Z dějin našich nářečí

Václav Flajšhans

[Articles]

(pdf)

-

Poslední »Naše řeč« (na str. 150) přinesla (oprávněný) povzdech českého filologa: »Co by dal český filolog za to, kdyby památky českého jazyka tak ze 14.—15. stol. podávaly nějaký obraz o tehdejším nářečním rozrůznění našich krajů, jež tenkrát jistě bylo mnohem větší, než je dnes, jak nerad se spokojuje jednotlivými nářečními slovy, jež jsou jen jako drobty z bohaté hostiny navždy ztracené…«

Poznáváme totiž zcela dobře, zejména podle některých slov zvláštních, že některé texty jsou psány na Moravě, jiné na Slovensku, jiné v jižních Čechách atd. Není takové poznání vždy jisté; prof. Pastrnek ukázal nedávno, jak text domněle moravský je vlastně původu slovenského. Obtíže při určování domova jednotlivých textů jsou velmi veliké.

Může se totiž, jde-li o slova nářeční (jako na př. haluz, souhlasné s pol. gałęjź, jež jistě označuje moravský původ — v českých textech je větev atp.), namítnouti, že nevíme, jak daleko sahalo před 500 lety jejich rozšíření; jde-li o archaismy (jako na př. škaredý proti středočeskému ošklivý), může se opět týmž způsobem namítnouti, že nevíme, kdy, kde a jak ustupoval starší tvar novému. Jde-li o náhradu cizího slova domácím nebo naopak, může se snadno namítnouti, že snad žila obojí slova vedle sebe a jen volným uvážením, podle rozmanité individuality spisovatelovy se vynořuje střídavě tu to, tu ono… Kromě toho ovšem máme zachovány texty v opisech písařů jiného nářečí, nemáme zapsáno místo opisu, písařovy chyby pokládáme někdy za nářeční odchylky — a tak vskutku uvedený stesk nad zlomkovitými znalostmi našich starých nářečí je plně oprávněn.

A je snad ještě hůře, nežli onen stesk vypráví. Až do dneška téměř jsme měli vzácnou pomůcku při určování nářečí; Hus roku [162]1413 při své Postile vypočetl osm nářečních rozdílů tehdejší staré češtiny. Ale zevrubnějším rozborem (o tom snad jindy) se ukazuje, že Hus sice se vzácnou bystrostí správně pozoroval, ale nešťastnou náhodou volil téměř všecky příklady mylně — víme tedy nyní vlastně méně, nežli jsme dříve věděli.

Ale přece šťastným nálezem nových textů slovníkových se loni změnily věci tak, že o dvou nářečích jsme nyní zpraveni pro polovici XIV. století dosti dobře; jsou to nářečí slovenské, z okolí Strážnice na Moravě, — a nářečí charvátské, v okolí Chlumce nad Cidlinou v Čechách.

Začněme slovenštinou.

Staročeský Bohemář větší, veršovaný slovník latinsko-český, byl totiž do nedávna znám jen z jediného rukopisu, datovaného 1309 a psaného Martinem ze Strážnice. Ježto jazyk jeho má mnohé starožitnosti (nepřehlasované a v řeťaz, podobně u v kožušník atd.), nebylo divu, že tomu datování Dobrovský uvěřil. Časem se shledalo, že se písař zmýlil, že má býti datum 1379 nebo 1369 — a že domnělé starožitnosti jsou tvary nářeční. Je to nářečí slovenské, ze Strážnice na Moravě, a odchylky rukopisné popsal dosti zevrubně 1887 J. Jireček, jenž však nedovedl označiti jediného slůvka moravského. Později, r. 1911, nalezl Fr. Černý český výtah z tohoto spisu — a tu bylo již možno moravismy zjistiti bezpečněji; Černý však řešil otázky jiné. Konečně však — a tím věc nabyla zcela nové tvářnosti — byly nalezeny téhož díla rukopisy nové, úplnější a správnější; poznalo se, že původní text byl psán někdy kolem r. 1360, a to nářečím českým; že druhé rukopisy podávají text přesněji než opis Moravana Martina Strážnického z r. (řekněme) 1379; že text původně český byl pojat skoro úplně do velikého díla Čecha Klareta — a později probrán ve výtahu v rukopisu Wiesenberském, oznámeném a vydaném F. Černým. A teprve potom že byl opsán, zkrácen, změněn a pokažen Martinem Strážnickým.

