu »Bůh s námi — a zlý (t. j. ďábel) pryč.« Podle Kubínova rozboru nářečí kladského (v Rozpr. III. tř. Čes. ak. č. 37, str. 259) znamená zlej v tomto nářečí čerta (ač na uv. m. není viděti, říká-li se jen »zlej«, či »ten zlej« jako na Chodsku); s tím souhlasí také rčení na témže místě uvedené »já za nim, a co zlej, to zlej! (= hrozně jsem huboval atd.)«, kde výraz »co zlej, to zlej« znamená patrně »byl jsem samý čert, měl jsem plnou hubu čertů«. Podle soukromé zprávy, které jsme si vyžádali, říká se na Jaroměřsku »Pán Bůh s náma a zlej pryč«, ale také »zlý pryč (= zlé)«. Zdá se tedy, že není jednoty ve znění tohoto zažehnávání, a tato nejednotnost má patrně kořeny hlubší. P. dr. Flajšhans upozorňuje, že slova »a zlé pryč« jsou nejspíše ohlasem prosby Otčenáše »ale zbav nás od zlého« = libera nos a malo (řec. apo ponérú) a že již nejstarší rukopisy řecké nevědí, je-li tvar ponérú rodu středního či mužského. Obyčejní vykladači jej pokládají za tvar střední, moderní kritikové za mužský. Sv. Jeronym v lat. vulgátě měl »a malo« za neutrum; Pavel a apoštolové brali tento výraz za mask. Stejné kolísání se jeví i v cslov. překladech Písma: kodex Zografský má »ot’ neprêzni«, pokládá tedy tvar řecký za neutrum, Asseman (a ostatní) překládají »ot ląkavaago«, tedy tvarem mužským. A tak se kolísají i české texty a kolísali patrně i jejich vykladači na kazatelnách a ve školách. Kde byl kněz učenější, vykládal slova a malo za tvar mužský (= od ďábla), kde starší, za tvar střední (= od věci zlé). S tím pak souvisí patrně i dvojí forma naší zažehnávací formule v různých krajích. Redakci Naší řeči by velmi zajímalo, jak se kde říká, a zejména, kde se užívá tvaru mužského, a ráda otiskne zprávy, kterých by se jí od čtenářů NŘ. o té věci dostalo.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 7, pp. 223-224

Previous Závěr, vývody

Next Josef Zubatý: Považovati za něco