Opis Martinův je tedy skutečně nejstarší památka slovenská (Vlček v Dějinách liter. slov., 2. vyd. 1923, str. 5 — a podobně Alb. Pražák r. 1922 — pokládají mylně za takový text Sekvenciář z r. 1385, psaný nářečím opavským) a můžeme, což bylo dříve nemožno, nyní její slovakismy určiti zcela bezpečně. Podle dochovaných předloh vidíme jasně, jak za česká slova a výrazy dosazoval Martin výrazy slovenské.

Martin byl ovšem písař velmi nedbalý a velmi neumělý; často nerozuměl své předloze, kazil verš a rytmus, často se spokojoval jenom částečnou úpravou — slovenštil v jednom řádku, nechal [163]český text v druhém; slovenštil i tam, kde nerozuměl; neslovenštil, kde mohl atd.; jeden nebo druhý příklad věc ukáže jasněji.

K nejráznějším slovenským výrazům náleží klepec za české západní ‚léčka, osidlo, past‘. Gebauer zná — a taktéž Jungmann, Kott — jenom dva doklady tohoto slova, oba z Bohemáře;[1] o jednom, z v. 655 (klepec = avea) poznal, že je chyba místo kletcě (= nč. klec), jak mají texty ostatní; druhý, ve v. 880 (klepec = avicapa) uvádí a srovnává s církslov. klep’ca. Ale i tento doklad je mylný; texty ostatní mají všecky klev (slovo souvislé s naším klovatina a značící ‚lep na ptáky‘). Ale není to omyl opisovačův jak soudil Gebauer, ani v prvním případě. Nýbrž Martin po obakrát dosadil slovenský výraz vědomě místo českých ‚klec‘ a ‚klev‘.

Rovněž tak známé moravismy jsou žito (= č. pšenice) a rež (= č. žito). Nešťastnou náhodou tento výrazný moravismus chybí jak v Bartošově Dial. slovníku, tak v Kottových k němu Doplňcích. Ale náš písař zůstal na polovici cesty; ve v. 290 sice dosadil (pro ‚triticum‘) za »pšenice« svých předloh ‚žito‘, ale ve v. 292 z pohodlnosti nechal původní ‚siligo žito‘, ač je měl nahraditi moravským rež — tím pak se žito vyskýtá dvakrát.

Zrovna takové chyby, tuto ještě více do očí bijící, se dopustil při řemesle krejčovském ve v. 786. Vedle sartor krajčí měla předloha ‚sutrix švadlé‘; ale tuto českou švadlí nahradil Martin slovem ‚sutor švec‘, ačkoli řemeslo ševcovské následuje teprve ve v. 791 a tam se tedy švec jeví po druhé.

Výrazný je moravismus ‚hofer inquilinus‘ ve v. 696; předlohy mají ovšem české podruh; podobně nahradil pražskou hokyni ve v. 698 fragnářkou, český ubrusec ve v. 627 novým ručníkem, hřbitov ve v. 683 krchovem, české úsilé ve v. 732 slovenským dzielo, staré stbel ve v. 49 novým potóček, české ratolest ve v. 310 jihomoravským ratorasl, české třiedník (= kaplan) ve v. 368 moravským vikář, české stuha ve v. 532 svým vazek, české úrok ve v. 610 cizím činž, staré sud a kbel ve v. 617 novým bečka a vědro, staré báně ve v. 622 novým čbán, staré dievka ve v. 476 (= virgo) novějším a z vyšší vrstvy přijatým panna, obecné lyska ve v. 94 krajovým bělořit atd. atd. Staré přěrov (= stagnum) ve v. 47 svým nezpůsobem nahradil holým voda (a tak má ovšem voda ve v. 45 po druhé = aqua), staré sypeň ve v. 623 cizím kořec atd. atd.

[164](Odchylky mluvnické uvádí již Jireček.)

Takto můžeme nyní krok za krokem sledovati odchylky slovenštiny Martinovy od češtiny XIV. století. Je to první příklad, abychom tak řekli, slovenského partikularismu; Martin mění vědomě — a často špatně; nevyrovnává text, za dobrá — a také slovenská — slova dosazuje cizí, chybná — a sotva v několika málo příkladech můžeme shledati provincialismus oprávněný. —

Zcela jiného rázu jsou provincialismy charvátské, jaké shledáváme u Klareta. Klaret, veliký slovnikář doby Karlovy z doby kolem r. 1360, pocházel sice z Chlumce nad Cidlinou, ale jeho jazyk se celkem neuchyluje od tehdejší přijaté mluvy spisovné. Jenom některé charvátské provincialismy pozorujeme v jeho jazyce: za samohlasné r mívá na př. ry (strnad — strynad) atd. — ale jinak přijímá ze svého rodného nářečí jen ta slova, jimiž rozmnožuje chudý té doby ještě poklad českého jazyka spisovného. Je to táž cesta, jakou šel po něm Štítný, Hus, Blahoslav, Komenský, Jirásek a jiní.

Klaret měl úkolem zčeštiti všecko; čtyři léta tak sbíral od nejlepších mužů své doby vědecké názvosloví; sbíral od mnichů emauzských výrazy staroslovanské, ze staročeských slovníků biblických překlady již hotové, ze slovníků paralelních výrazy odborné — ale na konec největší díl práce musil vykonati sám. A názvy pro cizí zvířata, rostliny, nerosty musil tvořiti zcela sám. Také na př. hned ze začátku jména planet (slunce jediné vyjímaje) — luna (z církslov.), králemoc, smrtonoš, dobropán, ctitel (= Venuše), hladolet — nebo jména ďáblů dehna, nekošník, zmek, škaředec, ubožě, obzdec za Cacodemon, Satan, Belial, Asmodeus, Mamon a Belzebub. Méně se mu ovšem podařila jména kamenů (v. 88—124)[2] nebo netvorů (ve v. 261—293) atd., ale již tu pozorujeme, že užívá nářečních výrazů všude, kde jen může. Jenom že ovšem není tak snadno rozeznati tyto výrazy nářeční od obecných spisovných, jako u Martina Strážnického, kde máme několikerou kontrolu předloh spisovných. Mnoho zajisté z těchto výrazů kdysi charvátských vniklo právě Klaretem do jazyka spisovného; mnoho dnes nedoloženého zaniklo v nářečí teprve časem a nemá dnes paralel; mnoho konečně dnes nářečního bylo rozšířeno ve XIV. stol. po celé oblasti jazyka českého. Možno tu tedy hleděti jenom k celkovému dojmu — a jen o ten může jíti, již vzhledem k tomu, že česká etymologie teprve začíná pracemi Zubatého, Hujerovými a Jankovými vskutku ze začátku.

Čtenáři »Naší řeči« se pamatují, jak se loni (na str. 109) vy[165]kuklilo slovo ‚kraslice‘ jako takový charvátský provincialismus, po prvé právě Klaretem doložený. Ukázal jsem jinde (v loňských Listech filologických, str. 239), jak na př. ptačí jména drozn, konopáč, zach, nebo rostlina záružel, hrušky skorozře, nerostu sbar, názvy pškáč nebo štěnha atd. mají podnes paralely na území kdysi charvátském.

Ale u Klareta se vyskytují celé serie takových názvů — a poněvadž naši čtenáři více vědí nežli my, chceme jim ty Klaretovy serie předložiti v celku; leccos z toho je již dosvědčeno pro tuto krajinu, ale celek dosud nikoli. Někdy snad Klaret tvořil podle latinského vzoru, ale je možno, že utvořil také latinské podle českého.

Jahody, maliny atd., krátce jedlé bobulovité ‚jahody‘, uvádí ve v. 825—830 takto:

(fraga) jahoda, (pentula) střelice, (grada) trávnice, (pinella) malina, (rox) klum, (morocella) črnice, (bibena) penice, (aripena) nedvědiny, (cornia) brusničky (— tak bývalo staročesky ‚brusnice, -ičky‘ místo našeho ‚brusin(k)y‘), (saxilia) kameničky, (pirrea) chvojičky, (pila) pučky, (pora) smečky, (bachus) ostružně, (morabachus) ostružina…

Ještě více nám ovšem mohou pomoci houbaři; některé názvy Klaretovy —jako pestřec atp. — přešly ovšem do dnešního názvosloví botanického, ale celkem nám dnešní rozšíření těchto názvů (mimo některé hlavní, jako hřib, houba, muchomůrka…) je málo známo. Klaret tedy uvádí (v. 831—843) tyto ‚houby‘:

(fuleta) krápník, (fungus) hřib, (boletus) húba, (nilio) holúbka (tento tvar ovšem může býti i mylnější ‚holubinka‘ zkrácená pro metrum — anebo ‚holoubek‘, změněný pro rým k následujícímu): (parcamus) muchomórka, (ysbus) pýchavka, (eleborus) pečárka, (setilium) ščetky, (radia) špičky, (rubla) lišky, (serpula) hadovky, (risor) ryzci, (planto) sadovky, (rippulo) podbřiežka, (dissula) trše, (spurta) baběnky, (sublus) ořeš, (tuber) pestřec, (lupinacia) kostřec, (silipium) křemenáč, (pustea) hlívy, (seglia) kozáč (— to opět může býti nynější ‚kozák‘, změněné pro rým s předchozím křemenáč), (lactinus) mléčí, (plada) koloděj, (panirus) smrž, (buctera) podmáslník, (crudo) syrojed, (dorpa) kuratník (v rýmu na předchozí ‚podmáslník‘), (lanula) vlněnka, (fluctea) žlutý, (fingor) oplenka (v rýmu k dřívějšímu ‚vlněnka‘), (albo) biel, (aspargus) chřěšč (— ten, náš chřest, se sem ovšem dostal omylem anebo pro rým), (grossa) tlúšč, (supargus) semka, (undo) lanýš, (dula) pozemek, (refa) puš a (pulda) potrošek…

Podobně činí dojem severovýchodního nářečí soupis jednot[166]livých plodů stromových (ve v. 618 a nn.); z nich uvádím tuto jen názvy jablek a hrušek (v. 638 —650).

Jablka zná Klaret tato: (australiana) rakúská, (vincia) vinná, (gallica) vlaská, (silvena) planá, (plantina) štěpovaná, (dulciana) medunná, (ortinia) čiřičná, (salipoma) vrbová, (paburnina) šípková — celkem byla tedy málo pěstována.

Hrušky uvádí tyto: (rubina) črvenice (z toho ovšem novější příponou jsou dnes červenky), (spericina) píchaličky, (cortipiera) kdúlky, (compiera) kuželatky, (frigula) zimňátky, (saxipiera) kameňátky, (punicea) črvenky, (glauca) žluté, (virenda) zelenky, (prinulia) prznice, (digericina) skorodře (původní ‚skorozřě‘, že brzo dozrávají, nyní otřelé ‚kolodře‘), (peponia) makovky, (sila) tajky, (carenda) sušenky, (pixina) smolničky, (zola) malník (snad místo ‚maliník‘), (sperina) okrúhlice, (fucina) dymňátky, (stina) bělice, (carpa) kozlíčky, (putrinum) hnilice (nynější ‚hniličky‘)…

Tyto názvy hrušek se podnes ještě shodují s názvy hrušek, jak je uvádí Národopisný sborník okresu hořického — a podnes tam ještě pěstují vývoz těchto jablek i hrušek… Bylo by nám vítáno, kdyby nám laskaví čtenáři pověděli nejenom, která slova se v jejich kraji posud zachovala, nýbrž také, možno-li, kterak jsou nahrazena ta, jichž dnes neznají — ovšem jen v tom případě, že se tyto druhy tam také vyskýtají.

Někdy jsou taková slůvka velmi zajímavá. Mezi neznámými rostlinami uvádí Klaret (ve v. 756—758) mezi názvy viezel, kolovrat, paldrián, řepí, vlčí mák atd., dobře známými odjinud, také třbuchan = cocotalla. A teprve nedávno národopisný sborník »Od Ještěda k Troskám« uvedl z této krajiny bylinu řbuchan. Je to důležito proto, že slovo základní trbuch, třbuch přešlo asi do Klareta z církevní slovanštiny, v našich textech se jinak nevyskýtá; svědčí to tedy o tom, že zde umělý název vnikl do lidu — a nejenom na Charvátsku českém.

Podobně zajímavý je název nerostu ‚sbar‘ (v. 113). Je to nerost zvláštní, s tvrdou peckou, chřestící — a doložený Jungmannem pro Boleslavsko; etymologie ovšem záhadná. Ale, jak jsem zvěděl od rodáků tamějších a jak také Kott dokládá, je rozšířeno pro takové nerosty na východě jméno cicvár — asi prostonárodní etymologií z tohoto záhadného ‚sbar‘ (‚zbar‘).

A snad se podaří podobně nalézti i více dokladů pro tyto serie nářečních názvů Klaretových — a tím také postoupiti dále v poznání starší formy nářečí, jímž mluvil lid kdysi Slavníkův, Charváti a Charvátci.

---

[1] Cituji zde verše, pro pohodlí čtenářovo, ze svého vydání r. 1893 v Listech filologických; nové vydání, všech textů Klaretových, je právě nákladem Akademie v tisku.

[2] Verše cituji podle Menčíkova vydání Slovníku Prešpurského r. 1892.

Naše řeč, volume 8 (1924), issue 6, pp. 161-166

Previous Žebř, žebřík

Next Kolotoč